Malomocenství – nemoc, kterou trpěl i jeruzalémský král

Malomocenství neboli lepra je infekční onemocnění způsobené bakterií Mycobacterium leprae. Lepra je též nazývána Hansenova choroba, podle objevitele bakterie Gerharda Henrika Armauera Hanbena, norského lékaře a mikrobiologa.

Hansen vyvrátil teorii, že lepra je dědičná. V době objevu nebyl ještě znám princip přenosu infekce. Roku 1873 se Hansenovi podařilo izolovat a identifikovat bakterii Mycobacterium leprae, jeho výzkum nebyl tehdy kladně přijat odbornou ani laickou veřejností. V roce 2008 vědci objevili druhou bakterii, která je schopna vyvolat lepru, a to Mycobacterium lepromatosis.

Lepra je málo nakažlivé onemocnění (jen 1 % osob, které přijde s agens do kontaktu, se nakazí) postihující hlavně kůži a sliznice, protože bakterie Mycobacterium leprae se množí za nižších teplot, než je průměrná teplota těla, a to při 30–33 ˚C. Proto je také problém s vývojem vakcíny, neboť bakterie se obtížně kultivuje. Lepra postihuje více než dva miliony lidí na celém světě.

Její název pochází z řeckého slova označujícího prašivinu. Český termín malomocenství pravděpodobně vychází z toho, že lepra způsobuje poškození hmatu. Přenos je možný přímým a dlouhodobým kontaktem s nemocným a onemocní pouze lidé se slabou imunitou. Pro většinu populace je riziko nákazy velmi nízké až nulové. Pouze vředová mokvavá forma je vysoce nakažlivá.

Nemoc probíhá dlouho skrytě, inkubace může být dlouhá jeden rok až 15 let. Lepra není smrtelné onemocnění, pacienti umírají na jiné komplikace. Protože leprou onemocní člověk se slabým imunitním systémem, neví se, zda pacienti umírají na komplikace související přímo s leprou, nebo na komplikace související se špatným imunitním systémem.

Malomocenství jako cejch a „trest boží“

Jedna z prvních zmínek o malomocenství se nachází v textu zvaném Mannův zákoník, kde je tato choroba pojmenována jako „rozežírající“. Kolem roku 600 př. n. l. hindský lékař Sušruta popsal lepru včetně léčby pomocí chaulmoogrového oleje, 400 let př. n. l. popsal malomocenství čínský lékař Nei Jing. Díky vojsku Alexandra Velikého, vracejícího se z tažení do Indie mezi lety 327–326 př. n. l., byl zaznamenán výskyt lepry v oblasti Středomoří. Kostní transformace jako důsledek lepry byly prokázány u mumie nalezené v Egyptě. Z Egypta se díky příslušníkům pompejské armády lepra rozšířila do Itálie. První případ byl diagnostikován řeckým lékařem Areteem roku 150 n. l.

Lidé věřili, že lepra je trest boží. Malomocní byli označeni jako prašiví a nečistí. Ve středověku byli církevním zákonem vyčleněni ze společnosti. Malomocný neměl právo se ženit a musel žít odděleně. Dekret Lateránského koncilu z roku 1179 požadoval spálení těla malomocného.

Společnost byla přesvědčena o tom, že nemoc je velmi nakažlivá a že ji může vyvolat i rozhovor, podání ruky s malomocným nebo pouhé přebývání poblíž nemocných. Aby se zabránilo dalšímu šíření nemoci, byla zřizována leprosária – zařízení k izolování nemocných. Posledním evropským leprosáriem je vesnice Tichilesti na jihovýchodě Rumunska, jejíž existence byla dlouho utajována. Toto onemocnění je téměř výlučně lidské, nakazit leprou se může jen pásovec.

Vznik řádu svatého Lazara je spojen s křížovými výpravami na konci 11. století. Na rytíře číhala řada nebezpečí, z nichž jedním z nejobávanějších byla lepra. Tou dokonce v mládí onemocněl šestý jeruzalémský král Balduin IV., který ve Svaté zemi vládl v letech 1174–1185. Ač byl podle dobových pramenů velmi prozíravý, ambiciózní a vzdělaný, svůj potenciál vlivem nemoci nikdy plně nerozvinul a zemřel v nedožitých 25 letech. Vilém z Tyru, jeruzalémský arcibiskup, kronikář a historik, o Balduinovi napsal: „Malomocenství ho tak oslabilo, že mu už tělo nemohlo sloužit. Přestal vidět, jeho ruce a nohy se začaly rozpadat. Nemohl vládnout svému království a věnovat se jeho potřebám...“

Účinná léčba přišla až v roce 1981

Protože se jednalo o nakažlivou a tehdy nevyléčitelnou chorobu, byli nemocní izolováni ve zvláštních špitálech řízených duchovními řády, které se nacházely až za hradbami měst. Malomocní byli vyloučeni ze společnosti, ale mohli žít ještě řadu let. A protože choroba postihovala všechny bez rozdílu postavení, přišli rytíři s myšlenkou vytvořit duchovní řád s rytířskou složkou. Jeho členy byli původně jen nemocní leprou, ti v počátečních stadiích nemoci ošetřovali nemocné v pokročilejších stadiích choroby bez obav z nakažení. Tak malomocní ošetřovatelé věděli, že i jim bude poskytnuta péče, až se jejich stav zhorší. Pro srovnání: je to jako by HIV pozitivní pacient pečoval o někoho s AIDS.

Lepra se v Evropě běžně vyskytovala až do 17. století. Ještě na začátku 20.století byla jedinou formou boje proti ní karanténa. Malomocní byli násilně izolováni v leprosáriích. Vládly v nich hrůzné životní podmínky, což strach společnosti z nákazy leprou ještě zvyšovalo.

V polovině 70. let minulého století byl počet nemocných odhadován na 12 milionů. Teprve v roce 1981 zavedla Světová zdravotnická organizace skutečně účinnou, kombinovanou terapii. Díky léčbě klesl počet nemocných pod dva miliony. Lepra je v povědomí lidstva synonymem strašlivého božího trestu a neodvratného, pomalého zániku. V mnoha zemích světa, kde se vyskytuje, je dosud onemocnění so­ciálním stigmatem, které nemocného zcela vylučuje ze společnosti.

Současnost

V Indii je diagnóza lepry důvodem pro rozvod. Nemocní nesmějí cestovat veřejnou dopravou, ačkoli se od nich zdraví lidé nemohou nakazit. V Indii žije milion lidí s leprou. Dodnes je zde velký problém se stigmatizací těchto nemocných.

V Africe se slovo označující lepru nevyslovuje z obavy, že jeho vyslovení může mít za následek nakažení. Lidé věří, že lepra je způsobena přírodními silami, dědičností nebo jedy. Malomocný je izolován daleko od města a není mu dovoleno objevovat se na veřejnosti, pokud již nastalo ráno, protože je tu rozšířená pověra, že pokud zdravý člověk jako první spatří malomocného, onemocní. Vládne zde takový strach, že v některých městech probíhají pravidelné kontroly všech obyvatel. Ženich se uchází o nevěstu oblečen pouze do bederní roušky, aby ujistil rodinu o tom, že není nakažen leprou. V některých oblastech Afriky je vražda malomocného považována za jediný způsob, jak mu pomoci. Malomocný nesmí zemřít ve městě. Před smrtí je odtamtud vyveden a je dohlédnuto, aby se nevrátil. V jiných případech je vykopán hrob někde daleko od jeho domu a malomocný je do něj uložen ještě živý. Jakmile zemře, je hrob zasypán, dům nemocného zbourán a na hrobě je zapálena hranice.

Prevence

Přestože je pravděpodobnost nákazy prakticky nulová nebo velmi malá, jako prevence se doporučuje nejezdit do endemických oblastí. Onemocnět mohou jen lidé s oslabenou imunitou patřící mezi 5 % těch, kdo nemají proti lepře přirozenou imunitu. Nemoc je možno přenést jen při přímém a dlouhodobém kontaktu s nemocným a jen na osoby s velmi slabou imunitou, jak zde již bylo řečeno.

Základní formy lepry

Forma tuberkuloidní (Lepra tuberculoides)

Nemocní mívají bílé a červené skvrny na kůži, které jsou necitlivé. Vznik těchto zánětlivých míst umocňuje poškození nervů, ale zároveň zabraňuje dalšímu šíření infekce. Postupně dochází ke vzniku hlubokých vředů, které mají za následek úplné odumření nervů, čímž dochází k atrofii svalů. Tato forma se považuje za stabilní, nejedná se o bezprostřední infekční riziko, protože mykobakterie jsou uzavřeny v postižených nervech, a tak nedochází k jejich šíření do okolí.

Forma lepromatózní (Lepra lepromatosa)

Tato forma postihuje nejčastěji osoby s velmi oslabenou imunitou. Nemocnému se objevují na povrchu kůže symetricky uspořádané uzly a skvrny, které se mohou vstřebat anebo přecházejí ve vředy a hojí se s jizvami. Nemocnému se také objevují lepromy, což jsou ostře ohraničené nebolestivé kožní uzlíky. Lepromy bývají zanořeny pod kůží, ale stejně tak mohou vystupovat jako hrbolovité shluky, což vede k deformaci kůže a tkáně. Charakteristické je zasažení obličeje, přičemž vzniklé znetvoření se označuje jako „lví obličej“ (facies leontina). Vředy se postupně utvářejí v nosní a ústní sliznici, vypadávají řasy a obočí, dochází ke ztrátě mrkacího reflexu. Postiženým se dále propadá nos, vysychá rohovka, což má za následek slepotu, a dochází ke zduření ušních lalůčků. Tato forma je vysoce nakažlivá.

Léčba

Terapie lepry spočívá v kombinaci velice silných antibiotik: rifampicinu, chlofamizinu a dapsonu (tzv. multidrug therapy, MDT). Při lepromatózní formě se léky užívají dvanáct měsíců a při tuberkulózní šest. Kombinace antibiotik zabraňuje rozvoji rezistence. Pacienta je pak nutné dlouhodobě sledovat. Svalové kontraktury a atrofie svalstva se odstraňují pohybovou terapií. Při rekonstrukci obličeje je nejzásadnější obnovení mrkacího reflexu bránící oslepnutí.

---

Adam Folta,
redakce Florence