Historie onemocnění tuberkulózou

Tuberkulóza je onemocnění staré jako lidstvo samo, charakteristické nálezy byly zjištěny již na kostech našeho předchůdce Homo erectaz doby kamenné. Záznamy o onemocnění tuberkulózou můžeme najít už ve starém Sumeru, kde o nich pojednává Chammurapiho zákoník. Ve starověkém Egyptě patří mezi nejvýznamnější díla, na kterých lze dokladovat známky tuberkulózy,hliněnásoška hrnčíře(cca 3. století př. n. l.) vyobrazeného s vykulenýma očimaa trčícími žebry, jež jsou považovány za jednoznačné symptomy tuberkulózy. 

Celkem spolehlivým pomocníkem při identifikaci tuberkulózy na kosterních pozůstatcích je ostrý hrb – gibbus – jako typický následek prodělané tuberkulózy páteře, respektive obratlů, zvané Pottova nemoc. Klasický případ Pottovy nemoci popsali Smith a Ruffer v roce 1910 na mumii Amonova kněze Nesperehapa datovanédo období cca 1100 př. n. l. V řeckých spisech byla nemoc označována jako phthisis, v překladu „vyčerpání“ (česky ftíza), nebo fthino čili „ubývat, mizet“ a kolem roku 460 př. n. l. označil Hippokrates ftízu zanejrozšířenější onemocnění své doby, které zahrnovalo vykašlávání krve a horečku. Do konce 19. století bylo téměř vždy,až na výjimky,smrtelné. Později se používalo označení souchotiny. Až po zavedení účinné léčby se začalo používat označení tuberkulóza –z latinskéhotuberculosis, tedy chorobný proces s tvorbou charakteristických uzlíků.

Zvýšená migrace

Středověk pro tuberkulózu nepředstavoval plodné období, lid se vlivem feudálního systému téměř nestěhoval, a tudíž epicentra nemoci vznikala a následně zanikala, docházelo jen k lokálním epidemiím. „Příznivější“ situace pro tuberkulózu nastala s příchodem renesance a v době novověku, kdy se lidé začali stěhovat do měst nebo obchodovat po moři.

Tuberkulóza se tedy rozšířila v Evropě 17. a 18. století zejména v souvislostis rozvojem industrializace a rozrůstáním měst. Tento proces totiž vedl k nahromadění značného množství lidí z různých oblastí a s rozdílným způsobem života a stravování do zcela nevyhovujících hygienických podmínek. Mnozív důsledku nedostatku práce, a tedy prostředků na živobytí trpěli podvýživou nebo přímo hladověli. Svou úlohu zde sehráltaké stres. Za těchto okolností není překvapivé, že na tuberkulózu v Evropě a Severní Americe 19. století umírala téměř čtvrtina dospělé populace a kolem roku 1800 byla nejčastěji se vyskytujícím onemocněním. Odborníci tehdejší doby se shodli na názoru, že choroba postihuje a zabíjí především chudé obyvatele.

Neznámý mikrob pod mikroskopem

Tuberkulózoupojmenoval onemocnění až v roce 1839 v Curychu německý profesor medicíny J. L. Schönlein. Ujala se i synonyma jako souchotě nebo souchotiny, úbytě, kostižer, tubera, bílý mor. Poslední označení úzce souvisí s fyzickým vzezřením pacientů, kteří jsou bledí až bílí.

Zlom v pochopení a léčbě tuberkulózy přišel 24. března 1882, kdy německý lékař a mikrobiolog Robert Koch oznámil objev, který jej proslavil – pozoroval modré bakterie tuberkulózy pod mikroskopem. Nové přístroje již dříve umožnily objev mikrobiální podstaty mnohých infekčních onemocnění, ale tuberkulóza do té doby zůstávala výjimkou. Koch byl první, komu se podařilo kultivovattuberkulózní bacily na umělých živných půdách v laboratoři. Dalším výzkumem zjistil, že tyto bakterie jsou přenosné z člověka na člověka například vykašlanými kapičkami. Koch za tento objev získal v roce 1905 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu.

Základem kampaně za veřejné zdraví se proto stala izolace nemocného, někdy i proti jeho vůli. Ještě v polovině 19. století měla tuberkulóza na svém kontě asi čtvrtinu celkového počtu úmrtí,a byla tak hlavní příčinou smrti dětí a mladých lidí.

Vobdobí romantismu patřila kupodivu mezi jistésymbolykrásy. Mezi symptomy považované zaprojev krásy patřily totiž bledost, štíhlost a lesklé oči. V tomto období byla navíc tuberkulóza spojována s určitým životním stylem, především bohémstvím a hýřením, jež bylatypickápro umělecké kruhy. Na tuberkulózu zemřel Franz Kafka, George Orwell, Fryderyk Chopin nebo čeští spisovatelé Karel Havlíček Borovský čiJiří Wolker. Někteří se dokonce vědomě stylizovali do podoby tuberkulózních postav. Tento fenomén postupně mizí s objevením skutečného původu nemoci, kdy se z ní stalo spíše stigmatizující označení společenského postavení jedince. Tuberkulóza získala statusnemocize špíny, bídy a špatné výživy.

V roce 1849, tedy ještě předtím než byl vědecky doložen ozdravný vliv přírody,byla zahájena éra sanatorií. Skutečnost, že příroda léčí, zjistil až německý doktor Herman Brehmer, sám trpící plicní tuberkulózou. Odcestoval totiž do Himálajea vrátil se vyléčen. Brehmer byl přesvědčen, že život ve velké výšce a na čerstvém vzduchu, slunci a v chladu společně s množstvím vydatného jídla změní smrtelnou chorobu na léčitelné onemocnění.

V roce 1908 Francouzi Albert Calmette a Camille Guérin vyvinuli očkovací látku (vakcínu) proti TBC. Po třináct let pomnožovalituberkulózní bacily izolované od dobytka, které byly stále méně a méně infekční pro člověka. V roce 1921 byla vakcína poprvé podána kojenci, jehož matka na tuberkulózu zemřela. Tuto levnou vakcínu pak obdržela více než miliarda lidí.

První lék objevil ve čtyřicátých letech minulého století Američan Selman Waksman. Přípravek zvaný streptomycin byl poprvé použit 20. listopadu 1944 u kriticky nemocného pacienta, jehož stav se během několika dní zázračně zlepšil. V padesátých letech se pak objevily další léky a výskyt onemocnění tuberkulózou začal značně klesat. Podle OSN měla být tuberkulóza celosvětově vymýcena kolem roku 2025, avšak jen v roce 1990 bylo na celém světě zaznamenáno asi 7,5 milionu nových případů a zhruba tři miliony lidí na tuberkulózu zemřely.

Jeden pacient vykašlávající Kochův bacil může nakazit (infikovat) stovky osob, přičemž u několika desítek z nich dojde ke vzniku onemocnění. Tak vzniká velký globální epidemiologický zdravotnický problém. Celosvětový nárůst počtu osob s nově zjištěnou TBCve druhé polovině osmdesátých a počátkem devadesátých let 20.století byl způsoben neustále rostoucím počtem HIV infikovaných osob, které mají zhoršený imunitní systém a mohou být velmi snadno infikovány další nemocí. WHO předpovídá, že do roku 2020 se tuberkulózou nakazí jedna miliarda lidí. Pokud proti ní do té doby nebudou účinné zbraně, zemře 70 milionů lidí.

Improvizovaná sanatoria pro léčbu tuberkulózy, 30. léta 20. století, USA

Historie léčby

Ve starověku se léčba tuberkulózy soustřeďovala na stravu nemocného. Egyptská medicína vycházela z léčivých účinků mnoha druhů ovoce a zeleniny a využívala i pryskyřici stromů včetně myrhy a kadidla. K léčbě sloužila také oslí slezina, prasečí mozek, medem oslazená želví žluč nebo sádlo různých druhů zvířat. Léčivé přípravky starých Egypťanů a dalších kultur obsahovaly mimo jiné česnek, cibuli, tamaryšek, cereálie, různé koření, opium a konopí. Komponenty se aplikovaly ve formě pilulek, mastí a krémů, obkladů a zábalů, vykuřovadel nebo inhalačních směsí, kloktadel. Od dob starověku se tedy léčba tuberkulózy soustřeďovala především na již zmíněnou stravu, klidový režim a později i horský vzduch.

Až Robert Koch v roce 1890 prohlásil, že lékem proti tuberkulóze je glycerolový extrakt bacilu tuberkulózy, jejžnazval „tuberkulin“. Léčba touto látkou byla neúspěšná, ale později se ujala při diagnostice nemoci. Ta byla v 19. a 20. století známa jako endemické onemocnění chudých venkovanů. Poté, co bakteriologie prokázala možnost šíření nákazy vzduchem, se objevily kampaně zaměřené proti plivání na ulici a veřejných místech, kterése snažily o zastavení šíření onemocnění. Příkladem může být nápis vyvěšovaný v londýnských ulicích na přelomu minulého a předminulého století:Prevent disease: Careless, Spitting, Coughing, Sneezing Spread Influenza and Tuberculosis (Zabraňte onemocnění: Pliváním, kašláníma kýcháním sešíří chřipkaa tuberkulóza).VeFrancii a Anglii 19. století se začalo požadovat, aby nakažené osoby byly izolovány. Chudí lidé tak byli vedeni k tomu, aby se podrobili léčbě v tuberkulózních sanatoriích, které však připomínaly spíš vězení a kde bylaobrovskáúmrtnost.

---

 

Adam Folta