Transplantace slinivky, ledvin nebo Langerhansových ostrůvků očima sestry v Transplantační ambulanci Centra diabetologie

Bez náležitého vzdělání, lásky k práci všeobecné sestry, šikovnosti, všestrannosti a samostatnosti by zřejmě nešlo v ambulanci pro transplantované pacienty pracovat. O náročné profesi jsme si povídali s Bc. Fadilou Mehič a Mgr. Petrou Kůtovou z Centra diabetologie IKEM.

Jaká je role sestry na transplantační ambulanci?

Sestra v transplantační ambulanci vykonává administrativní, odbornou a někdy i psychologickou činnost. Rozhodně se nejedná o rutinní, ale o velice rozmanitou a zajímavou práci, která staví sestru jednou do role edukátora, podruhé koordinátora, jindy psychologa nebo řešitele či alespoň krotitele domácích i nemocničních trablí.

Pacientům věnuje individuální, odbornou ošetřovatelskou péči, přihlíží k jejich aktuálnímu zdravotnímu stavu a potřebám, snaží se předcházet zhoršení zdravotního stavu. Poskytování správné ošetřovatelské péče po transplantaci vyžaduje dobré odborné znalosti a v neposlední řadě zkušenosti.

Naši pacienti podstupují řadu vyšetření a zákroků, musejí se sami rozhodovat, spoustu věcí by měli dodržovat a jiným se zase vyhýbat, musejí umět zacházet se svými léky, které jim nikdy nesmějí chybět, chodit včas a připraveni na ambulantní kontroly a také potřebují bezprostředně sdílet svoji radost či zklamání, když něco jde anebo nejde tak, jak by mělo. Nejblíž po ruce pak bývá právě sestra na ambulanci.

V čem jsou pacienti specifičtí?

Jedná se o pacienty po transplantacích ledviny, pankreatu, po kombinovaných transplantacích ledvin a pankreatu nebo „jen“ po transplantaci Langerhansových ostrůvků. Hrozí u nich infekční komplikace (mezi nejčastější patří bakteriální, virové a kvasinkové infekce), jejichž výskyt souvisí především s podávanou imunosupresí, nebo rejekce (odhojování) štěpu v -důsledku inkompatibility mezi příjemcem a dárcem, jež patří k hlavním příčinám zániku funkce transplantovaného orgánu.

Jak správně reagovat? Vždy, když má pacient z nějakého důvodu třeba jen zvýšenou teplotu nebo bolesti, měl by on nebo jeho blízcí příbuzní kontaktovat naši kliniku a dohodnout se s lékařem na dalším postupu léčby.

Pacienti po transplantaci musí zvládat mnohá nelehká úskalí. Týkají se častých návštěv u lékaře, větších finančních nákladů, rizik spojených s oslabením imunity z důvodu dlouho-dobého užívání imunosupresiv, v neposlední řadě rejekce štěpu a další. To vše s sebou přináší dlouhodobý léčebný režim.

Jakou roli hraje v léčbě edukace pacienta?

Edukace hraje obrovskou roli nejen u pacienta samotného, ale i u jeho rodiny nebo osob blízkých a je efektivní pouze v případě vzájemné spolupráce. Jejím smyslem je poskytnout pacientům po transplantaci dostatečné množství informací o tom, co musejí dodržovat a jak se správně chovat, aby měli nad svým zdravím kontrolu a léčba byla efektivní. Připomeňme si slova Terezie Pelikánové a Vladimíra Bartoše z Praktické diabetologie: „Edukací rozumíme výchovu pacienta k samostatnější péči o vlastní onemocnění. Cílem výchovy je, aby nemocný přebral větší část odpovědnosti za vlastní zdraví na sebe a aby spolupráce se zdravotnickým týmem byla co nejlepší.“ (Pelikánová et al., 2018).

Mluvíme o péči, která vychází ze vzájemných vztahů mezi pacientem, sestrou a lékařem. Dohodnou se na společném přijetí klíčových rozhodnutí o zdravotní péči. Dohromady jsou pak zodpovědní za případné řešení možných vzniklých komplikací a také za výsledky léčby. Součástí společné péče je právě edukace, která má za úkol naučit pacienty autoregulaci – sebevzdělávání. Pacient se učí různým dovednostem potřebným k řešení problémů, které mohou v důsledku jeho nemoci vzniknout.

Podívejme se na roli sestry edukátorky podrobněji.

Sestra v roli edukátorky vysvětluje pacientům, kteří jsou čerstvě po transplantaci, chod ambulance, dobu provozu, způsob objednání důležitých vyšetření a také to, co vše je čeká první 3 měsíce, které bývají nejnáročnější. Popřípadě odpovídá na otázky typu: ,,Mohu si dát citrusové plody, když musím užívat imunosupresi?“ a další (kdo by snad nevěděl, tak samozřejmě, že nemůže) nebo: „Když jsem po transplantaci pankreatu, opravdu už nemusím dodržovat diabetickou dietu?“, ale i jiné otázky ohledně jídelníčku, sportování, co se smí, co je zakázáno a další.

Představme si další role sestry. Co sestra řeší v roli koordinátorky?

Sestra v roli koordinátorky se snaží pacientům co nejlépe naplánovat ambulantní návštěvu. Různá potřebná vyšetření se snažíme objednat na co nejbližší termíny a časy ve stejný den, kdy mají u nás kontrolu. Pacientům vysvětlujeme, kde se vyšetření, která mohou mít objednaná, jako je třeba ECHO, břišní chirurgie, EKG, sonografie břicha, ledvin, močového měchýře, urologie a tak dále, provádějí. Sestavíme jim celý den v podobě strategického plánu, tedy na jaká vyšetření mají jít dříve a na která až následně. Komu by se snad zdálo, že je to snadné, tak opravdu není. Někdy je to logistický oříšek, který ale vždy vyřešíme. Zřídka pomáháme zajistit ošetřovatelskou péči pacientům po transplantaci, kteří jsou momentálně ve výkonu trestu, spolupracujeme s vězeňskou službou ČR. V takovém případě opravdu není lehké zkoordinovat vše tak, aby to proběhlo dle řádných regulí. Přesto se nám to daří.

Sestra v roli psychologa?

Pacienti sestrám sdělují své duševní problémy, co je momentálně tíží. Snažíme se pacienty pozitivně naladit. Říkáme jim, že vše spěje k lepšímu a jen začátky bývají složité. Pacienty, kteří jsou čerstvě po transplantaci, si zveme přibližně každý týden na kontroly. Víme, že to pro ně musí být náročné, protože k nám do ambulance dojíždějí pacienti z celé České republiky. Vysvětlujeme jim, že časté kontroly včetně všech vyšetření, jako jsou chirurgické kontroly a ultrazvukové kontroly transplantovaných orgánů (u nás zejména pankreatu a ledviny), biochemické ukazatele jejich funkce, krevní hladiny imunosupresivních léků a další, jsou ze začátku velmi důležité. Lékaři pacientům upravují dávky imunosuprese nebo imunosupresi mění za jinou. Absolvovat všechno není pro pacienta náročné pouze fyzicky, ale také psychicky.

Musíme uznat, že není lehké být pacientem, který je čerstvě po transplantaci. Kritické a náročné bývají první 3 měsíce. Zveme je každý týden a hlídáme si je. S vyšetřeními je to jako nekonečný příběh. Pacienty zveme po měsíci, později po třech. Sdílíme tu radost, když se intervaly kontrol prodlouží na ty 3 měsíce. Tu nejtěžší část mají většinou za sebou a mohou očekávat postupné zlepšování a zapojení do běžného života.

Sestra v roli řešitelky?

Jelikož ne všechna vyšetření mohou být realizována tak, aby pacient nemusel čekat dlouhé hodiny od příjezdu do ambulance, je potřeba se s danou situací nějak „poprat“. Většinou se domlouváme s pacientem i s lékařem, jak to udělat jinak, aby zde pacient nestrávil celý den. Chápeme pacienty, že je nepříjemné čekat na jedno vyšetření někdy 3–4 hodiny i více. Obzvláště, pokud je pacient z daleka, dokážeme se do jeho situace vcítit. Také bychom nechtěly přijet domů o půlnoci. Musíme uznat, že všechna pracoviště, kam pacienty posíláme na vyšetření, jsou vytížená a ne vždy to jde tak, jak by chtěli personál i pacient. Víme, že nejsme jediné oddělení a kapacity pracovišť jsou velmi omezené. Proto se domlouváme na jiných možnostech s lékařem i pacientem, například zda může pacient podstoupit vyšetření v místě bydliště.

Sestra v roli krotitelky?

Sestra v roli krotitelky znamená sestra v roli řešitelky problémů, a to někdy nejen zdravotních, ale třeba i rodinných. Pokud k nám přijde pacient po transplantaci s tím, že je mu špatně, sestra ihned zalarmuje lékaře. Když nesežene lékaře, ke kterému pacient dochází, kontaktuje službu konajícího lékaře. Následují odběry krve, infuze dle ordinace lékaře, EKG, mnohdy i hospitalizace, po uvážení a zhodnocení zdravotního stavu pacienta lékařem.

Někdy se opravdu cítíme jako krotitelky. Řešíme různé vyhrocené situace agresivních pacientů, kteří se neadekvátním způsobem zaujatým vůči nám sestrám domáhají svých ne vždy oprávněných požadavků týkajících se třeba vypsání transportu pro převoz sanitním vozem do místa bydliště a další.

Občas je náročné umírnit pacientovo neadekvátní chování vůči nám, sestrám. Pokud má například pacient námi objednané a lékařem požadované vyšetření na pozdější hodinu, rozčiluje se, že nebude čekat a toto vyšetření nepodstoupí. Vždyť je to přeci jeho zdraví, jeho druhá šance na život, kterou od našich lékařů dostal.

Ve většině případů se řekne ambulance, to je lehká práce, a on je to pravý opak. Střídají se nám desítky lidí denně a u všech si pamatovat mnoho údajů není lehké. Máme na ambulanci přibližně 300 pacientů po různých transplantacích z odvětví diabetologie a ke každému chceme přistupovat individuálně, kamarádsky a najít si pro ně čas mezi tím vším, co jsme zmínily výše.

Práci v transplantační ambulanci máme jako sestry moc rády, protože zde vidíme neskutečně náročné úsilí lékařů, sester a dalšího ošetřovatelského týmu. Vidíme přicházet pacienty, kteří se v našich rukou navrací do svého života a uvědomují si, jaká šance se jim díky transplantaci naskytla, většina z nich si této druhé šance na život velmi váží. Vidět spokojeného pacienta je pro nás ta nejlepší odměna za dobře vykonanou práci, v duchu motta: „spokojený pacient = spokojená sestra“.

 

---

V IKEM pracuje od roku 1999. Začínala pracovat jako sanitářka na Centrálním příjmu vzorků, v průběhu let postupně vystudovala večerně SZŠ a dálkově VŠ (Bc., Mgr.) v oboru ošetřovatelství. V ambulanci pracuje od roku 2016, kde chtěla zúročit dlouholetá studia. Pracuje nejen v transplantační ambulanci, ale i v dalších ambulancích, které patří pod Centrum diabetologie (CD). Je vdaná, má dvě dospělé děti.

Proč právě transplantační ambulance? Tato práce je trošku jiná než v ambulancích CD, tady si svou práci organizuji tak trochu sama, v podstatě jsem „ svou paní“, vím, kteří pacienti přijdou na kontrolu, mám k nim trochu blíže. Moje práce je jak odborná, tak i administrativní, hlavně rozmanitá a náročná na pozornost. To mám na své práci ráda.

 

---

V IKEM začala svou kariéru v roce 2015, v podstatě ihned po škole. Při práci vystudovala titul Bc. Je svobodná a brzy se bude vdávat.

Proč právě transplantační ambulance? Jsme s kolegyní na stejné ambulanci a máme stejné pracovní postupy. Na diabetologické ambulanci je nás dohromady deset sester, ale jen my dvě se střídáme na transplantační ambulanci po 14 dnech. Jak jsme zmiňovaly v úvodu, práce na transplantační ambulanci je náročnější než na klasické ambulanci. V čem je těžká? Sestra je v této ambulanci samostatná jednotka. Co si sama neudělá, to nemá. Spoléhá se sama na sebe a úzce spolupracuje s lékařem a pacientem. Sestra v transplantační ambulanci má na den sedm lékařů a denně 40–50 pacientů, což není standardní. Klasické ambulance mají většinou model jedna sestra plus jeden lékař na jednoho pacienta.

 

---

Literatura

1. PELIKÁNOVÁ T., BARTOŠ V. et al. Praktická diabetologie. 6. aktual. a dopl. vyd. Maxdorf 2018. ISBN 978-80-7345

 

• tisk
• předplatit si