Toulavé boty Julia Lukeše

Lékař, vědec, cestovatel – nejznámější přízviska MUDr. Julia Lukeše, Ph.D. Na cestovatelském kontě má již 105 navštívených zemí. Žil v Nizozemí, Německu, USA, již jako dítě navštívil Mexiko nebo Čínu spolu s otcem, parazitologem Juliem Lukešem st. O své cestovatelské zážitky se rozhodl podělit i se čtenáři Florence.

Co by o Vás měli čtenáři vědět?

Pracuji jako oční lékař ve FN Motol. Několik let jsem se zabýval vědou, genetikou dětských leukemií, ale asi před 2 lety jsem „přeskočil“ k léčbě pacientů a jsem za to velmi rád. Jsem také cestovatel a táta, baví mě v životě zkoušet nové věci, ať je to právě cestování, nebo i změna kariéry. Nebojím se vyzkoušet více možností a potom si vybrat, co mi vyhovuje, nevadí mi změnit to, co právě dělám, a zkusit něco jiného.

Zdroj: Julius Lukeš – Kuba.

Jste více cestovatel nebo lékař? Jde to vůbec kombinovat dohromady?

Dříve jsem byl více cestovatel, nyní jsem více lékař. Cestování a věda se dají kombinovat lépe. Flexibilita zde byla větší, mohl jsem si čas i experimenty plánovat podle sebe, po dokončení práce jsem mohl odjet nebo případně cestu zkombinovat s pracovní cestou a podobně. Nyní je to – v provozu nemocnice a služeb – samozřejmě komplikovanější. Nelze odjet, kdykoli se mi to hodí nebo na tak dlouho, například letos v Mexiku jsme zvládli projet asi 5 000 km za 9 dní, abychom stihli vidět co nejvíce.

V neposlední řadě mi do cestování zasáhlo také to, že jsem se stal tátou a chci nyní cestovat s dětmi. Než však budou větší, nechci s nimi cestovat do nebezpečných krajů. Kdyby se jim něco stalo, je potřeba být v blízkosti dobré zdravotní péče. Zatím se tedy s nimi mimoevropským destinacím spíše vyhýbám, ale časem je tam určitě začnu brát.

Zdroj: Julius Lukeš – Kandzendzonga, hranice Nepálu a Indie.

Měl jsem to štěstí, že jsem od dětství cestoval s rodiči. Můj táta, který je vědec-parazitolog, měl mnoho příležitostí k cestování – ať již jezdil sbírat vzorky, nebo se účastnil konferencí – a často mě bral s sebou. Možná proto jsem si zamiloval vědu, protože jsem si říkal, že budu moci cestovat. Později jsem zjistil, že ne každá věda je na cestování natolik bohatá. Díky tátovi jsem každý rok minimálně na měsíc a půl opustil školu a vydával se s ním a mamkou po celém světě. Tehdy jsem se do cestování zamiloval.

Když mi bylo 7 let, přestěhovali jsme se do Ameriky. Hodně jsme cestovali po USA, velmi „low-costovým“ způsobem, spávali jsme pod stanem nebo pod širákem. Rádi a často jsme jezdili do Mexika, které pro mě bylo syrové a divoké, jako dítěti se mi to nesmírně líbilo. Později jsme vyrazili do Číny, Koreje a na další takové větší výlety, což mě bavilo.

Zdroj: Julius Lukeš – Čína 1998.

Kam a kdy jste se vydal na svou první cestu sám?

Vyrazil jsem v 17 letech do Číny. Chtěl jsem jet s tátou, který tam jel na konferenci, ale protože by na mě neměl čas, vyrazil jsem asi o 10 dní dříve sám. Procestoval jsem si to tam a potom jsme se spolu sešli. Čína je bezpečná země, takže jsem se příliš nebál. Nyní, když mám vlastní dítě, zpětně rodiče obdivuji, že mě byli ochotní pustit.

Zdroj: Julius Lukeš – Vietnam.

Cestujete rád sám?

Když člověk cestuje sám, je to jiné, než když jede s někým. Lidé, které potká na cestě, se mu více otevírají, více se s ním snaží komunikovat, než když jde například v páru nebo ve skupince. Když jsem cestoval sám, často mě místní pozvali k sobě na čaj nebo i dovolili přespat, interakce byly úplně jiné. Je skvělé si vyzkoušet obojí. Rád cestuji s někým, ale rád jsem cestoval i sám. Když jsem odjel na hodně dlouho, například na 8 měsíců, část cesty jsem trávil sám a na část se ke mně vždy někdo připojil. Obojí má něco do sebe.

Zdroj: Julius Lukeš – Filipíny, potápění s velrybím žralokem.

Co Vás na cestování nejvíce baví? Poznávání zemí, lidí, kultur nebo například určitá svoboda?

Čím víc jsem nyní svázán prací, tím více na cestování oceňuji svobodu, to, že si mohu dělat, co chci. Proto mě baví neplánovat si vše přesně dopředu. Například mám rád, když nevím, kde budu spát, nedomlouvám si ubytování, užívám si adrenalin z toho, že člověk neví, kde ten den skončí. Pokud se mu bude líbit, tak se zdrží, a pokud ne, vydá se dál – baví mě svoboda rozhodování se v ten daný okamžik. Nemít plán, jen horizont. Svoboda je tedy jednou z hlavních věcí. Dále poznávání cizích kultur. Ať již památek, lidí, odlišnost zemí, kde si člověk uvědomí, že žije na nejlepším místě na Zemi. Je to skvělý výsledek poznání cizích zemí, především mimo Evropu, kdy se rád vracím domů a jsem šťastný, že jsem se narodil právě tady, a nechtěl bych žít nikde jinde, jsem spokojený a lépe se mi tu žije. Dokud se to zase neotočí a nemám obrovskou chuť opět někam vyrazit.

Zdroj: Julius Lukeš – Filipíny, sopka Mt. Mayon.

Žijeme na nejlepším místě na Zemi?

Vážím si toho, že žijeme v bezpečné zemi, máme svobodu vyjadřování a výborné zdravotnictví dostupné pro každého. Je zajímavé, že si v Čechách málo lidí uvědomuje, jak kvalitní a dostupnou péči mají. Například ve srovnání s USA, kde operace šedého zákalu, kterou zde děláme každý den, stojí jmění a čeká se na ni měsíce.

Zdroj: Julius Lukeš – Severní Vietnam.

Kolik jste dosud navštívil zemí? Naposledy to bylo 105 zemí. Zvýšil se jejich počet?

Je to stále stejné, protože všechny země, kam jsem nyní vyrazil, například Malý Tibet nebo divočejší části Mexika, jsem již navštívil dříve. Takže nové země jsem nepřidal již posledních přibližně 5 let.

Zdroj: Julius Lukeš – Tanzanie.

Vaším cílem bylo navštívit všechny země světa. Je to reálné?

Asi od tohoto cíle pomalu upouštím. Již nechci přidávat země na seznam, abych si je mohl odškrtnout, ale vybírám je podle toho, co tam mohu stihnout, vidět, užít si a co mi to dá. Bylo by příjemné zapsat si další zemi z mapy, ale už to není to, co mě táhne. Raději vybírám země, kde se mi líbilo a do kterých chci vzít rodinu.

Zdroj: Julius Lukeš – Bangladéš.

Kde se Vám nejvíce líbilo? Co byste našim čtenářům doporučil? Kam vyrazit?

Z Afriky určitě Namibie. Považuji ji za nejbezpečnější africkou zemi. I z hlediska očkování je potřeba pouze vakcína proti žloutence a břišnímu tyfu, nevyskytuje se tam malárie, protože zemi pokrývá poušť. Lze tam snadno cestovat na vlastní pěst, půjčit si bez problémů auto a vydat se do národních parků po slušných silnicích. Pokud se člověk vyhne hlavnímu městu, je to i země málo lidnatá, a člověk se tak může vyvarovat nepříjemnostem afrických měst.

Poslední dobou se také více otevírají země Střední Asie, kde je vcelku bezpečno, například Uzbekistán a země podél Hedvábné stezky. Dnes lze již i snadno vyřídit vízum.

Z Asie určitě Barma, kterou jsem si ihned zamiloval, ale bohužel se tam v poslední době výrazně zkomplikovala politická situace. Dále Vietnam, Filipíny, Tchaj-wan a nesmíme zapomenout na Srí Lanku, což je sice turistická destinace, ale velmi pestrá a je v ní překvapivě snadné najít neturistická místa, najít si divočinu.

Mou nejoblíbenější destinací zůstává Severní Amerika. Roadtrip po západě USA těžko něco překoná. Určitě bych velmi doporučil Omán, kam bych se nebál vyrazit i s menšími dětmi. Dal bych jej dokonce mezi top tři destinace, kam vyrazit, protože je to země velmi bezpečná a nabízí vše – krásnou přírodu, dobrodružství, příjemné lidi, skvělé moře i památky. Je potřeba si tam půjčit auto, nelze cestovat s baťůžkem, protože tam nefunguje místní doprava, ale zemi lze projet od severu k jihu po kvalitní silnici a zase zpět podél pobřeží a věnovat tomu několik dní. My jsme tam nikdy nespali v hotelu – vždy se dalo ustlat na písku pod hvězdami vedle praskajícího ohně. Úžasná země je také Jordánsko nabízející památky, přírodu, koupání, bezpečí.
Zdroj: Julius Lukeš – Namibie.

Máte oblíbenou destinaci i v Evropě?

Momentálně mám v oblibě Řecko. Strávil jsem v době těsně po covidu několik měsíců na Krétě a úplně jsem si ji zamiloval. Přesunuli jsme se tam s rodinou a bylo to velmi příjemné, protože jsme byli s ročním dítětem. Navíc jsem tam dopisoval knihu o cestování EXOToulky SVĚTEM.

Z Evropy dále určitě Holandsko, Španělsko a například bizarní Podněstří.

Zdroj: Julius Lukeš – Uzbekistán.

Představíte nám EXOToulky? Co je to za knihu?

Kniha je výběrem těch nejzajímavějších a nejdivočejších zážitků z mých cest. Přibližně 30 příběhů popisujících především bizarních situace, snad čtenáře zaujmou i pobaví. Jsou zde příběhy o ztroskotání v Somálsku, o žahnutí jedovatou medúzou čtyřhrankou nebo o nemocech a nepříjemnostech, které mě potkaly, ale není to jen souhrn katastrof, jsou zde i úsměvnější historky a zážitky příjemné.

Zdroj: Julius Lukeš – Bolívie, 4 000 m.n.m.

Stalo se Vám od té doby něco podobného?

Bohužel ano. Vydali jsme se do Indie do Malého Tibetu otevírat školu, kterou vedou moji kamarádi. Naplánovali jsme si k tomu ještě „hike“ na 5 dní, ale neměli jsme dostatek času na aklimatizaci. Vydali jsme se na cestu do 5 000 metrů n. m. a já jsem takzvaně uprostřed ničeho (především silnice) dostal plicní edém. Podařilo se mi naštěstí dostat dolů a edém se postupně vstřebal. Byla to celkem vyhrocená situace, ale dobře to dopadlo.

Při poslední cestě do Mexika jsme se také vydali do oblastí, kam se běžně nejezdí. Rozhodli jsme se přejet z Yucatanu až k Pacifiku. Projíždí se nejchudšími částmi Mexika, jako je Chiapas nebo Tabasco, a kromě toho, že se nám několikrát porouchalo auto, nás zamaskovaní policisté okradli a chtěli zatknout.

Zdroj: Julius Lukeš – Severní Vietnam.

Plánujete pokračování knihy?

Rád bych jednou napsal knihu o podivných případech v medicíně, z naší klinické praxe. Je pro mě velmi zajímavé srovnání s vědeckým prostředím, kdy jsem se setkával většinou se stejně naladěnými a vzdělanými lidmi, ale v nemocnici je to neuvěřitelný rozptyl různých osob a příběhů, je to velmi pestré. Ale je to hudba budoucnosti, není na to momentálně čas.

Zdroj: Julius Lukeš – Guinea-Bissau.

Jak vybíráte místa, kam vyrazíte?

Neuznávám názor, že je něco příliš turistické. Já se také považuji za turistu, také se na památku nebo krásné místo jedu podívat. Ale myslím si, že se „profláklé“ destinace dají navštívit i neturisticky – například přijít na přelidněná místa velmi brzy ráno, dorazit tam z jiného místa než všichni ostatní, protože se ubytuji někde jinde, a tak podobně. Například Srí Lanka nebo Vietnam, kam jezdí mnoho lidí, se dají udělat úplně neturisticky. Pro informace je vhodné využít českou turistickou komunitu, výborné jsou festivaly Kolem světa nebo Obzory, kde se můžete poptat kamarádů cestovatelů, kteří mají lepší informace než některé tištěné průvodce.

Zdroj: Julius Lukeš – Japonsko.

Kam se chystáte nyní?

Do Laosu.

Co považujete za svůj top zážitek?

V posledních letech to bylo asi potápění s kapustňáky na Floridě. Rád na to vzpomínám. Nebylo zrovna nejlepší počasí, právě díky tomu jsme tam byli jen my dva s kamarádem. To bylo skvělé.

Zdroj: Julius Lukeš – USA.

Podívejme se nyní také na Vaše profesní zkušenosti. Proč jste se rozhodl věnovat oftalmologii?

Obor oftalmologie mě zaujal svou pestrostí. Denně se setkávám s velkým spektrem pacientů různého věku a obtíží. K práci využíváme mnoho přístrojů, uplatňuje se mikrooperativa, je zde vidět, jak vývoj letí dopředu. Dříve oční lékař takzvaně jen „předepisoval brýle“, dnes je schopen si vyšetření pomocí mnoha druhů precizních přístrojů udělat sám, rychle a efektivně, a tak na základě jejich výsledků pacientovi pomoci. Atraktivní je pro mne také práce na malém prostoru. Oko považuji za úžasný orgán, který je možné pomocí nových vyšetřovacích metod neinvazivním způsobem prozkoumat, prověřit kompletní fyziognomii a odhalit problém. Díky rychlému rozvoji oboru lze dnes mnohá, dříve infaustní onemocnění vyléčit nebo alespoň zpomalit.

Denně se setkávám s nesmírně zajímavými diagnózami a životními příběhy, někdy smutnými, kdy například vyšetření očí u malé holčičky poukáže na velký nádor mozku, většinou jsou však případy veselejší. Není den, kdy bych se nudil, vybral jsem si dobře!

Nezapomeňte navštivit webové stránky: www.juliuslukes.cz

 

---

EXOToulky SVĚTEM

30 let zážitků ze 100 zemí

Vydejte se s autorem na výstřední putování světem, během něhož poznáte, jaké to je ztroskotat s dřevěnou bárkou u somálských hranic, pašovat ploštice z Karibiku, chytit horečku dengue, stát se miliardářem v Německu, očkovat psy proti vzteklině v Keni, zažít žahnutí nejjedovatější medúzou světa čtyřhrankou smrtelnou, stopnout si vlak či bangladéšské komando před zásahem, zavítat na ostrovy afrických narkobaronů, ošálit alžírského velvyslance, skončit v karanténě s neznámým infekčním onemocněním, rozhodnout o nouzovém přistání transatlantického letu a mnoho dalšího.

Julius Lukeš podává své divoké zážitky z poloviny zeměkoule vtipně i syrově, nekorektně i odlehčeně. Snaží se nahlédnout pod pokličku národům, krajinám a historickým souvislostem. Zkrátka porozumět. Ne vždy se mu to daří. Občas mu při tom jde i o krk. Přežít naštěstí zvládá pokaždé.

 

• tisk
• předplatit si