Číslo 5 / 2020

Vzdělávání je na každém z nás, kdo chce, má obrovské možnosti, říká Ing. Gabriela Wimmerová

Datum: 7. 10. 2020

Autor: Redakce Florence

Na otázky redakce o své cestě ve zdravotnictví, o radostech, motivaci a strastech práce vrchní sestry odpovídala Ing. Gabriela Wimmerová, vrchní sestra Neurologické kliniky Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze.

Ing. Gabriela Wimmerová

Jak vás napadlo stát se zdravotní sestrou? Co bylo vaší motivací?

Ani nevím, co bylo prvotním impulzem, ale odmalička mě bavilo ošetřovat jak zvířátka, tak lidi.

Kdy jste se rozhodla, že se stanete zdravotní sestrou?

V sedmé osmé třídě, kdy jsme s maminkou uvažovaly, na jakou školu půjdu. Doporučila mi, abych zkusila zdrávku, když mě baví ošetřování. Známky jsem měla dobré, tak jsem si řekla, že to zkusím.

Jak jste se dostala na neurologii?

Dříve jsem pracovala na intenzivní péči v Neratovicích, ale měla jsem tam problémy s vedením, protože jsem chtěla prosazovat zájmy sester, zřejmě příliš vehementně. A tak jsem byla odvolána z funkce vrchní sestry, přestože jsem odvedla tolik práce. Potom jsem tam již nechtěla zůstávat. Pan doktor Vaško z Neurologické kliniky Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze mi nabídl místo staniční sestry na JIP, a protože je to velmi sympatický člověk, přijala jsem jeho nabídku a přihlásila se do konkurzu. Na neurologii jsem tedy začínala jako staniční sestra na JIP a po roce, kdy odcházela tamní vrchní sestra, mi nabídli nejdřív její zástup a později jsem na to místo nastoupila nastálo.

Kolik let už pracujete jako vrchní sestra?

Necelých pět let a dohromady jsem ve zdravotnictví necelých deset let.

Co vám přináší práce na neurologii?

Nejvíc mě baví vedení lidí, v tom jsem se našla. Nechci říct, že by mě bavilo jim diktovat. Mám úžasné staniční sestry. Hodně záleží na tom, jaké máte podřízené vedoucí pracovníky. Když víte, že nepodrývají vaši autoritu a je na ně spolehnutí, nemusíte za nimi chodit jako hlídací pes, můžete jim věřit, to je opravdu výhra. Asi by mě nebavilo, kdyby někdo dělal v kolektivu problémy a vytvářel chaos. To potom práci ztěžuje, chodíte do zaměstnání s nervy, nemáte klid na svou práci, musíte myslet na to, co se asi na oddělení děje – protože sestřičky staniční sestře samozřejmě naslouchají. Naštěstí si v tomto směru vůbec nemohu stěžovat, a tak mě funkce baví. Není to o bezmyšlenkovitém poslouchání nařízení, ale o kooperaci. Funguje to.

Máte dostatek sestřiček?

Sestřičky chybí, ale musím říct, že na tom nejsme tak špatně, že bychom měli krizi. Sestřičky si díky tomu mohou přivydělat na přesčasech.

Co by vám jako vrchní sestře pomohlo, kdyby se ve zdravotnictví změnilo?

Co se týče zdravotních sester, asi nic, protože jsou to ohromně pracovití lidé s velkým nadšením. Většina z nich dělá svou práci s obrovským nasazením, většině jde o pacienty. Snaží se o ně starat tak, aby byli spokojení. Myslím, že největší problém je na straně laické veřejnosti, která si toho často vůbec neváží. V naší ambulanci, iktovém centru, se nám například stává, že přijedeli pacient v ohrožení života, který má prioritu před ostatními a s nímž lékařka jede na CT, ARO, intubaci apod., další pacienti si přijdou stěžovat. To, že nově příchozí vyžadoval akutní ošetření, je vůbec nezajímá. To jsou chvíle, kdy je pro sestřičky asi nejtěžší udržet profesionalitu. Lidé by měli pochopit, že jsme akutní ambulance a vyšetření a ošetření každého pacienta trvá jinak dlouho. Někteří toho bohužel nejsou schopni a na sestřičky bývají často sprostí a agresivní. Nejvíc by nám tedy pomohlo, kdyby si lidé vážili kvality našeho zdravotnictví. Na druhou stranu musím říct, že jsou i lidé, kteří nám poděkují, ocení nás, naší práce si váží. Převážně jsou to starší lidé.

Je podle vás vzdělávání sester dostatečné?

Možnosti vzdělávání pro sestry jsou dnes obrovské a záleží jen na každé z nich. To platí i všeobecně.

Vzkážete něco čtenářům časopisu Florence?

Aby vydrželi a udrželi si profesionalitu.