Význam hlášení mimořádných událostí v českém zdravotnictví

Redukce chyb ve zdravotnictví se stala hlavním cílem zdravotnických pracovníků na celém světě. Pacienti ve zdravotnických zařízeních hrají důležitou roli při prevenci pochybení. Je velmi důležité, aby zdravotníci k pacientovi přistupovali jako k partnerovi a poskytli mu dostatečné množství informací, které vyplývají z poskytování ošetřovatelské a léčebné péče a které jsou pro nemocného důležité.

Pacienti posuzují kvalitu poskytované péče většinou podle toho, do jaké míry je narušeno uspokojování jejich základních potřeb v době nemoci. Model péče, ve kterém se pacient stává efektivním a aktivním partnerem, je založen na přesvědčení, že mu bude poskytována bezpečná a kvalitní péče erudovanými odborníky. Je nutné uvědomit si fakt, že pokud dojde k pochybení ze strany zdravotnického personálu ve vztahu k pacientovi, lze očekávat dopad nejen v etické, ale i v právní rovině. Zdravotnický pracovník tak může čelit trestněprávní, občanskoprávní nebo pracovněprávní odpovědnosti. Kritéria pro chování zdravotníků jsou daleko přísnější a tvrdší než u nezdravotníků. Současná společnost si žádá nejen pečlivé vyšetření věci, ale i důsledné potrestání toho, kdo pochybil, a v neposlední řadě také maximální finanční odškodnění. Medializace s důkladným dramatickým podtextem není u těchto událostí výjimkou. Tento vytvářející se společenský model bohužel spěje k naplňování slov známého českého lékaře, profesora Jiráska, který kdysi varoval slovy: „Medicína zle upadne, přestane-li lékař být sebevědomý a odvážný a začne být právnický a opatrný.“ Tato slova jsou varováním pro všechny lékařské i ošetřovatelské obory, aby jejich myšlení o právní ochraně v budoucnu nepřevažovalo nad myšlením o prospěchu nemocného.

Jak ovšem docílit toho, aby se slova profesora Jiráska nenaplnila a pacient byl zároveň uchráněn před pochybením? Jak se má ošetřující personál nebát mít odvahu, používat intuici a zároveň nechybovat? Jedinou odpověď nacházím v tolik diskutované oblasti, kterou je prevence; upozornění na možnou oblast vzniku nebezpečí ve zdravotnických zařízeních. Pokud budu vědět, že oheň pálí, budu se mu vyhýbat. To je přirozený pud sebezáchovy živých bytostí. A to je také důvod, proč se zdravotnická veřejnost na celém světě sjednocuje v diskuzích a opatřeních týkajících se chybovosti ve zdravotnictví. Na základě sběru dat o nežádoucích událostech při poskytování zdravotní péče a následných mezinárodních výzkumů v této oblasti vyhodnotila Světová zdravotnická organizace (WHO) nejrizikovější oblasti, na které upozorňuje světovou zdravotnickou veřejnost například prostřednictvím mezinárodních bezpečnostních cílů (MBC).

Stejně jako WHO i Ministerstvo zdravotnictví ČR postupně zavádí systémová opatření, která vedou k zajištění vyšší bezpečnosti pacientů i kvalitě poskytované péče. Jedním z opatření je vyhlášení resortních bezpečnostních cílů (RBC), které vycházejí z Doporučení Rady Evropské unie o bezpečnosti pacientů včetně infekcí spojených se zdravotní péčí a jednotlivých doporučení Světové aliance pro bezpečnost pacientů WHO (http://www.who.int/patientsafety/en/). Tato doporučení byla modifikována prostřednictvím resortních bezpečnostních cílů na národní podmínky a o těchto cílech najdeme informace např. na stránkách Ministerstva zdravotnictví ČR v sekci Odborník/Zdravotník. Jedná se mj. o upozornění na oblasti největšího výskytu chyb ve zdravotnictví.

Hlášení nežádoucích událostí ve zdravotnictví vnímám jako velkou výzvu, kterou nelze opomíjet, ale naopak podpořit, a to nejen ve vztahu k pacientům, ale i k nám, zdravotnickým pracovníkům. Pokud se etabluji do role pacienta, budu očekávat, že mi ve zdravotnickém zařízení bude věnována adekvátní péče ve vztahu k mému problému, který bude následně v rámci možností bez komplikací vyřešen. Jako správce mimořádných událostí jsem však měla možnost řešit chyby, které zavinil zdravotnický personál v průběhu pacientova pobytu ve zdravotnickém zařízení a které pacienta poškodily. Ve všech případech jsem jednala s lidmi, kteří se na základě vlastního pochybení dostali do velmi tíživé psychické situace, kdy si uvědomovali nejen svou chybu, ale i nebezpečí, kterému nemocného člověka vystavili. Pro tyto osoby bylo následné morální vyrovnání se s incidentem na několik měsíců nemožné a tato psychická dysbalance se stávala živnou půdou pro další možná pochybení. Každý z postižených zdravotníků by v té chvíli byl schopen udělat cokoli pro to, aby mohl vrátit čas a chybě zabránit.

Věřím proto, že sběr dat o nežádoucích událostech napříč Českou republikou podpoří nejen národní, ale i mezinárodní výzkum a zároveň podnítí odbornou zdravotnickou veřejnost k uvědomění si, jak je důležité komunikovat na téma chyby, nežádoucí nebo mimořádné události. Jedině tak můžeme ve zdravotnických zařízeních docílit určité rovnováhy etické, morální, odborné i právní a očekávat, že z našich nemocnic budou odcházet zdraví a spokojení pacienti.

PhDr. Věra Wolffová, Oddělení řizení kvality, Fakultní nemocnice Ostrava

 

• tisk
• předplatit si