Sestra cizinka v české nemocnici? Jde to. Chce to jen víc času a trpělivosti

Nedostatek sester je ožehavým tématem dneška a plánovaná změna ve vzdělávání tuto kritickou situaci určitě nevyřeší. Jsme v situaci, kdy potřebujeme saturovat zvláště lůžková oddělení zdravotnických zařízení sestrami i z jiných zemí, než je Česká republika (ČR), podobně jako to dělají ostatní země na západ od našich hranic. Lékaři tuto situaci řeší podobně už několik let a počty zahraničních lékařů u nás neustále rostou. Podle údajů České lékařské komory pracovalo u nás již před dvaceti lety více než 500 lékařů cizinců, o deset let později jich bylo třikrát tolik a dnes je to už více než pětinásobek. Kromě Slovenska se nejčastěji jedná o lékaře z Ukrajiny, Ruska, Běloruska a Polska

Podobná cesta se nabízí i pro sestry. Jednou z možností, jak současný kritický nedostatek sester vyřešit, je tedy jejich vyhledávání v zemích s podobnou kulturou a jazykem, jako má ČR. Jednou z nich je Ukrajina, která nejenže je geografi cky poměrně blízko, ale navíc má velký počet absolventů tohoto oboru a nedostatek míst pro jejich uplatnění. Ukrajinské sestry proto odcházejí za prací do sousedních zemí, jako je Maďarsko a Rakousko, které se potýkají se stejným nedostatkem sester jako my. I v České republice již několik sester z Ukrajiny pracuje. Bc. Yuliya (Julia) Sedeshova, která na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze (3. LF UK) úspěšně vystudovala obor Všeobecná sestra, je jednou z nich.

Co vás přivedlo ke studiu oboru Všeobecná sestra?

Celý život ráda pomáhám lidem. Když jsem přišla do České republiky, neuznali mi napoprvé nostrifi kaci diplomu z Ukrajiny kvůli mojí špatné znalosti češtiny. Navštívila jsem proto Centrum pro integraci cizinců v Kubelíkově ulici v Praze 3, kde jsem se seznámila s paní doktorkou Lahodovou z Ústavu cizích jazyků 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy (3. LF UK) v Praze. Ta mi poradila 3. LF UK a já jsem se rozhodla pro studium na této fakultě, i když mi po odvolání na pražský magistrát nostrifi kaci vysvědčení o maturitní zkoušce udělili a vzdělání v oboru Všeobecná sestra uznali.

Nelitovala jste, že jste se rozhodla pro další studium?

Ne. Škola mě uchvátila. Získala jsem jiný pohled na práci sestry, zlepšila jsem si češtinu. Doktorce Lahodové budu navždy vděčná, že mě podpořila a ukázala mi ten správný směr.

Jaké pro vás bylo studium?

Těžké. Lehčí bylo se na obor Všeobecná sestra dostat, než potom studovat. Byla jsem překvapena kvalitou výuky. Klíčoví pro mě byli svědomití a inspirující učitelé. To byl pro mě zlomový zážitek. Těšila jsem se na každou přednášku.

Co čeština, jak jste se s ní poprala?

Jazyk se pořád ještě učím. Ty tři roky studia mi však hodně pomohly. Psaní seminárek nebo větších prací bylo asi to nejtěžší. Někdy mi pomáhaly spolužačky, někdy i moje dcera. Nakonec ale celá ta dřina přinesla výsledky. Na praxi jsem se už s pacienty nebála mluvit. Měla jsem štěstí, že mi kolegyně a moje mentorky s komunikací pomáhaly. Jsem jim za to velmi vděčná.

Existují nějaké rozdíly ve vzdělávání sester v ČR a na Ukrajině?

Rozdíly jsou velké. Na Ukrajině se například klade obrovský důraz na detaily a na techniku výkonů. Příprava budoucích sester začíná už na střední škole, hodin praxe je méně. Výuka probíhá většinou v učebně a chybí tam výuka v etice. V praxi pak neprobíhá adaptační proces, sestra je tam spíše milá pomocnice doktora.

Zažila jste někdy v průběhu odborných praxí ve škole nějaké odmítavé postoje ze strany pacientů nebo kolegyň kvůli vašemu původu nebo kvůli jazykové bariéře?

Ne, s žádnou arogancí jsem se nesetkala. Podle mého přízvuku každý poznal, že jsem Ukrajinka. Pacienti se mi snažili porozumět a vždycky se ptali, odkud jsem.

Co pro vás bylo nejtěžší?

Nejtěžší je pro mě telefonování, zvlášť když volající mluví rychle. Zpravidla když ho poprosím, aby mluvil pomaleji, mluví stejně rychle, ale hlasitěji. Občas mi pomáhá, když lidé mluví rusky nebo se rusky kdysi učili.

Jak vás přijal kolektiv českých sester?

Po počátečních rozpacích si myslím, že máme normální vztahy. Máme dobrý kolektiv, kde je každý jiný, ale díky vedení paní staniční Šturmové spolu všichni dobře vycházíme. Kvůli ní jsem také do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze nastoupila, byla mojí mentorkou. Ona je skutečný poklad. Hodně jsem se toho od ní naučila. Po odborné stránce je naprosto skvělá, ale také si umí představit, co se student potřebuje naučit. Dodala mi potřebnou jistotu při složitých výkonech. Je mým vzorem nejen po stránce morální, ale i profesionální.

Jaké je podle vás české zdravotnictví? Je připravené přijímat zdravotníky z jiných zemí?

Po devíti letech života tady mohu říci, že Češi jsou otevření, i když je jasné, že jsou zpočátku opatrní. Když jsem nastoupila, měla jsem problém porozumět psanému slovu v dokumentaci, ale elektronická dokumentace mi porozumění usnadňuje. V Ústřední vojenské nemocnici – Vojenské fakultní nemocnici (ÚVN), kde jsem absolvala praxi při studiu, je to v tomto ohledu ideální, protože tam je elektronická dokumentace na všech odděleních. Pokud budou sestry cizinky pracovat na normálním oddělení, elektronická dokumentace by jim velmi pomohla. Velký důraz se tu také klade na odpovědnost. Mám na starost tři pacienty a ty musím stihnout, za všechno v péči o ně odpovídám sama, což také stvrzuji svým podpisem.

Stýkáte se s jinými sestrami z Ukrajiny, které pracují ve FNKV nebo v jiné nemocnici?

S uklízečkami a sanitářkami z Ukrajiny máme velmi dobrý vztah. Sestru z Ukrajiny jsem zatím potkala jen jednu a při studiu jsem měla dvě spolužačky z Ukrajiny.

FNKV plánuje zaměstnat skupinu sester z různých koutů Ukrajiny a počítá s vaší pomocí v roli tutora těchto sester, zvláště na začátku, v období adaptace na jiné kulturní prostředí a na jiné podmínky zdravotnického zařízení. Co byste jim doporučila?

Nebojte se a nestyďte se mluvit. Nikdo se vám nebude smát. Lidé vás hodnotí podle jiných věcí. Uvědomte si, že v České republice platí trochu jiné kulturní normy, panuje tu větší respekt k soukromí. Není možné se hned ptát na osobní záležitosti, na rodinu nebo plat. A ještě bych přidala pár osobních rad:

Počítejte s kulturním šokem, pravděpodobně vás v určité míře potká.

Přijměte odlišné prostředí. Jiná země znamená jiné kulturní prostředí – důležité je netrápit se tím.

Připravte se na rozdílný vztah sestra–lékař a sestra–pacient. Na Ukrajině převládá paternalistický přístup, v ČR je více partnerský.

Počítejte s tím, že se budete neustále učit (registrace, odborné časopisy, Česká asociace sester, nové poznatky apod.).

V zaměstnání projdete adaptačním procesem, který na Ukrajině není zavedený.

Pamatujte si, že nemocní lidé jsou vnímavější k okolí. Sestru cizinku pacienti více pozorují, to je přirozené. Vztah s pacienty, hlavně na začátku vašeho pobytu, je moc důležitý. To, jak se chováte, ovlivní jejich pohled na sestry cizinky, ale i na vaši zemi.

Nebojte se! Všechno bude dobré a bude se vám tu líbit.

---

Co o Julii říká staniční sestra Bc. Ivana Šturmová?

Co vás vedlo k tomu, přijmout Julii na vaše oddělení?

Byla jsem její mentorkou během její souvislé praxe ve 2. ročníku studia na 3. LF UK. Od začátku mě zaujala její cílevědomost a zájem o sesterskou práci. Během psaní bakalářské práce se zmínila, že by chtěla pracovat na JIP. Tušila jsem, že to bude mít na začátku těžké, těžší než na standardním oddělení.

Jak probíhal její adaptační proces a co bylo pro vás a pro Julii nejtěžší?

S každou sestrou její adaptační proces nejprve důkladně osobně proberu, protože chci, aby byly studentky dobře připraveny a uspěly. U Julie trvalo zaškolování – adaptační proces celkem devět měsíců. Nejpomaleji probíhala její adaptace v oblasti superspecializované intenzivní ošetřovatelské péče. Musela nastudovat spoustu interních dokumentů, ale nakonec zvládla teoretickou část, zkoušky i závěrečnou práci na výbornou. Byla výborně připravena a skvěle uspěla. Julie je nesmírně ctižádostivá, pracovitá a svědomitá. Ráda by jednou studovala specializační studium Intenzivní péče.

Jak ji přijali ostatní členové oddělení – lékaři, sestry a jak na ni reagovali pacienti?

Pacienti reagovali na Julii nejlépe. Přijetí ze strany lékařů a některých spolupracovníků nebylo jednoznačné, na začátku ji někdy „pérovali“. Musela jsem být neustále ve střehu. Pečlivě jsem vybírala i její školitelku, aby byla trpělivá a důsledná. Ta se Julii věnovala nad rámec svých povinností a její práci velmi oceňuji. Nebylo to jednoduché. Sama jsem Juliinu práci také sledovala, abych si byla jistá, že všemu rozumí. Porozumění jazyku, zvláště slangovými výrazům, vtípkům v kolektivu či telefonování, pro ni bylo nesmírně obtížné. Důležitá byla pro nás obě také podpora ze strany vrchní sestry Bc. Mileny Bendlové. Měla jsem možnost poznat Julii jako člověka a snažila jsem se pochopit, v jaké se nachází situaci a jak se jí pracuje v tak náročném prostředí, jako je intenzivní péče. Chtěla jsem i sama sobě dokázat, že to obě zvládneme. Julie mi za tu energii opravdu stála.

Existuje něco, co byste doporučila ostatním kolegům, kteří by chtěli přijmout na oddělení sestru z ciziny?

Rozhodně jsem pro to dát takovým sestrám šanci. Po zkušenosti s Julií vím, že je třeba více času na adaptaci. Člověk musí být trpělivý a tolerantní. Je třeba dávat si pozor na jazyková nedorozumění. Ale i když to bylo pro nás pro všechny náročné, tak ten čas a energie stojí za to. Zvlášť pokud jsou lidé tak úžasní a ctižádostiví, jako je Julie.

---

Kdo je Yuliya (Julia) Sedeshova

Yuliya dnes pracuje ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze
fota: archiv Bc. Yuliye (Julia) Sedeshové

Devětatřicetiletá Yuliya Sedeshova přišla do České republiky před devíti lety. Přistěhovala se sem za manželem, s nímž se seznámila na dovolené v zahraničí. Na 3. LF UK vystudovala obor Všeobecná sestra a v současné době pracuje na Jednotce intenzivní péče Chirurgické kliniky Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze (FNKV).

 

• tisk
• předplatit si