Vývoj vzdělávání zdravotních sester – 2. díl

Pokračování z minulého čísla

Sestry a ošetřovatelky oddělil teprve zákon

Před rokem 1948 byly sestry (či přesněji ošetřovatelé a ošetřovatelky) v tehdejším Československu vychovávány ve 29 dvouletých ošetřovatelských školách, porodní asistentky v sedmi ústavech pro jejich vzdělání a výcvik. Po roce 1948 se počet škol pro sestry zvyšoval a koncem 60. let již bylo více než padesát středních zdravotnických škol. Studium bylo stanoveno na čtyři roky, kromě let 1951–1955, a bylo ukončeno maturitou.

Studium na středních zdravotnických školách se od roku 1951 členilo na následující obory: zdravotní sestry, dětské sestry, dietní sestry, porodní asistentky, zdravotní laboranty, zubní laboranty, rentgenové laboranty, lékárenské laboranty, rehabilitační pracovníky, sanitární pracovníky a oční optiky. Pro starší pracovnice ve zdravotnictví byly pořádány doškolovací kurzy, které jim umožnily získávat kvalifikaci středního zdravotnického pracovníka. Ty byly zcela nezbytné, když před rokem 1947 pouze 27 ošetřovatelek na lůžkových zařízeních mělo titul diplomované sestry.

Většina sester v této době působících, byť většina postupně se zužující, získala svou kvalifikaci neregulovaným vzděláním, tedy více či méně kvalitní teoreticko-praktickou přípravou organizovanou nemocnicemi, popřípadě kurzy Československého červeného kříže. Po celou dobu přijímala zdravotnická zařízení i pracovníky bez jakékoli kvalifikace. Právo těmto ošetřovatelkám nijak nebránilo vykonávat jejich povolání, byť nesměly užívat profesní označení „diplomovaná ošetřovatelka“, později „diplomovaná sestra“ – ten byl vyhrazen jen těm sestrám, které složily státní ošetřovatelskou zkoušku. Teprve zákon č. 170/1950 Sb., o zdravotnických povoláních, zákon č. 103/1951 Sb., o jednotné preventivní a léčebné péči, a vyhláška č. 40/1953 Sb., o odborné způsobilosti a odborné výchově středních a nižších zdravotnických pracovníků, stanovily, že ošetřovatelskou činnost mohou vykonávat jen profese těmito předpisy stanovené. Tímto okamžikem došlo k formálnímu oddělení profese sestry a ošetřovatelky, popřípadě sanitářky, byť, jak vyplývá z výše uvedeného, současníci si byli rozdílů mezi těmito pracovníky vědomi již počátkem 20. století. Do té doby bylo označení ošetřovatelky používáno prakticky pro všechny osoby ošetřující nemocné, s výjimkou porodních asistentek (babiček).[1] Jak bylo uvedeno, tradiční církevní označení „sestra“ bylo užíváno diplomovanými ošetřovatelkami již od roku 1916, diplomovaná sestra/diplomovaný ošetřovatel pak od roku 1927.[2] Rok 1953 proto lze považovat za skutečný právní předěl v pojetí profese sestry a za vznik povolání sestry jako povolání regulovaného, tj. povolání, pro něž právo stanoví označení odbornosti, podmínky získání způsobilosti, rozsah výkonu povolání a zákaz vykonávat činnosti vyhrazené tomuto povolání jinými osobami. Spolu se vznikem profese zdravotní sestry a dětské sestry nahrazující diplomované sestry byla oddělena i profese pomocné zdravotní sestry a pomocné dětské sestry, je konstituována i profese sanitářky.

Vzdělávání podléhalo režimu

Vzhledem k tomu, že v tehdejších zdravotnických zařízeních zajišťovali ošetřovatelskou péči o nemocné pracovníci nejrůznějších kvalifikací či dokonce bez jakékoli kvalifikace, bylo nutné upravit i postavení těchto pracovníků. Lze podotknout, že přechod od neregulované činnosti k regulované profesi byl v případě českého ošetřovatelství v 50. letech zdařilý. Citovaná vyhláška upravila nejen převedení zrušených oborů, ale rovněž stanovila přechodné období, v němž pracovníci, kteří získali zkušenosti buď pouze ve službě u lůžka, nebo jen ve službě ambulantní, museli absolvovat doplňovací výcvik, který se skládal z individuálního teoretického studia, ke kterému vydalo osnovy ministerstvo zdravotnictví, a z praktického výcviku v lůžkové nebo ambulantní službě podle toho, v kterém typu péče konkrétní pracovník působil. Tento doplňující výcvik byl prováděn při zaměstnání a ukončen zkouškou. Další doškolovací kurzy pro získání odborné způsobilosti byly určeny jak pro pracovníky bez předchozího odborného školení, tak i pro absolventy různých krátkodobých kurzů. Tyto kurzy probíhaly v závodních školách práce, trvaly deset měsíců a byly ukončeny kvalifikační teoretickou i praktickou zkouškou. Po 1. únoru 1953 bylo zakázáno přijímat pro výkon práce středních zdravotnických pracovníků jiné osoby, než které získaly odbornou způsobilost podle těchto právních předpisů.[3]

Obsah studia procházel v 50. letech neustálými změnami a byl ovlivněn vládnoucí ideologií, která zasahovala také do lékařské vědy. Např. v roce 1952 bylo učivo na středních zdravotnických školách prověřováno i z hlediska mičurinské biologie. Následně se rozšiřovalo další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků, od roku 1957 byla zavedena jejich specializační průprava, která byla ukončena atestací, resp. atestační zkouškou.

Se specializačním vzděláváním vznikl i nový institut

V roce 1961 byl zřízen Ústav pro další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků v Brně, ale o tom dále níže v tomto článku.[4] V téže době se v našem právním řádu poprvé setkáváme i s pojmem specializace. Specializační kurzy se prováděly ve zdravotnických zařízeních, která určilo ministerstvo zdravotnictví, a to na jednotlivých školicích místech pod vedením zkušeného odborníka. Ukončovaly se teoretickou a praktickou zkouškou před zkušební komisí, kterou jmenoval krajský národní výbor. Prvními specializačními obory sester byla instrumentářka na operačním sále a zdravotní sestra na závodě.[5] Už v této době se objevuje institut vzájemné zastupitelnosti, tedy rozšíření odborné způsobilosti pro jiný obor středních zdravotnických pracovníků, byť podmíněné absolvováním zvláštních kurzů v rámci závodních škol práce.[6] Tento institut se v průběhu času měnil, zpřesňoval a trval do roku 2004, tedy do přijetí zákona o nelékařských zdravotnických povoláních.

Vyhláška upravovala i celoživotní vzdělávání – každé oddělení nemocnice i okresního zdravotního střediska, každý odborný léčebný a ošetřovací ústav byly povinny upořádat nejméně jednou měsíčně seminární školení pro své střední zdravotnické pracovníky, kteří byli povinni se těchto seminářů účastnit. Zdravotničtí pracovníci byli rovněž povinni soustavně sledovat nové poznatky ve svém oboru.[7] Pro účely plánování, odborné výchovy, školení a doškolování, účelného rozmisťování a získávání kvalifikovaných zdravotnických pracovníků zpět do aktivní činnosti vznikly v roce 1954 evidence zdravotnických pracovníků, které byly vedeny ministerstvem zdravotnictví a krajskými a okresními národními výbory. Povinnému hlášení podléhali nejen zdravotničtí pracovníci, kteří své povolání skutečně vykonávali, ale všechny osoby, které měly způsobilost k výkonu zdravotnického povolání.[8] Tato úprava byla v období do roku několikrát 2004 měněna a doplňována, avšak pouze dílčím způsobem. V roce 1960 byl založen Ústav (středisko) pro další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků v Brně, jeho role byla právně zakotvena vyhláškou č. 44/1966 Sb., o zdravotnických pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví. Stejnou vyhláškou byla v roce 1966 zavedena samostatná odbornost zubní sestry, která však trvala jen velmi krátce, z pomocné zdravotní sestry se stala současná ošetřovatelka, z pomocné dětské sestry pěstounka. Zakotvila se povinná nástupní praxe v délce šesti až dvanácti měsíců. Poprvé se objevila zastupitelnost některých profesí bez složení dalších zkoušek (dětských sester, ženských sester a zdravotních sester; s tím, že pro práci s dětmi si zdravotní a ženské sestry musely doplnit kurz v psychologii a pedagogice dítěte). Pro učitele středních zdravotnických škol a pro vedoucí pracovníky se zavedly povinné zvláštní školicí akce organizované výše zmíněným ústavem. Jen velmi obecně upravené specializace se změnily na pomaturitní specializační studium organizované rovněž tímto ústavem. Obory specializace se rozšířily o sociální službu.

Další změny byly zavedeny vyhláškou č. 72/1971 Sb., o zdravotnických pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví. Ústav pro další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků byl přejmenován na Institut pro další vzdělávání zdravotnických pracovníků. Obory pomaturitního specializačního studia se rozšířily o ošetřovatelskou péči, psychiatrickou péči, anesteziologii, resuscitaci a intenzivní terapii, zdravotní výchovu obyvatelstva, nukleární medicínu a péči o chrup, včetně obdobných oborů specificky určených pro dětské sestry. Byly však upraveny i možnosti získání specializace i bez absolvování pomaturitního specializačního studia a specializační zkoušky, a to jednak sestrami, které působily ve vedoucí funkci alespoň deset let na příslušném úseku činnosti, dále učitelům zdravotnických škol starším 45 let, pokud si doplnili pedagogické studium a měli alespoň deset let praxe, z toho pět let jako učitelé, ale dále po „politicko-odborném pohovoru“ pracovníkům ve zvlášť úzce vymezeném úseku práce, i když nebyl vymezen v oborech specializace. O rok později byl vydán i první předpis specifikující činnosti zdravotnických pracovníků, a to závazné opatření č. 27/1972 Věstníku Ministerstva zdravotnictví, náplň činnosti středních, nižších a pomocných zdravotnických pracovníků.

V roce 1981 byla vydána poslední vyhláška Československé socialistické republiky týkající se výkonu povolání sester, a to vyhláška č. 77/1981 Sb., o zdravotnických pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví, která pak platila 25 let a spolu se směrnicí č. 10/1986 Sb., o náplni činnosti středních, nižších a pomocných zdravotnických pracovníků, a samozřejmě základní zákonnou úpravou v zákoně č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu,[9] tvořila právní rámec až do přijetí zákona o nelékařských zdravotnických povoláních v roce 2004. Uvedená vyhláška poprvé právně zakotvila vysokoškolské vzdělávání sester, které však fakticky vzniklo již v roce 1960, kdy byl na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze ve spolupráci s Fakultou všeobecného lékařství otevřen obor Psychologie – péče o nemocné.[10] Absolventi vysokoškolských ošetřovatelských oborů získávali specializovanou způsobilost v oborech Ošetřovatelská péče a Organizace a řízení práce středních zdravotnických pracovníků. Vyhláška dále zrušila možnost získání specializace nestandardním způsobem, naopak zavedla možnost uznat specializaci získanou v cizině. Kromě specializací zavedla i vyšší specializace po dosažení specializace, a to např. v hygieně dětí a dorostu, epidemiologii, léčbě prací, léčebné tělesné výchově. Nutno však podotknout, že se tento dvoustupňový systém v praxi nevyužíval.

Výše uvedené právní předpisy byly velmi komplexní, ve své době plně dostačující a kvalitní, nicméně minimálně od roku 1995, kdy založením vyšších zdravotnických škol došlo k prvním zásadnějším změnám ve zdravotnickém školství, byly tyto předpisy již obsoletní. Změny nastávaly ve všech typech vzdělávání bez ohledu na právní stav, právní stránka věci byla zcela ignorována. Platné právní předpisy proto v této době nezahrnovaly všechny (postupem času dokonce ani většinu) vzdělávaných oborů, organizace vzdělávání odpovídala jiným společenským poměrům a systému poskytování zdravotní péče. Vývoj praxe a rozvoj nových oborů vyšších i vysokých škol byl rychlejší než státní administrativa, rozdíl mezi právní regulací a praxí se tak stále zvětšoval. Střední zdravotnické školy vzdělávaly namísto vyhláškou upravených oborů dětská sestra a zdravotní sestra obor všeobecná sestra, přechodně existoval nástavbový středoškolský obor zdravotnický záchranář a sestra pro intenzivní péči. Vznikly obory vyšších zdravotnických škol diplomovaná všeobecná sestra, diplomovaná dětská sestra, diplomovaná sestra pro intenzivní péči, diplomovaná sestra pro psychiatrii. Na vysokých školách bylo od roku 1992 zahájeno vzdělávání v bakalářských ošetřovatelských oborech, které však až na výjimky nebylo kvalifikační. Došlo k situaci, že v souladu s právními předpisy byl vzděláván pouze jediný typ kvalifikační přípravy sester, a to vysokoškolský obor Učitelství odborných předmětů pro střední zdravotnické školy, v té době ostatně realizovaný již pouze na jediné vysoké škole.

Závěr

Závěrem lze konstatovat, že nová právní úprava z roku 2004,[11] motivovaná mimo jiné nutností harmonizovat vzdělávání sester a porodních asistentek s předpisy EU, byla přijata nejméně s desetiletým zpožděním. Požadavky směrnice byly implantovány nejen do zákona, ale zejména do vyhlášky č. 39/2005 Sb., kterou se stanoví minimální požadavky na studijní programy k získání odborné způsobilosti k výkonu nelékařského zdravotnického povolání. Od závazných požadavků směrnice o uznávání kvalifikací je nutné odlišit doporučení Světové zdravotnické organizace pro evropský region,[12] která nejsou právně závazná. Jde například o požadavek výhradně vysokoškolského vzdělání sester na bakalářské úrovni, požadavek pouze jedné úrovně sestry, ředitelem nebo vedoucím pracovníkem fakult nebo katedry realizující kvalifikační studium sester má být kvalifikovaná sestra, učitelé musejí splňovat národní požadavky nejen na výkon povolání sester, ale být i držiteli akademické hodnosti na úrovni odpovídající požadavkům pro vysokoškolské učitele dané země a mít minimálně dvouleté relevantní zkušenosti z praxe v oboru, který učí. Klinická praxe by měla probíhat na pracovištích akreditovaných z hlediska zvyšování kvality péče. Lze konstatovat, že na rozdíl od směrnic EU Česká republika dosud plně nesplňuje doporučení Světové zdravotnické organizace.

Mgr. et Mgr. Eva Prošková, Ústav veřejného zdravotnictví a medicínského práva, 1. LF UK v Praze, Mgr. Jana Konečná, LF Masarykova univerzita, Brno

Literatura:               

1. Etický kodex sester vypracovaný Mezinárodní radou sester, dostupné z http://www.cnna.cz/docs/tiskoviny/eticky_kodex_icn.pdf

2. Platt PS. Přehled veřejného zdravotnictví Velké Prahy. Praha: Ministerstvo sociální péče Republiky Československé, 1920

3. Schott H. Kronika medicíny. Praha: Fortuna Print, 1994

4. Vládní nařízení č. 22/1927 Sb. z. a n., o úpravě služebních a platových poměrů světských ošetřovatelů v civilních státních ústavech léčebných a humanitních a ve všeobecné nemocnici v Praze

5. Vyhláška č. 40/1953 Ú. l., o odborné způsobilosti a odborné výchově středních a nižších zdravotnických pracovníků

6. Vyhláška č. 27/1954 Ú. l., o evidenci a povinném hlášení zdravotnických pracovníků

7. Vyhláška č. 44/1966 Sb., o zdravotnických pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví

8. Vyhláška č. 72/1971 Sb., o zdravotnických pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví

9. Vyhláška č. 77/1981 Sb., o zdravotnických pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví

10. Vyhláška č. 39/2005 Sb., kterou se stanoví minimální požadavky na studijní programy k získání odborné způsobilosti k výkonu nelékařského zdravotnického povolání

11. Zákon č. 15/1914 ř. z., o služebním poměru státních úředníků a státních zřízenců

12. Zákon č. 103/1951 Sb., o jednotné preventivní a léčebné péči

13. Zákon č. 170/1950 Sb., o zdravotnických povoláních

14. Zákon č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních).

Recenzovali:

JUDr. Dominik Brůha, advokát
Mgr. Milena Vaňková, 1. LF UK v Praze

 

 

• tisk
• předplatit si