Názory klientů a zdravotníků na užití dálkového monitorování základních funkcí u seniorů a pacientů v ČR

Souhrn: V zájmu zkvalitňování lékařské a ošetřovatelské péče o seniory a osoby s omezenou hybností je v rámci projektu TAČR TD020094 vyvíjen systém telemetrického monitorování základních životních funkcí, který by umožnil operativní zásah ošetřujícího personálu v případech akutní potřeby. Realizovaný kvalitativní průzkum identifikoval názory cílových skupin potenciálních klientů a zdravotnických a dalších pomáhajících profesí na využití této technologie. Průzkum prokázal pozitivní očekávání zejména ze strany lékařů a ošetřujícího personálu, ale odhalil i předsudky pacientů a klientů a jejich obavy z možného zneužití této technologie. Závěry výzkumu budou aplikovány při edukaci uživatelů technologie telemetrického monitorování.
Klíčová slova: telemetrický monitoring – sociologický průzkum – ošetřující personál – klient.

Opinions of clients and health care professionals on the use of remote monitoring basic functions in the elderly and patients in CR.

Summary: In order to improve medical and nursing care for the elderly and persons with reduced mobility, one portion of the project TAČR TD020094 is to develop a system of telemetry monitoring of vital signs which would allow operative intervention by the medical staff in cases of acute need. The qualitative survey already conducted has identified the opinions of the target groups of potential clients as well as workers in health care and other helping professions about the use of this technology. The research has demonstrated particularly positive expectations on the part of doctors and nursing staff but has also exposed the prejudices of patients and clients and their concerns about the possible misuse of this technology. These research findings will be applied in the education of users of the technology of telemetry monitoring.
Keywords: telemetry monitoring – sociological research – nursing staff – client.

Úvod

Nejen sociální politika, ale také medicína a zdravotnická politika v evropských zemích se musejí vyrovnávat se stávajícími demografickými trendy, kdy je prodlužování průměrné délky života spojeno se stárnutím populace. Prodlužování lidského života je vedle zvýšené potřeby sociální aktivizace seniorů doprovázeno i zvýšeným výskytem zdravotních problémů, které souvisejí s fenoménem stáří. Sak (2012:137) uvádí: „Počet lidí, jejichž zdravotní stav charakterizuje stupeň vyjadřující nejhorší zdravotní stav ‚nejsem soběstačný, potřebuji trvalou lékařskou péči a trvalou pomoc pro svůj život‘ se ve všech fázích a ve všech věkových skupinách nemění a pohybuje se do jednoho procenta. Teprve ve věkové skupině nad 70 let stoupne na dvě procenta. … K dramatickému zhoršení zdravotního stavu populace dochází teprve ve věku nad 70 let. Zdravotní stav seniorů ve věku 61–70 let se více podobá zdravotnímu stavu střední generace než zdravotnímu stavu seniorů ve věku 71 a vyšším. … Situace seniorů nad 71 let je zcela odlišná, polovina z nich potřebuje v různé míře pravidelnou lékařskou péči.“ Přitom podle údajů Českého statistického úřadu je téměř 16 % populace obyvatelstva České republiky v inkriminovaném věku (http://www.czso.cz/csu/redakce. nsf/i/seniori). Soubor seniorů však není homogenní. Dokonce ani diferenciace podle věku není pro výzkumy seniorské populace dostačující. Sak (2012:140) uvádí, že hlavními kritérii diferenciace souboru seniorů v ČR jsou:

→ zaměstnanost a příjem ze zaměstnání, případně souběh s důchodem;
→ zda žije senior sám, či jsou v domácnosti dva, jejichž příjem se sčítá a nezbytné výdaje domácnosti se pokrývají dvěma důchody;
→ zda bydlí ve vlastním bytě, domě, družstevním bytě, v nájemním bytě a v jakém místě;
→ zdravotní stav, z něhož vyplývají náklady na léky a léčení.

Zmíněná heterogenita souboru seniorů se zabývá pouze „tvrdými“, vlastně spíše ekonomickými kritérii. Je pravdou, že všechny čtyři indikátory směřují ke konstrukci obrazu životního stylu seniora.

V této souvislosti je třeba připomenout, že seniorita není obecným sociálním (ale ani somatickým či psychickým) atributem určité věkové hranice. Stáří je sociální konstrukcí, a je tedy kategorií velmi relativní. Pokud byl v minulosti vyšší věk spojován s odcházením z aktivní pracovní i zájmové sféry do života „mimo status“, života pasivního, života na odpočinku, životní styl současných seniorů se proměňuje. Střetávají se tak dva trendy: společenské preference aktivního životního stylu proti zvýšeným zdravotním omezením, která postihují seniory po sedmdesátém roce života. Aktivní životní styl předpokládá naplnění potřeby autonomie. Aniž bychom pojem autonomie podrobně specifikovali (postačující je monografie D. Sýkorové Autonomie ve stáří), pro naše potřeby jsme ji stručně vymezili jako samostatnost, soběstačnost a schopnost sebeobsluhy. Autonomie je tak velmi zásadním parametrem kvality života nejen u seniorů. „Z pohledu seniorů je určujícím definičním znakem osobní autonomie ve stáří fyzická soběstačnost neoddělitelně spojená se stářím. … Samostatnost ve výkonu každodenních aktivit a ve finančním zajištění dovoluje podle nich staršímu člověku zůstat nezávislý na druhých lidech, rozhodovat o vlastních záležitostech s ohledem na své názory a svobodně jednat. … Nejen fyzická soběstačnost, ale všechny významy, jimiž senioři definovali osobní autonomii, zahrnují zdraví. Subjektivní zdraví ovlivňuje i jejich chápání vlastní autonomie: čím horší zdraví, tím je autonomie cennější, až po hranici naprosté závislosti, kdy namísto autonomie vystupuje do popředí hodnota bezpečí a lidské důstojnosti.“ (Sýkorová 2007:227). Hodnota „bezpečí“, kterou Sýkorová z faktorů tvořících autonomii vyčleňuje, je možná v souladu s Maslowovou hierarchií potřeb klíčovým předpokladem pro autonomii člověka vůbec, a seniorů zvlášť. Bezpečí je totiž u seniorů spojováno jednak se strachem z ohrožení na zdraví, jednak s vyloučením pocitu osamění, který jen zdánlivě reflektuje minimalizaci sociálních kontaktů, ale ve skutečnosti je psychickým stavem.

Pro seniory, zejména žijící osaměle a na venkově, je přitom dostupnost systematické zdravotnické péče komplikovanější. Velkým problémem je akutní zhoršení stavu pohybového aparátu například po pádu se zlomeninou krčku kosti stehenní, kdy pacient zůstane uvězněn někdy i několik hodin na podlaze a nemůže si přivolat pomoc. K náhlému konfliktu mezi kapacitou pohybového/ /kognitivního systému a dostupností alarmu může ovšem dojít také v řadě zdravotnických zařízení chronické nebo následné péče či v rámci aktivované asistenční služby (Takahashi, Hanson et al. 2012, Aguilar, Campbell et al. 2014).

Tyto (přesněji zejména tyto) důvody inspirují zdravotníky k úvahám o technologiích umožňujících sledování vybraných životních funkcí pacientů a klientů „na dálku“, bez fyzických omezování a bez nutnosti fyzické přítomnosti klienta (Appelboom, Camacho et al. 2014, Zannad, Maugendre et al. 2014). První zkušenosti z oblasti kardiologie, diabetologie a dalších oborů ukazují, že by mohlo dojít – kromě zlepšené kvality péče – také ke snížení četnosti rehospitalizací u polymorbidních či jinak handicapovaných pacientů (Takahashi, Pecina et al. 2012). Další studie testovaly využití „telemonitoringu“ jako nástroje pro udržení dostupnosti lékařské a ošetřovatelské péče v málo osídlených oblastech (Terschuren, Mensing et al. 2012).

Dálkové monitorování může být zaměřeno na základní fyziologické funkce (krevní tlak, pulz, glykémie apod.), ale zejména v případě seniorů a klientů v pooperačních stavech nebo s omezenou hybností také na pád. Technicky je vznik a vývoj těchto technologií řešitelný, jediným problémem je přístup klientů (pacientů a seniorů) k tomu, že budou nepřetržitě monitorováni. Nejde tu jen o případné racionální obavy z možnosti zneužití monitoringu třetí osobou nebo ze ztráty autonomie vpádem neznámých sledovatelů do soukromí, ale i o neopodstatněný strach z možnosti zdravotních komplikací, které by mohly při monitorování nastat, či strach z nezvládnutí aplikace senzorů (Draper and Sorell 2013). Dálkové bezdrátové snímání vybraných životních funkcí pacientů/klientů představuje významnou novinku i pro zdravotníky (lékaře, i nelékařský personál), kteří mohou mít k použití této technologie rovněž odmítavé postoje. V dostupné literatuře jsme nenašli práci, která by se zabývala potenciální akceptací senzoru k dálkovému sledování vybraných somatických a pohybových funkcí. Proto jsme se rozhodli k realizaci vlastní studie.

Metodika šetření

Pilotní průzkum realizovaný v rámci projektu TAČR TD020094 v průběhu června až října 2014 se v designu pilotní kvalitativní studie zaměřil na identifikaci přístupů potenciálních klientů a zdravotníků k technologii dálkového bezdrátového snímání vybraných parametrů. Pro potřeby kvalitativní studie byli respondenti získáváni technikou snowball tak, aby byly zastoupeny pokud možno všechny věkové kategorie v relevantních parametrech životního stylu. U potenciálních klientů byly zjišťovány následující údaje:

→ vzdělání (základní, střední a úplné střední, vysokoškolské a vědecké);
→ způsob bydlení (osaměle, v péči osoby blízké a v profesionální péči);
→ současné umístění (domov a domácí péče nebo domácí pečovatelská služba, akutní lůžko, domov seniorů, léčebný ústav, lázně);
→ zdravotní situace (poruchy hybnosti, poruchy rovnováhy, kardiovaskulární poruchy, poruchy dechu, neurologické poruchy, plegie a parézy, smyslové poruchy, psychické poruchy, diabetes, roztroušená skleróza a jiné).

Závěrečné dvě otázky polostrukturovaného rozhovoru zjišťovaly:

→ názor na možnost využití technologie dálkového monitorování (vyjádřený v kategoriích pozitivní, spíše pozitivní, spíše negativní, negativní a lhostejnost);
→ zájem o využití dálkového monitorování vyjádřený v nucené volbě určitě ano, spíše ano, spíše ne a určitě ne.

Při těchto dvou posledních otázkách byli respondenti vyzýváni k vyslovení vlastního stanoviska k danému problému ve volných odpovědích. Šetření bylo podrobeno 92 respondentů.

U zdravotnického personálu pak byly otázky položené celkem 81 respondentům kromě zjištění věku a pohlaví zaměřeny:

→ na délku praxe;
→ na pracoviště (nemocnice, domov pro seniory, odborný léčebný ústav, lázně, domácí pečovatelská služba, jiné);
→ na profesní pozici (lékař/ka, sestra, ošetřovatel/ ka, zdravotnický asistent/ka, sociální pracovník/pracovnice, fyzioterapeut/ ka a jiná pozice v rámci pomáhajících profesí);
→ na to, zda respondent má zkušenosti s monitorováním funkcí (například zda využívá holtery a podobná zařízení) a zda se ve svém zaměstnání setkává s potenciálními klienty dálkového monitorování;
→ na názor, zda absence fyzického kontaktu s klientem usnadňuje, nebo komplikuje práci;
→ na potenciální přínos či komplikace práce při permanentním monitorování;
→ na přínos dálkového monitorování pro pacienty a klienty;
→ na ochotu doporučit tuto technologii svým blízkým a svým kolegům.

Poslední otázky byly stejně jako u souboru klientů doprovázeny výzvou k otevřené odpovědi a vyjádření vlastního názoru na dálkové monitorování.

Sociodemografické a polostrukturované otázky byly formulovány tak, aby ve shodě s předpoklady vycházejícími z teorie umožnily na základě podrobného vyhodnocení výsledků kvalitativního výzkumu zformulovat hypotézy pro eventuální výzkum kvantitativní. Přestože rozhovory vedené třemi instruovanými tazateli probíhaly anonymně, respondenti vesměs odmítali nahrávání, avšak pro potřeby výzkumu byly zapisované nestrukturované odpovědi postačující.

Výsledky průzkumu

Nejvyšší výpovědní hodnotu mají reakce potenciálních klientů na dotaz, zda by dálkové monitorování sami přijali, resp. (v kontrolní otázce) je doporučili svým blízkým, rodinným příslušníkům či známým. Reakce na obě otázky se v podstatě shodují. S ohledem na to, že respondentům nemohly být poskytnuty konkrétní a detailní informace o technologii, která je teprve vyvíjena, jsou odpovědi bez ohledu na věk, vzdělání, ale i zdravotní stav spíše obezřetné, např. Teď ještě ne, Až jak se to osvědčí, Je to dobrá myšlenka, Nevím. Na dotaz, za jakých okolností by respondent přistoupil na dálkové monitorování, je nejčastějším důvodem zájmu o monitoring riziko pádu bez ohledu na to, zda je respondent osamělý nebo žije ve společnosti jiných lidí. Zájem o aplikaci monitorovacího zařízení je výrazně vyšší při poruchách hybnosti. Zde se objevují výroky typu Při pocitu nejistoty, Při zdravotních potížích, Kdybych byl donucen se pohybovat venku sám bez doprovodu, Až nastane kardiovaskulární a dechová porucha, Já už jezdím na vozíku, Když se nerozchodím. Do této kategorie můžeme rovněž zařadit výpovědi typu Jen v nemocnici, Po operaci, Při rehabilitaci.

Odmítání dálkového monitoringu vychází (zřejmě v souvislosti s pocitem zatím relativně vyhovujícího zdraví) ponejvíce z pochybností o ceně takového zařízení a z nedostatku zkušeností s dálkovým monitorováním. Vyskytují se argumenty typu Mám alergii na ten náramek, Dělá mi to ekzémy, Mám alergii na plast, Mám strach, aby ten signál neovlivnil můj kardiostimulátor, Nesmím v zaměstnání mít nic na rukách, Pokud to bude drahé, tak raději ne, Pokud to nebude proplácet pojišťovna. Stejně tak jsou zastoupeny výroky, které odmítnutí monitoringu spojují s pocitem jistoty zázemí: Mám manžela/manželku, Žiju v plné domácnosti. Výrazněji jsou zastoupeny výroky, které lze zahrnout do kategorií ZTRÁTA AUTONOMIE a OHROŽENÍ BEZPEČNOSTI. Stálý monitoring je ztrátou osobní svobody, Nechci být hlídaný, „Big Brother“, Je to vniknutí do soukromí, Doma ne, viděli by, že nejsem doma, a okradli by mě, Osobní údaje nedám, Pouze v nemocnici nebo v lázních, Nebude to vhodné pro zloděje? Doma ne, aby se nenapojili a nevykradli mě.

Odpovědi zdravotnického personálu na základní i kontrolní otázky ověřující vztah k aplikaci zamýšlené technologie dálkového monitorování (Doporučil byste technologii dálkového monitorování svým kolegům v oboru? Doporučil byste ji svým blízkým, příbuzným?) jsou daleko homogennější. S výjimkou několika neurčitých postojů (Nevím, Nemám zkušenosti s monitorováním, Pokud to bude mít deklarované vlastnosti, tak možná) se téměř všichni respondenti shodli na tom, že dálkové monitorování je pro zkvalitnění lékařské i ošetřovatelské péče přínosné a doporučili by je jak kolegům, tak svým pacientům. Zajímavé je, že respondenti preferovali především možnost signalizace pádů pacientů a klientů. Tuto funkci požadují především zaměstnanci lázeňských a rehabilitačních zařízení a domů s pečovatelskou službou. Pokud byly vysloveny nějaké pochybnosti, pak indikují výrazný humánní akcent v přístupu zdravotníků (lékařů i nelékařského personálu) k pacientům: Nemůžu přece sledovat víc obrazovku než pacienta, Pacienti potřebují, abych je pohladila. Rovněž tak i jisté pochybnosti byly vyjádřeny spíše pozitivně: Pokud to bude přínosné pro zvýšení kvality péče, Prosazujeme novinky, které slouží pacientům, Pokud to usnadní ošetřovatelskou práci.

Jedním z cílů kvalitativního šetření bylo v polostrukturovaných rozhovorech ověřit nosnost a srozumitelnost otázek, které by mohly být použity v případném následném kvantitativním šetření. Přes větší časovou náročnost rozhovorů se potvrdilo, že vzhledem ke specifickému psychickému a somatickému stavu pacientů a seniorů bude tato technika validnější než dotazník.

Šetření bylo zaměřeno i na verifikaci předpokladů o přístupu potenciálních klientů a pacientů, ale i zdravotnického personálu k nové technologii dálkového monitorování.

Závěr

Přestože jeho výsledky nejsou reprezentativní a při počtu respondentů není možné identifikovat statisticky prokazatelné korelace, umožňuje tento výzkum konstruovat základní hypotézy zaměřené na aplikaci dálkového monitorování v medicínské praxi:

→ pacienti v pooperačních stavech a v rekonvalescenci jsou ochotni monitorování akceptovat;
→ ochota akceptovat monitorování je nejvyšší u pacientů s ortopedickými a kardiovaskulárními potížemi;
→ senioři nad 70 let jsou více ochotni akceptovat monitorování než jiné věkové kategorie;
→ osaměle žijící senioři jsou více ochotni akceptovat monitorování než senioři žijící ve společné domácnosti;
→ ochota přijmout monitorování je závislá na vzdělání respondenta;
→ zdravotnický personál v nemocnicích přijímá novou technologii pozitivně;
→ ošetřovatelský personál pozitivně přijímá monitorování pádu klientů.

Šetření však přineslo už na této pilotní úrovni jeden zásadní poznatek: pokud respondenti (jak potenciální klienti a pacienti, tak zdravotnický personál) mají k technologii dálkového bezdrátového monitorování výhrady, pak je tomu tak proto, že nemají dostatek informací o výhodách a rizicích této technologie. Její plošné zavedení proto bude vyžadovat rozsáhlou edukaci všech uživatelů.

Prof. PhDr. Dušan Šimek, vědecký pracovník Ortopedické kliniky Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a emeritní profesor Katedry sociologie, andragogiky a kulturní antropologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci

Poděkování: Práce vznikla za podpory TAČR, konkrétně projektu TD020094.

Recenzovaly:

Mgr. Lenka Šedová, Ph.D., Zdravotně sociální fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích
Mgr. Petra Podrazilová, DiS. Ústav zdravotnických studií, Technická univerzita Liberec

Spoluautoři:

PhDr. Petra Vávrová, asistentka Katedry sociologie, andragogiky a kulturní antropologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
RNDr. Eva Reiterová, Ph.D., odborná asistentka Katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
Mgr. David Kryštof, doktorand, Katedra sociologie, andragogiky a kulturní antropologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
Prof. MUD r. Jiří Gallo, Ph.D., přednosta Ortopedické kliniky Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci

Literatura:

1. Aguilar KM, Campbell RS, Fiester A, Simpson RL, Hertel C. Bringing care home: how telemonitoring can expand population health management beyond the hospital. Nurs Adm Q. 2014;38(2):166–172

2. Appelboom G, Camacho E, Abraham ME, Bruce SS, Dumont EL, Zacharia BE, D’Amico R, Slomian J, Reginster JY, Bruyere O, Connolly ES, Jr. Smart wearable body sensors for patient self-assessment and monitoring. Arch Public Health. 2014;72(1): 28

3. Draper H, Sorell T. Telecare, remote monitoring and care. Bioethics. 2013;27(7):365–372

4. Sak P, Kolesárová K. Sociologie stáří a seniorů. 1. vyd. Praha: Grada, 2012. 225 s. ISBN 978-802-4738-505

5. Sýkorová D. Autonomie ve stáří: kapitoly z gerontosociologie. 1. vyd. Praha: Slon, 2007. 284 s. ISBN 978-808-6429-625

6. Takahashi PY, Hanson GJ, Thorsteinsdottir B, Van Houten HK, Shah ND, Naessens JM, Pecina JL. The impact of telemonitoring upon hospice referral in the community: a randomized controlled trial. Clin Interv Aging. 2012;7:445–451

7. Takahashi PY, Pecina JL, Upatising B, Chaudhry R, Shah ND, Van Houten HK, Cha S, Croghan I, Naessens JM, Hanson GJ. A randomized controlled trial of telemonitoring in older adults with multiple health issues to prevent hospitalizations and emergency department visits. Arch Intern Med. 2012;172(10):773–779

8. Terschuren C, Mensing M and Mekel OC. Is telemonitoring an option against shortage of physicians in rural regions? Attitude towards telemedical devices in the North Rhine-Westphalian health survey, Germany. BMC Health Serv Res. 2012;12:95

9. Zannad F, Maugendre P, Audry A, X. A. C. B. L. B. O. B. participants of round table n5 of Giens, C. Avril, L. Blaise, O. Blin, P. Burnel, B. Falise-Mirat, D. Girault, I. Giri, J. M. Goehrs, C. Lassale, R. Le Meur, P. Leurent, C. Ratignier-Carbonneil, P. Rossignol, E. Satonnet, P. Simon and L. Treluyer, 2014. Telemedicine: what framework, what levels of proof, implementation rules. Therapie. 2014;69(4):339–354

10. Český statistický úřad, 2014 [online], [cit. 2014-11-01]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/seniori

 

• tisk
• předplatit si