Geriatrie. Výživa u lidí s demencí z pohledu ergoterapeuta

K tématu, o němž již bylo napsáno mnoho stran z mnoha různých úhlů, bych chtěla přispět pár postřehy ze svého pohledu – pracuji 13 let jako ergoterapeutka v denním stacionáři pro seniory s demencí. Pro ergoterapeuta je stěžejním prvkem jeho práce klientova soběstačnost, v našem případě soběstačnost při jídle u člověka trpícího demencí. S jakými problémy se v této souvislosti můžeme nejčastěji setkat?

V důsledku poškození mozku chorobným pro­cesem se často objevuje tzv. apraxie, kdy ne­mocný nezvládá jednoduché manuální činnos­ti, nezvládá používat běžné nástroje a pomůc­ky, mimo jiné i jídelní příbor.

U poměrně značného procenta lidí se obje­vuje třes rukou, a to buď v důsledku pokroči­lé fáze demence, nebo např. vlivem parkinson­ského syndromu, který bývá ve stáří poměrně častý. Třes samozřejmě také negativně ovliv­ňuje soběstačnost při jídle, nemocní pak nemo­hou dobře nabrat jídlo z talíře. Také kognitiv­ní funkce jsou často již natolik deteriorovány, že nemocný neví, co má s jídlem dělat. U ně­kterých lidí zase najdeme opačný extrém – mají v důsledku nemoci „odbrzděnou“ potřebu jídla a jedí vše, co najdou, i to, co není jejich a hlav­ně třeba i to, co není k jídlu, čímž ohrožují své zdraví. V pokročilejších stadiích demence při­cházejí obtíže s polykáním. Neméně problémů bývá s chrupem, které se zdaleka netýkají jen lidí s demencí. Ve vyšším věku už má málokdo zuby vlastní, většina lidí nosí zubní protézu a zkušenosti bohužel ukazují, že málokdo ji má udělanou dobře. Někdo si také na protézu těžko zvyká, může mu způsobovat až nevolnost nebo zvracení. Další častý jev u lidí v pokročilé fázi demence – často si protézu vyndávají a čistí na veřejnosti, neboť si již neuvědomují, že to spo­lečensky není vhodné. Celkové ochabnutí svalů u nemocných také způsobí, že např. již nezvlád­nou udržet v ruce hrnek plný tekutiny.

Vše, co bylo popsáno, způsobí:

• že nemocný jí dlouho a personál na něj lec­kdy spěchá, což on vycítí;

• jí málo, protože některé druhy jídla mu způ­sobují problémy;

• to vše vede k ubývání na váze, a tedy i zhor­šování celkového zdravotního stavu.

Vhodná opatření

Důležité je sledování váhy v pravidelných inter­valech (např. jednou za měsíc), aby nedocháze­lo k extrémním výkyvům, ať již ve smyslu hub­nutí (častější varianta), nebo přibírání na váze (méně častá varianta). V případě, že jsou tyto výkyvy výrazné, je nutná jejich analýza.

Leckteré potíže při soběstačnosti mohou po­moci odstranit různé pomůcky. Např. speciální talíř, který dlouho drží původní teplotu, pokud nemocný jí dlouho (příp. dodatečné ohřátí v mi­krovlnné troubě). Užitečný může být také spe­ciální talíř, který je na jedné straně mělký a na druhé straně hluboký (svislý), což usnadňu­je soběstačnost lidem, kteří trpí třesem (o svis­lou stranu talíře si mohou opřít lžíci, takže se jim jídlo lépe nabírá). Použít lze rovněž uprave­né příbory pro lepší úchop, které mají širší, popř. zahnuté rukojeti, když klient nezvládá pohyb ruky v zápěstí. Samozřejmostí jsou uzpůsobené hrnečky např. s náustkem, většinou plastové, ale dnes již mají tyto pomůcky lákavý design, nebo použití obyčejného brčka k usnadnění napití.

Další opatření se týkají úpravy jídla tako­vým způsobem, aby soběstačnost lidí s demen­cí byla co nejdéle zachována. Je vhodné upravit jídlo (přímo před nemocným) na malé kousky tak, aby je mohl jíst samostatně lžící, popř. vid­ličkou jen jednou rukou. To se může týkat i lidí po cévní mozkové příhodě, kterým zůstala jed­na ruka plegická nebo paretická a jsou schopni jíst jen jednou. V dalších fázích onemocnění je vhodné podávat co nejčastěji jídlo, které se běž­ně jí rukama (např. bramborák, různě uprave­né pečivo např. s pomazánkami atd.). Důleži­tá je také možnost opláchnout si bezprostředně po jídle zubní protézu (na diskrétním místě, ale třeba pod dohledem personálu). V žádném pří­padě není dobré na klienty při jídle pospíchat, ponechme jim dostatek času, aby nebyli streso­váni. Krmení klienta personálem by měla být až poslední možnost, když byly všechny ostatní již vyčerpány. Je výhodné spolupracovat s rodi­nou nemocného, která ho zná lépe než my, a in­dividuálně každému v rámci možností vyjít vstříc, co se zvyklostí při jídle týká.

Další postřehy z praxe

V našem denním stacionáři se nám např. osvědčilo podávat klientům, kteří mají problé­my sníst polévku lžící z hlubokého talíře, polév­ku v hrnečku – nemocný ji téměř vždy zvládne bez problémů vypít, popř. mu pak pomůžeme vyjíst lžící zbylé větší kousky.

Dále se nám osvědčilo brát jídlo a společ­né stolování jako společenskou událost (může­me k němu třeba pustit i nepříliš hlasitou hud­bu). Nemocný může mít se soběstačností při jídle větší problémy doma, ale v zařízení (sta­cionáři), kde sedí u stolu s více lidmi, kteří se také věnují jídlu, je to pro něj stimulující – na­podobuje ostatní a ve výsledku se vlastně na­jí sám. Setkáváme se s tím v denním stacioná­ři často, rodinní příslušníci nám říkají, že musí doma nemocného krmit, a u nás je přitom té­měř soběstačný.

Pro personál není nijak velkou zátěží, zjistí-li si (od klientů, rodiny apod.), jaká jídla klien­ti nemají rádi, a pokud je toto jídlo na jídelníč­ku, v rámci možností nabídnout jinou alterna­tivu. Je to sice zdánlivá drobnost, ale pro člově­ka s demencí důležitá věc, kterou ocení.

Požitek z jídla

O požitek z jídla bychom neměli ochudit ani lidi trpící demencí – i když to může vypadat, že takovéto věci nevnímají, je to pouze zdán­livé. Dobré jídlo je jedna z mála možností, jak jim můžeme zpříjemnit život. To znamená, aby měli možnost „jíst“ všemi smysly – vnímat ta­ké vůni připravovaného pokrmu a vidět, že jíd­lo na talíři pěkně vypadá, je lákavě upravené, popř. doplněné kouskem zeleniny atd.

Je třeba si uvědomit, že staří lidé příliš ne­milují moderní kuchyni a experimenty v jíd­le, ale spíše „starou dobrou klasiku“, tedy jíd­lo prověřené generacemi, které jedli po celý život a hlavně v dětství – do této doby se ve stáří a zejména během onemocnění demen­cí ve svých myšlenkách často vracejí. Zkuše­nosti nám také ukazují, že staří lidé mají ve­lice rádi sladké moučníky. Ty je nejvhodněj­ší podávat třeba jako odpolední svačinu nebo ke kávě. 

Příprava jídla jako jedna z forem aktivizace

Terapeutické vaření (pečení) je jednou z oblíbe­ných možností aktivizace u lidí s demencí. Vyu­žívá se přitom dovedností, které máme uložené v dlouhodobé paměti a které jsou natolik zauto­matizované, že ani lidem v pokročilé fázi one­mocnění nečiní potíže a zvládají je. Navíc je jíd­lo připravováno v jejich bezprostřední blízkosti, klienti mohou lépe vnímat vůně, atmosféru atd. Trénují se tak určitým způsobem i kognitivní funkce – např. je nutné dodržet určitý pracovní postup, práce se musí zorganizovat, potřebujeme určité potraviny, musíme je zvážit atd. Nemocní jsou v rámci svého přiděleného úkolu nuceni spo­lupracovat, a tak více komunikovat. Na rozdíl od některých jiných činností, u vaření nebo pečení není nikdy problém s motivací, všichni, dokon­ce i muži, ochotně nabízejí pomoc. Tuto formu aktivizace lze také snadno spojit s reminiscenč­ní terapií – můžeme např. společně vzpomínat na dřívější oblíbená jídla, klienti rádi přispíva­jí i vlastními zkušenostmi a recepty (v některých seniorských zařízeních dokonce takovéto recepty posbírali a vydali jako kuchařku, každý „přispě­vatel“ pak dostal svůj výtisk). Následnou konzu­maci společně připraveného jídla lze pak pojmout jako příjemné posezení s povídáním, hudbou, kávou, čajem atd. V našem zařízení se nám nej­více osvědčilo pečení moučníků (občas zkoušíme i diabetické) nebo výroba bramboráků.

I u lidí s demencí bychom měli mít na pamě­ti jejich důstojnost a předkládat jim chutná jíd­la v takové formě, abychom jim jídlo usnadnili. Měli bychom jim individuálně vyjít vstříc tak, aby jídlo pro ně nebyla pouze nutnost, ale pří­jemná záležitost, kterých již ve svém životě ne­mají mnoho.

Mgr. Jitka Suchá, Gerontologické centrum, Praha

Fota archiv Gerontologického centra

 

 

• tisk
• předplatit si