Kdo je zodpovědný za pád pacienta

Nežádoucí události provázejí podle údajů WHO léčbu zhruba 10 % pacientů. Celkové náklady na chyby při poskytování péče dosahují celosvětově až 42 miliard dolarů ročně. Podle mezinárodních statistik představují v některých zemích OECD ekonomickou zátěž podobnou nákladům na léčbu chronických onemocnění, jakým je roztroušená skleróza a některé typy onkologických onemocnění. Česká republika je jednou ze zemí, která vede povinnou registraci nežádoucích událostí (SHNU). Jejím cílem je tzv. sdílené učení se.

Dekubity, pády, chování lidí, nehody a neočekávaná zranění – to je pět nejčastějších tzv. nežádoucích událostí, tj. událostí, které jsou jakousi informací o kvalitě a bezpečnosti komplexní péče o pacienta a jejichž důsledkem je poškození pacienta. To nemusí být vždy tělesné, nezřídka jde i o následky psychické či socioekonomické. Vždy však jde o situace, jimž by se dalo vyhnout, kdyby…

V životě – soukromém i pracovním – stále existuje nějaké to „kdyby“. „Kdyby bylo více personálu, měli bychom více času nejen na péči, ale i na edukaci pacientů a jejich příbuzných a nemuselo by docházet k vzniku dekubitů.“ „Kdyby pacienti poslouchali a nevstávali, když nemají, pak by se předešlo úrazům…“

Pacient spadl ve sprše

„Pacient šel sám do sprchy, spadl a způsobil si poranění. Podobné situace zažíváme často,“ psali jste nám a žádali o článek, který by na tuto otázku odpověděl. Kdo je za to zodpovědný? 

Sotva se asi bude kdokoli z vás prát s pacientem, který tvrdí, že na to, aby ušel pár metrů, pomoc nepotřebuje. Když pak upadne, víte, že přecenil své možnosti, a víte i to, že jste mu to neměli dovolit. Jenže otázka zní, kdo je pak za takovou událost zodpovědný?

Pádům lze určitě do značné míry předejít zavedením a dodržováním režimových opatření. Nikoli však úplně, protože všichni jsme prostě jen lidé – zdravotníci i pacienti.

Loni v létě byla paní K. hospitalizována s vážným krevním onemocněním. Po deseti dnech na JIP byla přeložena na lůžkové oddělení. Hodně se jí točila hlava, ale po dlouhých dnech na lůžku už cvičila chůzi za doprovodu rehabilitační pracovnice nebo někoho jiného z personálu. Ten večer přišel sanitář jako každý den a zeptal se paní K., zda půjde do sprchy. Velmi ráda souhlasila a čekala, že jí tam sanitář donese plastovou židličku a pomůže jí tam dojít. To se však nestalo. Sanitář usoudil, že paní K. má už dost sil, aby se o sebe postarala. Žena do sprchy došla a vstoje na sebe pustila vodu. Když sáhla po sprchovém gelu, zatočila se jí hlava a upadla. Sanitář musel přijít a nahou pacientku zvednout, pomoci jí osušit se a doprovodit ji do postele.

Možná je pravda, že paní K. věděla, jak se subjektivně cítí, a měla říct, že sama a bez židličky prostě do sprchy nepůjde. Ale na pacientčině posteli visela cedulka, na které byla jasně na pětistupňové škále rizika pádu vyznačena čtyřka. Kdyby se paní K. něco stalo, byl by na vině jednoznačně sanitář.

Pády jsou jednou z nejčastějších nežádoucích událostí u hospitalizovaných pacientů a cílem každé nemocnice by mělo být minimalizovat jejich počet. V rámci vstupního vyšetření by u všech hospitalizovaných pacientů mělo být prováděno hodnocení rizika pádu. Pacienti se zjištěným rizikem pádu by měli být poučeni o bezpečném pohybovém režimu a prevenci pádu.

Součástí preventivních opatření ke snížení rizika pádů pacientů jednoznačně patří:

→         systematická edukace veškerého personálu, který se o hospitalizované pacienty stará;

→         přehledný a jednoznačný systém označování pacientů, u kterých pád hrozí;

→         edukace samotných pacientů o tom, že u nich riziko pádu existuje, a o přijatých preventivních opatřeních, mezi něž patří například i zablokování koleček postele, ověření dosažitelnosti signalizace a osobních potřeb pacienta;

→         poučení příbuzných, kteří za pacientem docházejí.

Pokud již k pádu dojde, pak je nutné jej zaznamenat a vyhodnotit jeho příčiny kvůli předcházení podobným událostem v budoucnu.

Kdo je za to zodpovědný?

„Moje maminka byla hospitalizována na chirurgii a sestra jí při přemisťování zlomila ruku! Nikdo mě o tom neinformoval. Když jsem přišel, divil jsem se, proč má ruku v sádře.“

„Babička byla po bezproblémové operaci hlavy kvůli krvácení do mozku převezena do nemocnice ve městě, kde bydlí. Tady byla upoutána na lůžko. Ráno se však z úvazů dostala, otevřela okno a vyskočila. Po pádu má zlomená žebra, obratle a kyčel. Vrátilo se i krvácení do mozku. Jak je možné, že se pacient v tomto stavu a s hmotností mojí babičky dostane z úvazu a je absolutně bez dozoru po tak dlouhou dobu, aby se mu to podařilo?“

„V nemocnici mi vyoperovali nesprávný vaječník. Přišla jsem na to, když potíže stále přetrvávaly. Následné vyšetření omyl potvrdilo.“

Tři případy za všechny. Přáli jste si odpověď na to, kdo nese v takových situacích odpovědnost. Zpravidla je na vině lidský faktor – člověk, který se neřídil předpisy a obecně platnými doporučeními. Důvodů, proč to neudělal, však opět může být celá řada – laxnost, nedostatečná edukace, únava nebo opravdu jen prostý omyl. Ale také třeba neočekávané chování pacienta. Kvalita a bezpečí pacienta jsou tématem zhruba dvou procent podnětů, které Kancelář Ombudsmana pro zdraví vyřídila za poslední tři roky.

Pokud dojde k takové „nežádoucí události“, určitě by neměla být před příbuznými zamlčována, dokud na ni sami nepřijdou. Tím, kdo by měl rodinu (nebo osoby, které pacient pro informování určil) informovat, je ošetřující lékař, nikoli sestra.

Co se týká odpovědnosti, je třeba každý jednotlivý případ vyšetřit – zjistit, jak k němu došlo a jaké determinanty v něm hrály rozhodující úlohu. To má, pokud pacient sám nebo jeho blízcí podají stížnost, za úkol zjistit pracovník, který má u konkrétního poskytovatele zdravotních služeb v pracovní náplni řešení stížnostní agendy, popřípadě pak orgán, který vydal tomuto poskytovateli povolení poskytovat zdravotní služby. A také v některých případech Česká lékařská komora, konkrétní zdravotní pojišťovna, či dokonce Ministerstvo zdravotnictví ČR.

Poskytovatel zdravotních služeb odpovídá za každou škodu, kterou pacientovi způsobil. Zbavit se odpovědnosti za náhradu škody může pouze v případě, že prokáže, že škoda byla způsobena zaviněním či spoluzaviněním pacienta a že jí nemohl nikterak předejít ani zabránit.

Vraťme se ale k té sprše… Kdyby se paní K. svévolně rozhodla jít se vysprchovat, přestože byla upozorněna, že bez pomoci zdravotnického personálu nemá vůbec vstávat, pak by si za případný úraz mohla sama. Tak tomu ovšem nebylo, a proto v našem příběhu nesl zodpovědnost sanitář. Naštěstí se nic nestalo. 

Rizikům je třeba předcházet

Česká republika se připojila k prvnímu Světovému dni bezpečí pacientů, který se uskutečnil letos 17. září. Tisková zpráva Ministerstva zdravotnictví ČR v této souvislosti uvádí mj. slova ministra Adama Vojtěcha:

„Světový den bezpečí pacientů je dobrou příležitostí, jak přivést pozornost na opatření, která slouží k předcházení rizikům při poskytování zdravotní péče. Ministerstvo zdravotnictví podporuje dialog mezi nemocnicemi, dobré příklady z praxe, snažíme se všestranně budovat důvěru v poskytování zdravotních služeb a zvyšovat informovanost o bezpečí pacientů. Zdravotnické zařízení je místem, kam se lidé s různými zdravotními obtížemi chodí uzdravit či zlepšit své zdraví. Zdravotnická zařízení musejí přijmout taková opatření, která zajistí plné bezpečí pacientů. Ať už se jedná o systém identifikace, hygienická opatření či o prevenci pádů a úrazů.“

Mezi nežádoucí události patří i neočekávané zhoršení klinického stavu pacienta s důsledkem trvalého poškození zdraví či smrti. Zde není možné stoprocentně říci, že by se jim za určitých okolností dalo vyhnout, protože nevznikají v důsledku diagnosticko-terapeutického procesu. Přesto i v těchto případech existují doporučení k prevenci a snížení rizika, a to zejména u pacientů s těžkým onemocněním srdce či u pacientů, kteří prodělali náročné operace.

Omyly při medikaci

Celosvětově je považován za velmi rizikový i samotný proces medikace, a to nejen ve vztahu k chybám při předepisování, vydávání a podávání léků, ale i z hlediska nežádoucích reakcí. Podle dostupných zdrojů vykazuje pochybení zdravotnických pracovníků v souvislosti s medikací přibližně pět procent hospitalizovaných pacientů. Přehled medikačních pochybení v ČR jsme však nenašli.

Doporučení WHO

Problematikou bezpečí pacientů při poskytování zdravotnických služeb se Světová zdravotnická organizace zabývá již od roku 2004, kdy v jejím rámci vznikla Světová aliance pro bezpečí pacientů. Jejím hlavním úkolem je rozšiřovat informace o možnostech prevence poškození pacientů v důsledku poskytované zdravotní péče. Pravidelně zveřejňuje tzv. Řešení bezpečí péče o pacienty – odborná doporučení, která zpracovávají skupiny mezinárodních expertů. Jedním z prvních „řešení“ byla identifikace pacienta. Omyly při podávání léků, transfuzi, testování a provádění výkonu jiné osobě či na jiném místě pacientova těla sem tam otřásají i českými médii.

---

JUDr. Jana Palečková a Jana Hovorková, 
Kancelář Ombudsmana pro zdraví