Rozhovor: V myšlenkách jste tady pořád. Někdy se ve tři ráno vzbudím strachem, že jsem na něco zapomněla, říká vrchní sestra chirurgie Alena Radošová.

Práce zdravotní sestry je nelehká, fyzicky i psychicky náročná, vyčerpávající, ale naplňující, smysluplná a tak strašně potřebná. Přinášíme Vám příběhy našich vrchních sester, které jsou pilíři této nemocnice. Bez nich se neobejdeme a na jejich bedrech leží obrovské množství povinností. Velmi jim děkuji, že k rozhovoru svolily a našly si čas, který prakticky nemají.

Když kráčí po chodbě, tak ji nemůžete přehlédnout. Budí dojem nepřístupné a drsné potetované holky. Pokud ji moc neznáte, klidíte se jí raději z cesty. Má prořízlou pusu a pro ostré slovo nejde daleko. Za tvrdou skořápkou se však skrývá vzdělaná, pracovitá a ambiciózní žena, na kterou si rozsahem vědomostí nepřijde lecjaký lékař a za svoje „holky“ na oddělení by klidně i dýchala. Seznamte se s Alenou Radošovou – vrchní sestrou kadaňské chirurgie.

Kdy jste se rozhodla, že se stanete zdravotní sestrou?

Už někdy na základní škole. Člověk k tomu inklinuje a takové ty věci jako sociálno, empatično a pomoc druhým mi byly blízké. Tenkrát mě ani nenapadlo, že bych šla dělat něco jiného. Střední zdravotnická škola byla jedna z nejprestižnějších škol, na které se holka mohla dostat. Určitě jsem nechtěla jít na kadeřnici nebo na prodavačku a abych šla někam na ekonomickou školu, jak chtěla moje maminka, tak to jsem zase nechtěla já. Z rodiny nikdo ničím podobným nebyl, ale i moje mladší sestra se také stala zdravotní sestrou.

Byla jste jí vzorem?

Doufám, že ano a teď dokonce také studuje vysokou školu.

Kde jste studovala? Máte dva vysokoškolské tituly?

Nejdříve jsem studovala klasickou střední zdravotnickou školu. Celý svůj život jsem chirurgickou sestrou. Po škole jsem nastoupila do Nemocnice Ostrov na chirurgickou jednotku intenzivní péče. Pak jsem pracovala v Nemocnici Chomutov na stejném oddělení až do mateřské dovolené. Mezitím jsem získala specializaci v anesteziologii a resuscitaci a nastoupila do funkce staniční sestry. Protože jsem se chtěla dál vzdělávat, přihlásila jsem se na bakalářské studium ošetřovatelství na Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Když už jsem tam vydržela tři roky, řekla jsem si, že by se mi líbilo vystudovat magisterský obor Intenzivní péče na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. No a nakonec jsem zjistila, že když už působím ve vedoucí pozici, bylo by fajn zaměřit se na management a vystudovala jsem magisterský obor Organizace a rozvoj zdravotnických zařízení opět v Ústí nad Labem.

Vzpomínáte si na Vaše začátky?

Maturovala jsem v roce 1997. Tenkrát, ještě před vstupem České republiky do Evropské unie, bylo zdravotních sester hodně. Bez nástupní praxe, což je dnes takzvaný adaptační proces, Vás nikde nevzali. Pokud jste neměla někde příbuznou staniční nebo vrchní sestru, měla jste smůlu. Pamatuji si, že jsem se byla podívat i do Nemocnice Kadaň. Tehdejší hlavní sestra Marie Riesenfeldová mi řekla, že si mě přidá do pořadníku, vytáhla tlustý šanon a dala mě až na konec. To bylo v roce 1998. V Nemocnici Ostrov mě vzali ihned, protože už tenkrát měli personálu nedostatek. Udělala jsem si tam nutnou nástupní praxi a naučila se tam skoro všechno, co umím.

Když si vzpomenu na svoje začátky, jak jsem nastoupila na praxi do Nemocnice Ostrov a už po týdnu jsem byla na oddělení sama. Pokud jsem něco neuměla, musela jsem si poradit a neexistovalo, že by se se mnou někdo zabýval, vodil za ručičku nebo mi každý den říkal, co mám dělat. Předpokládalo se totiž, že ze školy všechno, minimálně teoreticky, umím. Staniční sestra mně pořád z něčeho zkoušela a to i prakticky. Zkouška nástupní praxe byla horší než maturita. To byla ta největší škola života. Jeden příklad za všechny: Přijela jsem z noční směny domů do Klášterce nad Ohří a volala mi staniční sestra, že se jí nelíbila mnou udělaná ranní hygiena u pacienta, a že se mám vrátit a předělat to. Tak jsem sedla do autobusu a jela to do Ostrova napravit. Nikdy by mně nenapadlo, že to neudělám. Zkuste to udělat v dnešní době nějaké mladé holce, a ta už v životě do práce nepřijde, nebo ráno zavolá, že má teplotu, průjem nebo ji bolí bříško. Starý holky? Ty táhnou nohu, mají vysokou horečku, necítí ruku, o zádech ani nemluvím, a nedokážu si představit, že by mi některá z nich řekla, že má průjem a nepřijde do práce. To by se nikdy nestalo. Bohužel mám zkušenost, že některé mladé holky se neobtěžují ani zavolat, že nepřijdou do práce. Dnešním mladým lidem chybí ta správná míra zodpovědnosti.

Asi v roce 2000 následoval jeden rok v Charitním domově v Kadani, ale tamní klidné prostředí nebylo nic pro mě. Odešla jsem tedy do Nemocnice Chomutov a zůstala tam celých 17 let.

Kdy jste přišla do Kadaně?

V lednu roku 2016. Nastoupila jsem jako řadová sestra na jednotku intenzívní péče, kde jsem byla necelé dva roky, kdy mě primář Michal Vrška oslovil, jestli bych chtěla dělat vrchní sestru na chirurgii. Zkusila jsem to a už to dělám šestý rok.

To byla obrovská výzva, že ano?

Byla a pořád je. Střední zdravotnický management to má složité, protože jste zároveň nadřízená i podřízená a řešíte věci někdy hodně složité, ale zároveň se pořád můžete zapojit do ošetřovatelské práce, což mě i po 25 letech v oboru pořád strašně baví.

Také budoucí sestry učíte?

Učím na Fakultě zdravotnických studií Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, kde působím externě jako akademický pracovník. Přednáším hlavně dospělým studentům kombinovaného studia, kteří už vědí, proč na škole jsou a co od studia čekají. Je to mnohem lepší, než když učíte otrávené holky na střední zdravotnické škole, které jsou tam často jen kvůli tomu, aby si udělaly maturitu. Na praxi pak zjistí, že je obor vůbec nebaví a po škole jdou stejně někam jinam. Na vysoké škole to tak není. Jeden čas jsem přemýšlela, že bych přednášela na univerzitě na plný úvazek, ale chyběla by mi každodenní nemocniční praxe.

Profesní život máte tedy pestrý?

Musím říct, že nejsem úplně domácí typ. Mě by zabilo být doma a nic nedělat. Mám ráda výzvy, vždycky mě to nakopne, ale občas mám problém věci dotáhnout do konce. Je pravda, že se vždycky pro něco nadchnu, vymyslím si nějaký projekt, ale pak jsem ráda, když ho za mě nějaká kolegyně dokončí a já můžu zase začínat něco nového. Například v období pandemie Covid, kdy mě pan ředitel MUDr. Bc. Petr Hossner, MBA pověřil vedením covidového oddělení. Je možná hloupé říct, že jsem se v tom našla, ale ono se nás v tom hodně našlo. To období pro nás mělo neskutečný drajv. Skoro jsme tady žili. Vůbec jsme nevěděli, co od toho máme čekat. Bylo to extrémně těžké, ale strašně nás to všechny stmelilo.

Co máte na své práci nejraději?

Sesterskou práci mám ráda, protože okamžitě dostanete zpětnou vazbu od pacientů. Stačí, že se na Vás usmějí a řeknou, že je to přestalo bolet a ulevilo se jim. Skvělé je, když Vám poděkují, usmějí se nebo řeknou, že jsme tady hodní. Nebo Vám vynadají. Hned vidím výsledek a během pandemie byl vidět také. Lidé umírali, to bohužel ano, ale také přišli v hrozném stavu a odešli domů po svých vlastních nohách. Učili jsme se za pochodu a drželi spolu. Nejdříve na covidové oddělení nikdo nechtěl, pak tam chtěli všichni, přestože jsme věděli, že se všichni nakazíme. Celou směnu jsem se nezastavili, ale spolupráce a semknutí bylo tenkrát neuvěřitelné. Lidé zvenku nám sem nosili jídlo a psali děkovné dopisy.

Co se tedy na střední škole budoucí praktické sestry a bratři učí?

Někdy mám pocit, že úplné blbosti, které jsou pro ně v praxi nepodstatné. My jsme se učili podrobně o každém onemocnění, o lécích a vyšetřovacích metodách. Dnes se neučí tyto věci do hloubky a řekla bych, že studenti úplně postrádají základní znalosti, které jim v praxi chybí. Ale neříkám, že všichni, a rozhodně je nechci házet do jednoho pytle. Letošní studenti, se kterými jsme se letos slavnostně loučili, byli všichni skvělí.

Za mých mladých let jsme hlavně měli úplně jiný systém vzdělávání. Učili nás zkušení lékaři. Maturitní zkoušku jsme skládali z interny, z chirurgie. Zdravotnická škola byla úplně o něčem jiném. Dnes vyučují převážně zdravotní sestry. Špatně nastavený systém vzdělávání byl jedním z důvodů, proč jsem šla učit, abych studentům ukázala, jak realita zdravotnictví opravdu vypadá, protože když vyjdou ze školy, a je jedno, jestli ze střední nebo z vysoké, přijdou do praxe a nestačí se divit, jak se diametrálně odlišuje od toho, co se učili ve škole. No a bohužel je to také důvod, proč tak málo lidí zůstává ve zdravotnictví.

Dříve bývala zdravotnická škola prestižní záležitostí. Hlásilo se na ni 200 zájemců, dělaly se řádné přijímací zkoušky a brali nás 40 do ročníku. Dnes je to tragédie. Ve druhém kole studenty berou bez přijímacích zkoušek, jen aby se doplnily stavy počtu studentů. Ani nechci domýšlet, jak bude naše zdravotnictví vypadat tak za 15 let.

Když porovnáte velkou krajskou nemocnici v Chomutově, a tu naši, jaké vidíte výhody a nevýhody?

Pamatuji si, jak jsem v Nemocnici Chomutov, kde jsem pracovala také na chirurgické jednotce intenzívní péče, dala ze dne na den výpověď. Přijela jsem tehdy domů a oznámila manželovi, že jsem skončila. Místo odpovědi na jeho otázku, jestli mám jinou práci, jsem zavolala do Nemocnice Kadaň, a už druhý den jsem se sem jela podívat, jak to tady vypadá. No a bylo rozhodnuto. Jednotka intenzívní péče, která mně zajímala nejvíc, byla absolutně jiná. Kadaňská nemocnice byla v té době daleko modernější a já se nestačila divit: Boxový systém péče, televize na každém boxu, sesterna, která v Chomutově třeba vůbec nebyla. Tam jsme byli všichni pořád mezi pacienty. Rozhodla jsem se vlastně okamžitě.

Pozitiva vidím hlavně v tom, že jsme malá nemocnice, všichni se tu známe a o to lépe se nám spolupracuje. Snažíme se být spolu zadobře a vyjít si vstříc. Většinou si každá vrchní sestra hájí to své teritorium, bráníme ty svoje holky, ale vždy se nakonec na všem domluvíme.

Nikdy se mi tu také nestalo, že bych přišla za jakýmkoliv lékařem nebo kolegyní s problémem a nevyšel mi vstříc a to nejen ve věcech pracovních. Tohle je opravdu obrovská výhoda. V Chomutově jsem ani neznala holky z oddělení o patro výš. Tady je to takové domácké. Víte, co od koho můžete čekat. Nevýhodou možná trochu je, že každý tady na někoho něco ví a já se občas o sobě kolikrát dozvím hodně zajímavých věcí, a tak si pak říkám, jak jsem zase povýšila (smích). Také by se mohlo pořádat víc akcí jako třeba výlet na Moravu, ten byl skvělý.

Sestra na chirurgii musí mít z mého pohledu ostré lokty. Je pravda, že se lékaři obecně nechovají k sestrám tak, jak by si zasloužily?

Na našem oddělení jsem to nezažila. Lékaři na chirurgii jsou fajn, a tím myslím úplně všechny. Myslím, že jsme dobrý pracovní tým, neříkám, že vůči sobě občas nemáme výhrady, ale vždycky se dokážeme domluvit. Sestry jsme všechny (tedy skoro všechny) starší ročníky a máme už ledacos za sebou, takže si to k nám lékaři nedovolí nebo my si to nenecháme líbit. Když jsem byla mladší, tak jsem často zažívala postoj: Já jsem chirurg a kdo je víc? Dnes i já kolikrát naopak valím oči, co si mladé holky k lékařům dovolí.

Je nějaký pacient nebo pacienti, kteří se Vám vryli do paměti?

Ráda vzpomínám na to, jak jsme vyléčili babičku pomocí larvální terapie. Její synové pokaždé, když ji přivezou na kontrolu do ambulance hojení ran, přijdou poděkovat.

Uměla byste říct, co Vám tato práce vzala a co naopak dala?

Práce vrchní sestry mi vzala klidné dny a klidné spaní, ale je to spíše proto, že chci pro ty moje holky to nejlepší a snažím se, aby se tady cítily dobře a měly vše, co potřebují. Tím, jak tu trávíme více času než doma, tak vím, co je trápí a beru je jako součást mojí rodiny. Přibyly mi sice z toho šediny, ale dalo mi to skvělý kolektiv a vlastně druhou rodinu. Ty holky jsou naprosto skvělé. Všechny. Já je miluji. Samozřejmě, že to občas zaskřípe, ale to už tak v ženském kolektivu bývá. Jeden čas jsem chtěla z nemocnice odejít, ale ony mě neskutečně drží a vlastně se držíme navzájem. Jsme rodina a jedna kvůli druhé neodejde. A nechci zapomenout na svá děvčata v ambulanci hojení ran, to jsou zlatíčka.

Na co byste nalákala mladé sestřičky, aby šly pracovat k nám do nemocnice?

Jak už jsem řekla: Malá, přátelská a domácí nemocnice. I jednotlivec tady dokáže spoustu věcí ovlivnit. Pracovala jsem 17 let v Chomutově a nevěděla, jak vypadá ředitel nemocnice. Tady, když chci panu řediteli vynadat, tak mu prostě přijdu do kanceláře, vyřídím si to s ním, a zase odejdu (smích). Kdykoliv mi také vezme telefon, ať je to ve všední den nebo o víkendu. Ve velké nemocnici nemůžete jen tak přijít ani k hlavní sestře. Tady ano. Monika Grof (hlavní sestra Nemocnice Kadaň, pozn.) je naše psychologická poradna, psychiatr, máma, táta, rozhodčí a manželská poradna v jednom a bohužel pro ni má dveře pořád pro všechny dokořán.

Co máte na této práci nejraději? Co Vás nejvíce baví?

Mám radost, podaří-li se mi pro holky vybojovat něco, čím jim ulevím v práci nebo pomohu nějak jinak.

Na práci vrchní mě nejvíce baví to, když přijdu na oddělení, holky mají dobrou náladu, smějí se, všechno funguje, jak má a pacienti nejsou protivní. Když je to tak, říkám si, že svoji práci dělám dobře, protože všechno klape jak má. Má-li sestra dobrou náladu, tak se to přenáší i na pacienty, kteří to hned vycítí. My jsme s děvčaty hodně emočně založené, myslím, že opravdu všechny. Jsme schopné na sesterně brečet nebo se smát všechny dohromady, když se něco děje. Nás kdysi na škole učili, že není profesionální plakat, ale já naopak studenty učím, aby normálně projevili emoce a dali najevo, že jim ten člověk přirostl k srdci, že se o něj starali nejlépe, jak mohli a dotklo se jich, že se mu nedaří nebo zemřel. Sestra je také jen člověk, nejsme roboti a máme srdce i emoce.

Má Vaše profese vliv i na rodinný život? Berete si práci domů?

To si pište! Manžel zná všechny moje holky, ony znají jeho, a znají i mého syna. To víte, že si práci bereme domů, myslím, že to děláme všechny. Chci, abychom se mohly jedna na druhou spolehnout a jestli je nějaký problém, holky mi zavolají, a já to budu umět vyřešit z domova, tak to udělám. Jestli mi zavolají a řeknou, že se jim něco děje, a já za ně budu muset jít do práce, tak půjdu. Občas se s tím manžel špatně potýká, ale chápe to. V myšlenkách jste tady skoro pořád. Dnes v noci se mi například zdálo o tom, co se tady dělo včera, a někdy se třeba ve tři ráno vzbudím strachem, že jsem na něco zapomněla.

Kdyby bylo možné vrátit čas, rozhodla byste se pro jiné povolání?

Ne, nikdy.

Jak trávíte volný čas?

Hodně sportuji. Běhám každý den. Máme rádi s manželem turistiku, hodně chodíme. Dříve jsem závodně plavala, ale mám ráda jakékoliv sporty. Také hodně čtu a miluji severské krimi od autorů jako Jo Nesbø, Stefan Ahnhem a všechny tyhle krváky. No a mám ráda tetování, ale to je asi vidět.

Děkuji Vám za rozhovor

 

MgA. Karolína Odlasová, Ph.D.
Marketingová specialistka
Nemocnice Kadaň, s.r.o.