Rozhovor: Snažíme se pro lidi rozdat a udělat maximum. Ten pocit, když někomu pomůžete, je neskutečně krásný, říká vrchní sestra urgentního příjmu Jana Miklovičová.

Práce zdravotní sestry je nelehká, fyzicky i psychicky náročná, vyčerpávající, ale naplňující, smysluplná a tak strašně potřebná. Přinášíme Vám příběhy našich vrchních sester, které jsou pilíři této nemocnice. Bez nich se neobejdeme a na jejich bedrech leží obrovské množství povinností. Velmi jim děkuji, že k rozhovoru svolily a našly si čas, který prakticky nemají.

Nikdy nemá špatnou náladu. Rozdává radost, úsměvy, energii všem, kdo se s ní setkají. Svou práci miluje a je to na ní vidět. Každému chce pomoci jak nejlépe to jde a všem, od pacientů přes sestřičky až po lékaře, věnuje maximální možnou péčí. Má pod sebou všechny ambulance nepřetržitě otevřeného urgentního příjmu, kam patří odbornost interní, chirurgická, ortopedicko-traumatologická a gynekologická, a i přes velký nápor pacientů a řešení často neřešitelných problémů, nikdy neztrácí svůj pověstný optimismus.

Kdy jste se rozhodla, že se stanete zdravotní sestrou?

První přihlášku jsem měla podanou na střední zdravotnickou školu a druhou na střední pedagogickou školu. Protože jsem měla na základní škole velmi dobrý prospěch, na střední zdravotnickou školu mě vzali bez přijímacích zkoušek. Sice jsem asi více chtěla být učitelkou v mateřské škole, s malinkými dětmi, které jsou ještě nezkažené a nádherné nepopsané tabulky, ale osud chtěl, abych šla na zdravotnickou školu do Chomutova.

Co následovalo po škole?

Chtěla jsem studovat vojenskou zdravotnickou školu, takže si pamatuji, že v 18 letech jsem šla dokonce k odvodové komisi. Nakonec jsem si to rozmyslela a po maturitě jsem nastoupila do Ústřední vojenské nemocnice v Praze na neurochirurgické oddělení, kde jsem také postgraduálně vystudovala ARIP (specializační vzdělávání zdravotních sester v oboru intenzivní péče, pozn.), takže mi asi byla ta místa v životě souzena, protože kolem urgentní medicíny jsem se tak nějak pohybovala pořád.

Takže jste začínala pod vedením prof. MUDr. Vladimíra Beneše, DrSc.?

Ano, přesně tak. V mých 19 letech to byla škola života, která však brzy skončila. Po roce jsem otěhotněla a vrátila jsem se zpátky do rodných Hrušovan. Když jsem se po rodičovské dovolené chtěla vrátit zpět do Ústřední vojenské nemocnice, nikde tam pro mě nebylo místo. Nakonec mě vzala žatecká nemocnice, kde jsem nejprve pracovala na chirurgickém oddělení a pak na jednotce intenzivní péče. Začínala jsem tedy tenkrát podruhé a na chirurgii byly ty začátky opravdu těžké. Starší zdravotní sestry nám nedaly nic zadarmo a to, že jste často byla jediná sestra na celé oddělení, nebylo nic výjimečného. K večeři jsme hřály párky v hrncích, nandaly na talíře a pacientům je s úsměvem odnesly. Jak se ale říká: Co vás nezabije, to vás posílí, že? (smích). Protože na chirurgii byl nadbytek sester, po čase jsem dostala na „výběr“: jednotka intenzívní péče nebo výpověď. Vybrala jsem si logicky jednotku intenzívní péče a nikdy jsem toho nelitovala. Byl tam skvělý kolektiv a doteď mám odtamtud plno skvělých kamarádek. Je to moje srdeční záležitost. 13 let nehodíte jen tak za hlavu.

A kdy přišla na řadu naše Nemocnice Kadaň?

Po 13 letech v žatecké nemocnici jsem potřebovala změnu. Platové ohodnocení bylo za služby na jednotce intenzívní péče tristní. Také jsme chodily vypomáhat na transfúzní odběrovou stanici a občas i na chirurgickou ambulanci. Nároky na zdravotní sestry se zvyšovaly, ale finanční ohodnocení tomu zdaleka neodpovídalo. Tak jsem řekla dost a dala výpověď. V chomutovské nemocnici mi opět řekli, že několik následujících let mít místo pro všeobecnou sestru nebudou a to už v té době jsem za sebou měla praxi, postgraduální studium. Šla jsem se tedy podívat do Kadaně a tehdejší vrchní sestra z anesteziologicko-resuscitačního oddělení Jitka Marešová byla naprosto úžasná, i kolektiv lidí tam, tak jsem se rozhodla nastoupit sem do Nemocnice Kadaň, kam mě vzali hned.

Kdy jste se stala vrchní sestrou na urgentním příjmu?

Původně jsem se hlásila na vrchní sestru gynekologicko-porodnického oddělení, ale byl mi nabídnut tenkrát ještě centrální příjem, tady jsem vrchní sestrou od loňského června.

V této práci jste se, jak vidím, našla?

To je výzva jako hrom! Nemám ráda stereotyp, tak možná proto mi práce na anestezii tak moc nevyhovovala. Jsem asi částečně blázen, který kolem sebe potřebuje rachot, akci, a když se pořád něco děje, tak jsem spokojená. Do všeho se vrhám po hlavě. Samozřejmě, že se pokaždé bojím a mám trému, ale práci tady mám hrozně ráda. Nejen tady, ale práci zdravotní sestry vůbec. Samozřejmě, že jsem v praxi 23 let a lidé jsou čím dál tím horší, neustále si stěžují, takže celou dobu jste vlastně někoho nárazník. Když už si však někdo tuto práci vybere a vydrží u ní, tak se z toho stane srdeční záležitost.

Jak se s takovým chováním vypořádáváte?

Jsou lidé, kteří jsou neskuteční. Několikrát jsem viděla oči umírajícího člověka. To je strašný pohled. Některé oči před sebou vidím doteď a vy si uvědomíte, že tohle je opravdu výjimečné povolání. Dáváte lidem šanci na nový život, protože s lékařem jste součástí týmu, který lidské životy zachraňuje. Pořád je to ještě o tom, že existují lidé, kteří vám dávají sílu přežít ty ne úplně milé pacienty, protože pak máte na ambulanci babičku, která je neuvěřitelně milá, vděčná, usměvavá a vy víte, že je velmi vážně nemocná. Lidé si totiž neuvědomují jedno, že i zdravotní sestra a lékařka nebo lékař jsme pořád jenom lidé. My také potřebujeme chodit na WC a potřebujeme jíst a pít. Já chápu, že když sedíte v čekárně a parta sestřiček jde z oběda, že to nevypadá dobře, ale musíme se k sobě chovat hezky. To, co chceme, co dáváme, by se nám mělo vracet.

Bohužel u nás to tak úplně nefunguje, ale i přesto nemám ráda, když sestry jsou pak, třeba i právem, neurvalé. Pacienti k nám přišli, protože mají nějaké problémy. Ano, my je máme také, ale toto je naše práce a měly bychom je nechat na vrátnici. Tady jsme sestřičky a měly bychom být „berličkou“ pro naše pacienty. Podat jim první pomocnou ruku, usmát se na ně. Lidé sem k nám přišli, abychom jim pomohly. To je naše práce.

Jaký je Váš běžný den?

To je na tom právě to krásné, že já běžný den nemám. Žádný můj den není stejný. Nikdy nevím, jestli přijdu do práce a budu resuscitovat nebo se dvě hodiny třeba nic dít nebude. Přijdu do práce a vlastně nevím, co mě tady čeká. Mám určité povinnosti, které ten den musím splnit, ale jinak je to opravdu velmi rozmanité a pestré.

A hlavně se starám o ty svoje „ovečky“, aby měly všechno, co potřebují – léky i materiál, a aby ambulance mohly fungovat tak, jak mají. Jsem moc ráda, že mám za sebou tak skvělý kolektiv, kterému dělat vrchní sestru je opravdu čirá radost. Bez jediného člena týmu by to v žádném případě nešlo. Máme za sebou obrovský kus práce, ušli jsme dlouhou cestu a nyní jsme krásně sehraní a pomáháme si navzájem. Na každého z nich jsem opravdu náležitě hrdá.

Je nějaký pacient, který se Vám vryl do paměti?

Ano, ale obvykle se to nepojí s hezkým koncem a o těch se mi těžko mluví.

Nějaký se šťastným koncem pro nás nemáte?

Minulý týden, když jsem o víkendu sloužila, rychlá záchranná služba přivezla starší paní s nějakými dýchacími obtížemi a ta paní byla neskutečně milá, vstřícná, za všechno nám děkovala a na to tady nejsme úplně zvyklí a ani to úplně nepotřebujeme, ale vždy nás to moc potěší. Říkala, že se bála jít do kadaňské nemocnice, protože ji pár lidí odrazovalo, ale že je neskutečně mile překvapená a spokojená a to pro mě byl asi ten největší dárek. Vždycky všem říkám, že nesmí dát na to, co a kdo o nás povídá, ale že si to musí zažít na vlastní kůži. Jsme tady pro naše pacienty. Ano, může se stát, že narazíte na nepříjemnou sestru či lékaře. Všichni jsme jen lidé. Někdo prostě neumí empaticky komunikovat, nemá to v sobě, ale všichni se tu snažíme maximálně pacientům pomoci.

Jak se práce zdravotní sestry změnila od doby, kdy jste začínala?

My jsme byly dříve na zdravotnických školách vychovávány k tomu, abychom byly důsledné, zodpovědné a abychom věděly, že tato práce není žádná legrace, a když jste v práci, tak tam opravdu máte na 100% být. Mně se stalo jenom jednou, že jsem odešla z práce domů a to můj syn-kojenec měl 41 stupňů teploty. Takže se zavolala kolegyně a jela jsem domů. Jinak se mi to nikdy nestalo. I kdybych do práce měla jít po čtyřech, tak jsem do ní došla. Bohužel tento trend dneska není a my se s tím musíme vyrovnat. Mladí to dnes mají prostě jinak a občas udělají věci, které jsou pro mě nepochopitelné. Dnes, když mladým sestřičkám něco vytknete, tak první reakce je, že dají výpověď. Ale jsou i výjimky a ty poznám na první dobrou podle toho, jak se postaví k práci. Bojím se však oprávněně toho, až my jednou budeme potřebovat zdravotní sestry nebo zdravotní bratry, co s námi vlastně bude.

Kdo se o nás postará?

Tuto práci mladí dělat nechtějí, není pro ně dostatečně atraktivní. Je to těžká práce 24/7, za, pro nás ucházející mzdu, ale mladým se to zdá žalostně málo. Neznáte svátky, kdykoliv vám může kdokoliv zavolat, ať jdete do práce, ale ve zdravotnictví to tak prostě je. Narození, zdraví a smrt si nikdy nevybírá.

Za mých začátků přišla hlavní sestra s obrovským štosem papírů a říkala: „Vidíte to? To jsou všechno žádosti k nám do nemocnice.“ Tolik uchazeček o práci tam bylo. A dneska? Nic. Kde jsou všechny ty sestřičky? Také si pamatuji jednu z prvních vět, kterou nám říkali: „Nelíbí se ti to? Tak jdi. Na vrátnici čeká zástup dalších zájemců.

Co Vám tato práce dala?

Bohužel naše práce je taková, že nám asi víc bere, než dává. Jsou však okamžiky, které vám vše vynahradí. Ať je to záchrana lidského života, ať je to pochvala od pacientky, která je spokojená, některé tváře lidí, na kterých vidíte, že jsme jim pomohli. Snažíme se všem vyjít vstříc. Někdy to nejde, nejsme kouzelníci, ale co to jde, tak se snažíme pro lidi rozdat a udělat maximum. Ten pocit je pak úžasný a pro nás vše nahrazující.

Na co byste nalákala mladé sestřičky?

Já jsem zdravotní sestřička, která preferuje rodinnou nemocnici. Nemám ráda „králíkárny“, kde je milion doktorů a sester, kteří se navzájem neznají. Jsou anonymní. Míjejí se na chodbách, ani na odděleních se kolikrát moc neznají. Nemám to ráda, nebylo to pro mě. Naše nemocnice je založena na tom, že jsme nemocnicí rodinného typu, což je pro mě naprosto vyhovující. Tady znáte od recepce až po ředitelství skoro všechny. Atmosféra je tady úžasná a myslím si, že tady pracují úžasní lidé.

Od Vašich kolegyň vím, že se snažíte neustále vzdělávat. U Vás na urgentním příjmu tomu určitě není jinak.

Času máme málo, ale snažíme se navštěvovat důležité akce, abychom zůstaly v obraze, protože trendy v našem oboru jdou velmi rychle dopředu. Je to pro nás velmi důležité a snažím se, abychom na vzdělávání měly prostor.

Přijímáte nejen všeobecné, ale i praktické sestřičky?

Ano, samozřejmě. Žádná sestřička, která by měla zájem pracovat na urgentním příjmu Nemocnice Kadaň, se nemusí vůbec ničeho obávat. Hezky ji zaučíme, ukážeme všechno krok za krokem. Vše se samozřejmě naučit nedá. Jsou situace, které se naučíte zvládat až s praxí, ale to je právě ono. Při záchraně života se nikdy nic neopakuje. Každý reaguje jinak. U každého je to jinak. Nemůžete se jako stroj naučit dělat něco automaticky. Musíte reagovat, být dynamická. Je to nádherné. Je to adrenalin neskutečně vysoký, ale neskutečně nádherný. To je smyslem naší práce.

Co máte na této práci nejraději?

Rozmanitost. To je na tom to nejhezčí. Nikdy nevíte, co vám kdy přijde a co budete dělat teď, za pět, za deset minut a nedej Bůh za celou hodinu (smích).

Berete si práci domů?

Ano, vždycky to tak bylo. Pokaždé mi vrtá hlavou, co se ten den stalo, když byla nějaká vypjatá situace a bohužel zemřel třeba mladý člověk. Práci si prostě domů berete. Naši partneři musí být hodně shovívaví a chápající a stejně tak i děti, které musí pochopit, že teď nebudu doma, protože jsem v práci, že o Vánocích nebo Velikonocích nejsem doma, protože sloužím. Je to tak. Rodina jde v tu chvíli tak trochu stranou. Doufám, že ani jedno z mých dětí to nějak nepoznamenalo a stejně tak jsem vděčná svému partnerovi, který, přes všechny tyto překážky, je stále po mém boku.

Kdybyste se měla znova rozhodnout, stala byste se zase zdravotní sestřičkou?

Určitě ano. Nedovedu si představit, že bych dělala něco jiného, než to, co dělám teď.

Co děláte ve volném čase?

Ráda sportuji, protože potřebuji dostat z hlavy to, co v ní mít nemám. Bruslím, jezdím na kole. Celá rodina lyžujeme. Všechno s mojí rodinou dělám ráda. Hodně držíme pospolu. A nesmím zapomenout na jógu, na té se neskutečně uklidním a v těžších životních situacích mi strašně moc pomohla.

Děkuji Vám za rozhovor

 

MgA. Karolína Odlasová, Ph.D.
Marketingová specialistka
Nemocnice Kadaň, s.r.o.