Rozhovor: Práce je součástí mého života. Poznala jsem spoustu lidských osudů a naučila jsem se neřešit každou hloupost, říká vrchní sestra oddělení následné komplexní péče Lucie Vokálková.

Práce zdravotní sestry je nelehká, fyzicky i psychicky náročná, vyčerpávající, ale naplňující, smysluplná a tak strašně potřebná. Přinášíme Vám příběhy našich vrchních sester, které jsou pilíři této nemocnice. Bez nich se neobejdeme a na jejich bedrech leží obrovské množství povinností. Velmi jim děkuji, že k rozhovoru svolily a našly si čas, který prakticky nemají.

Vrchní sestře oddělení následné komplexní péče (dříve LDN) Lucii Vokálkové se podařilo sestavit pevný tým lidí, který z místa s nejhorší pověstí v Nemocnici Kadaň vytvořil prostor, ze kterého se některým pacientům nechce za nic na světě odejít, i když už by dávno mohli být doma. Klidná vyrovnaná žena, kterou najdete spíše mezi pacienty, o kterých má neskutečný přehled, než v její kanceláři. Působí mírumilovně a křehce. Zdání však klame. Pokud by si totiž někdo dovolil chovat se k pacientům jakkoliv nevhodně, nekompromisně takové chování trestá.

Kdy a proč jste se rozhodla, že se stanete zdravotní sestrou?

Rozhodla jsem se v osmé třídě před přijímacími zkouškami, protože zdravotní sestru dělala i moje o 18 let starší sestra, která tu teď pracuje se mnou. To ona mi byla dobrým příkladem. Naši rodiče nám také vždycky říkali, že nemocní lidé budou pořád a máme tak jistotu práce.

Kde jste studovala?

Studovala jsem na střední zdravotnické škole v Chomutově a po letech praxe jsem si v Brně udělala specializaci anesteziologie a resuscitace. Teď se chystám se staniční sestrou také do Brna, kde budeme studovat specializaci v ošetřovatelské péči a geriatrii.

Vzpomínáte si na Vaše začátky?

Nejdříve jsem nastoupila do Fakultní nemocnice v Motole na dětské oddělení, kde jsem strávila půl roku. Táhlo mě to ale pořád domů. Dříve to nebylo tak, že byla hned všude volná místa. Musela jsem čekat, až se něco uvolní. V roce 1999 jsem nastoupila do Nemocnice Kadaň na internu, kde jsem dělala nástupní praxi u vrchní sestry Anny Melicharové, která později byla hlavní sestrou. Myslím si, že internou by si měl projít každý. Je to velká škola, člověk se tam naučí úplně všechno. Z kadaňské interny jsem odešla na oddělení následné intenzívní péče do Nemocnice Ostrov.

Proč jste odešla z Nemocnice Kadaň právě tam?

Ve dvou letech byla mému synovi diagnostikována cukrovka, takže jsem musela přestat chodit do práce a delší dobu zůstat doma. Pak jsem byla podruhé těhotná a po rodičovské dovolené jsem nastoupila do ostrovské nemocnice, protože tam pracovala moje starší sestra.

Takže sestra byla hlavním důvodem?

Ano, byla. Tam jsem si také udělala specializaci, protože to bylo pracoviště jednotky intenzivní péče. V tamní nemocnici jsem byla skoro pět let.

Proč jste nakonec odešla?

Z několika důvodů. Jedním z nich byla dlouhá dobu dojezdu. Tři čtvrtě hodiny tam a tři čtvrtě hodiny zpátky. Cesta do Ostrova je strašná. V zimě se nám kolikrát stalo, že jsme domů přijely až v jedenáct hodin, protože cesta byla pořád ucpaná. Často jsme sloužily přesčasy. Jednou, když jsem šla na noční službu, syn, který je diabetikem, mi upadl doma do hypoglykemického kómatu. Následně jsem dala výpověď a šla jsem pracovat na dialyzační středisko do kadaňské nemocnice, protože se tady nesloužily noční, ale pouze denní směny. Z nočních služeb jsem kvůli synovi měla strach a chtěla mu být nablízku. Z dialyzačního střediska jsem pak rovnou nastoupila na tehdejší oddělení léčebny dlouhodobě nemocných (LDN). Dnes je to oddělení následné komplexní péče.

V jakém roce jste se stala vrchní sestrou?

Tuším, že to bylo v roce 2019. Původně jsem se hlásila na místo staniční sestry, ale nakonec se naskytlo místo vrchní. Byly tu tenkrát jen asi čtyři zdravotní sestry, tak jsem si řekla, že to zkusím. Teď mám sester sedm a myslím, že jsme stabilní kolektiv.

Pamatuji si starou LDN, protože mi tu tenkrát po operaci ležel dědeček, a tohle oddělení oprávněně nemělo dobrou pověst. Vaší zásluhou prošlo obrovskou proměnou k lepšímu.

Není to jen moje zásluha. Když jsem nastoupila, potřebovala jsem staniční sestru, která tady tenkrát nebyla. Oslovila jsem bývalou kolegyni z dialyzačního střediska Kateřinu Ogáseánovou, která můj návrh ihned přijala a její zásluha je to také. Není to tak, že by přede mnou něco nefungovalo správně, ty holky tady byly vycepované, ale na třicet lidí tu byla pouze jedna sestra a jedna sanitářka a ve dvou to tady neměly vůbec šanci zvládnout. Teď jsou na každou službu postaveni čtyři zdravotničtí pracovníci.

Dám Vám jednoduchý příklad. Dáváme pozor, aby pacienti dostatečně pili tekutiny, protože staří lidé prostě pít nechtějí. Doma do sebe stěží dostanou půl litru vody a my tady po nich chceme, aby za den zvládli litr a půl. Přes víkend, když tady jedna sestra měla třicet lidí, tak nemohla zákonitě stihnout několikrát oběhnout všechny pacienty. Hodně se jich samo nenapije, musíte jim podávat tekutiny stříkačkou. V pondělí nebo v úterý pak začali být dehydratovaní. Postupně jsme tedy nabírali zaměstnance, začalo se na oddělení sloužit po třech. Pak už jsem mohla personálu za nějaké zanedbání péče vyčinit, protože se to v tomto složení zvládat prostě dalo. Zaměstnanci je nemuseli nutit pít, protože oni často nechtějí, plivou a perou se s Vámi, ale museli nám to hlavně říct a ti lidé dostali třeba infuzi.

U nás je strašně důležitá spolupráce mezi zdravotní sestrou a sanitářkou nebo sanitářem, musí spolu komunikovat. Tenkrát se tu také hodně šetřilo na přebalovacím materiálu. U přijímacího pohovoru jsem se pana ředitele MUDr. Bc. Petra Hossnera, MBA přesně na tohle ptala, jestli budu moci nakupovat vše, co bude potřeba. Ujistil mě, že samozřejmě ano, a to vždycky dodržel. Objednávám také osvěžovače vzduchu nebo savější podložky z lepšího materiálu, aby pacienti měli větší komfort.

Jak se z Vašeho pohledu mění tato práce?

Určitě je o hodně více administrativy. Zdravotní sestra také pomalu začíná být vzácné, nedostatkové zboží a dobrá sestra obzvlášť. Vývoj postupně směřuje k tomu, že například přebalování nebo koupání provádí jen nižší zdravotnický personál. Sestry teď dělají více práce odborné. Má vize je do budoucna taková, že bych chtěla mít více schopných ošetřovatelek. Každého nového člena personálu si musíme vychovat, aby věděl, co má dělat. Pokud totiž pacienta správně nenapolohuje, do tří hodin mu může vzniknout defekt. Je zapotřebí lidem důvěřovat, vědět, koho můžete ke komu poslat nebo to jít radši udělat sám. Každé ráno od šesti do osmi hodin jsem na oddělení mezi lidmi. Je-li potřeba, jdu do koupelny pomáhat s mytím pacientů. Všichni si tady pomáháme a mně to hlavně vyhovuje v tom, že mám o pacientech přehled. Dříve jsem tu jako ošetřovatelka nebo sanitářka sloužila, protože jsme měli tak málo personálu a nemohla jsem si sednout do kanceláře. Teď, když jdu mezi ně a mám nějakou výtku, tak vědí, že jejich práci dělám také a vyčítám jim to oprávněně. Člověk si to tady musí zažít a od stolu tuto práci dělat nejde.

Co všechno má vrchní sestra na starosti?

Chod celého oddělení, řešení krizových situací. Pokud se stane nějaký průšvih nebo pokud někdo nepřijde do práce, musíte to okamžitě vyřešit. Naštěstí se to na našem skoro oddělení neděje a pokud sem někdo takový nastoupí, tak se buď rychle srovná nebo odejde. Pár takových jsem tu měla. Přišli třeba i pod vlivem alkoholu. Také musím být neustále na telefonu a stává se, že si holky s něčím neví rady a volají mi, ale není to tak často a nezneužívají toho. Máme až takové nadstandardní vztahy. Vycházíme si vstříc a mohu se na ně spolehnout. Jsou prostě úžasné.

Komfort našich pacientů se také určitě zvýšil i kvůli přítomnosti fyzioterapeutek na oddělení.

Mám tady na půl úvazku zaměstnanou fyzioterapeutku Lenku Faiglovou jen pro naše pacienty a ergoterapeutku Radku Kupcovou, takže tady máme úžasnou péči.

Jste dennodenně svědkem mnoha silných životních příběhů. Je nějaký pacient nebo pacienti, kteří se Vám vryli do paměti?

Silných příběhů tady máme strašně moc. Dáše je 61 let, u nás je skoro čtyři roky a měla silně pohnutý osud. Od narození je těžce zrakově postižená. Její maminka jí dala do dětského domova, kde zažívala šikanu. Od dětství se také sebepoškozovala a několikrát zkoušela spáchat sebevraždu. V osmnácti letech, když odešla z dětského domova, ujala se jí opět její matka. Děti z ústavů mají naspořené peníze, tak si Dášu nechala do té doby, dokud je všechny neutratila a dceru pak opět vyhodila na ulici. Dáša si potom našla manžela, se kterým měla dvě děti, a který ji týral také. Obě děti jsou také těžce zrakově postižené, a stejně jako její matka, i ona je odložila do dětského domova. Dáša někdy v té době začala hodně pít, až se propila do stavu, kdy nemohla chodit. Nějaký čas ležela v chomutovské nemocnici, po čase jí převezli k nám na jednotku intenzivní péče a po nějaké době se dostala na naše oddělení. Tenkrát byla v takovém stavu, že jí nefungovaly svaly, nechodila, nemohla používat ruce a museli jsme ji krmit, protože nebyla schopná se ani posadit. Byla doslova jako z gumy. Po třech měsících, což je maximální doba pobytu u nás na oddělení, jsme zjistili, že se nemůže vrátit domů, protože pořád nebyla schopna chodit. Zajistila jsem, aby jí sem chodil invalidní důchod a mohla si tady platit sociální lůžko. Teď, po skoro čtyřech letech, se Dáša dala dohromady natolik, že nám přibrala skoro čtyřicet kilogramů a chodí o vysokém chodítku. Protože má trochu autistické sklony, tak potřebuje mít vše přesně nalajnované. Kávu musí mít v devět hodin a v jednu hodinu a dá si k tomu čokoládu. Zatím u nás zůstává, protože je mladá na domov důchodců a nikam jinam se jí nechce. Dáša tady prakticky bydlí a není jediná. Také tu máme pana Macháčka, kterému je 81 let. Hluchý, po amputaci nohy a stejně jako Dáša je umístěn na sociálním lůžku s tím, že tu zůstane, dokud se nenaučí chodit. Což se nenaučí, protože nám také ztloustnul, a hlavně tu chce zůstat, protože tu je maximálně spokojený (smích).

Měli jsme tu Jarušku, která byla takový náš maskot. Ležela, nehýbala se, ani se sama nepřetočila. Vždycky jsme ji posadili k jídlu, aby se najedla. Její dcera nás prosila, abychom ji nikam neposílali, že chce být tady. Měla Alzheimerovu demenci a bohužel nedávno zemřela. To nám všem bylo moc líto, protože tu s námi byla od začátku a měli jsme jí moc rádi.

Uměla byste říct, co Vám tato práce vzala a co naopak dala?

Vzala mi iluze o tom, že lidé jsou hodní, že když je někdo rodinný příslušník, tak Vás má automaticky rád a nikdy by Vás nezneužil. Ano, jsou rodiny, které se starají, některé se starají až moc a zasahují nám do naší práce. Pak jsou takové rodiny, které sem své rodinné příslušníky odloží a myslí si, že od nich mají navždy pokoj a jsou pak velmi překvapení, že ti lidé tu mohou být pouze tři měsíce dané pojišťovnou. Domů si je vzít nechtějí a hádají se s námi, že se o ně nejsou schopní postarat. Snažíme se jim vždy vysvětlit, aby pro ně včas zajistili domov pro seniory. Převážná většina to však řeší až na poslední chvíli, jenže čekací lhůty do takového zařízení jsou třeba půl roku. Kolikrát jim sem ani nic nepřinesou a byly doby, kdy jsme s děvčaty kupovaly mycí gely a voňavky, protože se na ně jejich rodina vykašlala.

Jak se tu vyrovnáváte se smrtí?

Teď už se sem nechodí jen umírat, i když si to převážná většina lidí myslí. Zrovna teď tu máme pacientku, která, když se dozvěděla, že by měla jít k nám, byla opravdu špatná. Nyní chodí na ambulanci hojení ran, kde říká, že se bála úplně zbytečně, protože to není žádná pravda, že se jí tady strašně líbí. Naděje je hezká v tom, že některé lidi tady rozhýbeme a oni se dokážou vrátit domů.

Když člověk umírá, může sem přijít rodina, zůstat přes noc a dbáme pečlivě na to, abychom je procesem umírání provedli důstojně. Většinou jsou v samostatném pokoji, a když pacient zemře, uděláme mu na čelo křížek, otevřeme okno, aby duše mohla odletět. Pokud by se někdo z personálu choval k zemřelému nějak nevhodně, tak to nekompromisně trestám. Všichni tady ví, že si to nemůžou nikdy dovolit.

Moje sestra v 56 letech dostala masívní infarkt a ležela tu čtyři měsíce až do své smrti. Když už se její život chýlil ke konci, přišla jsem dříve do práce, protože jsem cítila, že tady potřebuji být. Sedla jsem si k ní na postel, začala jsem ji hladit a řekla jí, že už může jít. Za chvíli na to zemřela. Čekala, až za ní přijdu. Nikdo nevíme, co se děje ve fázi umírání. Jsou lidé, kteří odejdou v pokoji, usnou, ale jiní mají odchod ošklivý, mají třeba halucinace, máchají rukama nebo křičí. Málokterý člověk si troufne na to, aby si nechal umírajícího doma. I když je ta rodina starostlivá, tak to většinou dva dny před smrtí příbuzní nezvládnou a přivezou ho k nám, a to je strašná škoda. Lidé by spíš měli umírat doma než v anonymní nemocnici. Ale dokážu pochopit, že někdy to prostě nejde.

A co Vám práce naopak dala?

Práce je součástí mého života. Poznala jsem spoustu lidských osudů. Naučila jsem se neřešit každou hloupost. Na našem oddělení jsou lidé převážně starší, ale když jsem pracovala na následné intenzívní péči v Ostrově, byli tam mladí lidé po autonehodách s poškozeným mozkem, chodili tam rodiče za dětmi, malé děti za umírajícími rodiči. Moje práce mi dala povědomí o tom, že vždycky může být hůř a člověk si musí vážit toho, co má, protože tady v Evropě se nemáme špatně. Vážím si také našeho zdravotnictví, i když na něj spousta lidí nadává, protože je na vysoké úrovni a hlavně zadarmo. V Americe, pokud jste diabetik a nemáte peníze na inzulín anebo dobré pojištění, tak máte velký problém. Někdy je naše zdravotnictví až moc hodné. Nechávají se k nám vozit bezdomovci, abychom se tady o ně postarali. Člověk, který do systému nikdy nic nedal, po nás chce, abychom mu tady dali všechno, a ještě nadává a je hrubý.

Na co byste nalákala mladé studenty, aby šli pracovat k nám do nemocnice?

Budoucí zdravotní sestřičky, které u Vás letos byly na praxi, často říkaly, že hlavně díky Vám a týmu lidí, který kolem sebe máte, uvažují, že se po studiu rády na toto oddělení vrátí.

Máte nějaký „recept“, jak mladé studentky takhle už na praxi vlastně ovlivnit?

Mladé studenty beru jako takové moje děti. Když přijdou nepolíbení oborem, tak se je všechno snažím naučit. Nalákala bych je na kouzlo malé nemocnice, kde se všichni znají, není to tu anonymní, a to je obrovský benefit. Když jsem pracovala ve Fakultní nemocnici v Motole, nebylo to tak. Tam se neznala ani dvě různá oddělení. Když tam máte jakýkoliv problém, tak se jako řadová sestra za hlavní sestrou prostě nedostanete. Tady jí zavoláte, jestli můžete přijít a dostanete se snadno i za panem ředitelem. Přístup je lidský. Já jsem se vždycky strašně bála, že třeba nedokážu pokrýt služby, že mi nikdo nepomůže, ale to se nikdy nestalo. Nejsem na to sama. Pořád mám za sebou hlavní sestru a je to tady takové osobní. To tu mám velmi ráda. Budoucí sestřičky a lékaři chtějí jít na různé kliniky, ale myslím, že časem poznají kouzlo menší nemocnice.

Uplatní se u Vás na oddělení i praktická sestra ihned po maturitě?

Ano, uplatní, ale stejně by si časem měla dodělat vzdělání, aby z ní byla všeobecná sestra. Praktická sestra však musí pracovat pod dozorem druhé sestry, která je už všeobecnou sestrou. Holkám vycházím maximálně vstříc a podporuji je v tom, aby si vzdělání dodělaly.

Co máte na této práci nejraději? Co Vás nejvíce baví?

Pro mě je nejhezčí pocit, když lidi odcházejí domů, poděkují a řeknou, že jsou nám strašně vděční, že to, co se o našem oddělení povídá, není pravda. To je pro mě takové to největší zadostiučinění.

Má Vaše profese vliv i na rodinný život? Berete si práci domů?

Když děláte zdravotní sestru, tak musíte být kdykoliv připravena, že Vám někdo zavolá, abyste hned přišla do práce. Ano, zasahuje to hodně do osobního života, hlavně ty směny. Pamatuji si, když jsem ještě pracovala v nemocnici v Ostrově, tak abych měla 24. prosince volný den, tak jsem 23. prosince musela jít na noční a 25. a 26. prosince jít sloužit denní. Mým holkám se snažím ve všem vyjít vstříc, aby jim to do rodinného života tak nezasahovalo.

Ze zkušenosti s Vaším oddělením vím, že tu máte dobré vztahy.

Mám úžasný personál, který mi vychází vstříc a držíme tady při sobě. Nejsem to já, kdo to tady změnil, za mnou stojí moje holky. Nemyslím si, že by to byla moje zásluha, protože já jsem tady zase tolik nedokázala. Hodně ony.

Nebuďte skromná. Vy jste si tým sama vytvořila. To také není jednoduché.

To ano. Tenkrát, když jsem měla obavy, jak málo je tu lidí a že to nezvládnu, tak mi řekla Jitka Marešová (sestra z oddělení ARIP), ať vydržím dva roky, že ke mně přijdou ti lidé, kteří mi budou duševně blízko a budou stejně nastavení. A oni opravdu přišli.

Kdyby bylo možné vrátit čas, rozhodla byste se pro jiné povolání?

Ne.

Jak trávíte volný čas?

Máme rodinný dům, tři psy a dvě děti, takže volného času moc není. S dcerou a manželem chodíme na metalové koncerty a s manželem chodím rybařit, protože jsem zjistila, že tam krásně vypnu. Když je chvíli čas, ráda čtu historii převážně o 2. světové válce.

 

Děkuji Vám za rozhovor.

MgA. Karolína Odlasová, Ph.D.
Marketingová specialistka
Nemocnice Kadaň, s.r.o.