Rozhovor: Nikdy nevíte, jaký den na „JIPce“ vlastně bude. To mě na tomto oboru tenkrát strašně lákalo, říká vrchní sestra multioborové jednotky intenzívní péče Pavlína Svobodová.

Práce zdravotní sestry je nelehká, fyzicky i psychicky náročná, vyčerpávající, ale naplňující, smysluplná a tak strašně potřebná. Přinášíme Vám příběhy našich vrchních sester, které jsou pilíři této nemocnice. Bez nich se neobejdeme a na jejich bedrech leží obrovské množství povinností. Velmi jim děkuji, že k rozhovoru svolily a našly si čas, který prakticky nemají.

Rychlost, s jakou odpovídala na mé otázky, skoro zavařila můj diktafon. Občas se mi podařilo skočit jí do řeči, abych ji pozdržela a mohla obdivně vzdychnout nad její kariérou. Tato extrémně skromná žena má bohaté zkušenosti z JIPových oddělení ze Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, z Motolské nemocnice, a dokonce byla několik let vrchní sestrou ve vyhlášeném IKEMu. Jí samotné to však nepřijde nijak závratné a úspěchy staví hlavně na lidech, kteří ji v práci obklopují. Seznamte se s Pavlínou Svobodovou – vrchní sestrou multioborové jednotky intenzivní péče Nemocnice Kadaň.

Kdy jste se rozhodla, že se stanete zdravotní sestrou?

Já jsem se vlastně sama nikdy nerozhodla. Do čtrnácti let vůbec nemůžete vědět, čím chcete jednou být. Podle mě se moji rodiče inspirovali nejspíš seriálem Nemocnice na kraji města, kde byla ta slavná Ina – „výborná“ zdravotní sestra, což vůbec nechápu proč. Maminka vždycky chtěla zdravotní sestrou být, takže mě do toho víceméně dotlačila s tím, jak je to hezké povolání, že budu pomáhat lidem a bude se mi to strašně líbit. Řekla jsem si, že má maminka pravdu a stala jsem se zdravotní sestrou. Kdyby mi však znovu bylo čtrnáct let, tak půjdu na gymnázium, kde bych se další čtyři roky rozhodovala, čím chci vlastně být, a určitě bych se nerozhodla takhle.

Kde jste studovala?

Na střední zdravotnické škole v Chomutově. Byla to výběrová škola, kam jsme se dostaly tři holky z celého chomutovského okresu. Teď už je bohužel vzdělávání zdravotních sester postavené jinak.

Vzpomínáte si na Vaše začátky?

Začínala jsem v Praze na dětském lůžkovém psychiatrickém oddělení, protože jsem původně byla dětská sestra. S dětmi jsem pracovala jen ten jeden rok a od té doby už pouze u dospělých pacientů a jsem za to ráda.

Ze svých začátků si vzpomínám na to dobré i na to špatné a přesně si pamatuji, že jsem se velice brzy musela začít rozhodovat v práci sama za sebe a nespoléhat se na ostatní. Docela přesně si to dodnes vybavuji.

Takže jste ihned po maturitě odešla sbírat zkušenosti do Prahy?

Ano. Na celkem patnáct let. První rok jsem pracovala na psychiatrickém oddělení pro děti ve Fakultní nemocnici v Motole. To bylo v roce 1992. Po roce jsem šla na oddělení akutní medicíny I. interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice, kde jsem pracovala devět let. Pak následovaly čtyři roky v IKEMu, kde jsem působila jako vrchní sestra na hepatologii. Na jednotkách intenzívní péče jsem prakticky strávila celý svůj profesní život.

Kdy jste nastoupila do Nemocnice Kadaň?

Po patnácti letech v Praze jsem se chtěla vrátit domů do Klášterce nad Ohří za svojí rodinou, se kterou jsme vždycky hodně držely pospolu. Nejblíže byla Nemocnice Kadaň, kam jsem v roce 2005 na devět let nastoupila na jednotku intenzivní péče jako všeobecná sestra. Tenkrát ještě byla rozdělená na chirurgickou a interní jednotku. „JIPová“ práce je všude stejná, pouze s tím rozdílem, že po celou dobu v Praze jsem byla interní sestra a tady chirurgická. A s chirurgy je trochu jiná domluva, než s internisty (smích). Dříve jsem si více rozuměla s internisty a teď je to spíše naopak.

Poté jsem přešla o patro níže na dialyzační středisko. Tam jsem zůstala šest let a teď jsem pět let na multioborové jednotce intenzívní péče ve funkci vrchní sestry.

Životopis tedy máte opravdu bohatý. Jak byste porovnala nemocnice, ve kterých jste sbírala zkušenosti?

Všechno je o lidech. Důležitý je dobrý kolektiv a je jedno, kde pracujete. Nejvíce přátel mám ze Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. To byla škola života a vydobýt si tam nějakou pozici nebylo lehké. O „JIPových“ holkách se říká, že jsou jiné, nafrněné, nepřístupné a nikoho si nepustí k tělu. Tam to tedy platilo. Přišla jsem jako devatenáctiletá holka, která nic neumí. Hodně jsem se učila. Zkušené sestry, které už měly něco za sebou, mi dávaly silně najevo, že jsem nováček. Od té doby jsem se snažila toto nikdy nedělat nikomu novému. Tak mě poučily a já si řekla, že tohle už nechci zažít. Ale po čase se to tam změnilo. Nedala jsem se, nezlomily mě, a nakonec i tyto sestry byly moc fajn. Nějaký čas to však trvalo. Když si na to vzpomenu, byla to normální šikana. Tady jakékoliv náznaky něčeho podobného hned zastavím, protože nikdy nezapomenu, jak bylo tenkrát mně.

Nestýská se Vám po Praze?

Ne a nikdy jsem nezažila ten pocit, že by mi velkoměsto chybělo. Naopak si myslím, že když tam žijete právě takhle dlouho, přijde vám to už stejné. Sice je tam větší kulturní a jiné vyžití, ale když chodíte na směny do nemocnice, tak jste utahaná stejně, jako v Kadani nebo kdekoliv jinde. Je to úplně jedno. Pak už jsem i na to začala koukat jinak. Ano, stýská se mi po přátelích, které jsem tam měla, protože jsme byli hrozně dobrý kolektiv, ale ten mám i tady v kadaňské nemocnici. Vždycky se to vyváží něčím jiným.

Jak se z Vašeho pohledu mění tato práce?

Nejdříve máte úplně jiné ideály. Jinak nastavený život a jste pro práci hrozně zapálená. Chcete pomoci úplně všem i za cenu toho, že lidé jsou strašně nevděční. Vy to však nevnímáte a děláte to tak, protože prostě chcete a nemůžete jinak. Taková jsem byla a jsem vlastně i teď, ale už mám takovou jakoby klapku. Když je někdo ne úplně příjemný, tak já na něj také nemusím být pořád milá.

Když je někdo takový a není to z důvodu onemocnění, ale toho, že je prostě takový, tak se také nemusím usmívat. Udělám svou práci, to je samozřejmost, zajistím vše, co mám, ale úplně příjemná holka nebudu a ani to nechci po mých holkách. Chceme lidem pomoci, ale když o naši pomoc nestojí a jsou zlí, tak se jim za každou cenu vnucovat nebudeme.

Dříve, když jsem byla z něčeho vykulená a bála se toho, tak tím, že to děláte vlastně pořád, vám to přijde časem jako normální a běžná věc a už se toho tak nebojím. Samozřejmě, když k nám přivezou mladé lidi ve špatném stavu, vždy máte takový ten adrenalin, který Vám však zase dodá jistotu, že nepřemýšlíte nad tím, jak jste třeba unavená, ale uděláte pro člověka maximum, abyste ho zachránila. Teď už se bojím méně. Rozhled mám v oboru veliký, ale kdyby přišlo něco, co neznám, tak je jedno, jestli by mi bylo 18 nebo 50 let. Třeba porod bych nezvládla. Ten tady neděláme. Kdyby však k nám opravdu přišel, nějak bych se k tomu určitě postavila (smích).

Jak se na Vašem oddělení vyrovnáváte se smrtí?

My už jsme tady všechny „holky v letech“. Za náš kariérní život jsme zažily strašně moc úmrtí a já si vždycky říkám, že lidé mají umřít důstojně a za ta léta už víte, kdo má šanci přežít a kdo bohužel už ne, a s tím já pracuji i v sobě. Člověk má na to, aby zemřel, nárok a ať tedy odejde hezky. Když pacienti zemřou na ventilátoru, tak nic necítí, spí a něco hezkého se jim zdálo. Alespoň tak si to představuji já a věřím tomu. Na ventilátoru jsou hezcí, upravení a vypadají dobře.

Také se snažíme být vstřícní k rodinám a umožňujeme jim jakýkoliv kontakt s pacientem a v kteroukoliv denní i noční dobu. Nemáme přísně vymezené návštěvní hodiny, je to na individuálním zvážení.

Jste dennodenně svědkem mnoha silných životních příběhů. Máte nějaký, na který si pamatujete?

Mám. Vůči našemu oddělení sice nevyzněl vůbec pozitivně, ale my jsme z něho měli radost. Když u nás v covidovém období ležel tatínek naší budoucí pacientky. Ani jeden se nenechali naočkovat, nakazili se koronavirem a měli oba velmi těžký průběh. Tatínek bohužel u nás zemřel a poté jsme hospitalizovali právě i jeho dceru. Dlouho to s ní vypadalo opravdu špatně. Paní byla nakonec převezena do Ústí nad Labem, ze kterého se naštěstí vrátila domů. Odezva pak stejně byla, že jsme jí tu zabili tatínka a nestarali jsme se o ně dobře, což pravda rozhodně nebyla. My jsme se o ně starali moc dobře, protože jinak by ta pacientka zemřela také. Byla opravdu ve velmi vážném stavu. Myslím si, že díky nám to nakonec přežila. Během covidového období bylo bohužel spoustu smutných, ale i hezkých příběhů s dobrým koncem.

Uměla byste říct, co Vám tato práce vzala a co naopak dala?

Dala mi strašně moc dobrých lidí kolem mě. Bez nich by to nefungovalo a nefungovala bych ani já. A co mi vzala? Bere to strašně moc času a hlavně tato funkce vrchní sestry. Pořád píši služby, nebo objednávám, fasuji a doplňuji materiál a léky. Vše je potřeba proto, aby oddělení dobře fungovalo. Pak zjistím, že je najednou čtvrt roku pryč a takhle strašně to ubíhá v nemocnici pořád.

Na co byste nalákala mladé studenty, aby šli pracovat k nám do nemocnice?

Hodně mladých studentek se tohoto oboru bojí. Nejhorší je tady hlavně začátek. Potom zjistíte, že „JIPová“ práce je vlastně o tom, že buď je klid nebo se nejdete za celou službu ani vyčůrat. Je to nárazové a nikdy nevíte, jaký ten den vlastně bude. Jestli klidný nebo náročný. Když jsem v devatenácti letech v tomto oboru začínala, bylo pro mě strašně zajímavé právě to, že jsem nikdy nevěděla, co se vlastně bude dít. Dnešní mladé holky se zřejmě tohoto asi tolik bojí.

Co máte na této práci nejraději? Co Vás nejvíce baví?

Mám radost, když den proběhne tak, jak má. Není žádný konflikt, pacienti jsou zajištění a spokojení, nikdo se nepohádá a všechno vyjde tak, jak si v hlavě řeknu, že to za celý den bude.

Má Vaše profese vliv i na soukromý život? Berete si práci domů?

Ne. Přes den funguji tak, abych si domů nikdy nic nebrala.

Kdyby bylo možné vrátit čas, rozhodla byste se pro jiné povolání?

Ano. Chtěla bych mít kavárnu s cukrárnou, tam bych vařila kávu a nosila dortíky. S mojí rychlostí bych hned každého uspokojila a nikdo by nemusel na obsluhu dlouho čekat. Nebo bych chtěla mít květinářství, protože miluji květiny.

Jak trávíte volný čas?

Nejraději ho trávím s dětmi mého bratra. Jsem taková jejich druhá máma. Moc je miluji.

 

Děkuji Vám za rozhovor.

 

MgA. Karolína Odlasová, Ph.D.
Marketingová specialistka
Nemocnice Kadaň, s.r.o.