Rozhovor: Moje práce mě neskutečně nabíjí a naplňuje, říká vrchní laborantka OKBHI Vendulka Zmrhalová

Práce zdravotní sestry je nelehká, fyzicky i psychicky náročná, vyčerpávající, ale naplňující, smysluplná, a tak strašně potřebná. Přinášíme Vám příběhy našich vrchních sester, které jsou pilíři této nemocnice. Bez nich se neobejdeme a na jejich bedrech leží obrovské množství povinností. Velmi jim děkuji, že k rozhovoru svolily a našly si čas, který prakticky nemají.

Jako první si v našem letním speciálu představíme vrchní laborantku oddělení klinické hematologie, biochemie a imunologie a zároveň manažerku kvality laboratoře Vendulu Zmrhalovou. Pracovitá, spolehlivá, dobrosrdečná žena, která by se pro každého rozdala, tak ji u nás v nemocnici vidí každý, koho se na ni zeptáte. Rodačka z Radonic k nám do nemocnice nastoupila v roce 1993 hned po maturitě. I když měla občas tendence z Kadaně odejít, neudělala to. Vždy zvítězily pevné rodinné vztahy a také fakt, že to tu má opravdu ráda.

Udělejte si čas, uvařte si kávu, nebo si namíchejte nějaký dobrý letní drink a přečtěte si příběh jedné (ne)obyčejné laborantky, které tady u nás neřekne nikdo jinak než Vendulko.

Kdy jste se, Vendulko, rozhodla, že se stanete zdravotní laborantkou?

Původně jsem chtěla studovat pedagogickou školu. Nebyla jsem však talentovaná na žádný sport ani na hudbu, tak mi paní učitelka doporučila, abych šla studovat obor zdravotní laborant. I když jsem tenkrát vůbec nevěděla, co to obnáší, tak jsem do toho šla. V Ústí nad Labem, kde byla tenkrát střední zdravotnická škola nejblíže, jsem strávila nádherné čtyři roky. Dodnes má Ústí pro mě obrovské kouzlo, a i když bylo tehdy šedivé, my jsme to tenkrát tak vůbec nevnímaly. Chodily jsme do kaváren, do kina. Ráda také vzpomínám na naše učitele. Měly jsme úžasnou paní učitelku Julianu Rybovou na fyziku, které jsme říkaly Ribanna a třídní učitelku paní Věru Šedivou, která nás nutila ke sportu a pohybu. Bavila mě moc i matematika a chemie.

Po maturitě v Ústí nad Labem jste nastoupila do laboratoře kadaňské nemocnice?

Ano. Moc ráda na ty začátky vzpomínám. V té době nastoupilo do laboratoře hodně mladých laborantek a sestřiček. Měly jsme děti ve stejném věku. Ráda vzpomínám na velkou dámu Evu Trnkovou, na paní Jaroslavu Zárubovou a vrchní laborantku Vlastu Kovaříkovou. Některé postupy se tenkrát ještě dělaly ručně. Nebylo tolik analyzátorů, hodně věcí se zapisovalo do velkých knih a počítač byl jen na krevní skupiny. Portfolio vyšetřovacích metod určitě nebylo tak rozsáhlé jako dnes. Dělala se základní vyšetření, práce byla mnohem klidnější a více se také spolupracovalo s lékaři. Dnes je všechno rychlé a výsledky máte prakticky hned.

Jak jste se v průběhu let vzdělávala? Jaké jsou možnosti dalšího vzdělávání pro zdravotní laboranty?

Po maturitě jsem se stala zdravotní laborantkou. Nyní je to tak, že jste nejprve laboratorní asistentkou a poté musíte na vysoké škole vystudovat bakalářský obor zdravotní laborant nebo na vyšší odborné škole obor diplomovaný zdravotní laborant. Já jsem také postupně obhájila dvě atestace. Nejprve jsem atestovala z klinické biochemie, kde jsem absolvovala nejprve praktickou zkoušku, kdy jsem připravovala kalibrační křivku hořčíku a poté jsem úspěšně složila i zkoušku teoretickou. Mým přáním bylo udělat si také atestaci z klinické hematologie a transfuzní služby. A to jsem si tento rok splnila. Při atestaci z klinické hematologie a transfúzní služby je třeba znát teorii, ale i obhájit závěrečnou práci, kde se musíte prezentovat s něčím, čím se v laboratoři zabýváte. Tématem mé práce byla výměna analyzátoru a jak to práci laboranta ovlivní. Do budoucna ještě přemýšlím o zkoušce z odečítání mozkomíšních moků nebo bych se ráda zaměřila na management. Zdravotnictví nás neustále nutí k tomu, abychom se vzdělávali. Tlak na soustavné studium je obrovský, ale je to potřeba.

Jaký byl Váš kariérní postup?

K práci laborantky jsem se v roce 2010 stala také manažerkou kvality laboratoře, protože v té době sílil tlak, aby laboratoře byly akreditovány. Ze začátku jsem byla proti tomu, protože jsme se bála, že to budou jen samé tabulky a seznamy, ale dnes mě to strašně baví. Každá metoda musí mít svůj operační postup a už se na kontroly zvenčí nedívám, že tu chtějí hledat nějaké chyby a poučovat nás, ale že nám chtějí pomoci.

Práce vrchní laborantky mi byla nabídnuta naším současným vedoucím Mgr. Ondřejem Hejnarem. Nejdříve jsem měla obavy, ale tady je taková báječná parta lidí, jsou obětaví, milí, vzdělaní, přátelští a těm dělat vrchní laborantku, je čirá radost.

Co všechno má vrchní laborantka v Nemocnici Kadaň na starosti?

Dá se říci, že skoro nic, když máte pod sebou tak fajn lidi (smích). Já vlastně jen hasím, když je něco potřeba hasit. Všichni si tu totiž pořád pomáháme a toho si strašně cením. Jako třeba minule jsem na holky (a jednoho chlapce) volala, že potřebujeme pomoci při odběrech a na to se z příjmu hned někdo ozval, že tam půjde, ale ten zase nemohl, protože byl právě potřeba na tom příjmu. Tak se ozval další, že ten příjem za něj vezme, no a bylo hned domluveno. Víte, na všechno tady nemůžete mít operační postup. Občas musíte improvizovat, vymyslet něco sama nebo určit, co má přednost, protože to může urychlit léčbu pacienta. Momentálně máme 120 vyšetřovacích metod a není možné zapamatovat si všechno, ale musíte hlavně vědět, kde máte co najít.

Je nějaký pacient, který se Vám vryl do paměti?

Jeden pacient po autohavárii, kterému jsme vydali opravdu mnoho krve, nebo si často pamatuji malé děti. Nemocnou holčičku, která si sama chodila s maminkou pro výsledky. Také si pamatuji každého člověka, který umí poděkovat. Snažíme se vyhovět každému pacientovi. Přijde třeba nějaký dědeček pro výsledek, tak bych pro něj udělala první poslední, aby ho měl co nejdříve, ale pak přijdou lidé, kterými se ani zaobírat nechcete, jak jsou nepříjemní. Když můžeme někomu rychle odebrat krev a výsledky udělat co nejrychleji, nebo když musíme pacienta rychle sehnat, protože má něco patologického a domluvit na urgentním příjmu nebo v nemocnici, aby ho někdo hned ošetřil, tak to mě asi na mé práci baví nejvíce a vím, že to všechno má smysl.

Co vám tato práce vzala a co vám dala?

Moje práce mě neskutečně nabíjí a naplňuje, protože je každý den úplně jiná. Nikdy to není tak, že vezmete jeden vzorek a zpracováváte ho pokaždé stejně. Vždycky je tam něco, nad čím se minimálně musíte zamyslet. Baví mě také to, že se člověk pořád vzdělává. Skvělé třeba bylo pozvat k nám sestřičky z interny a ukázat jim, co naše práce obnáší. My jsme tady v laboratoři dost uzavření a také už jsem slyšela, jak se tady máme, že do přístrojů jen vložíme vzorek a je to. Tak to ale není. Přístroji musíme dobře rozumět, musíme ho mít správně připravený, nakalibrovaný a měli bychom také umět udělat jeho správnou údržbu. A co mi tato práce vzala? Nic takového není.

Do nemocnice a i k Vám do laboratoře chodí na praxi celá řada studentů a studentek. Jaké s nimi máte zkušenosti?

Zrovna nedávno jsme tady měli budoucí zdravotní asistenty ze střední zdravotnické školy v Karlových Varech, kteří jsou tedy neskutečně připraveni a jsou šikovní. Často se k nám vrací i na letní brigádu. Také k nám chodí na praxi studenti farmacie nebo biomedicínského inženýrství. My se vždycky snažíme, aby si studenti prošli celou nemocnicí a většinu našich oddělení si měli možnost prohlédnout.

Lze ve Vašem oboru hned po maturitě začít pracovat a studovat dálkově? Máme tady také takové zaměstnance?

Ano, máme tady teď dva takové kolegy. Jde to, ale je to pro ně velmi časově náročné, proto se jim snažíme vytvořit ty nejlepší možné podmínky.

Na co byste nalákala mladé laboranty, aby šli pracovat k nám do nemocnice?

Určitě je tady hezké prostředí. Nemocnice je krásná jak zvenku, tak zevnitř a věřte mi, že mám srovnání. Jsou tady strašně fajn lidé. Jen málokdy se tady setkáte, že by na vás byl někdo naštvaný. Třeba na urgentním příjmu je vrchní sestrou Jana Miklovičová a to je tak báječný člověk, ta by se pro všechny rozdala. Stejně tak všechny ostatní vrchní sestry jsou také takové. Z našich lékařů mám velmi ráda Páťu (Patricie Kotalíková, primářka dětského oddělení, pozn.). To je náš guru a já nechápu, kde ona pořád bere na všechno, co dělá, tolik energie. S každým jedná stejně a je jedno, jestli je to vrchní sestra, laborantka nebo uklízečka. Nedělá mezi lidmi rozdíly a zároveň si nebere servítky. To mám na ní strašně ráda. A co se týká mé práce laborantky, tak bych studenty nalákala na to, že je to pestrá práce a nikdy není v žádném případě stereotypní. Nikdy tady nemůžete zakrnět a je tady parta skvělých lidí.

Kdyby bylo možné vrátit čas, rozhodla byste se pro jiné povolání?

Ne. Já se bojím, že lidi zklamu, proto bych nemohla pracovat přímo u lůžka. Sestřičky, které to dělají, neskutečně obdivuji, protože já bych nechtěla lidem říkat žádné špatné věci. Pak bych si jejich reakce brala domů. Často i tak bohužel za výsledky vyšetření krve vidíme utrpení člověka, a i to mě velmi trápí, natož kdybych měla špatnou zprávu sdělit přímo konkrétnímu člověku. Dnes jsem například pracovala s dárci, kteří přijdou, darují krev, jsou na vás celou dobu milí a pak odcházejí spokojení.

Jak trávíte volný čas?

Já strašně ráda čtu cokoliv. Moc ráda mám životopisy, příliš si nevybírám, ale nemusím moc severské detektivky. To už je na mě moc kruté. Ráda chodím do kina. Hrozně ráda si s kýmkoliv a kdykoliv zajdu na kafe. Chodím ráda do divadla, za kulturou. Víkend s mým mužem v Praze je parádní vždycky. Také jsem moc ráda s mými dětmi a vnoučaty, se kterými mě baví, když spolu něco vytváříme nebo cestujeme.

Děkuji Vám, Vendulko, za rozhovor.

 

MgA. Karolína Odlasová, Ph.D.
Marketingová specialistka
Nemocnice Kadaň s.r.o.