Rozhovor: Každý zdravotník je svým způsobem divný, ale my tu naší práci musíme brát s humorem, jinak bychom se z ní zbláznili, říká se smíchem vrchní sestra ortopedického oddělení Kateřina Vlasová.

Práce zdravotní sestry je nelehká, fyzicky i psychicky náročná, vyčerpávající, ale naplňující, smysluplná a tak strašně potřebná. Přinášíme Vám příběhy našich vrchních sester, které jsou pilíři této nemocnice. Bez nich se neobejdeme a na jejich bedrech leží obrovské množství povinností. Velmi jim děkuji, že k rozhovoru svolily a našly si čas, který prakticky nemají.

Při rozhovoru s vrchní sestrou ortopedického oddělení Kateřinou Vlasovou mi tekly slzy smíchu i dojetí. Rozesmívala mě svým nakažlivým svérázným humorem, dojímala historkami z bohatého života, který naplnila posláním zdravotní sestry. Do Nemocnice Kadaň nastoupila v těžkém covidovém období a vyhlášené ortopedické oddělení tu se svým týmem vybudovala od základů. Budí přirozený respekt a do „latě“, jak sama říká, srovná i kdejakého lékaře. Jak by ne, když pracovala s kapacitami, jako jsou prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc. nebo prof. MUDr. Robert Lischke, Ph.D.

Kdy jste se rozhodla, že se stanete zdravotní sestrou?

Maminka byla zdravotní sestra. Nejdříve pracovala v chomutovské nemocnici jako sestra na operačních sálech a zároveň učila na střední zdravotnické škole. Když jsme se přestěhovali do Rakovníka, pracovala také v tamní nemocnici. Se sestrou jsme často jako malé holky za ní chodily do práce. Uchvátily mě modré šaty, bílá zástěra a nažehlený čepeček. Samozřejmě, že jsem měla takové sny, že budu krotitelkou šelem a hadů, ale povolání maminky nakonec rozhodlo a postupem času, jak jsem dospívala, jsem si řekla, že chci být zdravotní sestrou. Ona mi to sice rozmlouvala, ale nikdy nezakazovala.

Kde jste studovala?

Pro rakovnický okres byla nejbližší škola na Kladně. Tenkrát otevírali jen jednu třídu a hlásilo se tam přes 200 uchazečů. Zkusily jsme tedy školu v Praze a vyšlo to. Během studia jsem bydlela na internátě a to byla divočina. Maminka nás se sestrou držela docela zkrátka, a když se mladá holka z vesnice dostala do víru velkoměsta, tak z premiantky třídy se rázem stala čtyřkařka. Dodnes vzpomínám na naší paní profesorka, když mi dva roky ustavičně tloukla do hlavy, že ze mě nikdy zdravotní sestra nebude. Mockrát jsem si na to vzpomněla a říkám si, jestli to paní profesorka vidí.

Vzpomínáte si na Vaše začátky, když jste jako mladá sestřička začínala?

Po maturitě na střední zdravotnické škole jsem zůstala v Praze. Během studia se mi zalíbilo na III. chirurgické klinice Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, na tzv. malé chirurgii v Londýnské ulici, kde jsem pod vedením skvělého prof. MUDr. Pavla Pafka, DrSc. a úžasné staniční a vrchní sestry v roce 1990 začínala. V tom samém roce jsem se tam setkala s tehdy začínajícím prof. MUDr. Robertem Lischkem, Ph.D. a je zajímavé sledovat, kam to tyto dvě lékařské kapacity dotáhly.

Co následovalo?

Na klinice jsem pracovala dva roky až do první mateřské dovolené. Vdala jsem se a porodila své první dvě děti. A jak už to tak v životě bývá, s dětmi jsme se nakonec samy vrátily do Rakovníka, kde moje maminka zůstala sama ve velkém domě. Následovala práce na chirurgii a interně v rakovnické nemocnici. Poté jsem odešla za kamarádkou do nemocnice v Brandýse nad Labem, která tam pracovala na chirurgickém oddělení jako vrchní sestra a ze mě udělala svoji sestru staniční. Kamarádka bohužel po roce zemřela a tenkrát přišla ta otázka poprvé: „Kdo bude dělat vrchní sestru?“ Musím říct, že jsem nikdy tyhle ambice neměla. Nikdy mě nelákalo někomu takhle velet, mít spoustu lidí na starosti a velkou zodpovědnost. Byla jsem do toho tak nějak vhozena. V brandýské nemocnici jsem pod vedením primáře MUDr. Tomáše Němce, se kterým jsem dodnes v kontaktu, měla šanci naučit se spoustu věcí z interny, které se mi velmi hodily. Zůstala jsem tam nakonec čtyři roky.

A kdy přišla na řadu naše Nemocnice Kadaň?

Byla jsem tady kousek na dovolené. Půjčili jsem si chalupu v Rokli od sestřenice a nějak se ke mně dostalo, že Nemocnice Kadaň hledá sestry na ortopedii, internu a chirurgii. Nebylo to z Rokle tak daleko zajet si sem za hlavní sestrou a bylo rozhodnuto. Výpověď jsem do Brandýsa nad Labem poslala poštou. Děti už tenkrát byly velké, tak jsem si sbalila svých pět švestek, jak se říká, a odstěhovala jsem se do Kadaně. Na sever naší země mě to táhlo vždycky, pocházím odtud a člověk pozná, kde je mu dobře.

V jakém to bylo roce?

V roce 2020 jsem nastoupila na covidové oddělení jako řadová sestra. V té době se tady otevíralo úplně nové ortopedické oddělení a už podruhé nevím, jak se to stalo, ale bylo potřeba obsadit místo vrchní sestry. Víceméně mě do toho dotlačily ty moje „holky“ tady. Přihlásila jsem se poprvé v životě do konkurzu, a když to pak vyšlo, větší radost, než já, z toho měly sestřičky.

Co je na této práci nejdůležitější?

Musíte mít štěstí na kolektiv. Pokud ho nemáte, tak se můžete na „vlasové“ nudličky rozkrájet a nepomůže vám ani Pán Bůh. V tomhle jsem měla štěstí všude, kde jsem byla. V Rakovníku, Brandýse nad Labem i v Kadani jsem kolem sebe měla lidi, na které jsme se mohla a mohu spolehnout. Primářem počínaje a uklízečkou konče. Na primáře jsem také měla veliké štěstí. Musím znovu zmínit primáře MUDr. Tomáše Němce z brandýské nemocnice a tady bývalého primáře MUDr. Václava Silovského a současného MUDr. Radoslava Vrabeľa. Je to jako v manželství. Při řešení problémů musíte hledat kompromis a najít společnou řeč a pokud se to daří, je to záruka spokojeného oddělení. Zvláštní ovšem je, že žádné z mých dvou manželství, na rozdíl od práce, nakonec nevydrželo (smích).

S lékaři tedy vycházíte výborně.

Ano, jen se tu zlobím s mladými lékaři, ale oni to ode mě berou. Ani jeden z nich si na mě nechodí stěžovat a ze srandy mi říkají, že je šikanuji, tak jim říkám, že až začnu a včetně tělesných trestů, tak to poznají. Lékaře naštěstí na starostí nemám, ale srovnat si je umím (smích).

Jak se práce zdravotní sestry z Vašeho pohledu měnila?

Vidím hlavně obrovské pokroky v operativě. To je jasné. Také se mění personál a pacienti a bohužel v obou těchto případech k horšímu. Pacienti k nám už nemají úctu, kterou měli. Lékař a sestra prostě měli nějaký respekt u pacientů, dokázali o něco požádat a dokázali za něco poděkovat. Nechci je házet do jednoho pytle, najdou se i pacienti slušnější. Týká se to hlavně ročníků sedmdesát a výš a těch mladších.

Problémem jsou někdy také rodiny starších pacientů, které se o ně dosud nestaraly a teprve ve chvíli, kdy je jejich příbuzný hospitalizován v nemocnici, si uvědomí, že už se o sebe sám nedokáže postarat. Tím pádem očekávají, že se o něj nemocnice postará místo nich.

Práce s lidmi vždycky byla a bude nevděčná, ale tato doba lidi vede k hroznému chování a nemyslím tím jen ve vztahu člověka k člověku, ale i vůči této práci. Lidem chybí respekt. Nejhorší je věta: „Já jsem si to našel na Googlu.“ Proboha lidi, tohle přede mnou neříkejte!

V čem se z Vašeho pohledu změnil personál?

Pokrok jde dopředu, to naprosto chápu, ale vůbec si nemyslím, že to, že mám „jen“ čtyři roky zdravotní školy a nemám žádnou nástavbu nebo vysokou školu, že by mi nějak ublížilo. Myslím si opravdu, že to, co se tenkrát na zdravotnických školách učilo, bylo potřeba a hodně z toho do dnešní doby žijeme. Popravdě vůbec nevím, co učí ty holčiny dnes. Když nastoupí do práce, tak ony vůbec nic neví a my jsme prostě vědět musely. Je to zvláštní a smutné.

Co všechno má vrchní sestra na ortopedii starosti?

Paní uklízečkou to začíná, naší Helenkou Holanovou, která je zlatá a když má dovolenou, tak pláču. Jsme operační oddělení, čistota je tady velmi důležitá. Pokračuje to sanitářkami, ošetřovatelkami, které se starají, aby bylo všechno tak, jak má. Mám na starosti také sestřičky. Některé zlobí, některé jsou hodnější. Dále zpracovávám vizity, domlouvám vyšetření, řeším odjezdy a překlady pacientů do jiných zařízení, objednávám léky. Komunikuji s lékaři, s rodinami pacientů a také píši služby a v případě potřeby, jako všechny vrchní v naší nemocnici, jdu sloužit na oddělení.

Mám také na starosti dvě ortopedické ambulance tady u nás v nemocnici a třetí ve Vejprtech, kde mám moje „andělíčky pomocníčky“ Květušku Holubovou a Věrušku Kocíkovou.

Má ortopedické oddělení dostatek sestřiček?

Nyní, po třech letech ve funkci vrchní sestry, musím říct, že jsme konečně stabilní. Hodně jsme se s tím tři předchozí roky prali a sloužili jsme v šesti lidech včetně mě. Začínaly jsme všechny v covidovém období, úplně od začátku, proto beru ortopedii jako svoje dítě. Tím, že jsem zároveň i staniční sestrou, mám na starosti také příjem a propouštění pacientů. Zastávala jsem totiž vždy názor, že vrchní sestra je pořád také sestra, a i když je součástí managementu nemocnice, tak by měla jít umýt pacientovi zadek a zastat i tu ošetřovatelskou práci, která by mi stejně moc chyběla. Nemohu se zavřít v kanceláři a sedět tady u počítače.

Je nějaký pacient, který se Vám vryl do paměti?

Ano. Je to ale smutný příběh. Bylo to hned po škole. Té paní bylo 24 let a měla dvouletou vymodlenou holčičku. Porodem se jí bohužel rozjela rakovina střeva. Na Štědrý den nám zemřela. Shodou okolností její manžel pracoval s mojí bývalou tchýní, tak jsem ještě pár let o té holčičce věděla, a když jí bylo 14 let, tak pořád s ní její tatínek byl sám.

Smrt k naší práci patří a člověk si musí udělat svůj štít. Když vám zemře člověk v určitém věku, řeknete si, že byl nemocný, život měl za sebou a užil si ho. Horší je, když umírají mladí lidé. Obdivuji sestřičky, které pracují na dětské onkologii, protože vím, že tohle bych nezvládala. Štít je potřeba, abyste si utrpení nenosila domů a mohla si to odůvodnit, že ten člověk musel z nějakého důvodu odejít a nyní je mu lépe. Je to smutné, ale je to součástí naší práce. Na některých odděleních více a na některých méně.

Máte nějaké veselé příběhy?

Ano, těch máme spoustu. Třeba když otevřete dveře na pokoj a letí na vás ne sněhová, ale hnědá koule (smích).

To myslíte vážně?

Ano. Někteří zmatení pacienti tohle dělají. Když tohle slyší někdo zvenčí, většina lidí si řekne, že jsme úchylní a divní. No, divní jsme, to každopádně ano (smích). Každý zdravotník je svým způsobem divný, ale my tu naší práci musíme brát s humorem, to jinak nejde, to bychom se z ní zbláznili a je pravda, že ani děti mi doma nerozumí. Kolikrát jim něco vyprávím, jak jsme se tady strašně nasmáli a já jen přes slzy smíchu vidím ty strnulé obličeje, které se ptají, co to jako má znamenat. My zdravotníci jsme prostě jiní (smích).

Vaše děti se nepomamily?

Ne. Mám tři děti. Skoro pětadvacetiletou dceru, třicetiletého syna a osmnáctiletou dceru. Hovínka a čůránky jsou pro ně fuj. Takže ty opravdu v tomto směru po mamince nejsou.

Co Vám práce vzala?

Asi jako každé zdravotní sestře, pokud to děláte poctivě, srdcem, vezme kus soukromého života, ať chcete nebo nechcete. Troufám si říci, že 70% zdravotních sester je rozvedených a myslím si, že by toto povolání měla pojišťovna zařadit jako diagnózu a proplácet nám to (smích). Ne každý chlap tempo naší práce zvládne a to vůbec nemluvím o seriálech, které přifoukly nepravdivě realitu tak, že sestřičky a lékaři spolu po večerech nejen pracují. Chce to hodně tolerance nejen partnerů, ale i od dětí. Jsem dvakrát rozvedená, takže vím, o čem mluvím (smích). Děti byly malé, když jsem s nimi zůstala sama. Nejmladší dceři byly čtyři roky a když začala chodit do školy, tak dostala klíče na krk, po škole přišla do práce za mnou, napsaly jsme úkoly a šla zase sama domů. Děti v tom vyrůstaly a věděly proč to dělat nechtějí.

A co Vám práce dala?

Pocit uspokojení. Mnohokrát.

Na co byste nalákala mladé sestřičky?

Těžko říct, na co nalákat dnešní mladé holky. Já nejsem moc populární a nejsem ani příznivec mobilních telefonů. Holky ho mají položený v kuchyňce a hotovo. Pacienty nezajímají jejich problémy a nemusí jejich hovory poslouchat. Tyhle holky, se kterými jsem tady začínala – Míša Michálková, Eliška Nezbedová, Barunka Hirnšálová, Kačenka Currat a Kristýnka Matějcová také přišly po škole a musím říct, že chtěly tuhle práci opravdu dělat a já z nich mám velikou radost, protože jsem měla komu předat svoje zkušenosti. Dnešním holkám obecně chybí zapálení, chtít vědět, chtít znát, udělat službu navíc, to je prostě problém. Jít o víkendu do práce je také problém. Všechny tyhle čtyři holky se povedly a strčí do kapsy i všeobecnou sestru s praxí.

Co Vás nejvíce baví?

Když vidím člověka přijít i odejít. Z toho mám největší radost.

Kdybyste mohla vrátit čas, rozhodla byste se jinak?

Ne.

Je něco, co Vás na této práci mrzí?

Velmi mě mrzí odsuzování malých nemocnic, jako je ta naše. Mnoha pacientům, ale i personálu nedochází, že nebudou-li malé nemocnice, ty velké nezvládnou velký nápor pacientů a dojde k tomu, že se na některé pacienty vůbec nedostane. Toho se opravdu nechci dožít.

Líbil se Vám seriál Nemocnice na kraji města?

Ano. Já ho miluji a doporučuji ho i mým mladým sestřičkám. Ony ho neznají a koukají radši na Ordinaci v růžové zahradě.

Co děláte ve volném čase?

Ráda čtu historické romány, detektivky, ne moc krvavé, ale taková Agatha Christie je skvělá. Miluji moře a letos mě čeká Egypt. Mám také ráda hrady, zámky a zříceniny. Svůj ke svému, že (smích).

Děkuji Vám za rozhovor

 

MgA. Karolína Odlasová, Ph.D.
Marketingová specialistka
Nemocnice Kadaň, s.r.o.