Rozhovor: Díky Slunečnici pracuji v Kadani. Strašně nám to pomohlo, říká vedoucí radiologická asistentka Markéta Mazurová

Práce zdravotní sestry je nelehká, fyzicky i psychicky náročná, vyčerpávající, ale naplňující, smysluplná a tak strašně potřebná. Přinášíme Vám příběhy našich vrchních sester, které jsou pilíři této nemocnice. Bez nich se neobejdeme a na jejich bedrech leží obrovské množství povinností. Velmi jim děkuji, že k rozhovoru svolily a našly si čas, který prakticky nemají.

Dnes si představíme vedoucí radiologickou asistentku Markétu Mazurovou, která se této funkce ujala teprve nedávno. Také jste si mysleli jako já, že práce na radiodiagnostickém oddělení je tak trochu nudnou profesí? Ani náhodou. To, jak zapáleně dokáže Markéta o své práci mluvit a velmi hluboce přemýšlet, mě vyvedlo z omylu. Věřím, že spousta z Vás bude mít po přečtení následujících řádků ten samý pocit.

Kdy a proč jste se rozhodla, že se stanete radiologickou asistentkou?

Při studiu na gymnáziu v Bruntále, odkud pocházím. Docela mě už tenkrát bavila fyzika.

Kde jste studovala?

Studovala jsem obor radiologický asistent na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde jsem po ukončení studia ve Fakultní nemocnici v Olomouci pracovala. Sestra tenkrát odešla pracovat do Prahy, já jsem tam měla také své kamarádky, tak jsem si po roce našla práci ve Fakultní nemocnici v Motole, kde jsem zůstala osm let až do mateřské dovolené. V té době jsme se přestěhovali do Vejprt, ze kterých partner pochází.

Co je potřeba pro tuto práci vystudovat?

Je potřeba bakalářského nebo magisterského, tedy vysokoškolského vzdělání v oboru radiologický asistent.

Jak se Vám pracovalo v Olomouci a pak v Praze?

V olomoucké nemocnici vedoucí radiologická asistentka i primář hodně dbali na preciznost, aby se všechno dělalo tak, jak se dělat má. Ve Fakultní nemocnici v Motole už to bylo trochu uvolněnější. Člověk se tam ale dostal k zajímavým věcem, které se nedělaly nikde jinde. Podle mého názoru pro získání praxe byla však Olomouc nejlepší.

Vzpomínáte, jaké byly Vaše začátky?

Začátky jednoduché nebyly. Vzpomínám si, že mi bylo už v neděli po obědě špatně, protože jsem na začátku byla hrozně nervózní. V olomoucké nemocnici panovaly velmi přísné poměry a nebylo mi z toho dobře. V Motole to bylo mnohem lepší a v Kadani jsem nikdy podobné „stavy“ nezažívala.

Proč jste se rozhodla pracovat v Nemocnici Kadaň?

Při rodičovské dovolené mi bylo umožněno pracovat čtyři hodiny týdně na rentgenu ve Vejprtech, kde má naše nemocnice detašované pracoviště. Hlavním důvodem, proč jsem však nastoupila do naší nemocnice, byla dětská skupina Slunečnice. Velmi nám to pomáhá i teď, kdy je přes prázdniny školka ve Vejprtech zavřená. S partnerem jsme oba zdravotníci, tak si nemůžeme vzít šest týdnů dovolené o prázdninách. Dcerka je o prázdninách tady.

Jak se z Vašeho pohledu mění tato práce? Z pohledu vývoje technologií to je skok obrovský.

Od roku 2014, kdy jsem začínala, je ten pokrok markantní. Přístroje jsou nyní mnohem více technologicky náročnější. Protože je všechno elektronické, může se pokazit víc věcí. Pro nás uživatele je to však mnohdy pohodlnější.

Jaký byl Váš kariérní postup, než jste se stala vrchní asistentkou na radiodiagnostickém oddělení?

Ve Fakultní nemocnici Olomouc jsme dělali tak nějak všichni všechno. Ve Fakultní nemocnici v Motole jsem se už dostala do angiografického týmu, kde se dělaly intervenční výkony na cévním řečišti – akutní CMP, A-V malformace u malých dětí, uzávěry cév, krvácení – je toho hodně. Na výběrovém angiografickém pracovišti mě to opravdu bavilo a něco jsem se naučila i z práce sesterské. Na výběrovém proto, že se tam moc zájemců nedostane. No a v naší nemocnici jsem dostala příležitost zastupovat Mgr. Michaelu Budiačovou, Dis., která byla naší tehdejší vedoucí radiologickou asistentkou. Po jejím odchodu jsem na tuto pozici nastoupila.

Máte srovnání z více nemocnic. Je péče, kterou tady na radiodiagnostickém oddělení poskytujeme, srovnatelná nebo máme co dohánět?

Péče je jednoznačně srovnatelná.

Jaká vyšetření a na jakých přístrojích jsou u nás dostupná?

Máme tady CT, rentgenové a sono pracoviště. A také máme detašovaná rentgenová pracoviště ve Vejprtech a v Klášterci nad Ohří.

Jsme jedna z mála nemocnic v České republice, kam může pacient přijít bez předchozího objednání na rentgen nebo kde se na CT dostane v rekordně krátké době. Jistě i kvůli tomu k nám jezdí mnoho pacientů i ze vzdálenějších měst. Jak tyto změny pacienti hodnotí?

Troufám si říct, že mnozí pacienti vítají to, že mohou přijít na vyšetření v odpoledních hodinách nebo i o víkendu. Často k nám jezdí pacienti z Prahy, Mostu, Teplic nebo z Ústí nad Labem. Přijel k nám i pacient z Českých Budějovic.

Co všechno má vedoucí radiologická asistentka na starosti?

Starám se o chod oddělení, aby bylo všechno připraveno tak, jak má, a všechno fungovalo. Určitě bych měla být schopná kolegům poradit, když si neví rady s něčím nebo i s někým.

Jak vypadá Váš běžný pracovní den?

Přijdu do kanceláře, otevřu e-mail a podívám se, zdali není potřeba něco rychle vyřešit. Potom se jdu podívat za kolegy, jestli něco nepotřebují. Předáme si popřípadě nějaké informace ze služby – jestli všechno funguje. Podíváme se spolu na objednaná vyšetření, zda jsou v pořádku nebo jestli se budeme muset někoho na něco doptat. Pak jdu zpátky do kanceláře a řeším výkazy a objednávky. A samozřejmě také stále vyšetřuji pacienty. Tím si krásně odpočinu od té části kancelářské.

Je nějaký pacient nebo pacienti, kteří se Vám vryli do paměti? Nebo nějaký jiný zážitek z běžného pracovního dne?

Když jsem byla jako laborant na operačním sále, přivezli paní, kterou kamion doslova svlékl z kůže. To si pamatuji doteď. Také jsem jednou málem dostala od agresivního opilého pacienta pěstí. Od té doby si je vždy na snímek lebky a krční páteře stavím zády k sobě. Naštěstí tam tehdy byl sanitář.

Řeklo by se, že práce laboranta je takovou čistou a pohodovou prací. Opak je ale pravdou, že?

Přivezou pacienta, za zády vám stojí pět lékařů a každý mluví na každého. Domlouvají se, co s ním budou nebo nebudou dělat a vy musíte co nejrychleji naplánovat vyšetření, protože pacient není v dobrém zdravotním stavu. Musíte se soustředit, aby se s přístrojem něco nestalo, musíte zkontrolovat všechny hadičky, aby se opravdu něco nezaseklo, což by udělalo ve vyšetření velkou paseku. Takže jistá psychická odolnost je i tady určitě potřeba. Musíte si umět poradit s pacientem a zároveň si musíte umět poradit také s technikou. Není to jenom o tom, že řekneme: „Nadechnout a nedýchat.“, ale máme i spoustu zodpovědnosti kolem.

Na co byste nalákala mladé studenty, aby šli pracovat k nám do nemocnice jako laboranti?

Určitě na skvělé přístrojové vybavení, které tady máme. U nás na oddělení je výborný kolektiv. Samozřejmě finanční stránka je tady také velmi pozitivní. Určitě tu mám vyšší plat, než jaký jsem měla na předchozích pracovištích. Platově jsem tady maximálně spokojená. Protože bydlím ve Vejprtech a stavěli jsme tam domeček, tak jsem jednu chvíli přemýšlela, že bych šla pracovat do Německa. Měla bych to velmi blízko, a dokonce jsem se i kvůli tomu učila jazyk. Pak ale tato nemocnice srovnala platy s Německem a já jsem tak neměla jediný důvod tam jít.

Co by podle Vás měla dobrý radiologická asistentka splňovat?

Důležitá je už zmíněná psychická odolnost. Technické myšlení. Lidskost, protože někteří pacienti, takové ty babičky, potřebují vlídné slovo. Také nesmím zapomenout na flexibilitu a představivost. Když máme udělat nějakou projekci a člověk má třeba bolestivě zkroucenou zlomenou ruku, tak si potřebujeme vymyslet, jak s pacientem manipulovat. Musíme pořídit kvalitní snímek, aby ho lékař dokázal dobře vyhodnotit.

Co máte na této práci nejraději? Co Vás nejvíce baví?

Mám ráda práci s lidmi. Baví mě to, ale zároveň mě také baví, že některé lidi vidím jen chvilku. Takže když Vás někdo štve, tak jde stejně rychle pryč (smích).

Má Vaše profese vliv i na rodinný život? „Berete“ si práci domů?

Na začátku tomu možná tak bylo. Pracovali jsme s partnerem ve stejné nemocnici, takže mě někdy zajímalo, jak někdo dopadl.

Kdyby bylo možné vrátit čas, rozhodla byste se pro jiné povolání?

Ne. Na základní škole jsem si představovala, že moje profesní cesta bude jiná, ale teď jsem šťastná, že to nevyšlo. Mám tuto práci opravdu ráda.

Uměla byste říct, co Vám tato práce vzala a co naopak dala?

Myslím si, že se o svou rodinu víc bojím. V osmnácti letech jsem si dělala řidičák na motorku, ale dnes už bych na ni nesedla. Člověk vidí věci úplně jinak a váží si toho, co má. Vyzvednu dcerku ze školky a jdeme jezdit na kole. Tak vlastně zjistíte, že nám vůbec nic nechybí, když jsou všichni v rodině zdraví.

Jak trávíte volný čas?

Nejraději s rodinou. Dříve jsme se věnovali horské turistice, ale to teď s malou dcerkou moc nejde. Těším se, že za dva roky zase vyrazíme do Tater.

Děkuji Vám za rozhovor.

MgA. Karolína Odlasová, Ph.D.
Marketingová specialistka
Nemocnice Kadaň, s.r.o.