Válečný chirurg prof. Jan Levit nepatří smrti ani zapomnění – připomínka transportů do Terezína v roce 1942

Nemá žádné důležité výročí, snad jen to smutné, 80 let od transportu do Terezína, ale pro význam jeho osobnosti by měl každý, kdo navštíví Fakultní nemocnici Bulovka, vědět, jaký velikán české chirurgie zde působil.

Obr. 1. Profesor MUDr. Jan Levit.

 

Rodinné zázemí

Prastaré židovské jméno Levi a z něj odvozené Levit znamená spojit, spojený v harmonii (Genesis). Sám prof. Levit pocházel ze staré židovské rodiny, která se ale již dvě generace k židovství nehlásila.

Jeho děda Vít Levit (1811 Miletín – 1877 Hořice) byl spolužákem K. J. Erbena a po studiích medicíny v Praze působil jako městský chirurg (ranhojič) v Hořicích. Vepsal se do podvědomí veškerého i křesťanského obyvatelstva, byl poručíkem Národní gardy, po bitvě u Sadové léčil v polních lazaretech těžce raněné, jedinou anestezií byla tehdy láhev rumu. Po dlouhém sporu s rabínem o obřízku nechal své dva syny pokřtít. Jeho náhrobek na starém židovském hřbitově je jediný s českým textem.

Janův otec Eugen Levit (1850 Hořice – 1900 Hořice) promoval ve Vídni, účastnil se jako chirurg první srbsko-turecké války, získal hodnost majora zdravotní služby v Srbsku. V roce 1889 založil v Hořicích moderní, plně aseptickou nemocnici, kde se lékaři, sestry i zřízenci před operacemi koupali, nosili sterilizované prádlo a podobně (zatímco v Praze i Paříži se ještě operovalo „ve fraku“, nástroje se braly z pouzder a nitě se přidržovaly ústy). Nemocnice v Hořicích měla skvělé výsledky náročných operací, 18. dubna 1889 zde byla provedena první operace vaječníku a pacientka se dožila do roku 1937. Také byl jeden z prvních, kdo provedl úspěšný císařský řez v Čechách za aseptických podmínek. Dr. Eugen Levit zemřel v roce 1900 na otravu krve po zranění při operaci pacienta. Jaroslav Vrchlický mu jako poklonu složil epitaf Bohatýr:

To jedno bozi-nechť nám málo přáli,
to jediné nám aspoň zanechali,
že můžem padnout čestně v síle ctnosti,
na poli povolání, povinnosti,
a to je víc než dosti.
Nad foliantem, do noci, jež čet,
byl ráno mrtev nalezen, ctný kmet,
slul Petrarea, oč menší lékař jest,
jež láskou k trpícímu dal se svést,
a řezem jedním krev si otrávil?
A umřel stejně – umřel jako žil,
šel za svým cílem – za svou povinností,
a to je víc-než dosti.

Studia a pracovní zkušenosti

Jan Levit se narodil 14. června 1884, od 10 let studoval na gymnáziu v Hradci Králové a poté přestoupil do Jičína, maturoval v roce 1902. Bylo mu 16 let, když zemřel otec a byl odkázán na péči milované matky Růženy (roz. Müllerové, narozené 28. března 1863, před svatbou římsko-katolického vyznání). Už jako medik a později jako lékař přednášel například „O nových a nejnovějších výzkumech v boji proti tuberkulóze“, promoval v roce 1908. Měl velký obdiv k vídeňské chirurgické škole, zpracovával její paměti a historii. Své vědomosti prohloubil na studijních cestách, pracoval na četných klinikách v Lipsku, Drážďanech, Vídni, Mnichově, Zurychu a jiných. Dále pracoval pod vedením prof. Kukuly, ale v letech 1912–1914 nabídl svoji službu bratrskému jihoslovanskému národu, vítěznému postupu Srbů proti Turkům. V Niši se stal vojenským přednostou nemocnice, srbská vláda vyznamenala Levita Řádem svaté Sávy a srbského Červeného kříže. V letech 1914–1918 měl možnost dále rozvíjet své umění nejen ve válečné chirurgii. Řídil chirurgické oddělení v Pardubicích, obcházel na nádražích projíždějící vlaky a sháněl se po krajanech, kde by mohl s válečným zraněním pomoci. Pracoval v kolínské nemocnici.

Obr. 2. Vít Levit se synkem. Foto: Hořice odedávna dodneška, strana 294.

První terezínské období

V červenci 1916 byl přidělen do posádkové nemocnice v Terezíně. Tísnivá pevnost ho nelákala, ale ve svých vzpomínkách zmiňuje „přebohatý chirurgický materiál“. Do listopadu 1926 mu pod rukama prošly stovky pacientů. Ve sborníku z roku 1928 „Několik listů domácího odboje“ popisuje skličující dojmy ze špatného vybavení, vzpomíná na své lékařské spolupracovníky, kteří zvládli epidemii úplavice a skvrnitého tyfu. Levit vykresluje i obtíže se simulanty předstírajícími obrny, ochrnutí celého těla, polknutí hřebíku, a pak skutečně hřebík polykající.

Během terezínské „kariéry“ se staral o sarajevského atentátníka Gavrila Principa, díky Levitově znalosti srbštiny navázali téměř přátelský vztah. Gavrilo nebyl v době atentátu na Františka Ferdinanda D’Este plnoletý a byl odsouzen k doživotí. Levit o něm ve svých vzpomínkách napsal: „Princip obýval sám celu v nemocnici posádkové, nacházející se v průjezdě... Cela sousedila s naším operačním sálem. Princip byl urostlý, hezký hoch. Následkem nehygienických poměrů onemocněl tuberkulózou. Několikrát jsem jej operoval. Byl hlídán strážci ze všech stran, měl pro sebe k obsluze určeného jednoho vojína. Princip trpěl tuberkulózou krčních žláz a kostižerem levého kloubu loketního. V posledních letech přidružil se také tuberkulózní zánět obratlů, nastalo ochrnutí končetin, utvoření se zběhlých hlíz a tak dále. Amputoval jsem mu levou horní končetinu... Radostí jiskřily jeho oči, když jsem s ním mluvil v jeho mateřštině. Princip jako těžce nemocný dostával II. dietu, nejlepší, v nejhorších dobách nouze šunku, víno, housky a další. Neskrblil nikdy projevy díků a uznání, naučil se správně česky. Duševní muka prodělával ohromná. Pamatuji se, že jednou v noci provedl pokus sebevraždy oběšením. Měl jsem tehdá právě noční službu. Když ho přivedli k sobě, tu pravil maje oči plné slz: ‚Kdybych byl věděl, že máte službu vy, nikdy bych to byl neučinil. Budete mít oplétačky. Můj život působí mi strašlivá muka, ale byl jsem povinen svému národu službu tu vykonati.‘ Tradoval se Principův výrok ‚Dulce est pro patria mori‘ a trápen velkými bolestmi 28. dubna 1918 v terezínské pevnosti zemřel. Pohřeb musel být utajen.“

Další kariéra a životní poslání na chirurgii Nemocnice Bulovka

Poté Levit opět pracoval v Pardubicích a následně byl jmenován přednostou chirurgického oddělení nemocnice Československého červeného kříže v Karlíně, 1923 habilitoval pro obor válečné chirurgie a byl povýšen na podplukovníka. Dále působil jako vedoucí chirurg Vojenské nemocnice, v roce 1928 byl jmenován bezplatným mimořádným profesorem. Po smrti doktora Horáka byl v roce 1931 povolán na místo přednosty chirurgického oddělení Nemocnice Bulovka (obr. 3,4).

           
Obr. 3. Oswald Holzer. Zdroj: Národní lékařská knihovna, Zdravotnické muzeum.
Obr. 4. Atanas Tasev. Zdroj: Národní lékařská knihovna, Zdravotnické muzeum.

Byl znám neúnavnou operativou a četnými publikacemi. Jeho práce na úseku plastické chirurgie lze považovat za průkopnické. Neustále zpracovával aktuální témata a podkládal je nejmodernějšími poznatky. V době první republiky byl členem mnoha kulturních spolků, setkával se nejen se svými kolegy, ale byl oblíbený i v literárních kruzích, se kterými se často setkával v kavárně Mánes.

Josef Svatopluk Machar mu věnoval knihu Při sklence vína (obr. 5).

Obr. 5. Josef Svatopluk Machar. Při sklence vína.

Levit publikoval okolo 50 prací. Psal brilantní češtinou, ale i německy či francouzsky, mimo jiné o léčení hnisavých ran, o stlačení žlučových cest mízními uzlinami ve vazu mezi duodenem a játry, o střelných poraněních kloubů, o odstranění cizích těles z kostí, představil novou metodu krytí defektů močové trubice, psal o použití Besredkova antiviru a dalších. Jako přednosta libeňského chirurgického pavilonu se na programu Spolku lékařů českých objevoval na každé schůzi. Na schůzích přímo v Nemocnici Bulovka nechybí žádné aktuální přednesené téma prof. Levitem (léčení úrazů a zánětů ruky, zlomeniny kostí, léčení žilních městků, záněty pobřišnice neobvyklého rázu, o zhojených bodných poranění srdce nebo o technickém pokroku – nový přístroj pro místní znecitlivění, šicí stroj pro resekovaný žaludek, forenzní problémy – například rouška zapomenutá v břiše). Neustále se zajímal i o historii chirurgie, připomínal jména svých předchůdců a neopomněl ani na svého otce v hořické nemocnici. Zamýšlel zřídit muzeum v Hořicích a nasbíral množství upomínkových předmětů. Byl vyhledávaným chirurgem, velice oblíbeným u občanů Hořic, kterým vždy srdečně pomohl. Jan Levit své pacienty „zrovnoprávnil“, pojem diferencované léčebné péče neznal: „…je to chronický zánět appendixu, s nímž bude naloženo, ať si jej vypěstoval generál nebo starý roťák či zelený rekrut.“ Bez rozpaků seřval brigádního generála, že přišel pozdě na převaz, a vůbec se nebavil s manželkou důstojníka, když přivedla svého synka k vyšetření až po ordinačních hodinách.

Pro své zkušenosti s těžkými válečnými úrazy byl čestným členem Svazu letců a Aeroklubu, získal čestný pilotský odznak letecký ve zlatě Československé armády, byl také důstojníkem francouzského řádu Palmy a majitelem řádu republiky Rakouské Patriae et Humanitae. K jeho padesátinám bohužel nevyšel žádný obsáhlý bibliografický soupis, jak tehdy bývalo zvykem u univerzitních profesorů. Jeho svědomitost, píle, zručnost a oddanost chirurgii byla ale obdivována natolik, že mu okolím i veřejností byly prominuty četné výbuchy vzteku nebo hrubosti. Ty se obracely zejména k mladším spolupracovníkům, kolegyním nebo sestrám. Málokoho si svou povahou naklonil, neměl děti ani se neoženil.

Komplikovaná osobnost prof. Levita

Prof. Levit zrovna neoplýval shovívavostí a laskavostí ke svému okolí a personálu, zato jeho slovník byl až teatrálně barvitě kyprý. Je pochopitelné, že jako vojenský lékař, podplukovník zdravotnictva a třetí generace chirurgů nepotřeboval obraty nijak vznešené. Jak píše dr. O. Hlaváč Alarich (také umučen nacisty) ve své knize bonmotů: „Profesor Jan Levit neosvojil si při svém chirurgickém zaměstnání způsobů tanečního mistra a učitele jemných mravů.“

V Alarichově Medicíně v županu se dočteme: „Levit pronásledoval při operaci jednu ošetřovatelku tak, že se rozplakala. Profesor ovšem snesl vše, jen ne slzy. ‚Proč brečíte, posvátná sůvo, kdo Vám co udělal?‘ Sestra se rozvzlykala: ‚Kdo mi co udělal! Vy jste mi ráčil nadávat potvor a svatojánských telat.‘ Tak prosím, řekněte mi, jak dnes má člověk s těma megerama mluvit, když tomuhle říkají nadávat. ‚Kdo nadává, já že nadávám? Kdy jste mě slyšela, vy skopová larvo, nadávat? Mne nadávat ještě nikdo neslyšel, vy kopyto z pakoně,‘ v největším rozhořčení se obořil na uraženou.“

Opakem je však příhoda, kterou za doby působení Na Bulovce vyprávěl dr. Antonín Blažek (spolupracovník z prvoválečného Terezína, později také vězněn v Terezíně a umučen v Osvětimi 1942). Jednou před Vánoci se dr. Blažek potkal s Levitem na Václavském náměstí v jednom klenotnictví. Prof. Levit měl před sebou řadu dámských náramkových hodinek, dlouho je přebíral a pak si jich nechal asi dvacet zabalit. Na Blažkův údiv, nač potřebuje tolik dámských hodinek, odpověděl: „To je pro sestry. Když těm potvorám po celý rok nadávám, tak si je aspoň na Vánoce musím udobřit.“

Ani mladší kolegové nebyli ušetřeni věcné kritice: Při odchodu z nemocnice narazil čerstvě ošetřený na Levita: „Kdo vám to dělal?“ Zařval na něj profesor, když spatřil ten obvaz. Pacient ukázal v rozpacích na toho lékaře. A teď spustil Levit bez servítků za ustrnutí všech na sále: „Vy mi ukážete svůj diplom! Jak mohlo něco tak blbýho udělat doktorát?! Podle toho obvazu mám dojem, že jste doma jezdil s volama.“

Na oddělení přicházel v nečekanou dobu, třeba pozdě večer nebo brzy ráno. Jeho příchod byl smrští pro lékaře i veškerý personál. Jeho konverzační slovník, jak jej vylíčil již dr. Hlaváč – Alarich, obsahoval „nesmírné bohatství kyprých obrazů, plných lapidární mohutnosti a nezhýčkaného chlapství“.

Dvě zkrácené ukázky jsou z dob, kdy byl náčelníkem chirurgického oddělené divizní nemocnice. Jednou profesor Levit vstoupí do operačního sálu. Jeden z ošetřovatelů mu podává přezůvky. „Jak mi to cpeš ty galoše, ty apatické dřevo? Pravá galoše patří na pravou stranu a levá na levou, ty ptakopysku! Myslíš si, že tu chci dělat excentrické produkce? Tady není varieté, tady je operační sál. Já tu nechci cvičit úkroky na tango, ale provádět appendektomii! A nemačkej mi ten nárt, ty můří noho, nebo tě zavřu, až ztratíš chlorofyl! Tak krucifix, dostanu tu zástěru? Ošetřovatelek je tu jak tiplic a ony si ty třasořitky myslí, že je tu módní přehlídka.

Já vás poučím, kde jste, vy sykomory! A když mi uvazujete zástěru, Vy Vestálko, tak mě nešolíchejte na cemru, to nepatři k vašim povinnostem a k vašim právům teprve ne, Vy smuteční vrbo!“

Rozkacen vrhne se pan profesor na svoje ruce a drhne je nelítostně v horké vodě. Tu si povšimne jednoho z asistentů, který se myje vedle: „Ježíši Kriste, pane kolego, kde jste se učil mejt? U paní Lavecké, viďte? Tohleto je fixlování, Vy těma rukama šmejdíte jako malý Bosko, takhle si myje ruce pastor ječné zrno, ale ne chirurg před laparotomií!“

Vlasta Burian

V roce 1936 sám podstoupil operaci Na Bulovce a dočasně pobýval v Hořicích, kde se těšil velkému obdivu a přízni místních obyvatel. Již za svého života měl na domě pamětní desku (obr. 6).

Obr. 6. Jan Levit jako čestný občan města Hořic obdržel k 50. narozeninám pískovcovou bustu a pamětní desku, autor prof. Jan Vávra, řečníkem byl tehdy MUDr. J. Zahradníček. Nacistické rasové nenávisti neušla během okupace tato připomínka a byla rozbita za účasti uniformované asistence. (Zdroj: vlastní archiv autorky)

Rád vídal své spolužáky a městečko přítomností této vážené osobnosti ožilo. Dokonce za ním jezdíval Vlasta Burian s chotí (Nina Burianová byla jeho pacientkou), který mu napsal do návštěvní knihy v roce 1937: „Vám, pane profesore, věnec budiž dán, Nina Burianová, Vlasta Burian.“

„Bez oběda se z Hořic nejede – a basta, Burian Vlasta.“

„U Levitů v Hořicích je spousta jídel kouřících, tedy jídel na sta, Burian Vlasta.“

Za lékařskou péči se Burian odměnil zájezdem svého divadla do Hořic, kde v nabitém sále 2× odehrál hru U pokladny stál. A v programu v Burianově divadle se objevil aforizmus:

„Překvapuje mě, že chirurg Levit má doma nerozřezané knihy.“

Období po roce 1935

Nastala temná léta fašizmu a nacizmu, začalo první lynčování a násilnosti. Takzvané Norimberské rasové zákony z roku 1935 definovaly Žida jako nepřítele a s německou důkladností rozhodly, kdo je Žid – každý, kdo měl nejméně tři židovské prarodiče nebo dva prarodiče a židovského či položidovského partnera v manželství. Společenskými změnami v Německu se začala stahovat mračna i nad demokratickou první republikou. Tisk cíleně šířil antisemitizmus, z Německa prchaly tisíce uprchlíků do oblasti Čech a Morava. Po „Mnichovu“ a okupaci Československa byla vydána četná protižidovská opatření: zákaz vstupu do hostinců, do divadel, nutnost zvláštních oddělení v nemocnicích a starobincích, zákaz vyhledávání soukromých zdravotnických zařízení, Židé nesměli na sportoviště, do parků a do lázní, měli omezený přísun potravin, některé vůbec nesměli pořizovat.

Prof. Levit pokračoval alespoň v přednáškové činnosti – O kineplastických operacích a Terapii Buergerovy choroby Na Bulovce (obr. 7).

Obr. 7. Poslední Levitův článek z 29. prosince 1939. V 52. čísle Časopisu lékařů českých je Příspěvek k poranění srdce z chirurgického oddělení všeobecné veřejné nemocnice hlavního Města Prahy, v Praze VIII., Bulovka. Zdroj: Národní lékařská knihovna.

Tíži nesmyslných rasových zákonů poznal při práci v Nemocnici Bulovka, kdy mu kdosi v roce 1940 přišpendlil na plášť cedulku „ŽID“. Musel tedy pro „rasové“ zákony opustit pracoviště, což nesl velmi tragicky. Dokonce když mu v Nemocnici Bulovka 31. července 1940 oznámili, že už tam nemá co dělat a že je zbaven funkce u iniciativy dr. Pfitznera, ranila ho mrtvice. Jeho rodiče přece byli oba pokřtění, sám Jan byl až bigotní katolík, dlouhodobě byl velkým mecenášem barokního kostela sv. Dionýsa v Chomuticích u Hořic. Po odchodu z Bulovky chvíli provozoval soukromou praxi v Ječné ulici č 7, ale i ta byla následně uzavřena. Dále byl dům jeho rodiny v Hořicích arizován a veškerý majetek zabaven. Neměl žádné prostředky k živobytí, byl nějakou dobu podporován některým z církevních hodnostářů, jejichž četné obrazy měl ve svém bytě v Ječné ulici.

Již v dubnu 1940 posílá první ze tří žádostí o vyjmutí své osoby z protižidovských opatření. Dne 7. května 1940 byl vyzván k doložení svého árijského původu – „dotazník nevyplnil, je patrně bratrem dr. Víta Levita, který je Žid – pravděpodobně Židem,“ (Národní archiv). Podává žádost o vynětí z dosahu vládního nařízení 136/40 z 1. dubna 1940 na Kancelář prezidenta republiky v tomto znění: „Ježto jsem s Židy a s židovstvím neměl nic společného, prosím, abych byl z výše citovaného zákona vyjmut.“

Posílá žádost na Pražské policejní ředitelství, na Ministerstvo sociální a zdravotní správy. Mnohé známé osobnosti a vysoce postavené osobnosti katolické církve se za něj přimlouvají. Sám Levit v žádosti uvádí: „…celý život jsem obětoval chirurgii, často jsem operoval zdarma, což mohou mí čeští i němečtí pacienti dosvědčit. Nikdy jsem nedělal rozdíly mezi chudými a bohatými nebo mezi důstojníky a řadovými vojáky. Každý, kdo mne zná, může potvrdit, že jak nemocní, tak nemocnice mohli se na mne spolehnout a udělal jsem svoje absolutní maximum.“

Dne 9. května 1940 dopis Národní árijské kulturní jednoty na Zemský úřad uvádí: „Z hodnověrných pramenů získali jsme informace, že s ohledem na vydání protižidovských zákonů, na jichž základě musí být definitivně vyřešeno postavení Židů ve veřejném životě v Protektorátu, jest pro pana MUDr. Jana Lewita, profesora Nemocnice Na Bulovce, připraveno k podepsání prohlášení, kterým se má týž stát čestným árijcem. Podepsané Národní árijské kulturní jednotě jest dobře známo, že pan prof. dr. Jan Levit, jeho otec i matka byli pokřtěni, když mladému Eugenovi Lewitovi bylo 8–10 let, a že jeho dědeček i babička byli Židé. Nemůžeme za žádných okolností souhlasiti s prohlášením kohokoli čestným árijcem a zasadíme se také všemi prostředky o to, aby k podobnému činu nedošlo, poněvadž Žid zůstane Židem, i když je pokřtěn, žádné prohlášení čestným árijcem nemůže odstranit jeho židovský původ, krev a vrozené židovské manýry. (…) Obracíme se proto na P. T. zemský úřad se zdvořilou žádostí, abyste laskavě zamezili, aby k prohlášení p. prof. dr. Lewita čestným árijcem došlo, a také vyvodili důsledky plynoucí se shora uvedeného nařízení, aby jmenovaný – jako Žid – byl propuštěn ze služeb veřejných,“ (podepsán zřejmě Oldřich Hodan jako ústřední tajemník a Ladislav Špitálník jako úřadující místopředseda). Zemský úřad odstupuje 9. odboru s tím, že „nemocnice, do jejíhož vlastního oboru působnosti patří, aby provedla na podkladě předběžného šetření příslušná nařízení o propouštění židovských zaměstnanců ze služby, opatření takové sem neohlásila,“ (na MV SR kt 5060, převzato z osobního zdroje Mgr. Krýsl).

Dne 1. dubna 1940 posílá žádost také Levitova sestra Marie. Žádá o vynětí z dosahu vládního nařízení 136/40 s odvoláním na žádost Jana Levita: „…sama jsem neměla nikdy nic se židovstvím společného. Policejní ředitelství v Praze nemá námitek proti eventuálnímu kladnému vyřízení.“

Dne 26. května 1940 doplňuje prof. Levit další důvody k vyjmutí ze židovských zákonů, zejména objektivní znaky, které nasvědčují o jeho zapojení do árijského života a smýšlení. Policejní ředitelství žádost doporučilo schválit s tím, že „Jan Levit je po stránce lékařské znamenitý chirurg-operatér, svědomitý lékař-lidumil, který mnohým zachránil život, nepřihlížeje vůbec k hmotným poměrům nemocných, a tím získal se zejména na poli sociálním velikých zásluh.“ Dne 19. července 1940 předáno dr. Holdovi „s poukazem na zásadní stanovisko pana předsedy vlády ve věcech arizace neintervenovati,“ (na PMR, MV).

Dne 21. listopadu 1940 je poslána společná žádost k Protektorátní vládě a říšskému protektoru Neurathovi. Seznam pro výjimky obsahoval 41 židovských osobností – včetně Jana a Víta Levita. Žádají říšského protektora o vyjmutí ze židovských zákonů (Kancelář Prezidenta Republiky, 3893).

Dne 12. prosince 1940 Horst Böhme, šéf Sicherheirdienst (SD), poslal posouzení několika osobností státnímu sekretáři K. H. Frankovi. Levit byl obviněn ze židovského původu, ale také byl obviněn z vydávání potvrzení československým rekrutům, že nebyli zdravotně způsobilí pro vojenskou službu v roce 1914; dále obviněn z prodlužování doby hospitalizace zraněných a vyléčených českých vojáků, aby se vyhnuli znovunasazení. Také byl obviněn z mnoha důvěrných misí pro československé Ministerstvo obrany při svých vědeckých cestách po 1. světové válce. Prý měl mít negativní postoj k Němcům, což bylo vzhledem k jeho extenzivním profesním kontaktům absurdní obvinění.

Literatura uvádí, že jelikož dr. Vít Levit operoval v roce 1866 předka nacistického generála, nebyl Jan Levit poslán do transportu již koncem roku 1941, jak tomu bylo u většiny ostatních pražských židovských obyvatel.

Jan Levit se snažil udržovat styky se svými kolegy, snad doufal, že je odloučení od práce jen dočasné. Když mu ale Na Bulovce oznámili, že už tam nemá co dělat, ranila ho mrtvice. Následky onemocnění částečně překonal, trápila ho ale cukrovka. Tajně však pracoval „pro českou věc“ s generálem Bílým a Eliášem, spojku jim dělala sestra Luiza. Ovšem příchodem R. Heydricha do Prahy nastalo pravé peklo, Eliáš, Bílý, stovky dalších byli popraveni. Jan Levit musel cítit velké obavy.

Obr. 8. Horst Böhme., R. Heydrich, K. H. Frank in Prague, September 1941. Zdroj: wikipedia.

V lednu roku 1942 na přísně tajné konferenci ve Wannsee bylo během půldruhé hodiny pod Heydrichovým a Himmlerovým vedením rozhodnuto o osudech milionů Židů v podobě „Konečného řešení židovské otázky“. Neexistovala již vůbec žádná možnost emigrace.

Díky operaci Anthropoid a československému odboji se podařilo Heydrichovi přichystat nemilé překvapení v podobě zranění při atentátu. Zemřel 4. června 1942 právě v chirurgickém pavilonu Nemocnice Na Bulovce, kde Jan Levit předtím tak neúmorně pracoval. Následovala krvavá odplata českému národu – kat byl mrtev, hon na nevinné začal.

Dne 14. června ještě mohl oslavit prof. Levit své 58. narozeniny, 16. června však pro něj přišlo komando a na nosítkách ho těžce nemocného vynesli do Průmyslového paláce, odkud byl 20. června 1942 deportován transportem AAe z nádraží Praha-Bubny do Terezína, kde se paradoxně před čtvrt stoletím neúmorně pral o záchranu životů jiných.

Druhý Levitův pobyt v Terezíně

Terezín byl konečnou stanicí mnoha starších i mladších, svého času významných středoevropských lékařů. Lékaři, jež mohli aktivně pracovat, byli mladšího věku, zdravotnické oddělení vedl sedmatřicetiletý radiolog Erich Munk. Primářem chirurgického oddělení byl v prosinci 1941 na shromaždišti u Veletržního paláce určen třiatřicetiletý Erich Springer, nejprve zařazený do aufbaukommanda.

V Terezíně zpočátku chybělo základní lékařské vybavení, operovalo se i na zemi. Němci však měli obavy ze šíření epidemií a postupně byla jednotlivá oddělení vybavena ze zabaveného majetku, časem se vybudovalo dobré zásobování léčivy i potřebného materiálu. Jan Levit se stal sice konziliářem v terezínské nemocnici, mnozí se chtěli nechat operovat „jen od Levita“, ale nevydržel dlouho stát u operačního stolu. Zde přestal mít možnost jednat sám za sebe, být lékařem dodržujícím správné postupy a asepsi, uznávaným chirurgem, profesorem. On, syn „apoštola antiseptiky“, jak jeho otce kdysi pojmenoval vídeňský dr. Albert.

Od pobytu v ghettu pozoroval prof. Levit na svém vyhublém těle následky postupujícího onemocnění, také diabetes se zhoršoval.

Jak nekonečně musel plynout čas při čekání na jistou smrt, zvlášť pokud si také byl vědom svého onemocnění. Jak těžké muselo být vidět každodenní strádání a utrpení – bez viny, bez možnosti něco udělat.

Zde se stal pouhým bezejmenným číslem ve stínu nacistických ideálů o nadčlověku, stejně jako všichni spoluvězni. Základní lidské potřeby byly udupány do terezínského bláta, přežití znamenalo neustálé ohrožení. Po porážce Wermachtu u Stalingradu a v severní Africe začalo v roce 1943 takzvané „okrašlování“ Terezína, nadlimitní počet vězňů se snižoval četnými transporty „na východ“, podmínky navenek musely v táboře vypadat „snesitelné“. Z ghetta Terezín se dochovala fotografie vyhublého profesora s velkou hlavou uzavírající přesný chirurgický mozek. Dne 14. června v roce 1944 ještě v Terezíně „oslavil“ své 60. narozeniny. V září se však opět situace v táboře velmi zhoršila, následovalo několik epidemií enteritidy a skvrnitého tyfu. Vězni z celé Evropy byli sváženi na rampu zapečetěnými dobytčáky, ti, kteří přežili, jeli zanedlouho opět „na východ“. Velitelé tábora začali dělat soupis záložních důstojníků Československé armády – Levit, snad v souvislosti se svojí důstojnickou hodností, viděl možnost, jak uniknout abnormálním podmínkám. Odjel dne 12. října 1944 pod číslem Eq-1348 transportem do Osvětimi. Přesné datum úmrtí však není známo – udává se 12. nebo 14. října a existuje několik teorií o jeho smrti. Nejvíce citovaná je vzpomínka přeživšího F. R. Krause: „…Mengele spatřil Levitovu vyhublou postavu a velkou hlavu, obrátil se na jednoho ze svých poddaných ve skupině fešácké SS: ‚Lois, der Schädel will ich haben!‘ Vysoký essesman porozuměl. Netrvalo ani dvě hodiny a Mengele pracoval ve své ‚vědecké‘ laboratoři Institutu pro rasové, biologické a antropologické zkoumání, přínos pro německou vědu byl veliký.“ V jiném článku však F. R. Kraus popisuje, že si Mengele vybral Levita už na rampě hned po příjezdu terezínského transportu. Mengele samozřejmě Levita z jeho publikací znal. Přesto si jeho lebku vybral jako „ozdobu“ svého pracovního stolu.

V moskevské Pravdě bylo oznámeno, že profesor Levit byl nacisty ubit. Asi již nikdo nezjistí, která z teorií je pravdivá.

Jeho mladší sestra Marie Levitová, nar. 1891, také prošla terezínským ghettem, umučena byla 16. října 1944 v Osvětimi a mladší bratr MUDr. et JUDr. Vít Levit přežil holocaust/šoa a pracoval dále jako soudní lékař a chirurg.

Terezínská realita – Balada z hadrů

Pro přiblížení terezínské reality je výstižná kniha A přiveď zpět naše roztroušené, osobní svědectví z ghetta F. R. Krause – cituji zkráceně kapitolu Balada z hadrů: „Osobností tam žilo dost a dost. A jak lidé chátrali! Pozbyli péče, trápili se hladem a steskem po rodině, nechápali převrat, který se s nimi stal, a již šli dolů. Neměli šatstva, neměli prádla. Balada v hadrech. Ploužili se ghettem… Bolelo mne, když lidé oduševnělí chátrali a hladověli. Byli to lékaři a vědci, filozofové evropské třídy... i hlavy se jim scvrkávaly. A musili své čepice vzadu sepnout špendlíkem. Tento spínací špendlík byl typický pro starce. Nebylo jediného, který čepici vzadu neměl připnutou. A hůl, ta byla průvodkyní. A vlající plášť, rozedraný, špinavý. Nade vším se skvěla Davidova hvězda. Kapacity z celé Evropy… Profesor Levit, pražský chirurg, muž zlatých rukou... Vidím ho před sebou, když v bílém plášti roku 1932 na malostranském Zemském vojenském velitelství měl k nám, nováčkům-aspirantům, drsnou a upřímnou zdravotní přednášku, vidím jej, jak každoročně přichází do Orbisu pro mého šéfa, Arne Laurina, učitele-novináře, jak spolu odcházejí do vinárničky, vidím jej jako ředitele pražské Bulovky, jak operuje a radí, hubuje a zachraňuje…

Levit jde smrdutým ghettem. Sám. Bez svých dvou jezevčíků, vyzáblý a... s čepicí se spínacím špendlíkem na hlavě! Tak i Vy, pane profesore! I Vy s tou jehlou? Ó, Bože, balada v hadrech! Měl takový ošumělý plášť, a boty, tak rozedrané, chtěl jsem mu pomoci, sháněl jsem chléb, nějaké boty... Najednou zmizel. Osvětim? Snad. Nepátral jsem již v matrice a evidenci. Styděl jsem se, styděl za sebe, že jsem dříve nepomohl, styděl jsem se za celé lidstvo... A Leopold Jacobson, Leo Straus, baronka Bleichröderová, Camil Hoffmafmann, Alfred Meissner, Ludwig Czech, čtyři sestry Sigmunda Freuda – Mitzi, Dolfi, Rosa, Paulina a mnoho jiných, bezejmenných… Tak zde žili, umírali, jeden po druhém, dnem i nocí. Nezemřeli-li tady, putovali dále. Z nádraží vlakem ‚přímo vpravo‘(míněno ‚na smrt‘)... jak dr. Mengele v Osvětimi jen prstem pravé ruky naznačoval.“

Obr. 9. Terezínské listy.
 

Závěr

Jan Levit dal během života mnohým šanci dál žít. Zajímavá je historka, že v roce 1943 zachránil Londýn před bombardováním V1 válečný zpravodaj, kterého Jan Levit v roce 1926 operoval. Byl to český právník. Levita by jistě potěšilo, že posloužil obraně Londýna před dalšími nálety.

Dokázal uklidnit nemocné, rozdával svůj milosrdný úsměv a měl radost z dobré práce a uzdravení. Pokud se něco po operaci nezdařilo, samozřejmě láteřil. Svou precizní publikační, přednáškovou a lékařskou praxí dal odborné společnosti také cenný vzor, o němž se doposud mnoho nehovořilo.

Jan Levit by si zasloužil naši připomínku nebo víc akcí, na nichž by byla patrná velikost jeho nejen lékařské osobnosti – abychom se zastavili a snažili melodii tlukotu jeho srdce alespoň vzdáleně zaslechnout, protože mrtví jsou jen ti, na něž se zapomnělo. Důstojné by určitě bylo, kdyby byly položeny Stolpersteine neboli kameny zmizelých (doslova kameny, o které je třeba klopýtnout), pamětní deska na Bulovce nebo by jeho jméno mohla nést nová ulice Prahy 8.

V roce 1946 byla na Levitově rodném domě osazena nová podobizna s textem plně vystihujícím osobnost světového chirurga, jeho nesnadno proniknutelnou psyché: „Génius s duší dítěte, hlasem Peruna, dobrotou anděla.“

Literatura

1. HÁJKOVÁ A. Poslední ghetto – všední život v Terezíně. Praha: Kalich 2022. ISBN 978-80-7017-302-2.
2. HLAVÁČ O. (ALARICH). Medicína v županu a jiné historky. Praha: Mladá fronta 1969. ISBN 978-80-7546-046-2.
3. HOLZER O. Karikatury, prof. MUDr. Jan Levit. Zdravotnické muzeum NLK 1934.
4. JILEMNICKÝ A. Jan Levit nepatří smrti. Hořice 1986.
5. KÁŠ S. Miniportréty slavných českých lékařů. Profesor MUDr Jan Levit – lékař s nešťastným koncem. Prakt Lék 2011; 91(8): 494–495.
6. KRAUS F. R. A přiveď zpět naše roztroušené. Cattacan 1946. ISBN 978-80-88349-22-8.
7. KRÝSL Š. Zdravotnické muzeum NLK, osobní archiv.
8. LEVIT J. Příspěvek k poranění srdce. Čas Lék Čes 1939; 78(52): 1345–1352.
9. ŠIMŮNEK M., KOSTLÁN A. et al. Disappeared science. biographical dictionary of Jewish scholars from Bohemia and Moravia – victims of Nazism 1939–1945. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2013. ISBN 978-80-7465-041-3.
10. TASEV A. Prof. dr. Lewit. Zdravotnické muzeum NLK 1928.
11. TOMÍČKOVÁ O. Hořice odedávna dodneška. Putování dějinami města slovem i obrazem. Město Hořice 2008. ISBN 978-80-254-3464-2.
12. WONDRÁK E. Vzpomínka na chirurga Jana Levita (1884–1944). Čas Lék Čes 1974; 113(29): 903–904.
13. WONDRÁK E. Osobnost lékaře Jana Levita a jeho spojení s terezínskými represivními zařízeními. Památník Terezín 2015. [online]. Dostupné na: https://newsletter.pamatnik-terezin.cz/osobnost-lekare-jana-levita-a-jeho-spojeni-s-terezinskymi-represivnimi-zarizenimi/.

 

---

O autorce

MUDr. Jana Racková
Pracuje v poradně pro endometriózu, Gynekologicko-porodnická klinika 1. LF UK, Nemocnice Bulovka, Praha; a gynekologické ambulanci Gynem s. r. o., Praha.

Ve volném čase se věnuje českému odboji za II. sv. války a dějinám holocaustu.

---

Čím více se nám doba, ve které se věci udály, bude zdát vzdálená a nezajímavá, tím víc nám bude blíž a klepat na naše záda.