Pacientské příběhy

Příběh paní Michaely (32) z Brna, která požívala až 25 záchvatů migrény za měsíc. S nemocí se potýká od dětství a po letech utrpení jí pomohli až ve specializovaném centru pro léčbu bolesti hlavy. 

Příběh paní Alžběty (30) z Chomutova, která se s migrénou setkala už v 16 letech. První záchvat měla ve škole. Po porodu se jí nemoc tak zhoršila, že se bála s dcerou zůstávat sama. Nyní se její stav ustálil.

Moderní léčba dala Michaele nový život – měsíčně měla až 25 záchvatů migrény

Michaelu (32) z Brna bolela hlava už v dětství, ale nikdo tomu nepřisuzoval důležitost. Bojovala s nízkou váhou a nízkým tlakem, a to lékaři viděli jako příčinu zdravotních problémů. Ve třinácti letech pak po pádu na táboře utrpěla těžký otřes mozku a musela docházet k neurologovi. Časté bolesti hlavy tentokrát lékaři přisoudili úrazu. Postupem let se bolesti zhoršovaly a přicházely častěji. Přestaly také zabírat volně dostupné léky na bolest. „Trpěla jsem – musela jsem ležet v naprostém tichu a tmě. Všechno mi smrdělo, ze všeho se mi navalovalo, nedokázala jsem ani spát. Tyto stavy mě paralyzovaly na několik dní,“ vypráví Michaela. Lidé v jejím okolí neměli pro Michaelu příliš pochopení a označovali ji za přecitlivělou. Po několika letech se ale při záchvatu dostala do stavu, kdy už nebyla schopná si sama pomoci. „Několik dní jsem ležela sama v bytě v naprosté tmě a tichu se šílenou bolestí hlavy. Nemohla jsem ani chodit. Nakonec jsem vzala telefon a zavolala příteli, který mě odvezl do nemocnice. Záchranku jsem volat nechtěla, pořád jsem si říkala, že na tom přece nejsem tak zle,“ popisuje Michaela. Přítel ale v nemocnici dostal od sester vynadáno, že ji přivezl sám a Michaela si uvědomila, že v takovém stavu je sanitka na místě. V nemocnici jí lékař poprvé sdělil diagnózu migrény a předepsal jí léky – triptany. Ty oproti běžným lékům přinesly alespoň nějakou úlevu od bolestí, které byly stále častější. Kvůli migréně Michaela změnila práci. Když pak ale otěhotněla, musela triptany vysadit a vrátit se pouze k paracetamolu, který však na bolest nepomáhal. „Po porodu to bylo ještě horší, každý den mě bolela hlava, do toho malé dítě a já začala ztrácet nervy. Byla jsem na dně. Jeden den už to bylo tak špatné, že jsem si už musela zavolat záchranku,“ říká Michaela. V nemocnici pak narazila na lékaře, který se jí místo pomoci spíše vysmíval. Celkově se jí ale od zdravotního personálu vždy dostávalo podpory. Když ji bylo 30 let, zvýšil se jí počet záchvatů skokově na 25 měsíčně. Neuroložka dala Michaele žádanku do specializovaného centra pro léčbu bolesti hlavy v Brně. „Konečně měl někdo pochopení pro mé stavy, a dal mi naději v podobě biologické léčby. Nejdříve jsem ale musela užívat antidepresiva a antiepileptika. Ty však vůbec nefungovaly,“ přibližuje Michaela. Nic tak nebránilo tomu, aby dostala biologickou léčbu. Ta začala zabírat takřka okamžitě.

„Změnil se mi život. Během pár dnů jsem začala pociťovat, že ataky slábnou. Nezbavila jsem se jich úplně, pár v měsíci jich mám, ale spočítám je na prstech jedné ruky a jsou tak mírné, že jim v podstatě nevěnuji žádnou pozornost,“ pochvaluje si Michaela. Mohla si zase začít užívat života. Teď s manželem čekají další dítě, a protože biologickou léčbu musela dočasně vysadit, záchvaty migrény se pomalu vrací. Ale zatím ne v podobě, jako před nasazením léků. „Je důležité, aby si lidé s migrénou nebáli říci o pomoc, a nenechali to zajít tak daleko, jako já. Není to "jen" obyčejná bolest hlavy, ale nemoc, která dokáže srazit až na dno, a je potřeba s ní bojovat,“ uzavírá Michaela.

 

---

Když má záchvat migrény, lidé si myslí, že je opilá

Alžběta (30) z Chomutova se s migrénou potýká od 16 let. První záchvat měla ve škole. „Při výuce mě začaly brnět ruce, viděla jsem rozmazaně a nemohla mluvit. Paní učitelka mě položila na zem a dala mi nohy nahoru. Nikdo nechápal, co se děje,“ popisuje Alžběta. Po několika dalších atakách navštívila svého praktika, ten si ale nevěděl rady a odeslal ji na další vyšetření do nemocnice. „Ke zjištění migrény pak vedla dlouhá cesta. Podstoupila jsem mnoho vyšetření u různých specialistů, na která jsem často dlouho čekala. Lékaři měli podezření na řadu nemocí, k nimž patřila například epilepsie či roztroušená skleróza,“ říká Alžběta. Se záchvaty migrény se v té době potýkala až čtyřikrát měsíčně. Že trpí právě touto nemocí, se ale dozvěděla až po pěti letech. Ve spolupráci s neurology pak začala zkoušet různé kombinace léků, nic však nezabíralo. „Vhodnou terapii se nám bohužel doposud nepodařilo najít. Při atace mi tak nejvíc pomáhá, když se vyzvracím, dám si sprchu a lehnu si,“ přibližuje Alžběta. Mezi spouštěče jejích záchvatů patří ostré nebo blikající světlo, nedostatek či nadbytek spánku a jídla, určité druhy potravin, rušivé zvuky, změny počasí, stres nebo začátek menstruace. „Dokážu téměř přesně určit, kdy se ataka blíží, a umím včas zareagovat. Když mě však záchvat migrény přepadne mezi lidmi, není to jednoduché. Několikrát se mi stalo, že si okolí myslelo, že jsem opilá nebo na drogách. Vyjadřovala jsem se nesrozumitelně, viděla rozmazaně, zvracela a nedokázala koordinovat svoje pohyby,“ popisuje Alžběta a dodává, že jí v takové situaci nikdy nikdo nenabídl pomoc. „Kdo tento stav nezná, nerozumí, co se děje, a nenapadne ho, že člověk může mít zdravotní problém,“ říká Alžběta, která se s nepochopením později setkala i v zaměstnání. V té době se navíc začala léčit s neplodností. Lékaři i neurolog se obávali, že kvůli migréně nemusí dobře snášet hormonální léčbu. „To vše u mě vedlo k přemíře stresu a záchvaty přicházely častěji. Zlom nastal až ve chvíli, kdy se mi podařilo otěhotnět, nakonec přirozenou cestou,“ přibližuje Alžběta. Během těhotenství měla pouze jeden záchvat, po narození dcery se však ataky vrátily. „Bylo to probuzení do reality. Záchvat migrény jsem měla hned druhý den po porodu a v šestinedělí několik dalších. Byly asi nejhorší, co jsem do té doby zažila. Bála jsem se zůstat s dcerou doma o samotě,“ popisuje maminka dnes roční holčičky. Hodně jí pomohl manžel, který si vzal delší otcovskou dovolenou. Když se vrátil do práce, po ruce pak měla vždy někoho z rodiny. „Všem jsem rozdala klíče od našeho bytu a domluvili jsme se na ‚krizovém plánu‘. Při záchvatu jsem poslala domluvenou SMS, protože bylo nutné, aby někdo co nejrychleji přišel a postaral se o dceru,“ říká Alžběta. Po šestinedělí se četnost záchvatů snížila a v současné době je mívá jednou za dva měsíce. „Zvykla jsem si na to, že je migréna nedílnou součástí mého života. Naučila jsem se být k sobě pozorná, říkat na některé věci ‚ne‘ a dbát na rovnováhu mezi prací a odpočinkem. Na první místo stavím sebe a svou rodinu, které jsem vděčná za pomoc,“ uzavírá Alžběta.

 

TZ i foto (migrena-help.cz)