„Nezahrnovat pacienta do rozhodování o něm samotném mi přijde krátkozraké,“ říká prof. Thierry Lobbedez

Jak již bylo řečeno výše, prof. Lobbedez poskytl naší redakci krátký rozhovor. Přiblížil v něm, jaká je v jeho očích role nefrologické sestry u pacientů na PD.

Jak se stavíte ke sdílenému rozhodování, do kterého jsou navíc zapojené sestry?

Já sdílené rozhodování vidím jako nejlepší způsob, jak by měl vztah mezi pacientem a zdravotníky fungovat. Je zapotřebí si uvědomit, že tento vztah není jednoduchý, musíme totiž respektovat pacientovy hodnoty, jeho potřeby, jeho očekávání a další. Nezahrnovat pacienta do rozhodování o něm samotném mi přijde krátkozraké. Na druhou stranu je pro nás nefrology uvedení onohosdílenéhorozhodování do praxevelmi složité, obor sám o sobě je komplikovaný a převést informace do pacientova jazyka, tedy do jazyka značně laického, je největším oříškem. Pacientův zdravotní stav je komplexní a nelze ho interpretovat jen skrze útržkovité informace.

Navíc ne všichni pacienti dodržují léčbu a o svůj zdravotní stav se do hloubky zajímají. Není to pravidlem, ale občas se setkáváme s pacienty, kteří chtějí slyšet pouze lékařův ortel a zajímá je jen výsledek, nikoli proces léčby, který můžou oni sami ovlivnit.

Máte za to, žefakta ohledně léčby mohou sestry lépe „přeložit“ do pacientova jazyka?Přece jen mnohdy znají pacienta lépe, jsou s ním v užším kontaktu…

Ano, sestry jsou v tomto směru edukované, procházejí určitým tréninkem, aby věděly, jak správně s pacientem komunikovat, jak mu poskytnout uchopitelné a srozumitelné informace o jeho zdravotním stavu atd. Tímpacientovi pomáhají k tomu, aby se mohl rozhodnout.

Je nutné si uvědomit, že vlivem sdíleného rozhodování ztrácí lékař část své lékařské zodpovědnosti a ne všichni lékaři to vnímají jako pozitivum. To je můj názor.

Dříve býval uplatňovántzv. paternalistický přístup, kdy byl pacient pouze pasivním příjemcem lékařových doporučení a léčby. Proč se od tohoto přístupu ustupuje a pacient a lékař se stávají partnery?

To, o čem mluvíte, se opravdu velmi mění. Dříve se jednalo spíše o informované rozhodnutí, kdylékař pacientovi sdělil informace a on podle nich buď léčbu přijal, anebo nepřijal. Situace ale také může vypadat jinak: pacient mi sdělí svůj názor, já mu sdělím ten svůj a společně nalezneme nějaké východisko a uděláme rozhodnutí. V budoucnu bychom se měli podle mě ubírat právě touto cestou. A proč? Velkou roli hraje internet, kde můžete získávat informace jedním kliknutím, můžete zjistit stanovisko odborníka z druhé strany planety a můžete o něm diskutovat s tuctem dalších. Proto si myslím, že by se nejen nefrologové měli této nové skutečnosti přizpůsobit.

Vlivem snadné dostupnosti neověřených a často zavádějících informací na webových stránkách různé kvality se často stává, že pacient za lékařem (sestrou) přijdeještě před vyšetřením se svou diagnózou stanovenou na základě toho, co si přečetl nainternetu. Pak se dožaduje, aby mu v duchu SDM byly předepsány určité léky, nastavena určitá léčba. Jak se stavítek tomuto fenoménu?

To je právě ten důvod, proč by lékař a sestra měli být zapojeni do rozhodování. Aby pacientovi poskytli pravdivé, důvěryhodné a kvalitní informace a správně ho edukovali. Pacient pak totiž bude sebevědomější a nenechá se obelhat zavádějícími informacemi na internetu. Jeho zdravotní stav je především jeho zájmem, tudíž by šel sám proti sobě.

Často se ovšem stává, že pacient nedbá rad lékaře a preskribovanou medikaci vysadí nebo se chová nezodpovědně…

Ano, to se uněkterých pacientů stává.Je to určitý risk, který podstupujeme v životě každý den. Přejít ulici je risk, vypít šálek kávy je risk. Ale bez riskování bychom vlastně ani nežili.

---

Adam Folta