Je nutné být psychicky odolný vůči tomu, co se na člověka z armádního prostředí valí

Práce zdravotníka je náročná a nepostradatelná už v běžných podmínkách, ale v extrémních situacích, jako jsou například zahraniční vojenské operace, jsou zdravotníci životně důležití. Jeden z armádních zdravotníků, Lukáš Slejška, odpověděl naší redakci na několik otázek týkající se tohoto náročného zaměstnání, objasnil, co vlastně reálně obnáší, a také promluvil o svých zkušenostech z terénu. Na toto téma také spolu se svým kolegou přednášel na Konferenci válečné medicíny 2019.

Jak se k práci zdravotníka u Armády ČR člověk dostane?

Musí splňovat zákonné podmínky. Musí vystudovat minimálně vyšší odbornou školu se zaměřením na ošetřovatelství nebo vysokou školu v obdobném oboru. A pokud vystuduje obor všeobecná sestra, může sloužit i jako záchranář.

Jaká byla vaše cesta k armádě?

Nastoupil jsem z civilu poté, co jsem pracoval šest let v Psychiatrické nemocnici Brno. Rozhodl jsem se, že chci změnu, a zkusil jsem armádu.

Profese zdravotníka je náročná i ve standardních podmínkách v nemocnici, v podmínkách válečného konfliktu se náročnost určitě násobí – co vlastně vede člověka k tomu, že se rozhodne jet na misi do Afghánistánu, Iráku nebo na Balkán?

V prvé řadě jde o jakousi prestiž a fakt, že člověk získá unikátní zkušenosti, které by v civilním sektoru v České republice jinak neměl šanci získat. Co se týče srovnání podmínek v polní nemocnici někde v Afghánistánu s nemocnicí v České republice: pokud je člověk dobře připravený, práce v nemocnicích na misích bývá mnohdy komfortnější než práce na směnný provoz v našich nemocnicích. V českých nemocnicích se člověk zpravidla od rána do večera nezastaví.

Takže práce v nemocnici na misi je obecně klidnější než v ČR?

Jsou tam velké výkyvy, někdy se vůbec nic neděje, jindy je zas „boom“ a pracujete nepřetržitě.

Jaké musí mít zdravotník ve válečné zóně psychologické předpoklady?

Nejsou kladeny žádné zvláštní nároky, člověk musí projít jen psychotesty podobnými, jaké jsou například u policie. Myslím, že je důležité, aby zdravotník byl kamarádský typ, protože vojáci se k němu chovají jinak než například k veliteli, který má vyšší hodnost, ač mají zdravotníci rovněž vyšší hodnost než většina řadových vojáků. Vojáci se nám hodně svěřují, řeší s námi problémy, které by třeba s lékařem nebo se svým nadřízeným neřešili. I z toho důvodu je vztah mezi zdravotníky a vojáky spíše přátelský než profesní.

Jsou nějaké vlastnosti – například „pevné nervy“ –, bez kterých by to nešlo?

Pevné nervy jsou určitě výhodou, ale rozhodujícím měřítkem je úspěšné složení psychologických testů. Takže na misi může jet i člověk, který takovýmto psychickým vybavením nedisponuje.

Jaké vlastnosti člověk naopak mít nesmí? Napadá mě, že by asi neměl být konfliktní?

To máte pravdu. Neměl by být nervák a měl by dobře zvládat krizové situace, důležité je také to, aby dobře vycházel s kolektivem. Stěžejní je rovněž profesionalita a odpovídající vzdělání. Měl by se například sám dovzdělávat a být proaktivní.

Co práce zdravotníka na misi obnáší? Lidé mohou mít zkreslené představy…

My zdravotníci zabezpečujeme především bojující jednotky, to znamená, že pokud si vedení myslí, že je nějaká rizikovější operace či patrola a mohlo by se něco stát, je k jednotce přičleněn zdravotník. Vyjíždíme tedy jako součást bojové sestavy, pracujeme s vojáky, chodíme s nimi na patroly. Naše primární funkce je bojová – nejdřív bojujeme, až potom ošetřujeme. Mimo tyto bojové aktivity zajišťujeme spolu s lékařem chod ROLE 1, což je nejnižší zdravotnická etapa, která je nejblíže našim jednotkám. ROLE 1 je něco jako ambulance praktického lékaře. Ve válečných podmínkách se k vám ale také může dostat pacient, který vyžaduje život zachraňující chirurgický zákrok.

Profesionální voják se na svou praxi v boji připravuje několik let. V Čechách existuje fakulta v Hradci Králové, kde jsou do jisté míry připravováni lékaři. Jaký výcvik podstupuje zdravotník, který studoval všeobecné lékařství?

Všichni vojáci, kteří vyjíždějí do zahraničních operací, se účastní intenzivního výcviku, který trvá asi půl roku. Jako zdravotník jsem navíc absolvoval několik kurzů v rámci své odbornosti. Šlo například o kurz urgentní péče v poli nebo zacházení s omamnými látkami. Druhý jmenovaný kurz jsme absolvovali kvůli tomu, že jsme pracovali s opiáty. Vzhledem ke zdravotnické aprobaci musíme mít také kurz „Nebezpečné nákazy v zahraničí“.

Co je pro vás na této práci nejobtížnější?

Nejnáročnější je asi práce s lidmi, která dovede být v mnohých případech vyčerpávající. Potom také příslušná administrativa.

Co vás v další práci motivuje? Prošel jste si nějakou krizí?

Asi každý zdravotník si během života nějakou krizí projde a krize se nevyhýbají ani zdravotníkům působícím při armádě. Je nutné být psychicky odolný vůči tomu, co se na člověka z armádního prostředí valí. Mě osobně v práci motivují stejně motivovaní kolegové, kteří se rádi zlepšují a vzdělávají. Také, ač to může znít banálně, mě motivuje nakupování nového a lepšího vybavení a jeho následné testování.

Proč jste se rozhodl pro kariéru vojenského zdravotníka? Co byl prvotní impuls?

Zdravotníkem jsem byl už před nástupem k armádě. Asi jsem se pro tuto cestu rozhodl především kvůli tomu, že jsem chtěl zažít nějaké dobrodružství. Prvně jsem se hlásil k aktivním zálohám, ale na krajském velitelství mi nabídli práci profesionálního vojáka. Nabídka mě oslovila, chvíli jsem o ní uvažoval a nakonec jsem nastoupil do služby v Bučovicích. A nelituju toho.

Jak vypadá takový normální den zdravotníka na misi?

Těžká otázka. Práce bývá hodně stereotypní, ale také záleží na nepříteli, jak moc je aktivní, jak často na vás posílá rakety. Někdy za den přiletí čtyři, někdy žádná. Podle toho se vše odvíjí. Chodíme do posilovny, společně jíme, máme volný čas. Na druhou stranu jezdíme na patroly, cvičíme zdravotnickou přípravu. Jsme také součástí ROLE 1, kde jsme po ruce lékaři, natáčíme EKG, odebíráme krev atd.

Máte obavy, když jdete s jednotkou?

Obavy mám vždycky. Nikdy nevíte, co se stane.

Jezdí zdravotník na každou patrolu, která se vypraví do terénu?

Není to nutností, je přítomný pouze na vyžádání velitele.

Zažil jste nějakou krizovou situaci?

Ano. Bylo to hned na mé druhé patrole, případ byl i medializován. Do naší patroly najel sebevražedný atentátník, který měl auto naplněné raketami a odpálil se. Byli tam tři ranění čeští vojáci, z nich dva lehce a jeden těžce. Ošetřovali jsme také raněné civilisty.

U patroly jste jako zdravotník sám?

Ano, tradičně tam bývá pouze jeden zdravotník, který mívá po ruce „combat lifesavery“, tedy vojáky s 14denním kurzem první pomoci v boji.

Jak proběhlo následné ošetřování po útoku? Byl na místě chaos a věděl jste, co máte dělat? Přece jen šlo o první takový zážitek…

Myslím, že celá akce byla velmi dobře zorganizovaná. Samotné ošetřování jsem si řídil sám, přičemž jsem měl po ruce jednoho „combat lifesavera“, který byl také raněný, a jednoho amerického medika.

Kolik váží výbava zdravotníka a co s sebou vždy musíte mít, bez čeho se neobejdete?

Zdravotník musí mít stejné vybavení jako běžný voják, když tedy neberu v potaz třeba kulometčíky nebo spojaře. Jde o balistickou vestu, helmu, kolenní chrániče, dlouhou zbraň, krátkou zbraň, náboje, přístroje nočního vidění plus jídlo a vodu na 24 hodin a zdravotnický batoh. Ve finále nesete okolo 50 ­kilogramů.

Zdravotník by měl být z bezpečnostních důvodů od ostatních vojáků k nerozeznání, protože právě na zdravotníky se přednostně zaměřují nepřátelští odstřelovači. Jak to děláte?

Zdravotnické batohy jsou maskované. Je to ale těžké, protože do batohu se nevejde úplně všechno, občas je vidět třeba část krčního límce. Nebo na batohu mohou být turnikety, což nepřítel snadno rozezná. Naštěstí mě ale žádný odstřelovač zatím netrefil.

Jaké problémy nejčastěji řešíte a jaké lékařské vybavení nejvíce používáte?

Asi pinzetu na klíšťata a ibuprofen. Ne, to je legrace. Nejčastěji jde o běžnější ošetření typu odřenin nebo nějakých naraženin, často pak poranění pohybového aparátu. Také se řeší angíny nebo infekce močových cest. S tím, že bychom museli někoho urgentně ošetřovat, se moc nesetkáváme.

Jaký je běžný postup při ošetřování v boji?

Musíme postupovat podle algoritmu TCCC, tedy Tactical Combat Casualty Care, to znamená, že jsme v první řadě bojovníci a musíme odvrátit útok nepřítele, abychom měli vůbec šanci ošetřovat raněného. Musíme si zajistit stabilní a bezpečné prostředí a pak postupujeme podle TCCC guidelines, zastavujeme masivní krvácení, následuje zajištění dýchacích cest, hrudníku, celková prohlídka pacienta, prevence hypotermie a podávání léčiv. Důležitý je rychlý transport do nemocnice.

Co práci zdravotníka nejvíce komplikuje?

Řekl bych, že asi administrativa. Určitou komplikací je i pohled ostatních vojáků, protože v 80 % případů se nic nestane, a tudíž se můžeme jevit jako nepotřební. Ale je to asi podobné jako s hasiči, ti jsou také potřeba až tehdy, když vypukne požár.

Jezdí na mise i ženy? Zdravotní sestry?

Zrovna na poslední misi nás zdravotní sestra střídala, takže ano.

Jak to vlastně je s ženami na misích?

Na bojové operace jsou využívaní spíš muži. Žena ve většině případů z čistě biologického hlediska nedisponuje takovými fyzickými parametry jako muž, neunese například „plnou polní“ a není při takové zátěži schopná fungovat několik hodin na patrole. Samotná výstroj váží třeba 50 kilogramů, pak nedej bože musíte odnášet raněného na nosítkách.

Můžete vyčíslit podíl žen-zdravotnic na misích?

Jenom odhaduji. Řekl bych, že je to zhruba polovina.

Myslíte, že je to pro ženy náročnější?

Ta mírová práce určitě ne. Jde o administrativu, zabezpečování, vedení výcviků atd.

Jak funguje spolupráce s koaličními partnery na zahraničních misích? Jde vše hladce?

Nejvíce jsme spolupracovali s US Army. Spolupráce s nimi byla na výborné úrovni. Vojáci americké armády jsou kamarádští a vždy usměvaví, nemají s ničím problém. Na misi jsem měl možnost spolupracovat s americkými zdravotníky, se kterými jsem držel služby v rámci jednotky MEDEVAC. To znamená, že jsem chodil na 24hodinové směny ke zdravotnické vrtulníkové jednotce, a když bylo potřeba, letěli jsme vyzvednout, zajistit a transportovat pacienta do nemocnice na Bagrámu. S některými zdravotníky jsem se spřátelil a píšeme si i teď, když už jsme všichni doma.

Používají zahraniční zdravotníci stejné postupy a vybavení?

Hodně záleží, o jakou národnost se jedná. Nejlépe stran materiálu jsou na tom samozřejmě zdravotníci americké armády. Používají nejnovější vybavení a nákupy materiálu pro ně nejsou problém, prostě si vyberou z katalogu. Postupy ošetření by měly být v ideálním případě stejné, a to právě zmiňovaný systém Tactical Combat Casualty Care. Jedná se o nejefektivnější postupy ošetřování v bojových podmínkách.

S jakými pocity se vracíte ze zahraniční operace zpět do České republiky?

Bude to znít asi legračně, ale když přiletíte do Prahy, tak si uvědomíte tu svobodu, kterou tu máme. Vidíte ji na vlastní oči. Běžně si tohle člověk neuvědomí. Můžete jít ven, beze zbraně, aniž byste se musel bát, že šlápnete na minu. Můžete autem na výlet, nakoupit si, jít do kina nebo do kavárny mezi lidi. Tohle je v zemi, jako je Afghánistán, velký problém. Každý krok tam může být váš poslední. 

---

Šárka Spáčilová, Adam Folta,
redakce Florence