Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch: Má-li zdravotnictví fungovat, musí fungovat všechny segmenty primární péče

Na otázky o úspěších a neúspěších na postu ministra, o aktuálních projektech, elektronizaci zdravotnictví, zvýšení kompetencí sester, pohledu na genovou terapii a zabezpečení nemocnic proti násilí a dalších tématech pro časopis Florence odpovídal ministr zdravotnictví Adam Vojtěch.

Uplynula zhruba polovina vašeho volebního období. Mohl byste shrnout, co se vám podařilo, co se vám naopak nepodařilo, v čem vidíte rezervy? Co byste do budoucna ještě rád změnil?

Věcí se určitě děla celá řada. Pokud bych měl zhodnotit, co se povedlo změnit k lepšímu, tak bych na prvním místě určitě zmínil jistou stabilizaci resortu. Myslím si, že ministerstvo zdravotnictví v minulosti nemělo takovou důvěru, jakou má dnes, ale samozřejmě je stále na čem pracovat. Snažíme se komunikovat se všemi segmenty zdravotnictví, protože nejde jen o nemocnice. Jsou tu lidé z terénu, ambulantní specialisté, praktičtí lékaři, stomatologové a tak dále, je jich celá řada. Chceme, aby se všichni podíleli na rozvoji zdravotnictví a také aby jim rostly úhrady. Není to tak, že vybíráme selektivně jenom nemocnice a ostatní pro nás nejsou tolik důležití. Já osobně jsem přesvědčen o tom, že má-li zdravotnictví fungovat, musí fungovat všechny segmenty primární péče, od domácí péče po specializovaná pracoviště. Myslím, že tento trend se mi za dva roky působení podařilo nastartovat. Aktivizovali jsme takzvané dohodovací řízení o úhradách, se všemi jednáme u kulatého stolu a není to o žádném selektivním vyjednávání. Úhrady meziročně stouply o 35 miliard, což nemá v historii obdoby.

Také je nutné zmínit, že se nám podařilo nastartovat reformu primární péče, která je nejdůležitější, protože se s ní občan setkává nejčastěji. V současnosti se v této oblasti potýkáme se stárnoucími praktickými lékaři. Praktici v minulosti často fungovali jen jako článek, který pacienta přeposílal k jiným lékařům, my chceme rozšířit jejich kompetence tak, aby se o pacienta hlavně starali. Jde určitě o běh na dlouhou trať, ale je to velmi důležité. Pokud nebude fungovat primární péče, tak to například znamená, že nemocnice budou přetíženy a skončí v nich i případy, které mají být řešeny například v terénu. Stejně tak se nám podařilo nastartovat podporu domácí péče, která je také důležitá, protože ulevuje nemocnicím. Pacient může zůstat v domácím prostředí a není nucen k hospitalizaci. Povedlo se nám akcentovat segmenty, které předtím nebyly tolik zapojené, byť jsou zásadně důležité pro fungování zdravotnictví. V neposlední řadě se povedlo rozhýbat reformu péče o duševní zdraví, která cílí na to, aby pacienti mohli být léčeni v komunitních centrech. Tak budou moci žít plnohodnotný a standardní život za pomoci multidisciplinárních týmů, nebudou muset být zavření v psychiatrických zařízeních. Letos se nám podařilo přesunout asi 1600 pacientů z léčeben do komunitních center.

Poslední, co bych zmínil, je zavedení elektronického receptu. Projekt běží dva roky a zatím se nevyskytly žádné problémy. Lidé si na systém SMS a QR kódů zvykli.

A co se nepovedlo?

Stále se potýkáme s personálními problémy. Je potřeba si přiznat, že situace není nikterak ideální. Jde především o sestry, byť se v poslední době situace začíná stabilizovat a sester neodchází tolik jako dřív. Meziroční úbytek je nižší. Situace se ovšem nedá stabilizovat ze dne na den. Je to na delší běh. Abyste do systému dostali více sester a lékařů, musíte je nejdřív dostat do škol – a tady je ještě jeden úspěch, který jsem zapomněl zmínit: podařilo se nám rozšířit kapacity lékařských fakult. Tím pádem budeme mít více absolventů v horizontu šesti sedmi let. Na personální úrovni nás čeká hodně práce.

Aktuálně pracujeme na změně několika zákonů. Jednak se to týká změny dostupnosti léků – takzvaný emergentní systém, zamezení nelegálnímu vývozu léků z České republiky –, jednak usilujeme o elektronizaci lékařské dokumentace, aby bylo možné sdílet data mezi různými články v péči o pacienta.

Na co si zdravotnický personál nejvíce stěžuje, co dolehne k vašim uším?

Stesky jsou, byly a budou. V současnosti se nejvíce ozývají ty, které souvisejí s přetěžováním personálu. Jde o sestry i lékaře a otázku přesčasů, což je diskutované téma, byť nesnadno řešitelné. Každý rok se samozřejmě objevuje téma finančního podhodnocení, ale objektivně došlo k nárůstu odměňování zdravotníků. Řada z nich to ocenila a problém nyní vidí jinde než v penězích, tedy v tlaku a přetížení v práci. Řešení je právě v reformě primární péče, která uleví nemocnicím.

Co nejvíce komplikuje práci střednímu zdravotnickému personálu?

Je to jistě celá řada věcí. U sester je to často výše zmiňovaný nedostatek personálu, který ústí v jejich přetěžování. Také narážíme na to, že chybí nižší zdravotnický personál, který by měl právě sestrám usnadňovat práci. Jedná se třeba o fyzicky náročné úkony a podobně. Samozřejmě to není správně a my chceme systém budovat tak, aby sestra byla odborným pracovníkem a nedělala jen úkony fyzického rázu. Má být kompetentní zdravotník a má mít po ruce vyškolený nižší zdravotnický personál.

Měl by fungovat tým a sestra by neměla dělat spektrum prací od úklidu pracoviště po podávání léků. Často se také setkávám s tím, že střednímu zdravotnickému personálu ztěžují práci špatně nastavené kompetence. Právě sestrám se snažíme kompetence rozšiřovat, a tím je více emancipovat. V současnosti zvažujeme podporu komory sester, která by mohla být jakýmsi zastřešujícím orgánem či institucí. Mohla by například pomáhat při dalším vzdělávání.

Často se zmiňuje i otázka administrativy. Tedy že sestra i lékař jsou zavalení haldami formulářů, takže nemohou léčit pacienty, což je jejich primární poslání.

My už jsme kroky pro zlepšení tohoto problému učinili. V minulém roce došlo k redukci ošetřovatelské dokumentace, která byla vedena sestrami. Vím, že v řadě nemocnic říkají, že se snížil objem dokumentace o polovinu. Takže v tomto ohledu se snažíme také odlehčovat. Ale na druhou stranu nějaká administrativa vždycky bude, zdravotnictví se totiž bez administrativy dělat nedá. Musí být nějaká firemní stopa, záznamy, vykazování pojišťovnám atd. Otázka je, jestli tuto práci musí dělat sestra, nebo ji může dělat nějaký administrativní pracovník, jehož cestou se právě snažíme jít. V tomto roce spouštíme kurz administrativní pracovník ve zdravotnictví, který by měl po poměrně krátkém školení převzít vedení administrativy od sestry nebo lékaře. Tento krok lze oproti zvýšení počtu zdravotnických pracovníků učinit poměrně rychle.

Kdy by reálně k ulevení od administrativy mohlo dojít?

Zatím vše běží ve zkušební verzi. Ze strany nemocnic, ambulancí a dalších zdravotnických zařízení je o administrativního pracovníka zájem. Kurz není nikterak složitý a požadavkem je pouze maturitou ukončené středoškolské vzdělání. První pracovníci vyjdou ze studia někdy v průběhu jara a pak se mohou zapojit do procesu. Je to skutečně v řádech měsíců nebo roku.

Mluví se o motivačních prvcích pro pracovníky ve zdravotnictví, například o výslužném nebo o dřívějším odchodu do důchodu. Je to reálně možné?

Diskutujeme o tom, dokonce jsme založili pracovní skupinu pro personální stabilizaci, nic takového tu předtím nebylo. Jsou v ní zástupci zaměstnavatelů, odborů a další. Pokud jde o finanční ohodnocení typu výsluh, aktuálně jednáme s ministerstvem financí, pokud jde o dřívější odchod do důchodu, jsme v kontaktu s ministerstvem sociálních věcí. Není to ovšem jenom o penězích a časnějším odchodu do důchodu. Přišli jsme s některými dalšími opatřeními, která se již v reálu zavádějí – jedná se například o psychosociální podporu zdravotníků. Často těch, kteří jsou ve větším tlaku, jmenovitě záchranáři nebo zdravotníci na ARO atd. V řadě nemocnic už psychosociální podpora v praxi funguje. Z mého pohledu je nutné, aby v nemocnici byl někdo, na koho by se zdravotník zažívající emocionální vypětí, setkávající se s vážnými případy mohl obrátit a takzvaně nevyhořel. Psychosociální pracovníci už pomáhali například zdravotníkům po střelbě v ostravské fakultní nemocnici.

Co by podle vás mohlo do zdravotnictví přilákat mladé lidi a motivovat je?

Určitým prvkem jsou jistě finance. Ovšem pro mladé lidi často nejsou peníze na prvním místě, jak pozorujeme. Je to hlavně o tom, že mileniálové a mladší generace chtějí mít „work-life-balance“, tedy nějaké vyrovnání pracovního a osobního života, často chtějí zkrácené úvazky atd. Pokud se zdravotnictví tomuto trendu přizpůsobí, pak určitě půjde o motivační prvek, který by mohl přilákat mladé lidi.

Jsem přesvědčen, že pro práci ve zdravotnictví musí mít člověk určitý charakter, nemůže zde pracovat úplně každý. Není to přepisování tabulek v kanceláři, čímž tuto práci nechci shazovat, ale ke zdravotnictví musí mít člověk nějaký vztah, musí se chtít starat o druhé, mít to v sobě. V současnosti se právě povolání sestry snažíme prezentovat, probíhají kampaně „Studuj zdrávku“ nebo „Nursing now“. Snažíme se ukazovat toto povolání jinak než v negativním smyslu, zdůrazňujeme jeho prestiž a přínos pro společnost. Cílíme tím na mladé, kterým je okolo patnácti a rozhodují se o své budoucí kariéře. Právě kampaně v podobném duchu by je mohly do zdravotnictví nasměrovat.

Jak se díváte na dobrovolníky ve zdravotnictví? Je jejich zapojení přínosem?

Bezesporu ano. Dokonce už jsme spustili některé programy, které mají podpořit dobrovolnictví ve zdravotnictví. Rozdělujeme poskytovatelům dotace, aby rozvíjeli dobrovolnickou spolupráci. Ta samozřejmě v řadě nemocnic fungovala i dříve. Myslím, že je mezi námi mnoho lidí, kteří se takto chtějí zapojit a můžou dělat třeba práci, na kterou sestra nemá tolik času. Dobrovolníci pacientům například čtou, tráví s nimi čas nebo s nimi vyvíjejí pohybové aktivity. Sestra se pak věnuje spíše odborné stránce. Dobrovolníci skvěle doplňují sestry a zvyšují celkovou kvalitu zdravotní péče ze subjektivního pohledu pacienta atd.

Zákaz kouření v restauracích a na veřejných místech už je tu také cca dva roky. Máte nějaké měřitelné výsledky? Mělo to například vliv na snížení počtu pacientů trpících nemocemi způsobenými kouřením?

První data ukazují, že vliv toto rozhodnutí mělo, že se snížil počet pacientů akutně hospitalizovaných pro diagnózy přímo související s kouřením, ať je to třeba astma, infarkt myokardu či další choroby. Vidíme, že od té doby počet těchto pacientů klesá, ale musíme být v prezentaci výsledků obezřetní, protože opatření platí pouze relativně krátkou dobu. Ovšem nemyslím, že se během dvou let nějak zásadně změnily návyky kuřáků, a například snížení počtu onkologických onemocnění způsobených kouřením se projeví až s delším časovým odstupem, protože kuřák se k nádoru většinou neprokouří během roku, ale jsou to spíš desítky let. Existuje k tomu velké množství studií a poznatků.

Trend je takový, že v čase klesá počet kuřáků obecně, dokonce i dětí, které kouří pravidelně. Určitě to zatím není úplně ideální, protože Česká republika je stále co do procenta kuřáků v první třetině žebříčku zemí EU.

Myslíte, že zvýšení daně na tabák a některé druhy alkoholických nápojů sníží jejich spotřebu?

U cigaret se už něco odpracovalo, ale u alkoholu zatím nikoli. Z hlediska konzumace alkoholu v přepočtu na obyvatele patříme k evropské špičce, a proto prosazujeme opatření, která povedou ke snížení konzumace alkoholu. Kroky konzultujeme s WHO a právě zvýšení daně je jedním z opatření, která vedou ke snížení konzumace těchto dvou komodit. Ale nutno dodat, že to není a ani nemůže být jediné opatření. U alkoholu se daň nezvyšovala asi deset let, a přitom se zvyšovaly příjmy, tím pádem je alkohol levnější a jeho dostupnost vyšší. Pokud se podíváme okolo po Evropě, tabák i alkohol jsou u nás jedny z nejlevnějších.

Jaká jsou tedy další opatření?

Jedná se například o omezení konzumace tabáku a alkoholu ve veřejných prostorách. Pak je určitě důležité omezení reklamy, na tabák je reklama zakázaná, na alkohol zatím nikoli. Alkohol vidíte všude, na billboardech, v tiskovinách, v televizi i na internetu. My se v současnosti snažíme cílit na redukci reklamy na alkohol. V neposlední řadě je důležitá osvěta. Celkově jde také o běh na delší trať, ale je nutné s tím něco dělat.

Lidé se často ptají, proč omezujeme jejich svobody, že mohou pít a kouřit, jak chtějí. Problém je v tom, že potom se tato „svoboda“ projevuje ve zdravotnictví, kdy vynakládáme obrovské prostředky na léčbu nemocí, které alkohol a tabák způsobují. Alkohol je navíc spojený i s kriminální činností, dopravními nehodami. Dopad na zdravotnictví je fatální. Je tedy v zájmu státu a ministerstva zdravotnictví, abychom snižovali tyto nežádoucí faktory a dbali o zdraví obyvatel.

Co si myslíte o vstupu technologických novinek a informačních technologií do zdravotnictví? Co vám připadá nejpřevratnější?

Jsem velký fanoušek všech technologií obecně, myslím si, že technologie mohou výrazně změnit zdravotnictví. I proto pracujeme na digitalizaci. E-recept je první vlaštovka a už vidíme, že to funguje a že je pro pacienty pohodlnější než předchozí papírové recepty. Je to o digitalizaci a sdílení dat. Dnes se hodně rozvíjejí různé technologie na bázi umělé inteligence a věřím, že to je velký převrat. Umělá inteligence bude schopna číst snímky z magnetické rezonance nebo mamografu, bude schopna vyhodnocovat výsledky možná přesněji než lékař. Je schopna pracovat s obrovskými objemy dat, která si samozřejmě běžný člověk nemůže zapamatovat. Tato práce s velkými daty milionů pacientů, která jsou použitelná v rámci jednoho nástroje v rámci diagnostiky, může být dobrým a převratným nástrojem pro lékaře.

Ve zdravotnictví je ještě jedna oblast, která se rozvíjí, a to je telemedicína. Už funguje i u nás a řada pacientů, kteří jsou například chronicky nemocní, mají kardiologické problémy a podobně, je sledována na dálku a nemusí tak často chodit k lékaři na pravidelné prohlídky. Odesílají svá data přes mobil nebo tablet a lékař je sleduje a vyhodnocuje. To je velmi dobrý nástroj pro medicínu v rámci chronických chorob, které jsou dnes největší zátěží pro zdravotnictví.

A co podle vás genová terapie?

Genová terapie znamená obrovský přelom v medicíně. To, že budeme schopni vyléčit nemoc, kterou zatím vyléčit neumíme, je fascinující. Byl jsem na jedné tiskové konferenci a tam ji jeden z řečníků nazval medicínou snů. Genová terapie je skutečně schopná vyléčit pacienty, kteří by byli léčitelní, ale ne vyléčitelní. Je schopna modifikovat „pošramocený“ gen, a tím pádem eliminovat chorobu. To je něco, co je převratné například u vzácných onemocnění, často nevyléčitelných. První preparáty se objevují v oblasti léčby cystické fibrózy či hemofilie a budou se objevovat další a další. Je to velmi nákladná léčba, v současné době jde o desítky milionů korun za terapii pro jednoho pacienta. Bezesporu se to časem, stejně jako u jiných léků, změní. Musíme posuzovat přínos léků, zda zvyšují kvalitu života pacienta, opírat se o názory odborných společností, a pokud léky přínosné jsou, musíme zkrátka léčbu pacientům zajistit. Léčba může být finančně náročná, ale pacient se vyléčí a může fungovat, pracovat a být produktivní v rámci ekonomiky. Vše má své pro a proti a je to jen o vyhodnocení konkrétního léku. Genová terapie je bezesporu velmi slibná a může v řadě oblastí změnit léčbu pacientů.

Bude možné najít prostředky pro lepší zabezpečení nemocnic?

Je třeba si přiznat, že toho nejsme schopni na sto procent, to nejsou schopni ani nikde jinde na světě. Na druhou stranu nad tím nemůžeme mávnout rukou a ani to neděláme. Diskutovali jsme s ostravskou nemocnicí i dalšími a činíme určitá opatření, aby minimálně nemocnice byly z hlediska ochrany lépe zabezpečeny. Dnes nemocnice vytvářejí bezpečnostní analýzy, na které jim dáváme finanční prostředky, aby identifikovaly bezpečnostní nedostatky, například špatný kamerový systém, a vytvořily krizové plány. To aktuálně probíhá. Také provádějí školení personálu. Ostatně v Ostravě se po školení personál v krizovém případě zachoval přesně, jak měl. Zabarikádoval se v ordinacích, aby se tam útočník nedostal. Je důležité, aby personál věděl, jak v takových situacích postupovat, jak má probíhat evakuace pacientů.

Nechceme z nemocnic dělat vězení a asi by to ani nebylo správné. Je třeba si uvědomit, že nemocnice je obrovský veřejný prostor a chodí tam pacienti, příbuzní, veřejnost, je tam velký obrat lidí. Nedokážu si představit, že bychom každého prohlíželi a kontrolovali jeho osobní věci. To myslím není úplně správná cesta.