Jak se stát sestrou v Austrálii?

S Martinou Vondráčkovou (30 let), zřejmě vůbec první českou sestrou v Austrálii, o tom, jaká je u protinožců praxe u lůžka, ale hlavně o tom, jak nesnadné je stát se v Austrálii sestrou, když přicházíte odjinud. 

Martino, jak jste se jako sestra původem z Liberce ocitla
v Austrálii? 

V roce 2014 jsme s partnerem opus- tili Českou republiku a odjeli začít nový život do australského města Sydney. O dění v českém zdravotnictví se ale stále zajímám a již několikrát jsem četla články o tom, jak české sestry utíkají do zahraničí za lepším. Austrálie a Nový Zéland v těchto textech často gurují a podané informace nemohou být dále od pravdy. 

Je pro českou sestru složité začít v této profesi pracovat v Austrálii? 

Teprve nedávno se mi po několikaletém snažení podařilo se v Austrálii zaregistrovat jako zdravotní sestra a podle mých dostupných informací jsem pravděpodobně první česká sestra s českým vzdě- láním, které se to podařilo. Proces je nesmírně zdlouhavý (trvalo mi
to tři roky), emocionálně i finančně velice náročný. A to je zřejmě hlavní důvod, proč to od nás z Čech nikdy nikdo takzvaně nedotáhl do konce. Po sestrách se vyžaduje špičková angličtina, která musí být prokázána IELTS testem, v němž je požadováno velmi vysoké skóre v akademickém modulu. Já do Sydney přijela již s velmi pokročilou angličtinou, ale i tak mi trvalo rok 
a půl intenzivního učení, než jsem dosáhla potřebného skóre. Po spl- nění testu z anglického jazyka následuje žádost k registrační komisi, která si může vyžádat – a ve větši- ně případů také vyžádá – spoustu dalších dokumentů, občas velmi absurdních. Ty pak aplikant musí shánět „po všech čertech“. Už bych ani nespočítala, kolikrát jsem musela kontaktovat školy, v nichž jsem studovala, a tázat se po všemožných papírech. Ministerstva školství a zdravotnictví jsem musela oslovit několikrát, než se mi vůbec ozvala. 

Jak jste celou situaci vnímala? 

Byla to velmi vyčerpávající práce
 a chtěla jsem to několikrát vzdát... Naštěstí jsem vydržela a moje žá- dost byla po několika měsících kompletní. Po tak dlouhém snažení jsem ale obdržela nemilé vyjádření: moje bakalářské vzdělání a více než pět let praxe u lůžka na chirurgii nebylo dostačujících. 

Jaké jste měla další možnosti, když byly vaše vzdělání a praxe z České republiky zhodnoceny jako nedostatečné? 

Když jsem trvala na získání registrace, byla jsem odkázána na Bridging Program, takzvaný přemosťova-
cí program, který jsem ale muse
la splnit do roka. Dlouho jsem tuto možnost zvažovala, samozřejmě 
i peníze hrály velkou roli. Přece jen tento tříměsíční program stojí asi 250 000 korun. Nakonec jsem do toho ale šla a zase se šest měsíců prala s byrokracií, podstupovala mnohé testy a očkování a nakonec odjela na univerzitu do Melbourne, jelikož v Sydney už nebyl volný termín. Po dlouhé době jsem se tak opět dostala k lůžku, jen s tím rozdílem, že tentokrát v Austrálii. 

Jaké byly vaše zážitky z praxe v Melbourne? 

Prvních pár týdnů pro mě bylo šokujících. Protože jsem svou praxi měla absolvovat v soukromém sek- toru, očekávala jsem, že bude velice moderní a luxusně vybavený. Opak byl pravdou, nemocnice vypa- dala asi tak, jako kdybych se u nás v Čechách vrátila o deset let zpátky. Lékaři vše psali ručně, sesterna byla malinká. I dokumentace byla velice nedokonalá a poskytovala mnoho prostoru pro možné chyby. Jako všechno předtím, i tohle jsem ale přežila, vše potřebné splnila a obhájila svou registraci. Ovšem nemohu říci, že zrovna tato praxe u lůžka mi dala nějakou novou, vzrušující zkušenost. 

A co bude dál? 

Svého cíle jsem nakonec dosáh
la a už jsem registrovanou sestrou
 v Austrálii. Ovšem teprve až začnu pracovat v nemocnici, uvidím, zda se mi celá ta snaha, úsilí a pevná vůle vyplatily. Naprosto jistě ale vím, že do soukromého sektoru už nechci. 

Teď jste si dala trochu pauzu... 

Ano. Dostala jsem sice nabídku na práci v nemocnici, ale vzhledem
k tomu, že se mi vyřizují lepší víza, a také k tomu, že jsem už konečně potřebovala vypnout, jsem na pár měsíců Austrálii opustila, abychom si s partnerem odpočinuli a trochu cestovali. Do Austrálie se vrátím, až budu mít vyřízený trvalý pobyt, což je momentálně v procesu. 

Na co se můžete těšit? Jak se vlastně v Austrálii sestry mají ve srovnání se sestrami v Česku? Mám na mysli pracovní podmínky, finanční ohodnocení, ale i sociální status a respekt veřejnosti k profesi. 

To je celkem zajímavá otázka. Rozdíly pro mě byly markantní, a to hlavně v počtu pacientů, o které se sestra stará. Pokud se jedná o státní zdravotnické zařízení, má sestra na starosti pacienty čtyři, pokud jde o soukromý sektor, tam nejsou tak přísné regulace, takže většinou má sestra na starosti pacientů pět. Ale pozor, v Austrálii moc neznají pomocný personál, jako jsou naše ošetřovatelky – ty bývají spíše v domovech důchodců. Takže sestra má sice „jen“ čtyři nebo pět pacientů, ale dělá naprosto vše. Od hygieny, krmení až po podávání léků. Sama jsem to zažila na vlastní kůži v nemocnici v Melbourne, kde moji pacienti byli dost často nesoběstační, a tak se taky stalo, že jsem od sedmi do jedenácti jen spr- chovala. Nutno ovšem dodat, že zdravotníci mají zákonem dáno, že nesmějí fyzicky zvedat pacienty nebo se podobně namáhat. Na všechno mají přístroje, které musejí být na každém oddělení. Díky nim jsme pak byli schopni zvednout ležícího pacienta pouze stisknutím tlačítka, provést hygienu, úpravu lůžka nebo změnu polohy úplně bez námahy a bolesti zad. A víte, co sestra udělá, když pacient padá? Ustoupí a nechá ho spadnout. Její zdraví je předněj
ší a ona to moc dobře ví. To jste měli vidět oči místních sestřiček, když jsem jim řekla, že jsem se starala přes den o dvanáct pacientů a v noci až o pětadvacet!
 Další odlišností je, že nedělají dvanáctky. Všude se pracuje jen na osmihodinové směny, což je na jednu stranu dost krátká směna, ale na stranu druhou jsou potom sestry 
v práci častěji. Také dokumentace je v Austrálii úplně jiná, o dost jednodušší. Nám vštěpovaný ošetřovatelský proces vůbec neznají, natož aby ho používali. Chyběla mi však blízká spolupráce s lékaři. V Liberci jsem se vždy cítila být v týmu lékař – sestra. V Melbourne mi bylo vše pouze předáno od staniční sestry, která chodí na vizitu s doktory. Řekla bych, že sesterské povolání je v Austrálii považováno a respektováno. Finančně se platy sester pohybují od 65 000 AUD za rok (cca 86 000 Kč/měs. – poz. red.). Plat samozřejmě roste se vzděláním a zkušenostmi. 

Co byste doporučila sestrám, které by chtěly následovat vaši cestu? 

Pokud by někdo i po všem, co jsem popsala, chtěl zkusit registraci
v Austrálii, doporučuji především obrnit se trpělivostí, být vytrvalý a mít dostatečné finanční prostředky. Nesmíte také zapomenout, že bez minimálně bakalářského vzdělání nemáte šanci. Potřeba je také doložit potvrzení minimálně o třech letech praxe v posledních pěti letech. Až se bude v médiích opět hovořit o tom, jak sestry odcházejí do Austrálie a na Nový Zéland, kde je to velmi podobné, vzpomeňte si, jak je to obtížné a drahé. Ráda bych viděla českou sestru, která si může dovolit zaplatit takové peníze z českého platu. Já vše potřebné k registraci hradila z australského platu, ale i tak to bylo hodně drahé, navíc do toho jdete s tím, že výsledek je nejistý.
O všech výdajích jsem si pečlivě vedla poznámky a na konci došla k sumě 310 000 korun. A to nepočítám letenky a náklady na ubytování na univerzitě v Melbourne. Ráda bych ale do- dala, že jsem v Česku studovala v posledním ročníku všeobecných zdravotních sester, když došlo ke změně na zdravotnické asistenty. Vědomosti, které jsem získala na zdravotní škole a později i při vyšším odborném studiu a bakalářském studiu, byly mnohokrát velice oceněné australským zdravotnickým personálem. Situaci budu z Austrálie i nadále sledovat
a přeji mnoho síly českým sestrám.

---

Všechny informace mohou případní zájemci o práci sestry v austrálii najít na webových stránkách aHpra (australian Health practitioner regulation agency), což je společnost zodpovědná za registraci všech zdravot- nických pracovníků, od lékařů a sester přes psychology až po fyzioterapeuty.