Informovaný souhlas aneb rozhodující je slovo pacienta

Každý lékařský zákrok může být, až na stanovené výjimky, proveden pouze tehdy, když s ním pacient souhlasí. Souhlas by měl udělit teprve na základě řádného poučení. Tyto dvě věty se zdají být jednoduché, v praxi však přinášejí řadu problémů a dotazů, které jsou pro právní poradce Kanceláře Ombudsmana pro zdraví takřka každodenním chlebem.

Jakmile přijme poskytovatel zdravotních služeb pacienta do péče, zavazuje se pečovat o jeho zdraví v rámci svého povolání či předmětu činnosti. Tomutozávazku dostává prostřednictvím svých zaměstnanců, tj. lékařů, sester atd., nebo vlastní osoby, pracuje-li sám. Péče o zdraví je občanským zákoníkem specifikována jako úkon, prohlídka nebo rada a všechny další služby, které se týkají bezprostředně ošetřovaného a které jsou vedeny snahou zlepšit či zachovat jeho zdravotní stav. V tomto vztahu je bezpochyby tím zkušenějším a erudovanějším zdravotník, přesto jde ale o zdraví pacienta (nebo chcete-li, klienta), a proto je vlastně logické, že až na výjimky nelze nic dělat bez jeho souhlasu. Při odběru krve senapříkladza souhlas považuje to, že pacient nastavil ruku. V některých případech pak stačí ústní souhlas, který však musí být zaznamenán do zdravotnické dokumentace. Při hospitalizaci jde vždy o souhlas písemný.

Podstatné je porozumění

Pokud si chcemeněco pořídit, zpravidla o tom napřed sháníme informace, které nám pomohou správně se rozhodnout. Dost podobné je to i v případě poskytování zdravotních služeb. Než si je „objednáme“, měli bychom rozumět tomu, co s námi budouzdravotníci provádět. Poskytovatel zdravotních služeb je povinen pacientovi srozumitelně vysvětlit, co s ním bude dělat, například v čem bude spočívat zamýšlené vyšetření. Po jeho skončení je opět povinen seznámit pacienta s jeho zdravotním stavem a navrhovaným postupem léčby. A to takovým způsobem, aby to dotyčný pochopil. Musí mu být jasné, v čem spočívá jeho zdravotní problém, proč je nezbytná další péče, jaký je její účel,a také to, jaké následky lze očekávat – včetně možných rizik. Poučeníby mělo přijít vždy, kdyžje to vzhledem k vývoji léčby třeba. Nezbytnou součástí každého souhlasu je datum a podpis.

Z toho všeho jasně vyplývá, že poučení nemůže provést kdokoli.Rozumíme důvodům, proč si v některých nemocnicích přicházejí s pacientem o všem promluvit sestry. Chápeme i to, proč někde pacient dostane k podpisu jen standardizovaný dokument s poznámkou, že tam je vše popsané a případně se může zeptat. Jenže ať je sestra jakkoli vzdělaná a zkušená a dokument nanejvýš podrobný, nestačí to. Sestra ani text na papíru totiž už ze samotné podstaty věci nemohou být schopny pacienta seznámit přesně s tím, co ho čeká například při plánované operaci, jaké jsou její přínosy, důsledky, rizika, jaké jsou jiné možnosti řešení a proč je lékař nedoporučuje, co bude následovat po operaci apod. A už vůbec nejsou připraveny na případné dotazy. Sestry (a další nelékařský zdravotnickýpersonál) mají prostě z hlediska odbornosti určité kompetence a ty jim jasně vymezují jejich pracovní činnost. Poučení pacienta před podepsáním informovaného souhlasu mezi ně určitě nepatří.

Podle zákona má povinnost poučit pacienta a vyžadovat od něj informovaný souhlas zdravotnický pracovník, který bude poskytovat danou službu. Většinou je to lékař, může to být ale například i porodní asistentka. Bohužel skutečnost je často jiná, což potvrzujíslova nelékařských zdravotnických pracovníků i naše zkušenosti.Zanedbávání poučení v rámci informovaného souhlasu je jednou nejčastějších příčin sporů mezi poskytovateli zdravotních služeb a pacienty.

Když pacient nic vědět nechce

Může se stát, že pacient informace o svém zdravotním stavu znát nechce. V takovém případě se může svého práva na ně vzdát, případně může určit, které osobě mají být podány. Obě skutečnosti musejí být zaznamenány, podepsány pacientem a zdravotnickým pracovníkem a založeny ve zdravotnické dokumentaci. Vzdát se práva na podání informací však nemůže pacient, který trpí infekční nemocí nebo jinou nemocí, v souvislosti s níž může ohrozit zdraví nebo život jiných osob.

Již udělený souhlas lze odvolat!

Zákon praví, že pacient může svůj souhlas s poskytnutím zdravotních služeb odvolat. Ovšem nikoli pokud již byl zdravotní výkon započat a jeho přerušení může způsobit vážné ohrožení jeho zdraví nebo života. Odvolání souhlasu přitom může mít jakoukoli formu, přestože samotný souhlas musel být proveden písemně. To znamená, že svůj souhlas můžete odvolat i ústně − zdravotnický pracovník o tom musí provést záznam do zdravotnické dokumentace.

Odmítnutí zdravotních služeb

Pacient má samozřejmě právo na provedení lékařského zákroku odmítnout − vyjma případů, kdy lze zdravotní služby poskytnout bez souhlasu. V takovém případě mu lékařem (nikoli sestrou) musí být opakovaně podána informace o jeho zdravotním stavu v rozsahu a způsobem, ze kterého je zřejmé, co mu vinou odmítnutí léčby hrozí. Pokud dotyčný trvá na svém, učiní se o tom písemné prohlášení, tzv. negativní reverz.

Mluvit je třeba i s nesvéprávným

Poučen musí být každý pacient, dokonce i ten, kdo není plně svéprávný, a to způsobem přiměřeným jeho schopnosti informace pochopit. Zároveň je nutné, aby lékař předal všechny i jeho zákonnému zástupci.

Souhlas není svobodný, pokud:

• pacient souhlasil např. pod nátlakem rodiny, lékaře či byl nucen rozhodnout se ve stavu akutní bolestia souhlas bylo možné získat dříve, než tato bolest nastala;
• pacient pouze podepsal standardizovaný formulář, aniž by tomu předcházelo poučení formou rozhovoru s lékařem, který bude zákrok provádět;
• je poučení poskytováno v době, kdy si pacient myslí, že je již vše připraveno a zákrok je neodvratitelný, např. cestou na operační sál;
• byl pacient poučen pod vlivem tlumících léků, návykových látek nebo duševní poruchy– v takovém případě postrádá způsobilost souhlas či nesouhlas udělit.

Nepoučení neznamená jasnou vinu

Jestliže pacient neobdrží před zákrokem náležité informace o jeho rizicích a alternativách tak, jak na ně má právo, neznamená to automaticky, že za případnou škodu na zdraví odpovídá poskytovatel. Podle Nejvyššího soudu ČR totiž pacient nemůže požadovat náhradu škody způsobené lékařským zákrokem, který byl proveden lege artis, a pokud újma na zdraví, k níž při něm došlo, nebyla zaviněna lékaři, ale byla přípustným rizikem příslušného výkonu. Pacient však může podat na poskytovatele žalobu na ochranu osobnosti, protože před zákrokem neobdržel informace, na které měl právo.