Eutanazie jako špička ledovce celkové spirituální krize světa

V souvislosti s blížícím se termínem předložení návrhu zákona o eutanazii se 4. 10. 2019 v Poslanecké sněmovně PČR konala konference s názvem Kvalitní paliativní péče jako prevence eutanazie. Odborné konference na půdě sněmovny mají našim zákonodárcům sloužit především k orientaci v problematice, o které budou hlasovat.

Zaznělo mnoho kvalitních příspěvků, účast však byla minimální – akce se podle průzkumu zúčastnili pouze tři poslanci. Tento počet zahrnuje též poslankyni Pavlu Golasowskou (KDU-ČSL), která konferenci svolala a zaštítila.

Vedle našich českých odborníků byli mezi přednášejícími také dva zástupci zemí, kde je eutanazie legální, a to prof. Dr. Theo Boer, nizozemský profesor zdravotnické etiky, bývalý zastánce eutanazie a také bývalý člen výboru pro eutanazii, který nyní varuje země, kde se o jejím uzákonění diskutuje, a dále Dr. Frank Jacob, lucemburský lékař a specialista na paliativní péči.

Úvodem parafrázujme myšlenku výše zmíněného prof. Dr. Theo Boera: „Můžeme považovat společnost za kulturní a kultivovanou, pokud místo odstranění problému řeší situaci odstraněním člověka?“

Příčiny diskusí o uzákonění eutanazie jsou řešitelné

První odborné přednášky se ujala MUDr. Marie Svatošová, zakladatelka hospicového hnutí v ČR. Příčiny diskusí o uzákonění eutanazie klasifikuje v rovině medicínské a v rovině společenské a vztahové:

V rovině medicínské se jedná o:

a)          zmatky v pojmech (povědomí lidí o tom, co je, a co není eutanazie),

b)         hrubé chyby v ošetřovatel­ské/medicínské péči, resp. syndrom vyhoření,

c)          strach ze smrti, resp. dystanazie.

 

Všechny tyto příčiny jsou řešitelné. Zejména edukací veřejnosti, a to i zdravotnické, dodržováním zákona o zdravotních službách, kvalitní výukou na školách atp.

V rovině společenské a vztahové dělí příčiny volání po eutanazii na:

a)          přání seniorů „nebýt (dětem) na obtíž“,

b)         absenci smyslu života při zhoršeném stavu,

c)          celospolečenský problém pohrdání hodnotami a „otrávenost životem“.

 

Tyto příčiny jsou řešitelné obtížně, dlouhodobě, nelze je vtěsnat do paragrafů. Často vycházejí ze špatných výchovných modelů, komplikovaných rodinných vztahů a jiných společenských abnormalit. Jak také řekl Mgr. et Mgr. Marek Orko Vácha, Ph.D., katolický kněz, biolog a přednosta Ústavu etiky na 3. LF UK v Praze: „Eutanazie je špičkou ledovce celkové spirituální krize světa.“

Podle Dr. Svatošové je také třeba mít se na pozoru před emotivními manipulativními srdceryvnými příběhy v médiích, jako například nedávno médii proběhnuvší italskou kauzou „DJ Fabo“. Ústavní soudci posuzovali případ Marca Cappata, politického aktivisty a činitele Radikální strany, jež je historicky nakloněna potratům a eutanazii. Ten v roce 2017 pomohl ve Švýcarsku se sebevraždou Fabianovi Antonianimu, známému jako DJ Fabo, který zůstal po autonehodě slepý a nemohl pohnout žádnou z končetin. Italský ústavní soud nakonec rozhodl, že asistovaná sebevražda nemusí být vždy nezákonná. Z mimořádných případů však nelze vyvozovat obecné soudy, natož zákony, mimořádné případy je nutno řešit individuálně.

Argument nesnesitelné fyzické bolesti rovněž není v 21. století relevantní. Pokud pacient trpí nesnesitelnou bolestí, je špatně léčen. Řešením problematiky je rozvoj a podpora paliativní a hospicové péče, která doprovází umírajícího člověka k důstojné smrti ve všech oblastech jeho života, tj. v bio-psycho-socio-spirituální rovině. Kromě toho už ze studie van der Wala z roku 1991 vyplývá, že „minimum pacientů žádá o eutanazii z důvodu nesnesitelné bolesti“.

Na tyto myšlenky navázal ve svém příspěvku PhDr. Mgr. Robert Huneš, MBA, ředitel Hospice sv. Jana Nepomuka Neumanna a prezident Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče. Kromě zajímavých poukázání na paradoxy „zákona o zabíjení pacientů“ a historických paralel kladl důraz na humanizaci zdravotnictví i pečovatelských služeb, lepší přípravu budoucích lékařů a sester na problematiku umírání, zmírnění nežádoucího pocitu osamělosti, obav a smutku nemocných lidí. Za zmínku a zamyšlení stojí citace filozofa Martina Heideggera: „Technika překonala všechny vzdálenosti, nevytvořila však žádnou blízkost.“

Zákony jedné země nelze jen tak aplikovat v jiné

Důležitou informaci přítomným předala také náměstkyně ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha, který se z plánované účasti večer předem z pracovních důvodů omluvil. Na otázku ohledně postoje ministerstva zdravotnictví k připravovanému zákonu explicitně uvedla, že ministerstvo zdravotnictví je proti uzákonění eutanazie.

Z přednášky Dr. Franka Jakoba pak vyplynulo, že nízký počet provedených eutanazií v Lucembursku může být dán tím, že lékaři nejsou ochotni eutanazii vykonávat. Například v nemocnici, kde je zaměstnán, pracuje asi 160 lékařů a nikdo z nich není údajně ochoten eutanazii provést. Dále je v zemi dobrá ekonomická situace a paliativní péče na velmi vysoké úrovni, takže pacienti nemají potřebu o eutanazii žádat. Dr. Jakob upozornil také na to, že není možné aplikovat zákony jiných zemí tam, kde je úplně jiná sociální, ekonomická, kulturní aj. situace. Proto bychom se měli mít velmi na pozoru před zavádějící rétorikou paní poslankyně Věry Procházkové z hnutí ANO, která se svým týmem připravuje zákon o eutanazii, když nám namlouvá, že si berou za příklad právě lucemburský model zákona.

Proti uzákonění eutanazie také stojí jasné zkušenosti z jiných států, zejména z Nizozemska: v první řadě tzv. fenomén „kluzkého svahu“, o němž informoval Marek Orko Vácha již na květnové konferenci ČLK. Tento fenomén zahrnuje nejen rapidní nárůst počtu případů provedení eutanazie za posledních 15 let, ale i postupné rozvolňování kritérií a rozšiřování její aplikace na pacienty s demencí, stařeckými syndromy, psychiatrickými a mentálními onemocněními. Otřesné návrhy liberální strany D66 na úpravu zákona pro seniory „unavené životem“ proběhly nedávno i našimi médii.

Dalším zajímavým a varovným faktem, na který ve své přednášce upozornil prof. Boer, byly souvislosti a data týkající se problematiky sebevražd v Nizozemsku. Před uzákoněním eutanazie se totiž předpokládalo, že po její legalizaci počet sebevražd klesne, ale opak je pravdou. Legalizace eutanazie totiž dala společnosti signál, že řešit problémy smrtí je normální. Za posledních deset let stoupl počet vykonaných eutanazií o 150 % a počet sebevražd o 35 %, zatímco v okolních zemích naopak jejich počet klesá. Problémem je i tlak na svědomí a větší náchylnost lékařů k depresím a sebevražedným sklonům, o čemž informuje již publikace Eutanazie – pro a proti, vydaná u příležitosti květnové konference ČLK. Ze statistických údajů pak stojí za zmínku fakt, že počet lékařů, kteří eutanazii zásadně odmítají, stoupl z původních 10 % na současných 20 %.

Legalizace eutanazie může rovněž dostat vulnerabilní pacienty/klienty (např. neproduktivní seniory či rodiče s postiženým dítětem, kteří ekonomicky zatěžují systém nebo se prostě jen cítí být na obtíž) pod psychologický tlak, kdy se od práva zemřít posouvají k „povinnosti“ zemřít. Obzvláště v naší společnosti, kde vyhřezávají neřešené problémy s domácím násilím nejen vůči ženám, dětem, případně i mužům, ale v nemalé míře též vůči seniorům, není toto žádná fabulace, ale reálné nebezpečí.

Je třeba domýšlet všechny aspekty eutanazie jako případné zdravotní služby

Na konferenci nechyběl ani pohled právníka. Závěrečný příspěvek JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., nejenže znovu akcentoval výše zmíněné obavy z „kluzkého svahu“, legislativního rozvolňování a zneužitelnosti problematiky eutanazie, ale poukázal také na nebezpečí změny mentality, pokud eutanazie začne být považována za jednu ze zdravotních služeb. Bude se zkrátka jednat o způsob, jakým bude lékař lege artis „zmírňovat bolest a respektovat názory a potřeby nemocného“. Dále zmínil ekonomické konotace, problematiku vymahatelnosti a výhrady svědomí. Upozornil také na to, že v mezinárodním právu je eutanazie opakovaně odmítána a považována za neetickou a Světová lékařská asociace vyzývá lékaře, aby se jí neúčastnili.

V tomto článku se jistě nepodařilo v krátkosti sumarizovat všechny myšlenky hutných, kvalitních a erudovaných přednášek, natož osobní svědectví zaměstnanců i klientů hospicové péče. Pro základní informovanost o problematice je ale snad tento výčet dostačující.

Shrňme si stručně na závěr z konference: řešením utrpení pacientů není jejich zabíjení, resp. napomáhání k sebevraždě, ale politická i profesní podpora kvalitní paliativní a hospicové péče, vytrvalý důraz na humanizaci zdravotnictví a pečovatelských služeb, kvalitní příprava studentů medicíny a nelékařských zdravotnických a sociálních pracovníků, ale také podpora kvalitních rodinných vztahů a vazeb (začít můžeme každý u sebe) a v nemenší míře edukace jednotlivců i společnosti nejen o problematice eutanazie. 

---

Gabriela Suchlová, DiS.,
ordinace praktického lékaře, 
EUC Klinika Praha 5