Renezance následné poporodní péče

Souhrn: Článek je zaměřen na problematiku následné poporodní péče. Vychází z kombinace přehledové studie, výzkumného sdělení a zkušeností z praxe. Zabývá se historickým vývojem v péči o ženu a dítě, vztahy mezi porodními asistentkami a gynekology a překážkami v poskytování následné poporodní péče.

Klíčová slova: následná poporodní péče, porodní asistentka, gynekolog, bariéry

The renaissance of following postpartum care

Summary: The article is aimed at the issue of postpartum follow-up care. It is a combination of a review study, a research note and experience from the practice. It deals with these main areas: historical developments in the care of the woman and the child; relationships between midwives and gynecologists; the barriers to the delivery of follow-up postnatal care.

Key words: follow-up postnatal care, midwife, gynecologist, barriers

doi: 10.48095/ccflo2024242

 

Úvod

V posledních 2 letech se setkáváme s úvahami a snahou o renezanci, tj. znovuzrození následné poporodní péče porodních asistentek (dále jen PA) v návštěvní službě. Jsem tomu velice ráda a pokládám to za správné a potřebné. Zájem nyní často pochází z porodnicko-gynekologických oddělení nemocnic, i když historicky tato péče u nás nikdy nebyla z nemocnic organizována a není to obvyklé ani v nám blízkých vyspělých zemích. Není však možné některé skupiny poskytovatelů péče bezdůvodně omezovat, ale ani zvýhodňovat. Je nutné, aby pro všechny poskytovatele (porodnice, gynekologické ambulance a samostatně pracující porodní asistentky) platily stejné podmínky. Jde především o organizační předpoklady a požadovanou kvalifikaci pro zajištění této péče. Její převedení pouze do působnosti porodnic by však nebylo prospěšné nikomu. Z hlediska systému by v tomto segmentu došlo k vytvoření místních monopolů, ztratila by se konkurence a z ní vycházející tlak na kvalitu poskytované péče, v některých místech by navíc došlo ke zhoršení hospodárnosti vzhledem k dojezdovým vzdálenostem. Ženy-klientky by mohly volit z významně užšího výběru poskytovatelů péče. Pro porodní asistentky by došlo k výraznému omezení v možnostech výkonu samostatné soukromé praxe. A pro nemocnice je otázkou rentabilita tohoto segmentu péče. Jestliže chceme současnou situaci skutečně řešit a nehledat jen provizorní „náhradu“, je nutné pochopit, jak vznikla, jaké překážky poskytování této péče brání, a snažit se je odstranit.

Historický vývoj v péči o ženu a dítě

Rozhodujícím faktorem je nastavení podmínek pro poskytování zdravotní péče a podoby sítě zdravotnických zařízení, které se časem zásadně měnily. Původně (do 50. let 20. století) poskytovali péči o ženu a dítě lékař i porodní asistentka samostatně formou vlastní soukromé praxe. Za éry socialistického státního zřízení (tzn. od 50. do 80. let 20. století) se z lékaře i z porodní asistentky stali zaměstnanci tehdejších Ústavů národního zdraví. Velká část porodnické péče byla institucionalizována a přesunuta do nemocnic. Navíc se z porodní asistentky stala ženská sestra – byla jí rozšířena působnost na celou oblast gynekologie, ale ztratila péči o novorozence a kojence (dítě do 1 roku). Ženská sestra pracovala v části úvazku podle pokynů gynekologa v obvodní gynekologické ordinaci (kde se střídaly dvě i tři ženské sestry). V druhé části úvazku pracovala samostatně – z celé primární a komunitní péče jí však zůstala pouze návštěvní služba (z obvodních ordinací) nebo příprava těhotných žen k porodu (z ústavních ordinací). Po společenské změně byla od roku 1991 obnovena péče v nestátních zdravotnických zařízeních, na vysokých školách probíhá studium v oboru porodní asistentka – tyto změny byly potvrzeny přijetím nové legislativy při vstupu do EU v roce 2004. Vývoj po privatizaci ambulantní péče však byl velmi nerovnoměrný, a to v neprospěch PA. Ze Zdravotnických ročenek ČR za období 1991–2020, vydávaných Ústavem zdravotnických informací a statistiky, jsou zřejmé tyto trendy:

• počet žen zůstal přibližně stejný, snížil se počet porodů;
• počet lůžek se snížil z 10,9 na 4,4 tisíc a délka hospitalizace se snížila ze 7,3 na 3,6 dne;
• počet přepočtených pracovních úvazků (dále jen PPÚ) lékařů-gynekologů v ambulancích se zvýšil z 0,8 na 1,4 tisíce, podstatně se zvýšil také počet gynekologických vyšetření celkem i vyšetření těhotných žen;
• celkový počet PPÚ lékařů-gynekologů v systému zdravotní péče se zvýšil z 1,8 na 2,7 tisíc, v systému zdravotní péče je tak evidováno o 0,6 tisíce PPÚ gynekologů více, než je jejich počet v registru zdravotnických pracovníků;
• v gynekologické ambulanci zůstala obvykle jedna (u soukromých) nebo dvě (u nemocničních) zdravotnické pracovnice, a to ne vždy PA (což je ale v pořádku);
• jen výjimečně vznikla samostatná pracoviště PA, v registru poskytovatelů zdravotní péče je jich evidováno 194 (z toho 4krát ve dvou krajích), +5 v gynekologických ambulancích, +7 v agenturách, +11 v nemocnicích (porodnicích);
• celkový počet PPÚ porodních asistentek v systému zdravotní péče se snížil z 5,2 na 3,7 tisíc;
• návštěvy PA u těhotných nebo matek s novorozenci se z 0,6 milionu v roce 1991 snížily na minimum (přesná data nejsou k dispozici, soukromé PA je dnes navíc obvykle poskytují pouze za úplatu), i když kratší hospitalizace a ambulantní porody vyžadují naopak posílení.

Z pohledu gynekologů i PA jde v prvé řadě o jejich pracovní příležitosti a možnosti výdělku. Část dřívějších ženských sester mohla pracovat jako všeobecné sestry v jiných oborech, u nově vysokoškolsky vzdělaných PA to však neplatí, a pokud nenajdou práci ve svém oboru, musí pracovat jako méně kvalifikované a ohodnocené zdravotnické asistentky – praktické sestry, nebo odchází mimo zdravotnictví (to je zřejmé při porovnání počtu absolventek s počtem PPÚ v systému zdravotní péče).

Z pohledu státních orgánů a zdravotních pojišťoven by měla být rozhodující nejen kvalita, ale také komplexnost, dostupnost a hospodárnost poskytované ambulantní péče o ženu a dítě, které se zjevně zhoršily. Lze konstatovat, že sice došlo ke správnému omezení délky hospitalizace a k posílení rozsahu ambulantní péče, v porovnání s doporučeními Světové zdravotnické organizace (WHO) a s Mnichovskou deklarací se ale vývoj ubíral zjevně opačným směrem, a to k dalšímu výraznému posílení medikalizace a omezení porodní asistence v neprospěch systému péče, žen, jejich dětí a rodin.

Proč k tomuto vývoji došlo? Svou část viny na tom mají všechny zúčastněné strany. Porodní asistentky nezareagovaly dostatečně a rychle. Vzhledem k narušené kontinuitě nebyly připraveny na probíhající změny a možnosti, které se jim otevřely. Jejich největším problémem je nedostatek profesního uvědomění, hrdosti a sounáležitosti, v ČR navíc nejednotnost a tříštění sil vedoucí až k neschopnosti hájit své profesní zájmy.

Postoj vedení České gynekologické a porodnické společnosti (dále jen ČGPS) a sekce perinatologie byl z počátku vstřícný. Situace se změnila, když Vladimír Dvořák ve Zpravodaji Sdružení soukromých gynekologů (dále jen SSG) 1/2000 napsal „… samostatně pracující porodní asistentky jsou pro soukromé gynekology potenciálně nebezpečné a finančně je ohrožují…“ a žádal kolegy, aby hlásili všechny aktivity porodních asistentek. Následně vyzýval zdravotní pojišťovny, aby neuzavíraly smlouvy s PA. Soukromí gynekologové získali v ČGPS většinu a Vladimír Dvořák se stal předsedou. Většina českých gynekologů dnes ženy o návštěvní službě PA neinformuje a odmítá jim vystavit poukaz na ošetření PA, i když si žena PA sama najde a o poukaz gynekologa požádá (Stichenwirthová K., Ajglová J., 2011; Hendrych Lorenzová E., 2019). Přitom podle zákona o zdravotních službách je ošetřující lékař povinen zajistit: „… aby byl pacient informován o dalších zdravotních službách, které mohou zlepšit jeho zdravotní stav … komplexnost, návaznost a koordinovanost poskytovaných zdravotních služeb …“

Hlavní podíl viny na vzniku současné situace má Ministerstvo zdravotnictví ČR (a české zdravotní pojišťovny) při přípravě legislativních předpisů a administrativních opatření. Program WHO „Zdraví 21“ a „Mnichovská deklarace“ vyzývá úřady v evropských státech k:

• posílení porodní asistence. Vzdělávání a výkon profese porodní asistentky by se měly více orientovat na primární zdravotní péči s důrazem na spravedlnost v přístupu k péči, na udržování a podporu zdraví a prevenci chorob a na posílení rodiny a komunity;
• posilování role porodních asistentek ve veřejném zdravotnictví, v podpoře zdraví a v komunitním rozvoji, hledání příležitostí pro vytváření a podporu programů a služeb komunitní porodní asistence zaměřené na rodinu;
• zajištění podílu porodní asistence při rozhodování na všech úrovních vytváření a implementace zdravotních politik, zaměření se na překážky zejména v oblastech personální politiky a lékařské dominance.

Vztahy mezi porodními asistentkami a gynekology

Je zřejmé, že většina překážek v rozvoji primární a komunitní péče vychází z problémů ve vztazích mezi PA a lékaři-gynekology.

Schölmerich et al. (2014) zdůrazňují problémy a potřebu zlepšení koordinace a meziprofesní komunikace ve sdílení informací nejen mezi PA a lékařem-porodníkem, ale také mezi primární a sekundární péčí. Na zabezpečení kvalitní péče je potřebná interdisciplinární týmová spolupráce, kde PA zastává klíčovou úlohu a kooperace v týmu bude zárukou, že žena, dítě a rodina budou mít individuálně uspokojené své potřeby a získají přístup ke všem službám, které potřebují bez ohledu na místo, kde se péče poskytuje. Když vzdělané PA spolupracují v interdisciplinárních týmech a poskytují integrovanou péči napříč komunitními a nemocničními zařízeními, dosahují se nejlepší mateřské a perinatální výsledky. Integrovaná péče poskytuje lepší využití odborného potenciálu PA, kontinuitu a flexibilitu péče o ženu, rodinu a komunitu a více příležitostí pro včasnou identifikaci problémů. Má dopad na zlepšení efektivity systému zdravotní péče, snižuje poptávku po dalších službách, snižuje počet dní hospitalizace, zvyšuje spokojenost žen, jejich důvěru a ochotu svěřit se do péče odborníkům (Cabana M.D., Jee S.H. 2004; Dreiher J. et al, 2012).

Obecně jsou klíčovými překážkami meziprofesní spolupráce a komunikace výrazné hierarchické struktury, fragmentace péče, nedostatek respektu a důvěry a nejasnosti v oblasti zodpovědnosti a pravomocí (Smith D.C., 2015; Aquino M.R. et al., 2016). PA vnímají svoje pracovní prostředí jako napjaté, s vysokým rizikem konfliktů (McFarland A. et al., 2020). Za ústřední příčinu se považuje profesionální disonance způsobená nesrovnalostmi v profesionální etice a očekáváními od komunikačních struktur a koordinačních mechanizmů (Smith 2015; Hansson et al. 2022). Celkově heterogenní odborné základní chápání (fyziologické vs. patologické) narušují konkurenční porodní koncepty (domácí vs. klinický porod nebo normální-přirozený vs. lékařsky vedený porod) a tradičně determinované koncepty péče (důvěra v normalitu porodu vs. porod jako vysoce riziková událost). Tyto aspekty mohou posilovat pocity vymezení mezi profesionálními skupinami (PA a lékaři) a bránit společné vizi anebo filozofii péče (Reiger 2008; Reiger a Lane, 2009; Behruzi et al., 2017; McFarland a kol. 2020). Pokud PA dodržují biopsychosociální model péče namísto medicínského modelu, může vznikat napětí mezi PA a porodníkem ohledně řízení péče způsobené nerovným paradigmatem. Aby bylo obecně možné zavést péči porodní asistentky zaměřenou na ženy a jejich rodiny, bylo by konstruktivní přijmout prohlášení o hodnotě této péče podporované všemi skupinami poskytovatelů, tvůrci zdravotních politik a zdravotními pojišťovnami (Fontein-Kuipers, de Groot, van Staa, 2018). Pro zlepšení koordinace primární a sekundární péče, která je do značné míry ignorovaná, i podpory kontinuity péče je potřebné zvýšit multidisciplinární školení, revidovat systém finančního proplácení poskytovaných mateřských služeb, zlepšit propagaci úlohy a služeb poskytovaných PA (Zadoroznyj, M., 2000, Schölmerich, VLN., 2014).

Je zřejmé, že aby komunikace a spolupráce mezi PA a gynekology fungovala, musí mít zájem obě strany. Na základě svých celoživotních zkušeností jsem přesvědčena, že pokud žádná strana nesklouzne k extrémům, je souběžná existence obou modelů péče a dobré vztahy a kvalitní spolupráce obou profesí určitě možná.

V podmínkách, které existují v České republice, nelze o ohrožení gynekologů hovořit. Jedinou činností, ve které si obě profese mohou konkurovat, je vyšetření fyziologicky těhotných žen (i v zemích, kde neexistují překážky, však PA poskytují jen 5–10 % těchto vyšetření). Ostatní činnosti PA doplňují péči lékaře-gynekologa a bez nich není primární a komunitní péče o ženu a dítě komplexní, kvalitní a dostupná. Pro tvrzení o ohrožení gynekologů se nabízejí dvě možná vysvětlení:
1. Buď autor chtěl získat výhody na úkor druhé strany (což se stalo: počty PPÚ, vyšetření/návštěv).
2. Nebo chtěl odvést pozornost od vlastních problémů (nadměrný nárůst PPÚ soukromých gynekologů především v některých regionech, nerovné podmínky pro jednotlivé gynekology, ale i pro ženy-pacientky).

Překážky při poskytování následné poporodní péče

Jako zásadní překážky vnímají české porodní asistentky nedostatečnou podporu Ministerstva zdravotnictví (a zdravotních pojišťoven) a problémy v legislativních předpisech. Odpor (soukromých) gynekologů je uváděn až na třetím místě.

V nařízení vlády je uvedena specializace „porodní asistentka pro komunitní péči“. Specializační vzdělávání na NCO NZO v Brně však dosud nebylo zahájeno. Existují zásadní problémy:
1. nevyjasněnost, k jakým činnostem mají být absolventky oprávněny: k naprosté většině činností jsou totiž PA způsobilé již po vstupním vzdělání, specifické je pouze to, že tyto činnosti mají provádět v prostředí mimo zdravotnická zařízení;
2. ve vzdělávání PA pro komunitní péči je potřeba zabezpečit studentkám a studentům praxi v komunitním prostředí, avšak tato péče až na výjimky neexistuje (Hendrych Lorenzová E, 2019);
3. odmítavý postoj (soukromých) gynekologů k této specializaci PA. Sandall J. et al. (2016) ve své studii uvádějí, že je potřebné upravit definici komunitní péče a vzdělávání PA pro komunitní péči v souladu s požadavky poskytovatelů a s potřebami populace. Je nutné buď toto specializační studium otevřít (s dostatečným přechodným obdobím pro PA, které tuto péči již poskytují), nebo uvedenou specializaci PA zrušit. V tom případě by bylo vhodné otevřít alespoň akreditované kurzy (např. příprava k porodu, rodičovství a péči o dítě nebo laktační poradenství).

V zákoně je sice zakotvena povinnost soustavného celoživotního vzdělávání, kreditní systém však byl zrušen. Ministerstvo zdravotnictví a pověřené NCO NZO nemohly úkoly s ním spojené zvládnout a komory „nelékařů“ (které by mohly tyto úkoly zajistit) v ČR neexistují. Povinnost kontroly celoživotního vzdělávání byla přenesena na zaměstnavatele a dnes prakticky nefunguje. Také tuto situaci je nutné řešit.

Postavení PA (na rozdíl od gynekologů) v systému ambulantní zdravotní péče není v ČR definováno a přístup žen ke službám PA hrazeným ze všeobecného zdravotního pojištění je omezen obecnou indikací lékaře-gynekologa. S podobným ustanovením o indikaci lékaře pro péči „nelékařů“ jsme se nesetkali v žádné z blízkých zemí (a do roku 1997 je neobsahovala ani česká legislativa). Má zcela jiný charakter než doporučení jednoho všeobecného rodinného lékaře primární péče pro všechny ostatní poskytovatele specializované péče, které je pro fungování systému opodstatněné a pochopitelné. Podle dříve platných českých předpisů poskytovali „střední“ zdravotničtí pracovníci péči podle „povahy“ práce buď samostatně, nebo podle pokynů a pod vedením lékaře, povaha však nebyla blíže specifikována. Od roku 2004 zákon o způsobilosti a vyhláška o činnostech jasně specifikují, které činnosti provádí PA (a ostatní „nelékařští“ zdravotničtí pracovníci) samostatně a které na základě pokynů nebo pod vedením lékaře. Obecná ordinace či indikace tak byla překonána, ale v zákoně i v praxi zůstala – jako jediné možné vysvětlení se nabízí ochrana lékaře před možnou konkurencí PA a ostatních nelékařských pracovníků u péče hrazené ze zdravotního pojištění. Je lehce zneužitelná, umožňuje kterémukoli gynekologovi kdykoli libovolně omezit PA při výkonu profese a ženy v přístupu k péči PA. Praxe nám ukázala, že se nelze obecně spoléhat na etický přístup lékařů. Navíc je zjevně kontraproduktivní z pohledu účelné dělby práce a hospodárnosti systému zdravotní péče. Vzhledem k tomu, že ČAPA-ČKPA několikrát bezvýsledně tuto situaci připomínkovala, nejedná se o opomenutí či nedopatření, ale o úmyslnou diskriminaci. Proto je nutné ocenit přístup českých nemocničních porodníků, kteří v souvislosti s vytvářením center porodní asistence v českých porodnicích uznali nevhodnost ustanovení o indikaci lékaře při fyziologickém porodu vedeném porodní asistentkou v porodnici a souhlasili s jeho odstraněním. Podobně by mělo být toto ustanovení odstraněno pro celou péči PA o ženu a dítě v průběhu fyziologického těhotenství, porodu a šestinedělí. Vhodné by bylo doplnit toto ustanovení o přijetí „seznamu zdravotních indikací“, který by vymezil fyziologický průběh a stanovil jasná pravidla pro spolupráci a zodpovědnost obou profesí, vč. případných sankcí.

Úhrada poskytnuté péče probíhá podle Seznamu zdravotních výkonů. Pro návštěvní službu v odbornosti 921 porodní asistentka existují následující výkony: 06211 obvykle jednou návštěva těhotné ženy před porodem a třikrát návštěva u matky v šestinedělí (navíc je v seznamu výkon návštěva novorozence „dětskou sestrou“) a 10 cesta zdravotnického pracovníka v návštěvní službě. Dále je možný 06135 příplatek za výkon v pracovní dny v době od 22 do 6 hod a 06137 příplatek za výkon v den pracovního volna nebo klidu (mezioborové výkony). Problémem je, že výkon návštěvy PA z dílny ČGPS je velmi obecně definován a chybí v něm materiálové náklady. Seznam výkonů také nepokrývá všechny činnosti, ke kterým je PA oprávněna: chybí návštěvy novorozence nebo gynekologicky nemocné ženy a časově méně náročné návštěvy nebo konzultace a poradenství. Profesní organizace ČAPA-ČKPA předložila již dvakrát návrh výkonů pro odbornost 921 PA, první měl formální nedostatky, druhý odmítli zástupci (soukromých) gynekologů.

Hodnota každého výkonu v bodech je stanovena podle kalkulačního vzorce jako součet přímých nákladů (mzda nositele výkonu, používané přístroje a spotřebovaný zdravotnický materiál a přípravky) a nepřímých režijních nákladů (čas výkonu krát minutová sazba). Pro všechny profese je problémem nízké ohodnocení mzdových nákladů. U hodnoty bodu a režijní sazby je navíc zřejmé dlouhodobě nižší až diskriminační ohodnocení pro odbornost 921 PA. Vzhledem k nízkému ohodnocení uvedených zdravotních výkonů je zájem PA o poskytování návštěvní služby hrazené z veřejného zdravotního pojištění malý.

K výkonu návštěva PA z dílny ČGPS má být oprávněn i gynekolog, přestože gynekologové návštěvní službu nikdy nevykonávali a nevykonávají a jsou vzděláváni k poskytování jiné péče než PA. To umožnilo gynekologům nasmlouvání tohoto výkonu a zdravotní pojišťovny proto tvrdí, že mají tuto péči zajištěnu i když to není pravda – uvedené oprávnění je zjevná chyba. Gynekolog však má možnost registrovat si pro svou ordinaci i odbornost porodní asistentka, pokud PA zaměstnává (když ji v ordinaci nevyužívá na plný úvazek, je to také výhodné).

Tím se dostáváme k zásadní oblasti, kterou je nutné vysvětlit a vyřešit, a to jsou organizační, především časové předpoklady pro poskytování následné poporodní péče. Návštěvní službu nelze poskytovat jako obvyklou, dostupnou a kvalitní péči při souběžném plném pracovním úvazku v ordinaci, porodnici, škole apod., protože by to bylo na úkor kvality péče („po práci“ lze návštěvy vykonávat pouze výjimečně).

Vzhledem k vysokému podílu cestovních nákladů na ceně návštěvní služby je velmi důležité také rovnoměrné pokrytí daného území sítí PA s optimalizací dojezdových vzdáleností. Inspirací mohou být 20leté zkušenosti z okresu Zlín, kde návštěvní službu poskytovalo deset PA, devět z nich jako soukromou praxi (tři na plný a šest na částečný úvazek) a jedna jako zaměstnankyně gynekologické ordinace. PA měly sjednánu územní působnost s 20–30 tisíci obyvateli a dojezdovou vzdáleností max. 10–15 km, ve které jim zdravotní pojišťovny cestovní náklady proplácely, přitom se spádová území částečně překrývala. Žena si však mohla vybrat i jinou PA, v tom případě jí zdravotní pojišťovna uhradila poskytnutou péči, nadměrné cestovní náklady ale žena hradila PA sama.

Je zjevné, že specializační a celoživotní vzdělávání, ustanovení o indikaci, seznam zdravotních výkonů a výběrová řízení na péči porodních asistentek vyžadují důkladnou revizi.

Literatura

1. AQUINO M. R., OLANDER E. K., NEEDLE J. J. et al. Midwives’ and health visitors’ collaborative relationships: a systematic review of qualitative and quantitative studies. Int J Nurs Stud 2016; 62: 193–206. doi: 10.1016/j.ijnurstu.2016.08.002.
2. BEHRUZI R., KLAM S., DEHERTOG M. et al. Understanding factors affecting collaboration between midwives and other health care professionals in a birth center and its affiliated Quebec hospital: a case study. BMC Pregnancy Childbirth 2017; 17(1): 200. doi: 10.1186/s12884-017-1381-x.
3. CABANA M. D., JEE S. H. Does continuity of care improve patient outcomes? J Fam Pract 2004; 53(12): 974–980.
4. DREIHER J., COMANESHTER D. S., ROSENBLUTH Y. et al. The association between continuity of care in the community and health outcomes: a population-based study. Isr J Health Policy Res 2012; 1(1): 21. doi: 10.1186/2045-4015-1-21.
5. FONTEIN-KUIPERS Y., de GROOT R.,van STAA A. L. Woman-centered care 2.0: Bringing the concept into focus. Eur J Midwifery 2018; 2: 5. doi: 10.18332/ejm/91492.
6. HANSSON M., DENCKER A., LUNDGREN I. et al. Job satisfaction in midwives and its association with organisational and psychosocial factors at work: a nation-wide, cross-sectional study. BMC Health Serv Res 2022; 22: 436. doi: 10.1186/s12913022-07852-3.
7. HENDRYCH LORENZOVÁ E. The Community Midwifery Care in Great Britain and in The Czech Republic. [online] 2019. Dostupné z: https://eubirthresearch.files. wordpress.com/ 2015/09/stsm-report-hendrych-lorenzova1.pdf.
8. McFARLAND A., JONES J., LUCHSINGER J. The experiences of midwives in integrated maternity care: a qualitative metasynthesis. Midwifery 2020; 80: 102544. doi: 10.1016/j.midw.2019.102544.
9. REIGER K. Domination or mutual recognition? Professional subjectivity in midwifery and obstetrics. Soc Theory Health 2008; 6: 132–147. doi: 10.1057/palgrave.sth.2007.12.
10. REIGER K. M., LANE K. L. Working together: collaboration between midwives and doctors in public hospitals. Aust Health Rev 2009; 33: 315–324. doi: 10.1071/AH090315.
11. SANDALL J., SOLTANI H., GATES S. et al. Midwife-led continuity models versus other models of care for childbearing women. Cochrane Database Syst Rev 2016; 4: CD004667. doi: 10.1002/14651858.CD004667.pub5.
12. SCHÖLMERICH V. L., POSTHUMUS A. G., GHORASHI H. et al. Improving interprofessional coordination in Dutch midwifery and obstetrics: a qualitative study. BMC Pregnancy Childbirth 2014; 14: 145. doi: 10.1186/ 1471-2393-14-145.
13. SMITH D. C. Midwife – physician collaboration: a conceptual framework for Inter professional collaborative practice. J Midwifery Womens Health 2015; 60: 128–139. doi: 10.1111/jmwh.12204.
14. STICHENWIRTHOVÁ K., AJGLOVÁ J. Terénní péče v porodní asistenci. Florence 2011; 7(9): 33–35.
15. ZADOROZNYJ M. Midwife-led maternity services and consumer ‘choice’ in an Australian metropolitan region. Midwifery 2000; 16(3): 177–185. doi: 10.1054/midw.1999.0207.
 

---

O autorce

Mgr. Bc. Radmila Dorazilová, Ph.D.
Od roku 1997 provozuje vlastní centrum „Radmila pro ženu a dítě“ ve Zlíně. Je mentorkou a odbornou asistentkou na Ústavu porodní asistence Fakulty zdravotnických věd Univerzity Palackého v Olomouci. Přednáší v rámci specializačního vzdělávání porodních asistentek na NCO NZO v Brně, ale také na VŠZaSP sv. Alžbety v Bratislavě a na fakultě Nové Zámky na Slovensku.

---

Recenze

Mgr. Eva Hendrych Lorenzová, Ph.D.
Katedra ošetřovatelství a porodní asistence, Fakulta zdravotnických studií, Západočeská univerzita v Plzni

 

• tisk
• předplatit si