Pohled na ošetřovatelství dříve a dnes

„Ač toto povolání již delší dobu nevykonávám, jsem hrdá, že jsem sestra,“ je životním mottem Mgr. Niny Müllerové, manažerky kvality a interní auditorky Centra řízení kvality ve FN Plzeň. Za svoji celoživotní práci byla oceněna v květnu roku 2023 druhým místem při udělení Ceny PhDr. A. G. Masarykové za významný přínos ošetřovatelství. V roce 2019 obdržela ocenění ČAS cenou Florence Nightingalové za rozvoj ošetřovateltví. Mgr. Müllerová zasvětila celý svůj život ošetřovatelství a sestrám. Pojďme si ji více přestavit a podívat se na aktuální situaci v ošetřovatelství jejíma zkušenýma očima.

Co Vás přivedlo k povolání sestry a ošetřovatelské profesi? Kde hledat kořeny Vaší lásky k péči o druhé?

Jednoznačně to byla moje maminka, která pracovala jako zdravotní sestra na interní klinice, a také moje sestřenice, která studovala obor dětská sestra. Jako malá jsem zažila, jak moje maminka i babička pečovaly o dědečka, který měl rakovinu plic, a dochovaly ho doma. Maminku jsem často navštěvovala v práci a brzy už jsem měla jasno, že půjdu na zdravotnickou školu. Již od druhého ročníku jsem chodila na brigády do nemocnice. Byla jsem jedináček, ale od malička jsem měla jakousi potřebu ochraňovat slabší. Zdravotnická škola v Plzni byla jasnou volbou.

Jak se zpětně díváte na období Vašich studií a co Vám dalo pro praxi?

V letošním roce jsem organizovala setkání naší třídy po 50 letech. Musím nás pochválit, byly jsme skvělý ročník. Všechny jsme vzpomínaly na studijní léta jen v dobrém. Zažily jsme ve škole i na praxi mnoho legrace, ale také jsme musely odvádět velmi dobré výkony.

Mezi našimi učiteli bylo hodně lékařů, to je zřejmě jeden z hlavních rozdílů oproti dnešní výuce. Na praxi jsme měly stálé učitelky, které se k výkonu této profese dopracovaly po dlouhodobé praxi a měly potřebné zkušenosti, kterými nás uvedly do provozu nemocnice.

Podmínky praxe byly dost přísné – kromě toho, že jsme musely dodržovat požadavky na úpravu vlasů (zásadně všechny pod čepcem), tak ani uniformy (modré s bílou zástěrou) nesměly být příliš krátké. Naše praxe probíhala také v Nemocnici 5. května, která byla vyhlášená jako tzv. konečná, a my jsme se tam ve velmi útlém věku setkávaly s těžce nemocnými nepohyblivými pacienty a často i se smrtí. Nebyly pomůcky jako dnes, o jednorázových pomůckách se nám ani nesnilo. Naše praxe byla často o přípravě převazového materiálu, úklidu čisticích místností nebo počítání špinavého prádla.

Naučily jsme se vše potřebné pro to, abychom mohly nastoupit do provozu a hned začít sloužit. Já jsem nastoupila v červnu, těsně po maturitě. Hned první víkend jsem sloužila sama, ale dohlížela na mne sestra, která měla službu na koronární jednotce.

Doba mých studií a praxe se s dnešní nedá srovnávat. Je to samozřejmě dobře, protože jsou zcela jiné požadavky na dodržování ošetřovatelských postupů, vedení zdravotnické i provozní dokumentace, ovládání složitých zdravotnických přístrojů a existuje široký sortiment zdravotnických pomůcek nebo léčivých přípravků. Dnešní sestry skutečně potřebují větší prostor na vzdělávání, a to jak teoretické, tak i praktické.

Koncepce ošetřovatelství počítá se zavedením oficiální pozice mentorky, která se bude studentům na odborné praxi věnovat – od toho očekávám pozitivní změnu.

Později jste se věnovala pedagogické činnosti, co Vám tato zkušenost přinesla?

Moje první zkušenost s praktickou výukou začala na jednotce intenzivní metabolické péče, kde jsem pracovala jako staniční sestra. Přicházely tam na praxi studentky střední zdravotnické školy, ale i lékařských fakult a mým úkolem bylo seznámit je zejména s hygienickým režimem a provozem JIP, následně pak dohlížet nad výkony, které směly v daném ročníku provádět. Velmi pečlivě jsem se připravovala a bavilo mě to, což se pak projevilo v hodnocení studentů. Na praxi se jim skutečně líbilo a zejména sestry k nám pak chtěly nastupovat.

Později, již v roli hlavní sestry, jsem začala přednášet na Vyšší zdravotnické škole i soukromé Vysoké škole v Plzni, o. p. s., PaedDr. Ilony Mauritzové. Tématem byl management ošetřovatelství, který se může zdát studentům nezáživný. Většinu studentů baví, když si mohou něco sami vyzkoušet, tak jsem vždy musela vymyslet něco zajímavého nebo i potřebného pro jejich další praxi. Osvědčila se mi skupinová práce, zadávala jsem jim úkoly zpracovat nějaký zajímavý projekt, který pak museli prezentovat spolužákům. Co mi to přineslo? Naučila jsem se tvořit prezentace, předstoupit před skupinu mladých lidí a získat jejich pozornost, to se mi pak hodilo v mojí další práci. Když se zpětně ohlížím, dělalo mi to prostě radost.

Působila jste také v roli hlavní sestry FN Plzeň. Jaké jsou Vaše zkušenosti?

Byla to velmi zajímavá doba, nejen ve zdravotnictví. Všichni jsme byli plni elánu a očekávání, chtěli jsme změny a někdy ani netušili, co nás přitom čeká. Vzpomínám si na jednu z prvních změn, kterou požadovaly sestry z praxe, a to zrušit nošení čepců. Následoval požadavek přestat nosit bílé zástěry, ale ty modré popelínové šaty bez zástěry působily dost hrozně. Tak jsem navrhla jednoduchý model bílých šatů, které byly do té doby určeny jen pro vrchní sestry, a naše sestry se oblékly do bílého. V té době ještě nebylo tolik firem, jako např. Cadenza. Pomohli jsme si sami. Ale to jen tak pro odlehčení.

Začátky byly velmi náročné, měnilo se téměř vše a mnohdy nebylo snadné naše požadavky prosadit. Velmi důležité pro mě bylo setkávání hlavních sester na Ministerstvu zdravotnictví. Na mě velmi zapůsobila Blanka Misconiová, první porevoluční hlavní sestra v ČR. Byla člověk plný nadšení a odhodlání změnit ošetřovatelství podle zahraničních vzorů. Učila nás řízení změny, pozvala zahraniční lektory, kteří nás učili zavádět ošetřovatelský proces, tvořit standardní ošetřovatelské postupy, vést ošetřovatelské záznamy či personální plánování.

Měla jsem možnost absolvovat jeden z prvních kurzů určených pro top manažery českých nemocnic organizovaný společností Project HOPE – Česká republika, o. p. s., vedenou ředitelkou PhDr. Helenou Jungovou. Všechny vzdělávací programy byly koncipovány tak, aby vyškolily budoucí školitele, kteří budou dále předávat získané vědomosti a zkušenosti, a zajistit tak trvalé fungování kurzu. Kurz obsahoval nejen teoretickou část, ale také praktickou, kterou jsem absolvovala v Justus-Liebig Universität Giessen v Německu. Zde jsem získala obrovské zkušenosti ve vedení úseku ošetřovatelské péče a také ve vedení ošetřovatelské dokumentace. V kurzech Projectu HOPE jsem později i přednášela zejména hodnocení zdravotnických pracovníků a adaptační proces a zároveň tak získávala mnoho nových kolegů a přátel.

 

Co považujete za hlavní a nejdůležitější milníky Vaší kariéry?

Musím uznat, že jsem se v každé své pozici někam posouvala a získávala mnoho nových dovedností i zkušeností. Nejdůležitějším milníkem bylo rozhodnutí jít do konkurzu na hlavní sestru, díky čemuž jsem se mohla seznámit s řadou osobností, které mě nejen inspirovaly, ale také mi pomáhaly tuto náročnou pozici zvládat.

Těch osobností a rádců bylo mnoho a nerada bych někoho opomenula, přesto musím vyjmenovat alespoň pár osob, které mne velmi ovlivnily. Karolína Moravcová byla mou první rádkyní, v té době vrchní sestra na hematoonkologické klinice VFN, později prezidentka ČAS. Věra Koukalová, první porevoluční hlavní sestra v nemocnici Ústí nad Labem, která zavedla pozice sester manažerek. Anička Chrzová a Růžena Wagnerová, které byly vůdčími osobnostmi ČAS a dokázaly pro sestry organizovat nezapomenutelné akce k oslavě jejich svátku. Nesmírně jsem obdivovala jejich nadšení pro ošetřovatelství. Dana Jurásková, člověk s neuvěřitelným rozsahem znalostí a schopností chopit se každé výzvy, která posouvala profesi sestry na místa nejvyšší – tím myslím její ministerskou pozici.

To byla i moje další zásadní zkušenost. V pozici vedoucí Odboru nelékařských zdravotnických povolání MZ ČR jsem se musela naučit nahlížet na ošetřovatelství z jiného úhlu pohledu. Při vzniku nových zákonů a vyhlášek bylo potřeba vypořádat připomínky všech oponentských míst. Uvědomila jsem si, že legislativní proces není žádná hračka, je jednodušší posílat připomínky za praxi než připravovat zákony pro lidi v praxi. Při zastupování ministerstva na veřejných akcích to znamená mít dobrou přípravu a odpovědnost za vyřčená slova.

Na druhou stranu měl člověk možnost jet i na tak významnou akci, jakou bylo jednání Světové zdravotnické organizace v Ženevě. Měla jsem tam možnost účastnit se setkání hlavních sester a následně také organizovat meeting hlavních sester států EU v Praze. Na takových jednáních se diskutuje o vývoji ošetřovatelství v EU, o postavení sester v systému zdravotnictví a o vyšších kompetencích pro sestry.

Na ministerstvu může člověk potkat osobnosti, které ho inspirují a se kterými díky mnoha hodinám společné práce naváže přátelství, např. s bývalou ředitelkou NCO NZO paní Karlou Pochylou (pracovaly jsme společně s jejím manželem na plánování ošetřovatelského personálu) nebo bývalou náměstkyní ředitelky Michaelou Hofštetrovou Knotkovou (výčet projektů, na kterých jsme spolupracovaly, je rozsáhlý).

Když jsem se vrátila zpět do FN Plzeň, nastoupila jsem jako vedoucí Centra řízení kvality s jasně daným cílem zavést systém řízení kvality podle normy ISO 15 189 v provozu klinických laboratoří. Netušila jsem, jak náročný úkol to bude, ale o to víc mám radost, jak dobře se nám to podařilo. Poznala jsem novou kolegyni, mladou inženýrku Lucii Svobodou, se kterou spolupracuji dodnes. Podařilo se nám obnovit činnosti týmů kvality a obhájit certifikát ISO 9001 pro celou nemocnici a také získat další certifikát kvality a bezpečí podle vyhlášky 102/2012 Sb.

Zapojili jsme se do sítě nemocnic podporujících zdraví a nemocnic bez tabáku. Držíme princip neustálého rozvoje řízení kvality naplňovat každoročním vyhlašováním nových cílů kvality. Získali jsme řadu ocenění: cenu hejtmana Kraje Vysočina – Bezpečná nemocnice, cenu hejtmana Plzeňského kraje za společenskou odpovědnost aj. Jsem moc ráda, že jsem u toho všeho mohla být a přispět k tomuto společnému úspěchu.

Jaká je Vaše role v auditorském týmu?

Když se vysloví v provozu „bude audit“, vyvolává to u většiny lidí hrůzu až odpor. Není snadné přesvědčit auditovanou stranu, že cílem auditora není ji vyděsit, zkoušet nebo „buzerovat“, ale že naším společným cílem je neustále ověřovat, že vše, co děláme, má nějaký řád a jsme v souladu s legislativou. Mou výhodou bylo, že jsem nemocnici znala „jako své boty“. Jako hlavní sestra jsem ji měla velmi dobře zmapovanou, znala jsem souvislosti i historii vzniku některých nových provozů. Proto jsem si mohla dovolit i radit, jak některé nesoulady napravit nebo systémově řešit. Když jsme začínaly provádět audity v laboratořích, musely jsme se s Lucií naučit mnoho nových pojmů a principů práce v laboratoři. Absolvovaly jsme řadu školení, a nakonec jsme se staly i školitelkami nových interních auditorů. Náš tým se postupně musel rozšířit, protože jsme převzaly i další oblasti, jako je řízená dokumentace, tkáňová zařízení, pracoviště se zdroji ionizujícího záření nebo vysoce specializovaná centra. Zvládnout tak široký rozsah znalostí není snadné, musíme si práci rozdělit a já se snažím svým kolegyním předávat svoje zkušenosti. Jak se mi to daří, to je otázka na ně.

 

Jaké jsou výhody Vašich dlouholetých zkušeností v oboru, zejména když se jedná o posuzování nových nápadů nebo změn v legislativě?

Dlouholeté zkušenosti, ač cenné, mohou občas představovat i určitou překážku. Některé nápady mají tendenci se opakovat stejně jako módní trendy a člověk si může říci: „To už tady bylo a neprošlo to.“

Důležité je nenechat se odradit minulými neúspěchy, využít předcházející zkušenost jako odrazový můstek a podívat se na věc jinýma očima. Je třeba se zamyslet, co jsem neudělala správně, jaké argumenty minule byly slabé apod.

Moje zkušenost mě naučila, že člověk musí být týmový hráč. Nemůžeme umět všechno a je potřeba obklopit se lidmi, kteří něco umí lépe, a nebát se delegovat.

V oblasti legislativy jsem se naučila víc porozumět „legislativní řeči“, jak jsou v textech důležité čárky nebo spojky, nebo to, že je důležité umět legislativcům sdělit, co člověk vlastně chce upravit, a společně to pak převést do praxe, aby změna nezpůsobila ještě větší problémy. Naučila jsem se psát připomínky konkrétně, protože jinak jsou poznámky z praxe brány jako nejasné a nikdo se jimi dál nezabývá. Legislativní proces je složitý, vyžaduje hodně trpělivosti a člověk se nesmí nechat otrávit, když se některé změny nepodaří prosadit hned. Vyplatí se ponechat si připomínky „v šuplíku“ pro případ, že se budou hodit příště.

Jaké návrhy se nejčastěji opakují a kde, pokud nebyly přijaty, byla chyba?

Velmi často se řeší vedení zdravotnické dokumentace, což je ale přirozený vývoj, protože už se nejedná jen o papírovou formu, a ta elektronická je, dle mého názoru, pro přesné definování v legislativě mnohem složitější.

Velmi často se vracíme ke kompetencím sester, neustále se řeší jejich navyšování. Důvodem je někdy nedostatek profesí nebo nastavení souladu s praxí. Například sestry některé kompetence v praxi vykonávají, ale legislativně jim to není umožněno, a je třeba to napravit.

Netroufám si odpovědět, kde se stala chyba. Je možné, že se neshodly dvě strany (např. lékaři nechtějí některé kompetence předat), nebo by změna přinesla vysoké náklady, nebo se změní vláda a začíná se od začátku.

Dlouhodobě aktivně působíte v plzeňské sekci ČAS, vnímáte posun oproti minulosti a současné situaci? Co se řeší? Proč je členství v profesní organizaci dnes spíše výjimkou?

Plzeňskou sekci jsem obnovila, a splnila tak slib daný tehdejší prezidentce ČAS Daně Juráskové. Tehdejší představa byla vytvořit v každém kraji výbor, který by byl základem sítě pro převedení ČAS na Komoru sester (později se jednalo o komoře všech nelékařských zdravotnických pracovníků). Podařilo se obnovit činnost, organizovat řadu akcí, navázat čilou spolupráci se vzdělavateli zdravotnických profesí v Plzni a mezi zdravotnickými zařízeními v kraji.

Organizovali jsme zajímavé konference a podíleli jsme se i na jiných aktivitách pořádaných prezidiem ČAS. Já jsem byla členkou pracovních skupin ČAS a podílela se na připomínkách k legislativě, další kolegyně je členkou akreditační rady MZ ČR za ČAS, společně jsme se podílely na připomínkách ke Koncepci ošetřovatelství apod.

Vnímám posun oproti minulosti v tom, že dnešní generace mladých lidí nemá potřebu se sdružovat jako měly první zakladatelky profesních spolků. Informace si najdou na internetu, komunikují společně ve skupinách, které jsou jim blízké jinak. Zřejmě se s tím musíme smířit nebo konečně ustanovit Komoru sester legislativně a členství by muselo být povinné. Je potřeba si uvědomit, že odchodem mojí a o pár let mladší generace z praxe hrozí organizaci ČAS zánik.

Kam byste si přála, aby se obor dále vyvíjel? Co mu ještě hodně chybí a kde by se naopak měl zamyslet nad revizí stávajícího stavu?

Přála bych si, aby se kromě základních dovedností, které sestra potřebuje pro péči o nemocné, co nejvíce podporoval rozvoj komunikačních dovedností. Myslím tím především komunikaci s pacienty, která se vlivem moderních technologií a přístupu k informacím výrazně změnila. Pacienti jsou mnohem informovanější a je potřeba s tím počítat. Špatná nebo někdy žádná komunikace je velmi častým zdrojem nedorozumění a stížností pacientů a jejich blízkých.

Také komunikace ve zdravotnickém týmu je nesmírně důležitá, doba se změnila, používáme SMS zprávy, předdefinované texty, přechází se k elektronické dokumentaci, špatně napsané záznamy už není tak snadné opravit přeškrtnutím.

Náš obor se musí vyvíjet stejným směrem jako jiné obory, budou se více používat nové technologie, ale nesmí se vytratit lidský přístup. Přála bych si více lídrů, kteří budou dbát na to, aby si nejen sestry, ale všichni zdravotníci zachovali laskavost a empatii, kterou naše povolání vyžaduje.

Ukazuje se, že je potřeba určité obory rozdělit. Měli jsme historicky zavedené povolání dětské sestry, to se změnilo zavedením pouze jednoho oboru všeobecné sestry a praxe ukázala, že je třeba to změnit. Dovedu si představit, že touto cestou se může jít i v jiných oborech, které jsou nyní specializované, ale proč by nemohl být rovnou kvalifikační obor pro geriatrickou nebo psychiatrickou sestru?

Určitě je potřeba jít cestou prostupnosti oborů, ale neslevovat ve výuce. Nejsem zastáncem přidělování kompetencí, aniž by byly postaveny na získání znalostí i dovedností v rámci řádného studia. Tím nechci říci, že by nebylo možné nové kompetence získat praxí a počtem odvedených výkonů pod odborným dohledem. Takový proces však musí mít přesný řád, protože kreativita některých lidí někdy nezná mezí.

V čem vidíte největší problémy současného postavení sester?

Nevidím v současném postavení sester problémy. Společnost si jejich práce nesmírně váží, ačkoli se to již nedává tak najevo jako v době „covidové“. Je možné, že jsem ovlivněna prostředím, ve kterém se pohybuji. Sestry v naší nemocnici mají skvělé pracovní podmínky, velmi dobré finanční ohodnocení, mají možnosti studovat, celoživotně se vzdělávat a kariérně růst.

Vedení naší nemocnice si práce sester velmi váží a dává to najevo při různých příležitostech. Dnešní manažerky v oboru ošetřovatelství mají vysokoškolské vzdělání a mnoho z nich i speciální manažerské, dokáží se prosadit a také ohajovat potřeby svých podřízených. Neříkám, že je to vždy snadné. Zejména vyjednávání o navýšení zaměstnanců je někdy obtížný i marný boj.

Co se týká sjednocení vzdělávacích standardů v rámci EU, to je snad vyřízená záležitost do doby, než EU zase přijde s nějakým novým modelem. Celoživotní vzdělávání bylo založeno na kreditech (lékaři si je v rámci komory ponechali) a nyní je dáno do kompetence vedení poskytovatelů zdravotních služeb. Ti mají ve svých rukách rozvoj svých podřízených a záleží na tom, jak jsou osvícení.

Moderní technologie a virtuální svět přinášejí do ošetřovatelství jak příležitosti, tak výzvy. Ohrožují nás? Jak to vnímáte z pohledu svých bohatých mnohaletých zkušeností?

Co nás nejvíce ohrožuje, je přebujelá administrativa. Když na jedné straně něco zrušíme, tak z jiného zákona či vyhlášky přijde nový požadavek na záznam. Ono se řekne, vždyť to může dělat někdo jiný než sestra, ale to takového člověka musíte mít a těch záznamů je už takové množství, že potřebujete navigaci, aby se v tom normální člověk vyznal.

Když před lety vznikla pozice zdravotnického asistenta, jednou z myšlenek bylo, že to bude skutečně „asistent“ sestry, který se bude také věnovat administrativě, vyplňovat žádanky, objednávat vyšetření a vykonávat činnosti pod jejím dohledem. Nějak se to vytratilo a v praxi zdravotničtí asistenti často nahrazovali chybějící kvalifikované sestry, ale za jiné peníze. Upravil se název, kompetence, navýšily platové třídy a zase nám nyní chybí nějaký profesionál, který by pomohl odlehčit sestrám i lékařům od té přebujelé byrokracie. Možná se nabízí sestrojit robota, který bude vykonávat vše, co nechceme dělat.

Já jsem z generace, které nebylo zatěžko udělat práci, která byla potřebná (úklid, stěhování, zásobování, doprovod pacientů, odnesení zkumavek na laboratoř atd.), zaskakovali jsme, kdekoli bylo třeba, pracovali přes čas. Dnešní mladí lidé si mnohem více chrání pozice, ke kterým byli vzděláni, a také svůj osobní život. To je asi největší rozdíl, se kterým se bude potřeba vyrovnávat. Znovu se vracím k tomu, že se změnám nevyhneme, ale potřebujeme ve vedoucích funkcích lidi, kteří mají zdravý rozum a budou chránit prostředí plné lidskosti a empatie, tolik potřebné pro péči o pacienty.

 

• tisk
• předplatit si