Druhá první dáma

Na úplném počátku adventního času si připomínáme smutné 50. výročí od úmrtí druhé první dámy v historii Československa, dámy s velkým „D“ paní Hany Benešové.

Připomeňme si její nelehký osud, který velmi pokorně sdílela se svým manželem dr. Edvardem Benešem, a při tom všem si našla čas na pomoc obyčejným lidem nejen prostřednictvím Československého červeného kříže (ČSČK). Tak jak její manžel bývá některými kruhy nazýván kontroverzním politikem a prezidentem, Hana Benešová vždy byla miláčkem národa. A to nebývá samozřejmostí, úctu a náklonnost si musíte zasloužit. A Hana Benešová si ji zasloužila pro svou vlídnost, morální hodnoty, čestné jednání a pokoru.

Narodila se 16. července 1885 v Domaslavicích v drážním domku jako Anna Vlčková, druhá v pořadí po bratru Václavovi (1882). Její mamince Josefě se narodil v roce 1882 syn Václav a dva roky po Anně (1887) ještě bratr Josef. Rodný domek Hany Benešové, na němž je umístěna pamětní deska, si můžete v Domaslavicích prohlédnut i dnes. Vzhledem k povolání otce Václava – železničního zřízence a později traťového průvodčí – se Anna velmi často stěhovala, a proto do dívčí školy nastupuje v roce 1891 v Táboře Na Parkánech. V roce 1897 zahajuje Anna školní rok na Dívčí měšťanské škole ve Slaném a o dva roky později se stěhuje do Prahy k neprovdané a bezdětné, avšak finančně zajištěné tetě Evě Šulcové. Tímto rozhodnutím své rodině vypomohla od tíživé sociální situace. Díky této okolnosti si může dovolit kvalitnější vzdělání. Anna studovala v Praze postupně na průmyslové a později obchodní škole a v roce 1905 odjíždí do Paříže (i přes prvotní nesouhlas a přísnou výchovu silně věřící tety Evy). Jako mimořádná posluchačka se stává studentkou na Sorbonně a kromě francouzštiny studuje i literaturu a historii. Právě v Paříži se poprvé setkává s Eduardem (až později se přejmenoval na Edvarda) Benešem. I když vzplanutí obou srdcí nebylo okamžité, bylo o to intenzivnější, neboť se už za půl roku, tj. 16. 05. 1906, zasnubují. Beneš si byl vědom nutnosti dokončení studií a požádal Annu, aby se sňatkem posečkali až po dostudování, což s sebou neslo i možnost odloučení. O tom, že takové zásnuby nebyly v té době nic běžného, není pochyb, protože otázka sňatku byla spíše výhodnou dohodou rodičů při spojení rodinných majetků. Proto již zde vidíme značnou emancipovanost slečny Anny. Zároveň ji Beneš žádá, aby si změnila své jméno, neboť „Anna“ v něm vyvolávala nepěkné vzpomínky z minulosti, a ona mu vyhoví. Beneš postupně získává titul doktora práv v Dijonu (Rakouskem neuznán), a proto následně i z pražské filozofické fakulty. Nastupuje jako pedagog na Československou obchodní akademii v Praze, a tedy nic již nebrání tomu, aby se s Hanou 6. 11. 1909 na Vinohradech v chrámu svaté Ludmily oženil. Tak jak byly nekonvenční zásnuby, proběhla nekonvenčně i svatba. Uskutečnila se v brzkých ranních hodinách za asistence pouhých dvou svědků, jelikož Beneš nechtěl, aby za něj kolegové na akademii suplovali jen proto, že on se žení.

Již v té době byla Hana svému manželovi velkou oporou. Díky nabytým jazykovým schopnostem mu pomáhala s překlady článků, rešeršní činností odborné literatury či s opravami písemných prací jeho studentů a některé publikace byly autorsky podepisovány „HV“, což považujeme za důkaz, že na nich Hana měla svůj podíl. Stejně tak jej doprovázela na studijních zahraničních pobytech jak do Paříže v roce 1911, tak následně do Londýna. Po atentátu na arcivévodu F. F. d´Este v roce 1914 nabral osud Hany značný spád. Edvard Beneš odchází v roce 1915 do exilu a Hana Benešová je posléze zatčena v tzv. Knoflíkové aféře a po vyšetřování převezena do vězení ve Vídni. Političtí vězni se velmi často setkávali s náklonností dozorců a v Praze se jim dostávalo i některých výhod (ponechání si civilního oděvu, nákup stravy, tisku, knih apod.). Během transportu do Vídně se Hana Benešová setkává i s Alicí Masarykovou (mj. posléze odsouzenou k trestu smrti) a obě zdaleka ještě netuší, jak se za několik let jejich osudy protnou. Vězení ve Vídni bylo v každém ohledu mnohem horší (nedostačující a nekvalitní strava, neadekvátní hygienické podmínky, scházela benevolence českých dozorců atd.). Počátkem roku 1917 byla propuštěna a proces díky amnestii nebyl již více dokončen. Do konce války Hana pobývala buď v Praze, nebo v Řevničově a dál trpělivě čekala na svého manžela. Ten se koncem října 1918 stává ve Francii spolu s M. R. Štefánikem a T. G. Masarykem jediným členem prozatímní československé vlády a politické události nabírají spád. Hana odjíždí za manželem do Paříže v lednu roku 1919 a okamžitě se ztotožňuje s rolí manželky ministra zahraničí v nově vzniklé republice. Velmi ji naplňovalo stát svému manželovi po boku a svou empatickou povahou, přirozeností a chováním na úrovni vhodně doplňovat racionálního a chladného manžela. Nezapomeňme, že uměla několik jazyků, a tak na poli vysoké politiky vytvářela přátelství, která přetrvala i po smrti E. Beneše. Neformálnost ve vztazích se následně projevila i ve finanční pomoci např. od Francouzského červeného kříže pro nově vzniklý Československý červený kříž (ČSČK), kde se Hana angažovala v jeho vedení. A zde začíná první nesmělá spolupráce s Alicí Masarykovou právě pro Československý červený kříž.

Velká soukromá tragédie, která jako jediná dělala stín na krásném vztahu Hany a Edvarda, bylo nenaplněné manželství. Touha po dítěti byla o to silnější, čím více ubíhal čas. Hana podstoupila mnoho léčebných lázeňských pobytů jak ve Františkových Lázních, tak ve Francii v přímořském Biarritzu. Bohužel opakované potraty a nemožnost donosit dítě byla realitou, se kterou se nemohla smířit. O to více se v manželství upnula na vztah k Edvardovi a svůj život naplnila „péčí“ o něj. Pomáhala mu ve státnických otázkách, společně reprezentovali nově vzniklý stát, pomáhala mu v publikační činnosti, a hlavně mu byla oporou v jakékoli činnosti. Rovněž se snažila, aby při své náročné činnosti zbyl Edvardovi čas na odpočinek a regeneraci. Jazykem dnešní doby by se dalo říci, že Hana dokonale reprezentovala svého manžela, který ji zasvěcoval do politického dění, a ona mu byla v pravém slova smyslu nejbližší asistentkou.

Zároveň se Hana stává módní ikonou nejen pro období první republiky, k čemuž jí dopomohly i časté návštěvy zahraničí, především Paříže. Druhým důvodem byl fakt, že doprovázením svého manžela na četných zahraničních cestách se dostává ve fotografiích na první stránky denního tisku. Modely, které si ze zahraničí přiváží, bývají pro Prahu nadčasové, a stejně tak se stává jednou z vážených zákaznic salonu Hany Podolské. I přes svou plnoštíhlou postavu a téměř celoživotní boj s nadváhou uměla vyzvednout své přednosti a vhodnými střihy vtipně maskovala pár kilogramů navíc.

V prosinci roku 1935 se stává první dámou, což vzhledem k příkladné reprezentaci již před zvolením jejího muže prezidentem pro ni zas až tak velká změna není. Změnou bylo opětovné stěhování, tentokrát z Černínského paláce na Pražský hrad, i když nadále měli své soukromé útočiště v Sezimově Ústí. Bohužel oba tyto „domovy“ pro nepříznivou politickou situaci museli na podzim roku 1938 opustit a opět se uchýlit do ilegality. Londýnský exil trval šest a půl let a po návratu nebylo nic jak dříve. Nezbylo nic z původního směru politiky jak za první, tak za druhé republiky. I když návrat obou manželů byl triumfální, politická moc Edvarda Beneše byla de facto u konce. Naopak dál byla velkému zájmu lidu a popularitě vystavena jeho paní. Po Haně Benešové byly pojmenovány ústavy, školská zařízení a dokonce např. i pramen v lázních. Hana, pokud mohla, i nadále pomáhala, jak to jen šlo, a každý dopis, který přišel na její adresu, nenechala bez odpovědi a bez pomoci. A právě i proto ji lid miloval. Skromná, pokorná a ochotná vždy pomoci.

Veškeré tyto vlastnosti uplatnila Hana Benešová i v práci pro ČSČK. Členkou byla již od jeho vzniku, kdy byla jmenována do Výkonné rady ČSČK. Nebylo to jen díky přátelství s Alicí Masarykovou, ale i pro její filantropické a sociální smýšlení, a nezapomeňme, z jakých poměrů Hana vzešla. Vždy se snažila, pokud byla oslovena, pomoci. A proto i členství v organizaci ČSČK jí nebylo cizí a rozhodně se nejednalo o pasivní či dokonce pouhé reprezentativní členství. Během jejího exilového londýnského pobytu si vzala za své navázat na činnosti ČK v Československu. Nejdříve zakládá koncem roku 1939 organizaci Československá pomoc, což byl v podstatě základ exilového ČSČK. Důvodem, proč se tak nestalo hned, bylo jednak neexistující uznání exilové vlády po jejich vstupu do Londýna a zároveň možná kompromitace ještě nezaniklého ČSČK v Československu. Po uznání vlády v exilu ostatními státy a zrušení činnosti ČSČK Němci bylo možno pokračovat v započatém pod hlavičkou exilového ČSČK. Čestnou předsedkyní byla jmenována právě Hana Benešová. Pokud si situaci zasadíme do politických událostí té doby, připomeňme, že oficiální předsedkyní byla nadále dr. Alice Masaryková. Bohužel však její zdravotní stav a emigrace do USA neumožňoval její aktivní činnost. Na její obranu je třeba připomenout, že sama Alice již více o předsednické místo neusilovala. V té době bylo zvykem, že čestným patronem ČSČK je prezident a čestnou předsedkyní jeho žena. Tak tomu bylo i v případě manželů Benešových. Vzhledem k situaci nebyla ovšem Hana Benešová pouze neaktivní předsedkyní, ba právě naopak. Její největší náplní bylo shánět finanční prostředky a všemožnou pomoc pro ČSČK. Navazovala na svá mnohá přátelství z dob reprezentace Československa v mírových dobách a v dobách vzniku Československa. Dále velmi vzorně ČSČK reprezentovala, což opět bylo nápomocno k finanční pomoci. V neposlední řadě bylo třeba vést i značnou korespondenční činnost. Nezapomeňme, že v Anglii v té době bylo mnoho československých občanů, buď emigrantů, zajatců, či vojáků, a stejně mnoho emigrantů bylo i v USA a jiných státech, a i těm bylo třeba pomoci s rozličnými záležitostmi. Červený kříž ustanovený v Anglii plnil i značně rozsáhlou pomoc lékařskou a ošetřovatelskou, včetně shánění potravinové pomoci a zajištění léčiv a zdravotnického materiálu. I v Londýně byl organizačně ČSČK rozčleněn na odbor zdravotní, sociální, kulturní a dorostenecký a ošetřovatelský, kde pod vedením Britského ČK byly organizovány ošetřovatelské kurzy pro více než 200 československých sester. Ty následně vypomáhaly v nemocnicích, v Československé vojenské nemocnici v Londýně, v jeslích, ale účastnily se také péče přímo v polních nemocnicích. Zajímavostí zůstává, že finanční prostředky na jejich uniformy poskytl z vlastních zdrojů exilový prezident Edvard Beneš. Tyto uniformy byly označeny československou vlajkou a nápisem Czechoslovak Auxiliary Nurse.

Na svou válečnou činnost pro ČSČK navázala Hana i v období třetí republiky. Nadále zůstává čestnou předsedkyní a účastní se všech nezbytných akcí (bohužel pomalu pod vlivem událostí z února 1948). Některé akce zajišťuje ve spolupráci s Alicí Masarykovou (pořádání Velikonočních mírů, rozdělování diplomů absolventkám zdravotních škol a dobrovolným sestrám, účastní se jejich sjezdů a mnoha dalších akcí ve prospěch zbídačeného obyvatelstva válkou). Zároveň Hana Benešová publikuje ve prospěch ČSČK a výjimkou nejsou ani promluvy v rozhlase. Její činnost je v podstatě násilně ukončena právě po únoru roku 1948, kdy je vystřídána Martou Gottwaldovou. Od té doby je cíleně o Haně Benešové pomlčeno, či naopak je její činnost z minulosti kritizována v rámci ČSČK a stejně tak je vymazána ze všech stop i osobnost Alice Masarykové. Připomeňme, že ta nejen zakládala ČSČK v nově vzniklém Československu, ale i jej vedla ve funkci předsedkyně téměř 20 let (!).

Zdravotní stav Edvarda Beneše byl od podzimu roku 1946 velmi vážný. I když mu Hana Benešová stála po boku i v této těžké době a tvořila jakési „propojení“ mezi vládou a jejím nemocným manželem, nikdo, ani ona sama, si nedokázal představit, že situace může být ještě o mnoho horší. Není úkolem tohoto článku spekulovat, zda Beneš měl, či neměl v roce 1948 demisi odstupující vlády přijmout. Bohužel i tato okolnost měla značný vliv na jeho zdravotní stav, a tedy i psychické rozpoložení jeho ženy.

Po únorovém převratu v roce 1948 a následné abdikaci Edvarda Beneše se manželé Benešovi stáhli do Sezimova Ústí. Ještě než Beneš abdikoval, došlo mezi ním a Gottwaldem k ústní dohodě, která kupodivu byla dodržena, že nikdo z jeho příbuzných ani z příbuzných jeho manželky nebude v budoucnu perzekvován. A kupodivu se tak až na výjimky stalo. Bohužel moc klidu a rodinného života si Hana s Edvardem po abdikaci v Sezimově Ústí neužili.

Jednak se z řad obyvatelstva jednalo o jakési poutní místo za „svobodou a demokracií“ a jednak se rapidně horšil i zdravotní stav Beneše. Umírá 3. září 1948. Pro Hanu jako by skončil život. Ona sama jej přežila o více než čtvrt století. Umírá 14. prosince 1974. Vzpomeňme na tuto výjimečnou ženu, která nestála po boku celý život věrně jen svému manželovi, ale i občanům a neúnavně se podílela i na veškeré činnosti pro ČSČK od jeho vzniku v roce 1919 téměř 30 let.

Když se stala první dámou, napsal o ní Karel Čapek: „…Úkol, který jí nyní připadá jako ženě prezidenta republiky, je krajně spravedlivou odměnou za její oddanou a jemnou službu dosavadní, a zároveň novým břemenem, jež ponese se stejnou trpělivostí a dokonalostí, s jakou dosud nesla dobré i zlé po boku Edvarda Beneše.“ Co více k tomu dodat.

PhDr. Bára Svátková
Vysoká škola zdravotnická, Praha

Literatura

1. JUKL M., MAJRICHOVÁ J. Století s červeným křížem. Praha: ČČK 2019. ISBN 978-80-87729-28-1.
2. ZÍDEK P. Hana Benešová. Praha: Universum 2014. ISBN 978-80-242-4681-9.
3. ŠVEJNOHA J. Hana Benešová. Praha: ČKK 2005.
4. https: //aux-nurse.cz/.

 

• tisk
• předplatit si