Syndrom vyhoření v přímé souvislosti s emoční stabilitou a empatií u záchranářů

Souhrn: Záchranáři jako riziková skupina pracovníků v pomáhajících profesích jsou vysokou mírou ohroženi syndromem vyhoření. Výzkum této práce se zabývá identifikací faktorů ovlivňujících riziko rozvoje syndromu vyhoření. Výzkum probíhal prostřednictvím standardizovaných dotazníků mezi 202 zdravotnickými záchranáři v České republice. Bylo zjištěno, že záchranáři trvale žijící ve spokojeném partnerském vztahu jsou méně náchylní k rozvoji pracovního vyhoření. Emoční stabilita byla identifikována jako druhý možný protektivní faktor rozvoje pracovního vyhoření. Míra empatie jako uvažovaný protektivní faktor nemá prokazatelný vliv na riziko vyhoření.

Klíčová slova: syndrom vyhoření, rodina, empatie, psychosociální podpora, záchranář

Burnout syndrome in direct relation to emotional stability and empathy in paramedics

Summary: Paramedics, as a high-risk group among helping professions, are significantly threatened by burnout syndrome. The focus of the study was on identifying factors influencing the risk of developing burnout syndrome. It was found out that paramedics who are in a satisfying relationship are less prone to developing work-related burnout. Emotional stability was identified as a second potential protective factor against the development of work-related burnout. The level of empathy, considered as a protective factor, does not have a demonstrable impact on the risk of burnout.

Key words: burnout syndrome, family, empathy, psychosocial support, paramedic

 

Úvod

Syndrom vyhoření v kontextu pomáhajících profesí je prominentní téma v diskurzu o psychickém zdraví zdravotníků. V souvislosti s rostoucím povědomím o této problematice a vznikem PEER týmů (kolegů školených v krizové intervenci) a interventů zaměřených na situace s nadměrným psychickým zatížením zdravotníků vyvstává nezbytnost systematického výzkumu zaměřeného na identifikaci rizikových faktorů vedoucích k syndromu vyhoření a současně zkoumání protektivních elementů s preventivním účinkem.

Specifickou skupinou zdravotníků, která se výrazně vystavuje riziku syndromu vyhoření, jsou záchranáři. Krátká doba jejich působení přímo u pacienta, často v život ohrožujících situacích způsobených nemocí nebo úrazem, představuje jedinečnou výzvu. Po náročném zásahu, který vyžaduje intenzivní terapii, avšak není kategorizován jako případ, kde by byla zasahujícímu záchranáři automaticky poskytnuta psychologická podpora, musí záchranář zpracovat své emoce, aby mohl efektivně provést další zásah, aniž by ohrozil péči poskytovanou pacientovi v důsledku negativního psychického stavu. V kontextu částečně terapeutických opatření pro záchranáře zasažené emocionálně náročnými zásahy, jako jsou psychologické intervence, je zásadní, aby jednotlivec aktivně hledal podporu ve svém sociálním prostředí. Rodina, jako základní jednotka společnosti, by měla plnit klíčovou roli v protekci před rozvojem negativních emocionálních prožitků a v případě potřeby minimalizovat tyto prožitky na minimum.

Teoretické zázemí

Na toto téma byla provedena literární rešerše s cílem nalézt studie týkající se syndromu vyhoření v příčinné souvislosti s emoční stabilitou, empatií a jeho protektivních faktorů u zdravotnických záchranářů. Vyhledávání proběhlo v databázi PubMed. Z přehledu vyplývá, že nebyla publikována studie, která by se zabývala empatií a emoční stabilitou jako rizikovými faktory syndromu vyhoření u záchranářů ani protektivními faktory v souvislosti s rodinným zázemím, což se stalo motivací pro náš výzkum. Nalezeny byly pouze studie, které se zabývaly zdravotnickým personálem v nemocničním prostředí a především mírou rozvoje syndromu vyhoření.

Yue et al. (2002) zkoumali s využitím standardizovaného dotazníku MBI (Maslach burnout inventory) míru vyhoření u 335 zdravotníků v Číně, kterou porovnali s různými proměnnými. Celkem 202 (60,3 %) členů zdravotnického personálu mělo nízký stupeň syndromu vyhoření, 115 (34,3 %) mělo střední úroveň a 18 (5,4 %) mělo vysoký stupeň syndromu vyhoření. Výsledky ukázaly, že empatie nejenže měla přímý negativní vliv na syndrom vyhoření, ale také měla nepřímý dopad prostřednictvím pracovní spokojenosti a pracovního nasazení.

Ericsson et al. (2021) zkoumali 257 finských záchranářů. Výsledky studie zahrnovaly skóre sekundárního traumatického stresu (STS), spokojenosti s péčí a syndromu vyhoření (BO – burnout) pomocí modifikované devítibodové Škály kvality profesního života (ProQOL – short professional quality of life scale). STS a BO korelovaly se zážitky sociálních nebezpečí a traumatických událostí, zatímco BO koreloval s hrozbami (R = 0,206; p = 0,001). Záchranáři vnímali obecnou potřebu defusingu (uvolňovacího rozhovoru) spojenou se STS (R = 0,178; p < 0,001) a účastnili se neformálního defusingu.

Studii zaměřenou na komunikaci a mindfulness prezentovali Krasner et al. (2009). Zkoumali vzorek 70 praktických lékařů, kteří absolvovali 8týdenní kurz s následnou 10měsíční udržovací fází. Výsledky ukázaly signifikantní zlepšení v mindfulness, snížení emocionálního vyčerpání a depersonalizace, zvýšení osobního úspěchu, vyšší úroveň empatie, pozitivní změny v postojích lékařů a v jejich celkové náladě.

V období od dubna 2014 do září 2015 byl v Auckland City Hospital kolektivem autorů Shah et al. (2017) proveden pilotní program Manaakitia Reflective Rounds. Zkoumáno bylo 276 účastníků s průměrnou účastí 23 respondentů na každém setkání. Účastníci zaznamenali pozitivní vliv, jako je získávání znalostí pro péči o pacienty (94 %), lepší spolupráce s kolegy (87 %) a pochopení toho, jak druzí přemýšlejí a cítí při péči o pacienty (97 %). Závěry evaluace setkání naznačují, že personál potřebuje bezpečné a podpůrné prostředí k prozkoumávání emocionálních aspektů své práce.

Kaimal et al. (2019) analyzovali krátkodobé umělecké intervence u profesionálních a dobrovolných zdravotníků pečujících o pacienty s maligními onemocněními. Studie se zúčastnilo celkem 34 profesionálních (n = 25) a dobrovolných (n = 9) zdravotníků. Výsledky ukázaly, že umělecké intervence vedly ke statisticky významnému zvýšení pozitivního afektu, kreativní agentury a sebehodnocení u obou skupin zdravotníků. Naopak došlo k výraznému snížení negativního afektu, úzkosti, vnímaného stresu a vyhoření.

Observační, popisnou a průřezovou studii provedenou na 296 chirurgických specialistech prezentovali Castañeda-Aguilera et al. (2020). Bylo zaznamenáno výrazně menší riziko rozvoje syndromu vyhoření u respondentů mladších 40 let, u těch, kteří nemají stabilního partnera nebo jsou s ním < 15 let.

Cíl práce

Cílem výzkumu je doplnění stávajícího poznání o konkrétní faktory ovlivňující riziko rozvoje syndromu vyhoření a stanovit protektivní faktory na základě určených hypotéz.

Hypotézy práce

Hypotéza 1. Existuje souvislost mezi emoční stabilitou a rizikem rozvoje syndromu vyhoření.

Hypotéza 2. Existuje příčinná závislost mezi rodinným zázemím záchranářů a snížením rizika rozvoje syndromu vyhoření.

Metody a výzkumný soubor

Studie byla vypracována kvantitativní metodou za využití standardizovaných dotazníků Copenhagen burnout inventory, resp. jeho části CBI-WB (work burnout), tedy pracovním vyhořením, BFI-N (Big five inventory) hodnotícím neuroticizmus, kansaskou stupnici spokojenosti v partnerském vztahu (KMSS – Kansas marital satisfaction scale) a PET (Pictorial empathy test) zkoumajícím míru empatie.

Dotazníkové šetření probíhalo na jedné krajské záchranné službě v České republice v období od dubna 2023 do října 2023. Data byla překódována v programu MS Excel a následně vložena do statistického programu Jamovi, ve kterém probíhalo porovnávání za využití lineární regrese, korelace a Mann-Whitney U testu. Základní charakteristiky výzkumného souboru popisují tab. 1 a 2, výzkumu se zúčastnilo celkem 202 respondentů.

Analýza

Základním zkoumaným parametrem studie byla celková spokojenost respondentů. Při zkoumání pracovní spokojenosti nelze opomenout zásadní proměnnou, kterou je doba trvání pracovního úvazku. Tato doba byla zjišťována u všech základních souborů dat, tedy KMSS, CBI-WB, BFI-N a PET, jako jeden ze základních parametrů, který může soubory dat ovlivňovat. Na grafu 1 je zobrazená spojitost spokojenosti v partnerském vztahu (KMSS) a době trvání pracovního úvazku. Výsledky ukazují zploštělou oscilační křivku spokojenosti s negativním peakem ve 26. roce trvání pracovního úvazku a následným vzestupem křivky k maximálním hodnotám zadaným respondenty. V datech nebyl zjištěn důvod poklesu oscilace ve 26. roce práce. Čím vyšší hodnota na ose Y, tím vyšší míra spokojenosti v partnerském vztahu.

Zajímavá je závislost emoční stability (BFI-N) na délce práce v úvazku 1,0, která je vyjádřena grafem 2. Z tohoto grafu je patrné, že v letech 0–8 se emoční stabilita výrazně nemění a zůstává ve stabilních hodnotách, v letech 9–20 dochází k pozitivním i negativním výchylkám na ose Y a od 21. roku pozorujeme výrazné pozitivní i negativní odchýlení od spíše stabilních hodnot v prvních letech pracovního úvazku. V prvních letech práce zůstává na relativně stabilních hodnotách jak emoční stabilita, tak i spokojenost v partnerském vztahu, v dalších letech dochází u obou souborů dat k výchylkám, jak je patrné z grafu 1 a 2. Čím nižší hodnota na ose Y v grafu 2, tím vyšší míra emoční stability.

S délkou praxe se může měnit i míra empatie, která by se mohla snižovat i vzrůstat s počtem ošetřených pacientů. V grafu 3 můžeme vidět, že míra empatie (PET) v průběhu pracovního úvazku lehce osciluje a nejvyšších hodnot dosahuje okolo 24. roku praxe. Empatie tedy nekoresponduje s výsledky z grafů 1 a 2, kde byla patrná relativně stabilní zkoumaná hodnota v prvních letech praxe a následně se křivka měnila. U dat týkajících se empatie (PET) vidíme různé hodnoty i v prvních letech.

Podobně jako v grafu 1–3 bylo srovnáno i pracovní vyhoření (CBI-WB) v souvislosti s délkou trvání pracovního poměru a vyjádřeno grafem 4. Zde podobně jako u emoční stability a spokojenosti v partnerském vztahu můžeme pozorovat pouze minimální výchylky na ose Y v letech 0–8 a v následujících letech narůstá rozpětí křivky v pozitivním i negativním směru, avšak ne tak markantně jako u emoční stability. Grafy 1–4 tedy poskytují náhled do čtyř zkoumaných souborů dat se stejnou proměnnou a ukazují, že tři ze čtyř souborů dat se vyznačují relativně stabilní křivkou v prvních letech praxe.

Pro potvrzení hypotézy 1, tedy zda existuje vztah mezi emoční stabilitou a syndromem vyhoření, byl využit graf lineární regrese (graf 5). V tab. 3 je patrné, že proměnná BFI-N lineárně závisí na proměnné CBI-WB, p < 0,001. Vztah proměnných je poměrně silný, protože výběrový odhad Pearsonova korelačního koeficientu je R = 0,902. Doplněna byla tab. 4, tabulka mezního průměru, ukazující, že čím nižší je emoční stabilita respondentů (BFI-N), tím vyšší je riziko rozvoje syndromu vyhoření ve vztahu k pracovnímu prostředí (CBI-WB). Hypotéza 1 byla potvrzena, existuje souvislost mezi emoční stabilitou a rizikem rozvoje syndromu vyhoření.

 

Zkoumání dat k druhé hypotéze prezentují následující grafické výsledky. Zajímavé zjištění prezentuje graf 6 – respondenti, kteří mají partnera, mají menší míru pracovního vyhoření, p < 0,001. Tento výsledek by mohl částečně potvrdit hypotézu 2. Čím vyšší hodnota na ose Y, tím vyšší míra vyhoření.

Dále byla zjištěna závislost mezi spokojeností v partnerském vztahu a pracovním vyhořením, vyjádřená grafem 7. Z výsledků je patrné, že respondenti, kteří vedou spokojený partnerský vztah, mají výrazně nižší míru rizika pracovního vyhoření a že s klesající spokojeností v partnerském vztahu se zvyšuje míra pracovního vyhoření. V tab. 5 je patrná lineární závislost proměnných KMSS a CBI-WB, p < 0,001. Pearsonův korelační koeficient je R = –0,381, vztah proměnných je poměrně silný.

Z výše uvedených dat prezentovaných v grafech 6 a 7 lze potvrdit hypotézu 2, tedy zda existuje příčinná závislost mezi rodinným zázemím záchranářů a snížením rizika rozvoje syndromu vyhoření. Zkoumaná data ukazují, že menší míru syndromu vyhoření mohou mít respondenti, kteří trvale žijí v partnerském vztahu, dále byla prokázána souvislost mezi vysokou mírou spokojenosti v partnerském vztahu a nižším rizikem rozvoje syndromu vyhoření. Nebyl ale nalezen statisticky významný rozdíl v CBI-WB mezi skupinami respondentů s dětmi a bez dětí, což je patrné z grafu 8 (p = 0,406).

V práci bylo uvažováno, že svoji roli při rozvoji syndromu vyhoření může mít empatie jako faktor ovlivňující chápání utrpení a prožitků. Míra empatie by mohla být jedním z protektivních faktorů. Z grafu 9 vyplývá, že tato úvaha je pouze částečně správná, empatie nemá významný vliv na rozvoj syndromu vyhoření. Závislost mezi proměnnými vyjadřuje tab. 6 (p = 0,493), proto na této hladině významnosti lze tvrdit, že CBI-WB je hraničně lineárně závislá na PET. Pearsonův korelační koeficient je R = 0,0485, vztah proměnných není významně silný.

Diskuze

Z výsledků výzkumu vyplývá, že v prvních letech po začátku pracovního úvazku zůstává stabilní jak spokojenost v partnerském vztahu a pracovní vyhoření, tak i emoční stabilita, což je patrné na grafech 1, 2 a 4. Míra empatie u respondentů vykazuje podobu ploché oscilační křivky (graf 3) od prvních let práce. V tomto směru přináší zajímavé výsledky studie autorů Williams et al. (2016), která se zabývala empatií u 552 studentů záchranářství a jejíž výsledky ukázaly, že míra empatie je u studentů menší, než jakou uvádí dostupná literatura. Silnou lineární závislost (R = 0,902) v našem výzkumu prokázaly proměnné CBI-WB, tedy pracovní vyhoření a BFI-N, tedy emoční stabilita (p < 0,001). Tento výsledek naznačuje, že čím je respondent emočně stabilnější, tím menší má náchylnost k syndromu vyhoření.

Studii zaměřenou na emoční stabilitu prezentovali Teng et al. (2009), kteří zkoumali míru stability u 263 zdravotních sester v letech 2007 a 2008. Studie prokázala, že emoční stabilita má výrazný dopad na pracovní spokojenost, a tím bezpečnost pacientů (p < 0,001). Nespereira-Campuzano et al. (2017) ve své studii zkoumali závislost emoční stability a stresu u zdravotníků na oddělení emergency. Studie se zúčastnilo 60 zdravotníků, syndrom vyhoření byl u respondentů středně vysoký a signifikantní korelace byla nalezena mezi pracovní spokojeností a emočním stavem (R = 0,276; p = 0,033). V námi prezentovaném výzkumu bylo současně prokázáno, že respondenti, kteří mají partnera, mají signifikantně menší riziko rozvoje pracovního vyhoření (graf 6), přičemž byla prokázána lineární závislost proměnných (p < 0,001). Spokojenost v partnerském vztahu je prediktorem nižší míry pracovního vyhoření, avšak nebyl nalezen statisticky významný rozdíl v CBI-WB mezi skupinami respondentů s dětmi a bez dětí. Podobným problémem se zabývali i autoři Kocalevent et al. (2022) ve výzkumu zaměřeném na propojenost partnerského života a pracovního stresu u lékařů. Výzkum byl veden v roce 2016 a byly využity standardizované dotazníky ERI (Effort-reward imbalance) a MBI. Výzkum přinesl výsledky v podobě signifikantního efektu přítomnosti partnera ve vztahu k pracovnímu stresu.

Podobně zaměřený výzkum prezentují i Puhanic et al. (2022), kteří pracují se 404 fyzioterapeuty a zkoumají spokojenost v pracovním prostředí. K práci byly využity standardizované dotazníky Job Descriptive Index (JDI) a Oldenburg Burnout Inventory (OLBI). Z výsledků je patrné, že ke spokojenosti v pracovním prostředí přispívá mimo jiné i partnerství nebo manželství. Signifikantně vyšší riziko rozvoje syndromu vyhoření a pracovní nespokojenosti měli respondenti, kteří trvale žijí mimo partnerský vztah. K tomuto výzkumu lze přiřadit i výsledky prezentované v grafech 6, kde nižší míra vyhoření je pozorována u respondentů s partnerem (p < 0,001), a 7, kde je patrná lineární závislost (p < 0,001) mezi spokojeností v partnerském vtahu a pracovním vyhořením, kde vztah mezi proměnnými lze označit za silný (R = 0,381). Poslední úvahou výzkumu byla závislost pracovního vyhoření na míře empatie. Tato úvaha se spíše nepotvrdila, jelikož výsledky grafu 9 ukazují poměrně plochou křivku lineární závislosti s velkým rozptylem. Závislost proměnných s p = 0,493 není nijak významná, což značí i korelační koeficient R = 0,0485, který ukazuje, že vztah proměnných není významně silný. Rozvoj pracovního vyhoření tedy není signifikantně závislý na míře empatie. Podobné výsledky přináší výzkum autorů Salvarani et al. (2019), který se zaměřil na zdravotní sestry na odděleních emergency a zkoumal souvislost mezi dispoziční všímavosti a empatií v souvislosti se syndromem vyhoření. Výzkumu se zúčastnilo 97 zdravotních sester ze tří různých nemocnic a výsledky ukázaly vyšší úroveň emočního vyčerpání, a tím i riziko rozvoje syndromu vyhoření u respondentů, kteří měli vyšší míru empatie a všímavosti.

Závěr

Závěr studie nabízí hlubší vhled do problematiky syndromu vyhoření u záchranářů a jeho vztahu k emoční stabilitě a rodinnému zázemí. Tato studie se zaměřila na analýzu dat 202 respondentů a zkoumala několik důležitých hypotéz, které byly formulovány v rámci výzkumu. V úvodu výzkumu bylo zjišťováno, zda souvisí proměnné empatie, emoční stabilita a spokojenost v partnerském vztahu s délkou pracovního úvazku. Bylo zjištěno, že s délkou pracovního úvazku se mění všechny tři zkoumané proměnné.

Nejdůležitější část výzkumu se zabývala zjištěním, zda má míra emoční stability vliv na rozvoj syndromu vyhoření. K řešení tohoto problému byla využita lineární závislost souborů dat značících pracovní vyhoření a míru emoční stability, stejně tak u otázky, zda existuje závislost mezi rodinným zázemím a pracovním vyhořením. Obě tyto závislosti byly potvrzeny a ve výzkumu výše doplněny o statistická data pro vyjádření síly závislosti. Výzkum se dále zabýval protektivními faktory, které by mohly mít potenciál zabránit rozvoji syndromu vyhoření. Zde se nepotvrdila domněnka, že respondenti, kteří mají děti, vykazují nižší náchylnost k syndromu vyhoření, avšak respondenti trvale žijící v partnerském vztahu vykazují vyšší míru odolnosti proti syndromu vyhoření. Míra empatie by mohla mít na záchranáře jistý protektivní efekt, avšak výsledky výzkumu ukazují relativně plochou křivku s velkým rozptylem, tudíž tento faktor nelze jednoznačně označit za protektivní.

Hypotéza 1 týkající se existence souvislosti mezi emoční stabilitou a rizikem rozvoje syndromu vyhoření byla potvrzena. Výsledky studie ukázaly silnou lineární závislost mezi emoční stabilitou (BFI-N) a pracovním vyhořením (CBI-WB), s koeficientem R = 0,902 a statisticky významným výsledkem (p < 0,001). Toto zjištění naznačuje, že jedinci s vyšší emoční stabilitou mají menší náchylnost k rozvoji syndromu vyhoření, což potvrzuje důležitost emoční stability v profesním životě záchranářů.

Hypotéza 2 týkající se příčinné závislosti mezi rodinným zázemím záchranářů a snížením rizika rozvoje syndromu vyhoření byla také potvrzena. Výsledky ukázaly, že respondenti, kteří mají partnera, mají signifikantně menší riziko rozvoje pracovního vyhoření (p < 0,001). Naopak, respondenti, kteří trvale žijí mimo partnerský vztah, mají vyšší riziko rozvoje syndromu vyhoření. Tato zjištění podporují význam partnerského života a rodinného zázemí jako faktorů, které mohou chránit záchranáře před syndromem vyhoření.

Závěrem lze tedy konstatovat, že partnerský vztah, a o to více spokojenost v něm, jasně vede k menší míře vyhoření a slouží jako protektivní faktor. Stejně tak vyšší míra emoční stability poskytuje protekci před pracovním vyhořením. Vzhledem k relativní stabilitě ve všech skupinách proměnných, tedy i spokojenosti v partnerském vztahu a emoční stabilitě vůči délce pracovního úvazku, bych navrhovala zaměřit se na záchranáře v prvních letech praxe na záchranné službě a z pozice zaměstnavatele využít edukační nástroje pro rozvoj emoční stability a psychohygieny, a podpořit tím jeden z významných protektivních faktorů.

Literatura

1. CASTAÑEDA-AGUILERA E., GARCÍA DE-ALBA-GARCÍA J. E. Professional burnout syndrome in specialist surgeons: prevalence and risk factors. Cir Cir 2020; 88(3): 354–360. English. doi: 10.24875/CIRU.19001502.
2. ERICSSON C. R., NORDQUIST H., LINDSTRÖM V. et al. Finnish paramedics’ professional quality of life and associations with assignment experiences and defusing use – a cross-sectional study. BMC Public Health 2021; 21(1): 1789. doi: 10.1186/s12889-021-11851-0.
3. KAIMAL G., CARROLL-HASKINS K., MENSINGER J. L. et al. Outcomes of art therapy and coloring for professional and informal caregivers of patients in a radiation oncology unit: a mixed methods pilot study. Eur J Oncol Nurs 2019; 42: 153–161. doi: 10.1016/j.ejon.2019.08.006.
4. KOCALEVENT R. D., SCHMITZ A., SELCH S. et al. Influence of partnership on burnout and gratification crisis in residents considering the distribution of house work and working time. Z Psychosom Med Psychother 2022; 68(4): 340–349. doi: 10.13109/zptm.2022.68.4.340.
5. KRASNER M. S., EPSTEIN R. M., BECKMAN H. et al. Association of an educational program in mindful communication with burnout, empathy, and attitudes among primary care physicians. JAMA 2009; 302(12): 1284–1293. doi: 10.1001/jama.2009.1384.
6. NESPEREIRA-CAMPUZANO T., VÁZQUEZ-CAMPO M. Emotional intelligence and stress management in nursing professionals in a hospital emergency department. Enferm Clin 2017; 27(3): 172–178. doi: 10.1016/j.enfcli.2017.02.007.
7. PUHANIĆ P., ERIĆ S., ŠKRLEC I. Job satisfaction and burnout in Croatian physiotherapists. Healthcare (Basel) 2022; 10(5): 905. doi: 10.3390/healthcare10050905.
8. SALVARANI V., RAMPOLDI S., ARDENGHI S. et al. Protecting emergency room nurses from burnout: the role of dispositional mindfulness, emotion regulation and empathy. J Nurs Manag 2019; 27(4): 765–774. doi: 10.1111/jonm.12771.
9. SHAH S., Lambrecht I., O´Callaghan A. et al. Reigniting compassion in healthcare: Manaakitia Reflective Rounds. Intern Med J 2017; 47(6): 674–679. doi: 10.1111/imj.13420.
10. TENG C.-I., CHANG S.-S., HSU K.-H. et al. Emotional stability of nurses: impact on patient safety. J Adv Nurs 2009; 65(10): 2088–2096. doi: 10.1111/ j.1365-2648.2009.05072.x.
11. WILLIAMS B., BOYLE M., HOWARD S. et al. Empathy levels in undergraduate paramedic students: a three-year longitudinal study. Nurse Educ Pract 2016; 16(1): 86–90. doi: 10.1016/j.nepr.2015.09.002.
12. YUE Z., QIN Y., WANG J. et al. Empathy and burnout in medical staff: mediating role of job satisfaction and job commitment. BMC Public Health 2022; 22(1): 1033. doi: 10.1186/s12889-022-13405-4.

 

---

O autorech

Mgr. Veronika Vraná, DiS.

Vystudovala obor Všeobecné zdravotní sestry na střední a vyšší zdravotnické škole v Hradci Králové. Dále vystudovala obor Zdravotnický záchranář na Vyšší odborné zdravotnické škole v Praze. Následně se věnovala studiu Sociální patologie a prevence na Univerzitě Hradec Králové, kde nyní studuje magisterský obor Sociální pedagogika. Aktuálně pracuje na pozici zdravotnického záchranáře na ZZS Královéhradeckého kraje a také jako koordinátorka Psychosociálního intervenčního týmu ve FN Hradci Králové, kde též působí jako zdravotnický krizový intervent. Věnuje se kompletnímu psychoterapeutickému výcviku v KBT. Za dobu své profesní dráhy měla možnost pracovat na lůžkovém oddělení ORL a urgentním příjmu FN Hradec Králové.

Ing. Michal Vraný, MBA, LL.M.

Vystudoval obor Zdravotnický záchranář na FZS Univerzity Pardubice. Aktuálně pracuje na pozici zdravotnického záchranáře a inspektora provozu na ZZS Královéhradeckého kraje a jako vyučující na Univerzitě Hradec Králové. Za dobu své profesní dráhy měl možnost pracovat na urgentním příjmu FN Hradec Králové jako zdravotnický záchranář a na JIP kardiologické kliniky Nemocnice Pardubice. Pedagogickou činností se zabývá od roku 2011, kdy nastoupil jako externí vyučující na Katedru klinických oborů Univerzity Pardubice, kde působil 3 roky. Nyní působí na Univerzitě Hradec Králové.

 

• tisk
• předplatit si