Těhotenství v období 2. světové války

Druhá světová válka, období strachu a hrůzy. Není možné zapomenout na nelidské zacházení, úmyslné likvidace či experimenty na lidech. Tomuto zacházení nebyly ušetřeny ani těhotné ženy. V koncentračním táboře mohl skončit v podstatě každý. Snaha přežít byla všudypřítomná. Tento článek informuje o péči/nepéči o těhotné ženy v průběhu 2. světové války.

Porodnická situace se okupací Československa v březnu 1939 změnila po vzoru nacistického Německa. Porodní báby musely splňovat striktní podmínky. Být zdravé jak po psychické, tak fyzické stránce, a především být politicky spolehlivé (Lisner et al., 2014). Uchazečka, která podávala žádost do kurzu pro výcvik porodních asistentek, musela předložit doklad o svém „árijském původu“, protektorátní příslušnosti, doklad o předchozím vzdělání, dvě fotografie a potvrzení o očkování. Ve výcviku bylo třeba samostatně odvést 50 porodů nebo provést 50 vaginálních vyšetření. Dle statistik porodní báby vedly samostatně až 68 % porodů, převážně v domácím prostředí. Jednou z mála pozitivních věcí v této těžké době bylo vytvoření těhotenských poraden. Byl také zřízen vlak, který obsahoval vše, co bylo důležité pro poskytnutí nezbytné péče těhotným ženám bydlícím mimo město (Posnerová-Čvančarová, 1941).

Nástupem nacistů k moci byl 14. července roku 1933 přijat zákon o obraně proti dědičně zatíženému potomstvu. Začala se hojně využívat sterilizace (Tauchen et al., 2008), ke které docházelo velmi často nuceně. Mezi tyto pro Němce geneticky „nevhodné“ patřily židovské, romské, ale i tzv. asociální ženy bez majetku nebo prostitutky (Halbmayr, 2010). Další problematikou byly interrupce, jež byly v německé říši nezákonné. Nacistická propaganda tlačila na německé ženy a motivovala je k plození „synů pro německou říši“. V roce 1935 založil Heinrich Himmler tzv. Lebensborn, který sloužil k výchově, plození a porodu „árijských“ dětí. Tímto nacisté chtěli dosáhnout rozšíření „árijské“ rasy (Janiš et al., 2019). Oproti tomu židovským ženám se dostalo obrovského ponižování, byly vystaveny antisemitským názorům a došlo i k odebrání práv k plození vlastních potomků, které by narušily systém budoucí „urozenosti“ národa (Chelouche, 2007). Německým ženám či pro Německo „vhodným“ ženám byl udělován Čestný kříž německé matky. Toto vyznamenání mělo tři stupně a lišilo se dle počtu narozených dětí (Proctor, 1988). Židovským ženám se naopak standardní péče nedostávala a byly místo toho ponižovány, diskriminovány a sterilizovány.

Těhotenství ve vyhlazovacích nacistických táborech

Příběhy těhotných žen, které prožily hrůzy války, se odehrávaly ve velkém množství v koncentračních táborech. Téma je to velmi citlivé, mnohdy nesoucí se po celé generace.

Gravidním ženám nebylo zpočátku dovoleno v těchto táborech pracovat a často je po příjezdu čekala rovnou smrt, protože nemohly být využity jako „dobrá pracovní síla“. Dle předpisů ani správně nesměly být do koncentračních táborů vůbec umisťovány (Plachá, 2021). Ženy o svém těhotenství proto často lhaly. Těhotné, které se přiznaly či je někdo udal nebo táborový lékař potvrdil jejich jiný stav, čekala buď okamžitá smrt, nebo byly využity pro zrůdné experimenty, ve kterých si velmi liboval doktor Josef Mengele, též známý pod přezdívkou Anděl smrti. Ten nastoupil v květnu 1943 jako lékař do koncentračního tábora Osvětim (Lifton, 2008), kde mimo jiné prováděl pokusy na lidech, v mnoha případech smrtící, přičemž smrt byla často přímý a chtěný záměr.

Ve vyhlazovacích táborech byla situace ještě krutější. V táboře Osvětim-Březinka musely ženy graviditu ihned nahlásit a vystoupit z řady. Těhotným ženám bylo slíbeno slušné zacházení a větší příděl jídla. Ale sliby v koncentračních táborech povětšinou nic neznamenaly. I zde docházelo k tomu, že doktor Mengele těhotné ženy ponechal naživu, aby je mohl zapojit do svých brutálních experimentů. Dle svědectví Stanisławy Leszczyńské, židovské polské porodní asistentky, která byla vězněna a asistovala v koncentračním táboře Osvětim-Březinka Mengelemu, se začalo s experimenty koncem léta roku 1944. Docházelo k přerušování počátečního těhotenství kyretou nebo k umělému vyvolání předčasného porodu. Lékaři také ženy uměle nakazili např. tyfem, aby poté zjistili, jak přechází infekce z matky na dítě skrz placentu (Leszczyńská, 2020). Mengele po porodu dítěte někdy nařídil obvázání prsou matky, aby nemohla své dítě nakojit, a zjistil tak, jak dlouho ono dítě vydrží bez výživy. Probíhala také kontrola žen s podezřením na těhotenství (Holdenová, 2016). Doktorka Gisella Perlová, jež byla internována v Osvětimi-Březince, se starala i o ženy, které své těhotenství skrývaly. Bandážovala jim břicho, na apelech je zakrývala vlastním tělem (Perlová, 2019).

Při porodu musela porodní bába pracovat bez anestetik, dezinfekce, obvazového materiálu a veškeré komplikace, které za normálních podmínek řešil lékař, musela zvládnout sama. Dle svědectví Leszczyńské (2020) se pod jejíma rukama narodilo přes 3 000 dětí, ty byly ve většině případů ihned zavražděny, např. topením v kádi. Takto krutě bylo zavražděno více než 1 500 dětí a přes 1 000 jich zemřelo hladem nebo podchlazením. Také Olga Lengyelová, Židovka, která se narodila v dnešní Kluži, v Osvětimi-Březince vypomáhala u porodů jako vystudovaná chirurgická asistentka a musela nakonec děti usmrtit, aby tak zachránila životy žen. „Stále se marně snažím očistit své svědomí. Cítím jejich teplá tělíčka, která jsem tehdy držela v rukou. Žasnu, jak hluboko nás Němci nechali padnout!“ vyprávěla po letech (Lengyelová, 2018).

Závěr

Porodnictví bylo velmi ovlivněno nacistickou ideologií. Nasazení porodníci a porodní báby v mnoha případech této ideologii věřili, což se odrazilo i v jejich péči. Hrůzy koncentračních táborů ukázaly, jak chamtivost a touha po moci dokáže velice snadno dosáhnout svého a zanechat po sobě několik miliónů obětí. Na to se nesmí nikdy zapomenout.

Literatura

1. HALBMAYR B. Sexualized violence against women during nazi „racial“ persecution. In: HEDGEPETH S. M., SAIDEL R. G. (eds). Sexual violence against Jewish woman during the holocaust. Waltham M. A.: Brandeis University Press 2010: 29–44.
2. HOLDENOVÁ W. Narodili se, aby přežili. Praha: Mladá fronta 2016.
3. CHELOUCHE T. Doctors, pregnancy, childbirth and abortion during the Third Reich. Isr Med Assoc J 2007; 9(3): 202–206.
4. LENGYELOVÁ O. Pět komínů. Příběh z Auschwitz. Brno: Kartuziánské nakladatelství 2018.
5. LESZCZYŃSKÁ S. Svědectví porodní asistentky z Osvětimi. Líbeznice: Víkend 2020.
6. LIFTON R. J. Nacističtí lékaři. Medicínské zabíjení a psychologie genocidy. Praha: BB art 2008.
7. LISNER W., PETERS A. German midwifery in the “Third Reich”. In: BENEDICT S., SHIELDS L. (eds). Nurses and midwives in Nazi German. The “euthanasia programs”. New York: Routledge Studies in Modern European History 2014: 64–197.
8. PERLOVÁ G. Byla jsem doktorkou v Osvětimi. Praha: Víkend 2019.
9. PLACHÁ P. Zpřetrhané životy: Československé ženy v nacistickém koncentračním táboře Ravensbrück v letech 1939–1945. Praha: Pulchra, Ústav pro studium totalitních režimů 2021.
10. POSNEROVÁ-ČVANČAROVÁ I. Vlak s poradnou pro matky. Věštník věnovaný zájmům porodních asistentek 1941; 29(6): nestránkováno.
11. PROCTOR R. Racial hygiene: Medicine under the Nazis. London, Cambridge (MA): Harvard University Press 1988.
12. ŘÍMOVSKÁ Z., JANIŠ K. Experiment Lebensborn. Ošetřovatelské perspektivy 2019; 2(2): 81–91. doi: 10.25142/osp.2019.016.
13. TAUCHEN J., ŠKODOVÁ L. Nucené sterilizace ve Třetí říši – zločin na základě zákona. Europeanization of the National Law, the Lisbon Treaty and some other legal Issues. Conference proceedings from the COFOLA 2008 Conference, Masarykova univerzita Brno: 1152–1162. [online]. Dostupné z: https://www.law.muni.cz/sborniky/cofola2008/files/pdf/history/tauchen_jaromir_skodova_lenka.pdf.

 

---

Bc. Jana Salcmanová, PhDr. Kristina Janoušková, Ph.D.
Katedra ošetřovatelství a porodní asistence, Fakulta zdravotnických studií, Západočeská univerzita v Plzni

 

• tisk
• předplatit si