Pozůstalí potřebují podporu a citlivý přístup

Smrt blízkého člověka představuje obrovský zásah do života pozůstalých. Jejich svět se smrtí milovaného nečekaně a navždy změnil. Pozůstalí potřebují pomoc a podporu, které se jim však často nedostává.

Prvním traumatizujícím momentem může být už způsob, jakým se pozůstalí o smrti blízkého dozvěděli. Hlavním zdrojem pomoci by pak měla být rodina – jenomže i ostatní členové rodiny mohou být zasaženi zármutkem a sami potřebují pomoc. Ani známí a přátelé nebývají truchlícím dostatečnou oporou – obvykle totiž nevědí, jak se k pozůstalým chovat a co dělat.

Proto truchlící raději vyhledávají pomoc jinde – u lékařů, sociálních pracovníků, duchovních, pracovníků hospicových či jiných poraden nebo u psychologů. Právě na základě poptávky pozůstalých z řad veřejnosti otevřel Domácí hospic Nablízku v Lysé nad Labem poradnu pro pozůstalé. Jak upozorňuje Naděžda Špatenková (2013), pro truchlící totiž může být mnohem přijatelnější hovořit o bolestivých a zraňujících záležitostech s cizím člověkem, s expertem na danou problematiku (tedy s poradcem pro pozůstalé) než se členem vlastní rodiny.

Truchlení je očistné

Těsně po smrti blízkého člověka je zcela normální truchlit a prožívat hluboký zármutek, pokud je ale dotyčný smutný i po roce, stále pláče a není schopen začít plnohodnotně žít, měl by vyhledat pomoc. „Truchlení je očistné, je dobré plakat a mluvit o utrpení, je to ulevující. Dříve se například s dětmi nemluvilo o smrti blízkého člověka, jeho rodina tím chtěla dítě chránit, nechtěla, aby plakalo a bylo smutné. Ale když nenecháme emoce projít přirozeně, prožít ztrátu, může to způsobit trauma,“ říká Marta Linková, psychoterapeutka Domácího hospice Nablízku. Pozůstalí by si podle ní měli prožít celý rok bez člověka, který jim zemřel. Měli by prožít všechny narozeniny a svátky – poprvé to bude bolestivé, ale musejí zjistit, jak žít dál. Pokud však bolest ani po roce neustupuje, pozůstalý neustále prožívá emoce spojené se zármutkem ze smrti blízkého, měl by požádat o odbornou pomoc.

S potřebou pozůstalých vyhledat odbornou pomoc se pracovníci hospicových, poradenských a terapeutických služeb setkávají stále častěji. Společnost smrt zcela vytěsnila ze života, přestaly se pořádat pohřby, vymizely rituály spojené se smrtí a smrt se odsunula do nemocnic a zdravotnických zařízení. „Dnešní člověk se v kontaktu se smrtí dostává do zcela hraničních situací, nicméně má již povědomí o tom, že je dobré vyhledat psychologickou pomoc, uvědomuje si, že je to praktické, že se mu uleví,“ podotýká Marta Linková.

Psychologicky důležitým momentem je zmíněný pohřební rituál. „Často v poradně povzbuzujeme pozůstalé, aby uspořádali pohřeb pro všechny příbuzné i přátele. Je to vlastně takový rituál loučení, jehož účelem není jenom oplakat ztrátu, ale uvědomit si, co zemřelý po sobě nechal – děti, vnoučata, vzpomínky, geny, žije dál v nás a v našich dětech,“ upozorňuje psychoterapeutka a dodává, že může být naopak velmi traumatické a zraňující, když se pohřeb nekoná, protože pozůstalým pak chybí nějaké symbolické zakončení, po kterém přichází úleva.

Jak oznámit pozůstalým úmrtí v nemocnici

Pokud člověk nemůže být na blízku svému nejbližšímu v okamžiku smrti, je důležité, jakou formou se o jeho úmrtí dozví. „V poradně nám klienti často vyprávějí, jak byla například lékařka v nemocnici odměřená až nepříjemná, říkala pozůstalým zprávy o umírajícím velmi suše a stroze, jen tak na chodbě, protože na ně neměla čas. Jindy zase popisují, že ačkoli jim toho lékař neřekl moc, byl na ně milý, usmál se, poplácal je po rameni, nechal je třeba ještě nějaký čas se zesnulým,“ popisuje Marta Linková. Právě forma, jakou je zpráva o úmrtí pozůstalým sdělena, může být pro mnohé velmi důležitá. Lékař nemusí věnovat pozůstalým mnoho času, ale měl by se chovat empaticky – stačí trochu vřelejší tón, vzít pozůstalé někam stranou, ideálně aby se mohli na chvíli posadit – neměl by jim sdělovat zprávu o úmrtí za chůze na chodbě. Pokud někdo v sobě přirozeně tuto schopnost nemá, podle Marty Linkové je možné se tomu naučit.

Trpěl před smrtí?

Pro mnoho pozůstalých může být traumatizující představa, že jejich blízký člověk před smrtí fyzicky trpěl. Trápí je otázka, jak dlouho trpěl, jak moc ho to bolelo, upřesňuje Marta Linková. Podle ní je velmi důležité, aby pozůstalí od zdravotníků slyšeli, jak jejich blízký prožil své poslední chvilky – stačí základní informace. „Rodina potřebuje slyšet, zda zemřel ve spánku v noci a poklidně, nebo dostal kvůli bolestem morfium a ulevilo se mu,“ vysvětluje psychoterapeutka. Řada jejích klientů se v danou chvíli lékaře sama nezeptá, protože jsou obvykle zaskočeni samotnou situací. Přesto je třeba jim to říci, poněvadž dřív nebo později jim tato otázka vyvstane na mysl. „Máme zkušenosti, že je pak představy o tom, jak jejich blízký umíral, mučí i ve spánku,“ říká Marta Linková a dodává, že stejně jako je důležité vědět, za jakých okolností kdo přišel na svět, je důležité znát i okolnosti smrti.

Zásadní roli hrají sestry

Pokud umírající o své diagnóze ví, měl by si před smrtí se svými blízkými dořešit různé vztahové problémy a záležitosti z minulosti – lépe se odchází umírajícímu a je to důležité i pro pozůstalé. „V hospicích jsme svědky situací, kdy se člověku špatně umírá, protože ho třeba nechce navštívit jeho dítě, nebo je naopak zatvrzelý on sám,“ podotýká psychoterapeutka. Zásadní roli v těchto situacích ve zdravotnických zařízeních mají sestry. Lékař se zabývá především procesem léčby a medicínskými zákroky, kdežto sestra vidí pacienta opakovaně několikrát denně. Zároveň u lůžka pravidelně potkává příbuzné umírajícího, může rodinu povzbudit, uklidnit, či dokonce sehrát klíčovou úlohu v narovnání rodinných vztahů. „Posledních pár hodin života člověka může být extrémně důležitých i pro pozůstalé. Sestra může svou intervencí zabránit mnoha traumatickým koncům,“ říká Marta Linková. Specializované hospicové týmy podobné situace znají a mohou umírajícího motivovat nebo nějaké důležité setkání zprostředkovat. Tuto roli ale může sehrát i sestra v nemocnici, i ona může rodinu a umírajícího povzbudit k důležitému kroku.

Podle Marty Linkové někdy může být problém i rodinné tajemství. „Doprovázeli jsme ženu s pokročilou rakovinou, už měla opravdu málo času, ale stále žila a trápila se. Zkusila jsem se jí zeptat, zda v té rodině není nějaké tajemství. Ukázalo se, že jedno z jejích dětí je z umělého oplodnění a dárcem není její manžel – žena se trápila tím, že to dítě už nebude mít v rodině žádného biologického rodiče. Povzbudila jsem ji, aby to rodině řekla. Nakonec se tak stalo a přestalo to být v rodině tabu, atmosféra se uvolnila a matka zakrátko poté zemřela,“ líčí příběh svých klientů. Odhalené tajemství mnohdy může způsobit velkou bolest, ale zároveň působí „očistně“. „Rodina obvykle cítí, že něco není v pořádku, že je něco skryté, nevyřčené. Když se to řekne, lidé už kolem sebe nemusejí tak opatrně našlapovat a uleví se jim,“ dodává Marta Linková.

Marta Linková

Poradenství pro pozůstalé se ustanovuje jako legitimní obor a lidí, kteří po smrti nejbližších potřebují a vyhledávají odbornou podporu, stále přibývá. Nicméně je jisté, že citlivý a empatický přístup zdravotníků, kteří pečují o umírajícího člověka, může velmi pozitivně ovlivnit i následné truchlení pozůstalých.

 

Jolana Boháčková,
externí spolupracovnice Domácího hospice Nablízku, z. ú., Lysá nad Labem

 

 

 

• tisk
• předplatit si