Každodenní nalézání rovnováhy

Motto: „Nemůžeš si stanovit délku života, ale můžeš mu dát šířku a hloubku. Nemůžeš určit rysy svého obličeje, ale můžeš ovládat jeho výraz.“
(M. J. Tailorová)

Na začátku trochu filozofického zamyšlení

Jsme na začátku 3. tisíciletí. Měli bychom být ve svém lidském vývoji dále. Ovšem pravda je odlišná. Začátek 21. století je plný napětí, nepříjemných konfliktních lidských setkání, které vnáší do lidských duší neklid, zmatek a utrpení. Vlivem rostoucích technických vymožeností chtějí i lidé ihned dosáhnout uspokojení, vyřešit nesnáze, které je potkávají. Chceme dosáhnout vše ihned, neboť nám reklamy nabízejí okamžité materiální uspokojení. Ano, můžeme mít nádherné technické vymoženosti. Můžeme si na ně kdykoli budeme chtít půjčit finanční prostředky, ale cestu ke svému duševnímu klidu můžeme ovlivnit pouze my sami – svým přístupem k životu.

Materiální pokrok přináší otázku Ericha Fromma: Být, či mít? Ve 2. polovině 20. století se prudce rozvíjela výroba a obchod. Rychlý technický rozvoj změnil ekonomické smýšlení světa a změnu životního postoje. Důmyslné geniální vynálezy a dosažený pokrok velebily lidské myšlení. Objevil se nový filozofický pohled na ideál člověka. Myslitelé čerpali naději v síle lidského rozumu. Věřili, že díky rozumu člověk dokáže vytvořit autonomní, svobodnou bytost, která zvládne řešit problémy světa i svoje lidské vztahy. Rozum se jevil jako spolehlivý prostředek na cestě k lidské dokonalosti a šťastnému životu. Vznikl názor, že lidé získáním bohatství a úspěchu dosáhnou štěstí.

Kvůli velkým technickým změnám se zvyšovaly a stále zvyšují nároky na člověka, na jeho způsob předvídání, rozhodování a jednání v mnoha napjatých a neuchopitelných okamžicích současného života. Naše mysl nedokáže tak rychle zpracovat valící se informace a najít to správné řešení. Zažité situace v lidech vyvolávají stres, touhu odkládat řešení, zůstat stát stranou, neriskovat, držet se známých navyklých způsobů řešení. Ovšem některá známá řešení již nepomáhají, jsou v nových situacích nepoužitelná a neúčinná. Je třeba je poopravit, zdokonalit, a přerušit tak začarovaný kruh, ve kterém se ocitáme, nezapomenout však při tom zůstat spravedlivým, laskavým a lidským tvorem.

Využiji slova úžasné profesorky Jaroslavy Peškové, která dokázala nádherně hovořit o poslání člověka, dokázala své studenty vtáhnout do filozofického zkoumání životního lidského poslání na Zemi. Vzpomínám na debaty s touto vzácnou ženou a snažím se její myšlenky předávat dále. Říkávala, že poslední dobou chybí lidem společné povídání u kuchyňského stolu. Sedět a předávat si zkušenosti z prožitého dne. Sdělit si navzájem, co nás trápí a z čeho se radujeme. Ptala jsem se jí, kde spatřuje důvod lidského odcizování. Odpověděla, že dnes se vše dá koupit. Hotové jídlo si přineseme domů nebo se každý nají mimo svůj domov. Některé obchody a restaurace fungují non stop. Utrácíme vzácný čas lidské pospolitosti hledáním stále nových zážitků a zapomínáme, že to nejvzácnější máme doma. Za peníze si nikde nekoupíme přátelství, lásku, spokojenou rodinu.

Kdo je člověk? Odkud pochází? Kam směřuje? Jaké jsou jeho možnosti? Na jaké bariéry naráží? Jaké má možnosti svého rozvoje? Na jaké překážky musí být připraven, chce-li se osvědčit jako člověk odpovědný za své lidské určení? (Pešková, 1991).

Dnes musí být v popředí zájmu důležitosti všech lidí ideál odpovědnosti za vlastní budoucnost i za svět, kde žijeme. Každý z nás se musí chtít stát humánnějším. Svou lidskou roli naplnit v uznání lidské důstojnosti. Rozum nás má vést k tomu, abychom respektovali a hledali porozumění pro kulturní a individuální zvláštnosti jiných lidí. Jinakost druhých nás musí naučit ochotě přijmout i jejich nesouhlas s našimi názory. Jinakost druhých by nás měla vést k zamyšlení se nad tím, zda druhá strana nemá v něčem pravdu. Součástí nového přístupu k životu je potřeba naučit se schopnosti přijímat kritiku našeho chování a jednání. Je velmi bolestné nejen pro nás, ale i pro všechny, o které se staráme, vystavit naši vybudovanou životní mapu kritice. Kritika může být konstruktivní, destruktivní a bezvýznamná. Je vhodné se naučit, jak využít rozum a cit ke správné slovní reakci.

Co znamená být moudrým člověkem?

Především uvědomění si, že mám schopnost přemýšlet o všem, co provádím a jak jednám. Předpoklad pro lidskou moudrost je naše upřímnost a pravdivé vidění reality světa. Umění rozlišit dobro a zlo. Najít vlastní hranice možností. Objevit vnitřní klid a umění radovat se a přitom neubližovat druhým na své životní pouti. Úkolem současnosti i budoucnosti je dosažení změny převládajícího principu touhy po moci a majetku ve víru etických a kulturních hodnot lidstva. Zastavit jednou provždy zneužívání důmyslných vynálezů ve válčení proti lidem a devastování přírodního bohatství.

Zamysleme se nad svou rolí v pomáhající profesi

Princip moderní doby proniknul i do míst, kde se snažíme den co den hodnotit a plnit potřeby našich pacientů-klientů. Nedivme se, že i někteří naši klienti chtějí prosadit svoje zájmy. Mít ihned vše, co žádají. Snaží se nás ovládat.

I jejich příbuzní na nás kladou stále větší požadavky. Administrativy přibývá, personál chybí. Všechny tyto okolnosti vedou k tomu, že v nás každodenně přibývá kousek napětí a nespokojenosti. Co se to v nás děje? A co proti tomu děláme?

Na jedné straně jsou mnozí pečující pohodlní hledat skutečné pravdivé potřeby svých svěřenců. Je pro ně jednodušší nacházet vlastní představu, co druhý člověk potřebuje, a snažit se tak obejít překážky a mít snazší cestu k plnění své profese. A co dělají ostatní pracovníci, když se nedaří? Vybavíte si hezké okamžiky, kdy vás klient či jeho příbuzný pochválil? Řeknete si, že je více hezkých okamžiků na vašem pracovišti než těch nepříjemných? Nebo jste naštvaní? Překvapeni? Smutní? Utahaní? Jaká další slova vás napadají? Skutečně je někdy obtížné nalézat spolu s klientem společně uspokojení.

Co znamená stres? Jak se projevují jeho důsledky?

Stresu se nelze vyhnout. Mírný stres má kladný význam. Burcuje nás k aktivnímu překonání a zvládání vlastních úkolů (jiným slovem je to eustress). Někteří lidé jej i vyhledávají. Mají rádi rizikové chování, rychlou jízdu, sledování hororu. Přiměřené napětí jim přináší uspokojení.

V poslední době stresu přibývá. Je všude kolem nás. Nepříznivé zprávy o násilí, lidské zlobě i přírodních katastrofách.

Připomeňme si zakladatele nauky o stresu fyziologa Hanse Salyeho (1907–1982), který definoval stres jako nespecifickou fyziologická odpověď na jakýkoli nárok, který je na organizmus kladený. Profesor Charvát nahradil pojem nárok slovem zátěž. Nabízím i definici profesora doktora Vratislava Schreibera (Lidský stres, 2000), která zní: Stres je jakýkoli vliv životního prostředí (fyzikální, chemický, politický, sociální, psychologický), který ohrožuje zdraví některých citlivých jedinců.

Naše reakce na stresovou situaci vychází ze síly a délky zátěže, typu osobnosti, z našich naučených vzorců jednání a chování.

Mechanizmus stresu

Tento mechanizmus je nám dán geneticky, pochází od našich předků, kterým sloužil k přežití. Pračlověk musel bojovat nebo utíkat v okamžicích získávání potravy a při ochraně svého příbytku. V první fázi je tedy organizmus připraven k obraně.

1. fáze: Poplachová reakce

V našem těle je spuštěn obranný systém. Rychlý a složitý děj biochemických reakcí, který je řízen centrální nervovou soustavou. Z hlavních endokrinních žláz se vyplaví do krve hormony k sebeobranně na boj nebo útěk. Organizmus je v pohotovosti, je připraven útočit nebo utíkat. Sympatikus způsobí zrychlení srdeční činnosti, potních žláz, zvýší se krevní tlak. Játra uvolní cukr ke zvýšené svalové činnosti. Zároveň dojde ke zvýšené funkci antidiuretického hormonu – zadrží v těle vodu, která pomůže regulovat potřebu udržet optimální tělesnou teplotu při nastávajícím náročném výkonu a nenutí nás k vyprazdňování.

Co se dělo v dřívějších dobách? Náš předchůdce svou zvýšenou tělesnou připravenost vyčerpal na bojovné či únikové akci. Kam však s uvolněnou energií v současnosti? K čemu ji využíváme? Někdo okamžitě vybuchne zlostí, propukne v pláč nebo je agresivní. Napětí v těle zůstává. Proto je důležité se naučit techniky, které vedou k odčerpání energie a vyladění na tělesné i citové úrovni.

2. fáze: Adaptace

Vstupujeme do druhé fáze stresové reakce. H. Selye zjistil, že pokud není dostatek vnitřní energie pro zvládnutí první fáze při zátěži, začne organizmus reagovat zvýšenou činností kůry nadledvin a produkuje více hormonu kortizolu. Spustí se obranné reakce pro překonání dlouhodobého stresu. Zvýšená metabolická činnost ohrožuje náš imunitní systém, potlačuje tvorbu bílkovin. Další stresový hormon asopresin uloží do paměti reakci na prožitou zátěž. Zde je důležité, zda naše reakce byla pro nás přínosná, či nikoli. Také se může stát, že opakovaně nevhodně reagujeme, a tím posilujeme své vnitřní napětí. Aktivují se v nás dvě hlavní emoce – zlost a strach. Podle toho, která emoce v danou chvíli převládne, se projevujeme takzvanými maladaptačními reakcemi. Každá tato emoce v nás vyvolává řadu stylů jednání a chování, které jsou pro druhé mnohdy nepochopitelné. Náš organizmus reaguje na zátěž, aby nabral sílu vyrovnat se a vrátil se do souladu se sebou samým. Trvá to různě dlouho a někdy je potřeba vyhledat psychologickou pomoc.

Je třeba připomenout, že pečující i klient může zároveň prožívat stresovou situaci jiného charakteru a reagovat neočekávaně.

3. fáze: Vyčerpání

Přichází, když organizmus vyčerpal tělesné, emoční, intelektuální i chemické reakce a je ohromen silou nepolevujícího stresu. V této fázi se projevuje řada psychosomatických problémů. Podvědomí dává mysli signál, že napětí trvá. Potíže se objevují bolestmi zad, břicha, depresemi, poruchami spánku a tak podobně.

Možnosti proměny

Jsou dvě možnosti proměny:

• změnit podmínky stresu;
• změnit přístup k nim.

Nejlepší cesta je však přehodnotit přístup ke stresujícím okamžikům.

 

Příliš mnoho myslíme a příliš málo cítíme.
Víc než stroje potřebujeme lidskost.
Víc než rozum potřebujeme laskavost a mírnost. Bez toho zvlčíme a ztratíme všechno.

Ch. Chaplin

Literatura

1. PEŠKOVÁ J. Já, člověk. SPN 1991. ISBN: 80-04-21766-4.
2. SCHREIBER V. Lidský stres. Academia 2000. ISBN: 80-200-0240-5.

 

PhDr. Mgr. Dana Klevetová
chirurgická zdravotní sestra, psychoterapeutka, supervizorka www.peceodusi.webnode.cz

 

• tisk
• předplatit si