Motivace je hybnou pákou při hojení chronických ran – kazuistika polymorbidní klientky

Složení lidské populace se v současné době mění. Na celém světě přibývá starších lidí. S prodlužující se délkou života se stále více lidí dožívá vysokého věku. Podle statistických prognóz má být první polovina 21. století stoletím seniorů.

Úvod

Statistické prognózy uvádějí, že 21. století má být stoletím seniorů, alespoň v prvních 50 letech. Během 50 let bude poprvé v historii lidstva žít na zemi více lidí starších 60 let než osob mladších 15 let. Již nyní stoupá počet osob ve věku nad 80 let a tato skupina bude narůstat. V roce 2019 bylo v České republice 19,2 % osob nad 65 let a předpokládaná doba dožití byla u žen 82 let a u mužů 76 roků. Pro společnost to znamená zvýšené zaměření na geriatrickou péči.

Je řada seniorů, kteří si udržují své fyzické, psychické i společenské aktivity. Všem není tato schopnost dána, a tak je někdy starý člověk přehlížen, odsouván, není mu dostatečně projevována úcta a respekt. Mnozí senioři jsou velmi závislí na péči své rodiny, která ji v mnoha případech není schopna zabezpečit či ji odmítá poskytovat a přesouvá ji na instituce zdravotní a sociální. Je také podceňován fakt, že mnoho dětí našich seniorů jsou sami senioři.

Stále častěji selhávají i profesionálové, kteří léčí a ošetřují seniory ve zdravotnických a sociálních zařízeních. Přestávají chápat změněné potřeby seniorů nebo jsou při své práci vyčerpáni fyzicky i psychicky a nedokážou pojmenovat svůj syndrom vyhoření.

Jedna z cest řešení je naučit se chápat změny stárnoucího člověka a respektovat jeho potřeby, jednat s ním jako s plnohodnotným občanem této země a mu naplnit svou životní roli ve stáří. Dávat seniorům dostatek prostoru a času přijmout své fyziologické změny, nechápat stáří jako nemoc a nelpět na činnostech, na které již síly nestačí. Pomáhat hledat vnitřní energii přijmout nové podmínky a stavět na tom, co senior umí a co dokáže, kam směřuje a co chce.

Každý z nás je jedinečná, neopakovatelná bytost. Na celém světě nemáme kopii, v jedinečnosti neexistuje porovnávání, ani soupeření. Každý z nás má v sobě mnoho krásného, dobrého, ale samozřejmě i to, co nám vadí či dokonce škodí. Proč si nepřiznat, že všichni máme nedostatky, chybičky i chyby. Určitě je cílem každého z nás vyzdvihnout to, co je dobré, a prožít laskavý a spokojený život v kterékoli jeho etapě.

Vzpomeňte si na krásný podzimní den, kdy slunce prosvětluje barevné koruny stromů, jejichž listy se pomalu snáší k zemi. V podzimu našeho života mohou ubývat některé dovednosti a schopnosti, mění se životní rytmus. Učíme se přizpůsobit novým podmínkám a dáváme věcem nový smysl. I nyní mohou být naše dny jako jeden z mnoha krásných podzimů.

Kazuistika

V domácí péči jsem 8 let ošetřovala 87letou vdovu, která žila sama ve 3. patře s výtahem. V anamnéze byla ischemická choroba srdeční, ischemická choroba dolních končetin, stav po infarktu myokardu, anemie, chronické onemocnění žlučových cest – 2× operace. Karcinom prsu – po ablaci a chemoterapii, bércový vřed velikosti 10 × 8 cm, diabetes mellitus, na dietě, revmatoidní artritida, artróza, chronická bolest. Snížená soběstačnost – chůze o podpažních berlích. Vztahy s dcerou – pravidelné návštěvy, syn sporadicky. Přátelé již zemřeli.

Na obr. 1 a 2 je vidět, jak se postupně defekt zmenšoval. Využili jsme nejdříve oplach vlažnou vodou, poté obklad s Prontosanem, okolí rány slabá vrstva Menalind krému, na defekt Lomatuell H, později Kendall, sací materiál Zetuvit.

Jako psychoterapeutka pracuji s duší člověka, hledám i další psychosociální příčiny nekomfortu. Hledala jsem smysl života paní H. a objevila tyto problémy: strach opustit byt – důvody (vypadám hrozně, padají mi vlasy, nohy mám zavázané, s berlemi upadnu, nemám boty, s kým tam budu sedět); chronická bolest kloubů a bércových vředů; somatické: bolest vředů, zejména v noci, bolest kolen a pravé kyčle, časté pády při vstávání z WC, nemožnost otevřít okno pro bolest v rameni, slabost v rukou při přenášení stravy na stůl; psychosociální: ztráta sociální role a kontaktu s vlastním synem; duchovní: ztráta naděje ve zlepšení.

V životě člověka je důležitá sebeúcta, s tou jsem pracovala nejdříve. Vadilo jí padání vlasů. Objevila jsem prodejnu, kde mi zapůjčili paruky. S velkou radostí jsem jí paruky ukazovala, byla nadšená. Ten svit v očích vidím dodnes. Jaké bylo mé překvapení, žena focení chtěla měnit čtvery šaty, řetízky, boty. Prý si foto vybere na hrob a pošle synovi, aby viděl, jakou ztratil mámu. Nesouhlasil s tím, že byt přepsala na dceru. Vyprávěla mi, že on dostal peníze, asi zapomněl. Mé zkušenosti jsou takové, že příčinou jsou hladové manželky, které trápí své muže. Uvědomme si, že s manželkou žije téměř 50 let a se svou maminkou žil pouhých 18 let. Které ženě dá přednost, co myslíte? Matka dokáže vychovat deset synů, ale ani jeden se nedokáže postarat o svou matku v pokročilém věku. Znám skvělé výjimky starostlivé péče, o nichž by byl další článek.

Zde jsou rozdílné fotografie. Všimněte si držení těla, úsměvu na fotografii v paruce, když se na sebe podívala. „Vždyť já jsem pořád hezká ženská“ usmála se. Raději si vzala brýle, aby viděla.

Její vzhled ji inspiroval, aby podstoupila operaci šedého zákalu. „Teď konečně vidím na TV, na křížovky a jsem tak šťastná, zase mám pro co žít,“ bolesti ustupovaly. Přitom vždycky bolest hodnotila horší známkou (tab. 1). Lékař na chirurgické ambulanci jí změnil medikaci, praktická lékařka napsala Tramadol (Tramal) v tabletách. I když po něm zvracela, pomáhal jí, proto jsme zkusily Tramadol v čípkách, které si dokázala sama zavést. Algifen v kombinaci s paracetamolem přes den a na noc Tramal čípek. Bolest je léčitelná, ale léčíme celého člověka, nikoli pouze jeho bolest. Při chronické bolesti je důležité sledovat škálu deprese (obr. 1).

Chronickou bolest téměř vždy deprese provází. Vzpomínám si, jak nadávala, že nemůže pro bolest v noci spát. Ptala jsem se jí, co jí bolest říká? Ať zkusí si pomyslet „buď hodná má bolesti, chovej se tiše”. A doporučila pustit si TV – nevěděla, že v nočních hodinách je také program, před rokem 1989 nebyl. Ráda se dívala na porno a vždy mi se smíchem vyprávěla, že netušila, co vše může muž se ženou dělat.

V té době jsem vyučovala předmět domácí péče na střední zdravotnické škole a studentky jsem brala k praktické výuce do domácností seniorů. Vzájemně se obohacovaly. S jednou z nich si potom dopisovala, když odešla po maturitě pracovat do Austrálie, a s láskou v očích mi ukazovala pohled ze Sydney a dopisy, které dostala.

Abychom vyřešily problém vycházek, domluvily jsme se, aby děvčata každou středu chodila s paní na procházku. Což při další diagnóze (diabetes mellitus) je jedna z léčebných metod.

Po roce se stav zhoršil, paní H. najednou oteklo koleno a prsty na rukou. Praktická lékařka ji chtěla hospitalizovat. Odmítla, odebrala se krev, vyšetřila moč. Provedlo EKG. Objevily se rozsáhlé bércové vředy na obou končetinách během týdne.

Sanitka ji odvezla k nám na chirurgickou ambulanci, kde lékař stanovil diagnózu rozsáhlé bércové vředy na obou dolních končetinách, okolí prosáklé, široký lem kolem rány macerující, otok dolních končetin, bolest nesnesitelná, hodnotí číslem 8. Na bolesti dostává Fentanylovou náplast, po níž dochází k úlevě. Hodnotila číslem 2.

Terapie

Okolí ran ošetřeno Menalind pastou střídavě s Pytyolem. Na ráně se nechal působit 15 minut Prontosan. Na ránu se aplikoval Inadine.

Jak vidíme na snímcích, po týdnu léčby se stav zlepšil, otok se zmírnil, okolí rány se zklidnilo. Dále se fotit odmítla, defekty se zmenšily, ale nezahojily.

Následně dostala trombózu pravé dolní končetiny, byla hospitalizována, angiografie prokázala neprůchodnost cév. Doporučena z vitální indikace amputace ve stehně. Zpočátku odmítala, řešily jsme rozhovorem o smyslu života. I když si myslela, že to nemá smysl, říkala jsem, neznamená to, že to smysl nemá. Pro co dál žít? Vedly jsme asi tři psychoterapeutické rozhovory spolu s dcerou. Chtěla vidět syna, ten odmítl, ta bolest psychická byla větší než fyzická.

Nakonec po vzájemném rozhovoru, já, ona, dcera se rozhodla přijmout amputaci. Dcera ji slíbila, že ji převeze k sobě domů do Prahy, hospitalizaci domluvila na Bulovce, kde provedli amputaci. Pooperační stav probíhal dobře, bércový vřed na levé noze se téměř zhojil a amputát bez komplikací. Vzpomeneme-li, že trpěla polymorbiditou, vysokým věkem a rizikem mikrosympatologie, působil její vyrovnaný psychický stav na hojení.

Dcera si ji vzala domů, kde za týden umřela na selhání srdce.

Dcera mi volala, že v Jindřichově Hradci, kam jela vyklidit byt po mamince, potkala praktickou lékařku, které sdělila situaci a ta jí pravila, vidíte, kdybyste nedovolila amputaci, mohla ještě žít, aniž by si ověřila, na co stará dáma v kruhu rodiny své dcery zemřela. Měla jsem krizovou intervenci zcela zdarma u dcery. Její maminka zemřela v 89 letech.

Závěr

Rozsáhlá kazuistika ukazuje důležitost zjišťovat čtyři pilíře života – somatický, psychický, sociální a duchovní. V pokročilém věku osobně považuji duchovní za nosný. Starý člověk cítí, že brzy zemře, nebojte se mluvit o smrti. Já osobně se těším, až zemřu, ale chci se dožít 100 let. Potkám tam nahoře nejenom paní H., ale setkám se i s oběma svými muži, kteří mi zemřeli, s rodiči a kamarády. Smysl života hledejme v naději. Čeština je krásná řeč naděje, děje se něco nového, něco krásného. Vždy mám naději, že bude líp, mám i naději, že brzy umřu. Jednodušší to mají senioři věřící, obracejí se k Bohu a prosí duchovního o návštěvu.

Zdraví je dar. Dostali jsme ho zcela zadarmo a občas se k němu chováme jako k obnošenému šatstvu. Máme oči, abychom viděli krásu kolem, máme oči, abychom je občas přimhouřili či zavřeli, máme uši, abychom naslouchali slovům druhého, zvuku moře, zurčení potůčku a občas neslyšeli slova, která se vrývají hluboce do srdce a dlouho bolí. Máme jediná ústa, abychom si rozmysleli, že sdělené, jednou vyřčené nevrátíme zpět. A ústa jsou k líbání, k úsměvu, úsměv je nakažlivý, otevírá lidská srdce. Máme dvě ruce, abychom si pomáhali navzájem, občas objali sami sebe a dali si lásku a sebeúctu. Jsme jedinečné bytosti, na celém širém světě nemáme kopii, v tom je naše deviza a v jedinečnosti neexistuje soutěžení a porovnávání s druhými lidmi. A máme dvě nohy, které stojí pevně na této Zemi, mají svůj cíl a směr. Naučme se znát své hranice a limity možností. Když na ně nedohlédnete, přibližte si je. Každý neúspěch nás učí, jak příště jednat jinak, každý neúspěch nám vysílá signál, kterou cestou se vydáme dál.

 

PhDr. Mgr. Dana Klevetová

zdravotní sestra, psychoterapeutka, supervizorka, sídliště Vajgar 575/III, 377 04 Jindřichův Hradec

 

• tisk
• předplatit si