Komunikací k novému životu

Jak je důležitá komunikace zdravotnického personálu s pacienty? Slova přece nic nestojí.

„Dobrý den pane Nováku,“ mile zdravím nově hospitalizovaného pacienta, který se na mě dívá nervózním a ustrašeným pohledem. Tiše odpovídá „dobrý den“, klopí oči, jako by se styděl, ale domnívám se, že se v něm ozývá nervozita z nového prostředí, ze setkání se zatím bezejmennými pacienty a pro něj i s novým personálem.

Takto vnímá nové prostředí nejspíše každý z nás. Pomáhám pacientovi s vybalením věcí, seznamuji a edukuji ho o chodu našeho oddělení. Pacient má 64 let a je přijat po operaci pravé dolní končetiny. V tuto dobu nás sanitáře bude potřebovat k dopomoci při všech denních úkonech, než bude schopen se o sebe po probíhajících rehabilitacích starat sám.

Pracuji v našem zařízení na pozici sanitář a poskytuji pacientům ošetřovatelskou péči. Samozřejmě se opakovaně blíže setkávám i s panem Novákem. Začínáme si povídat o počasí, o tom, jak se mu u nás líbí, zda je spokojen se stravou. Prostě klasický rozhovor dvou neznámých lidí, kterým by bylo ticho nepříjemné. Postupem času získávám odvahu zeptat se, „Pane Nováku, kde pracujete, copak děláte?“ a pan Novák sedí na posteli, zvedne oči směrem ke mně a odpovídá „Já nyní nepracuji. Pracoval jsem jako ARO lékař.“ V tu chvíli na něj zírám, asi dost dlouho, protože se mi hlavou honí myšlenky, že takových rádoby „lékařů“ jsem tady už viděla hodně. Vzhledem k mé pozici jsem nebyla dostatečně seznámena s tím, že pan Novák říká pravdu. Tento den jsem už po minulosti lékaře více nepátrala, ale samozřejmě mě zajímalo, zda pán mluví pravdu, nebo si možná myslí, že je lékař.

Právě tou dobou jsem studovala na Mendelově střední škole v Novém Jičíně obor praktická sestra ve večerním studiu a ve škole jsme si povídali o hydrocefalu. Říkám si, že si vyzkouším pana doktora. Pokud je opravdu lékař, přece jen by mi mohl k této problematice něco říct. Příští směnu přicházím za panem Novákem. „Dobrý den, jak jste se vyspal?“ začínám pomaloučku. Než se dostanu k jádru tématu, povídáme si o běžných věcech a já se začnu vyptávat. „Pane Nováku, prosím, jak to je s tím hydrocefalem? Mluvili jsme o něm ve škole a asi mi unikly nějaké informace. Mohl byste mi o tom něco povědět?“ V tu chvíli jsem nevěřila svým uším, pan doktor začal popisovat příznaky, diagnostiku, léčbu… pro mě téměř vše v latinské terminologii. V tuto chvíli jsem uvěřila, že přede mnou sedí skutečný lékař. Tak to šlo postupně dva měsíce, kdy jsme si povídali a on mi pomáhal pochopit funkci orgánů našeho těla. Jednou jsem sebrala odvahu a říkám. „A proč už nejste lékař?“ A vyslechla jsem si jeho příběh.

„Pracoval jsem jako ARO lékař, bydlel jsem s matkou, se kterou jsem měl velmi krásný vztah. Stihl jsem se oženit, děti jsme s manželkou neměli, věnovali jsme se spíše vzdělávání a kariéře, to nám stačilo ke společnému životu. Do té doby než mi matka zemřela. Nedokázal jsem tuto skutečnost přijmout. Začal jsem brát léky, abych byl psychicky v pořádku. To mi ale časem přestávalo stačit, vím, že jsem udělal chybu, když jsem poprvé prášky zapil alkoholem, ale v tu chvíli bylo vždy mé trápení pryč. Žil jsem se závislostí dlouhou dobu, byl jsem si vědom, že takto dále nemohu pracovat. Měnil jsem zaměstnání, stále ve zdravotnictví, ale vždy o pozici nižší a nižší. No, ale jak to většinou v životě bývá, vše zlé má svůj konec. Já byl ten zlý. Se ženou jsme se rozvedli, společné majetky prodali a já byl z práce takzvaně odejit. S kapsou plnou peněz se mi zdál život jednoduchý, žil jsem z nich. Ale jednoho dne peníze došly. Po bývalých kamarádech se slehla zem. Když jsem byl doktorem, měl jsem spoustu přátel. Když jsem pak ale potřeboval pomoc, nezbyl mi ani jeden. Neměl jsem kde bydlet, spal jsem v maringotce na fotbalovém hřišti, které se nyní opravuje, takže jsem nakonec velmi rád, že jsem tady a mohu zde žít nějakou dobu v teple, s jídlem a se střechou nad hlavou.“ Utichne a zahledí se do prázdna, nejspíše se mu celý příběh promítal znovu před očima. Jsem potichu, koukám na něj a je mi ho v tu chvíli líto, i když si uvědomuji jeho podíl viny.

Přichází další den… „Dobrý den pane Nováku,“ říkám s úsměvem, chci se Vás zeptat, „chtěl byste být znovu lékařem?“ Odpovídá ano, a tak navrhuji, že mu sepíšu e-maily do nemocnic a rozešlu je s tím, že se uchází o práci lékaře. V e-mailech popisuji skutečnost, závislost na prášcích, na alkoholu i to, že je ochoten se nechat přezkoušet komisí, která ohodnotí jeho znalosti a kvality.

Ozývá se nemocnice, má zájem se s panem doktorem sejít. Zařizuji doktorovi odvoz k jeho nové naději. Přichází k pohovoru, kde jiní lékaři zjišťují jeho vědomosti a dovednosti. Pan doktor zkouškou prochází na výbornou a sepisuje se pracovní smlouva na pozici lékaře v akreditovaném pracovišti nemocnice.

Získává novou šanci pro život. S novým zaměstnáním mu je nabídnut i byt, který je v areálu nemocnice. Byt je skromně zařízený, společně zde stěhujeme jednu velkou tašku a batoh, který nese pan doktor na zádech. To je vše, s čím vykračuje k novým lepším zítřkům.

Již je to více než dva roky, kdy pan doktor poskytuje lékařskou pomoc všem příchozím nemocným. Kolika lidem dokázal jeho nový život pomoct? Jsou to desítky? Stovky? Jsou mezi nimi členové našich rodin, naši přátelé?

Stačilo tak málo, jen si začít povídat. Slova přece nestojí nic. Tak je, sestřičky, ošetřovatelé, sanitáři, používejme. Pak je již na každém z nás, jak s danými informacemi naložíme.

 

---

Slavka Drgová

Studentka Slezské univerzity v Opavě, praktická sestra v LDN Klokočov – Fakultní nemocnice Ostrava.

Zdravotnictví a práce sestry ji lákaly od dětství, ale na přání rodičů studovala gymnázium. Po letech se ale přece jen vydala svou cestou, její děti-dvojčata byly již odrostlejší, starší syn studoval na střední zdravotnické škole a i díky tomu se rozhodla splnit si svůj sen a začít studovat ve zdravotnictví – vysněnou sestru. Nyní je studentkou 4. semestru vysoké školy v oboru všeobecná sestra a příští rok jí bude 50 let.

 

• tisk
• předplatit si