Práce sestry ve Švýcarsku má svá specifika

Jana Kajanovič se rozhodla pro práci sestry v zahraničí již během studií, kdy vycestovala v rámci programu Erasmus do Řecka. Osud ji nakonec zanesl do Švýcarska, kde dnes pracuje na jednotce intenzivní péče.

Jak jste se dostala k práci sestry ve Švýcarsku?

Během studia jsem ráda četla články a rozhovory se sestrami, které pracují v zahraničí, mimo jiné i ve Florence. V rámci bakalářského studia jsem měla možnost si práci v cizině vyzkoušet – odjela jsem do Řecka na Erasmus, kde jsem strávila jeden semestr a byla jsem z toho nadšená. Od té doby jsem věděla, že chci pracovat v zahraničí a že pro to udělám maximum. Uvažovala jsem o Anglii a Saúdské Arábii, ale nedařilo se mi bohužel složit test z angličtiny. Pak jsem potkala mého současného manžela, který pracoval ve Švýcarsku. Nechtěla jsem se nejprve svého snu vzdát, ale především kvůli mému vztahu, jsem se rozhodla oprášit němčinu. Našla jsem si doučování a pak jsem se přestěhovala za ním. První 2 měsíce jsem tu chodila do jazykové školy, pak si našla brigádu v restauraci a zároveň si vyřizovala uznání mého českého vzdělání. Za 4 měsíce od příjezdu už jsem měla práci v domově pro seniory a po půl roce ve Švýcarsku jsem si udělala státnice z německého jazyka.

To je úžasné, že jste se takhle vypracovala a nevzdala to s jazykem, i když se to ze začátku nedařilo.

Díky každodennímu kontaktu s místními lidmi jsem si němčinu osvojila a rozmluvila se. V domově pro seniory jsem pracovala 2,5 roku a pak jsem se rozhodla vrátit k práci v nemocnici, což jsem dělala i v České republice. Práce v nemocnici mě naplňuje mnohem víc než práce se seniory, jsem tam šťastná. Pracovala jsem v malé soukromé nemocnici, ze začátku na oddělení intermediární péče (IMC), kde jsem byla taky 2 roky, teď pracuji v okresní nemocnici Spital Muri na jednotce intenzivní péče.

Co Vám víc vyhovuje v nemocnici než v domově pro seniory?

Mám ráda, když se pacienti mění a odcházejí na standardní oddělení nebo domů. V domově pro seniory to byla spíše taková sociální péče, stereotyp, stálí klienti, někteří s demencí. Bylo to pro mě psychicky náročné a po nějaké době jsem měla pocit, že to už začíná hraničit se syndromem vyhoření a že musím změnit prostředí.

Je skvělé, že jste si práci v jiné zemi mohla vyzkoušet i v rámci studia. Jaká škola Vám to umožnila?

Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Fakulta humanitních studií, obor všeobecná sestra – bakalář.

Co Vás při studiu v Řecku nadchlo?

Poznat jinou kulturu, jiný způsob života. S angličtinou jsem na bakaláři teprve začínala, ale zapracovala jsem na ní. Než jsem odjela, měla jsem i doučovaní, a potom ten dennodenní kontakt mi pomohl. Studovala jsem ve městě Larisa. Skoro všichni tam mluvili anglicky, ale měli jsme i základy řečtiny. Byla to skvělá zkušenost, potkala jsem lidi z celého světa, jsem za to vděčná.

Pozorovala jste nějaké rozdíly mezi řeckým a českým zdravotnictvím?

V Řecku se do péče hodně zapojovala rodina, i co se týče stravování a hygieny.

Pojďme se vrátit ke Švýcarsku, co Vás zaujalo tam? Jaké byly Vaše začátky ve zdravotnictví?

Ve Švýcarsku mi uznali bakaláře, tady to má stejnou hodnotu jako diplomovaná sestra.

Pro to, aby mi tady uznali magisterské vzdělání v oboru intenzivní péče, potřebuji odpracovat 1 rok na akreditované jednotce intenzivní péče. Tam jsem začala pracovat minulý rok v prosinci. Když jsem v ČR pracovala na jednotce intenzivní péče a byl ventilovaný pacient, měla jsem na starosti jen ošetřovatelskou část, hodnoty na ventilátoru nastavoval lékař. Tady si to podle potřeb pacienta nastavuji sama, to je pro mě nové.

Máte ve Švýcarsku víc pravomocí?

Ano, rozhodně mám vyšší kompetence a samostatnost. Hodně tady ordinují rezervní léky, to znamená, že když je pacientovi například nevolno nebo má bolesti, má naordinované různé léky, které se mu mohou v případě potřeby podat, aniž bych kontaktovala lékaře. Sama se rozhoduji, jaký lék a kdy ho podám.

Co pro Vás byla největší výzva?

Vyřizovaní dokumentů, porozumět tomu. Potom jazyk. Mluví se zde německy, ale švýcarským dialektem. Není to ta klasická spisovná němčina. Já mluvím německy, ale tomu dialektu už teď taky rozumím. Ze začátku pro mě bylo hodně stresující telefonování právě kvůli jazykové bariéře.

Jaké jsou další rozdíly ve zdravotnictví v ČR a Švýcarsku?

Rozdíl je například ve zdravotním pojištění. Základní zdravotní pojištění si každý platí sám, nejde to automaticky z platu. Navíc se ještě volí výše spoluúčasti, což znamená, že se při každé návštěvě lékaře do té výše doplácí, a to jak při hospitalizaci, tak u doplatku léků a tak dále. Jakmile se hranice v daném roce přesáhne, platí pacient pouze 10 % z každého účtu. Čím nižší spoluúčast, tím vyšší měsíční pojistné a naopak. Je možné si také zaplatit připojištění, které vám přispívá na sportovní aktivity, alternativní medicínu, brýle, domácí péči, cestovní připojištění, očkování nebo i gynekologické ošetření a zubaře, které není zahrnuto v základním pojištění. Dle varianty nabízí volný výběr lékaře, nemocnice a z toho plynoucí různé výhody (například stravování, jednolůžkový pokoj, kosmetika, denní tisk nebo nárok na vizitu 1–2× denně). U nejvyšší úrovně pojištění je vše již plně hrazené.

Lékařská a ošetřovatelská péče zůstává stejná, ale pacienti s připojištěním mají pobyt v nemocnici různě zpříjemněný.

Dalším rozdílem je možnost eutanazie. Je to dlouhý proces, který trvá několik měsíců. Mám zkušenost z domova pro seniory, kdy si jeden klient vzal jenom tabletku a nemusel si pouštět infuzi. (Klienti si podávají eutanazii sami.) Po jeho úmrtí přijela policie a celé to sepsala, což je standardní postup. Policie se volá i v případě nečekaného úmrtí, ať už na sále, nebo na oddělení v nemocnici. Všechno se musí nechat tak, jak je, a policie to nafotí a zdokumentuje. Vyšetřuje se to jako nečekané úmrtí.

Dále jsou tady rozdíly ve studiu. Studenti už během praxe pobírají částečný plat. Mají k sobě školící sestru, ale hodně věcí dělají samostatně. V ČR jsme během praxe dělali jen určité výkony, tady mají studenti na starost konkrétního pacienta.

Řekla byste, že se ve Švýcarsku klade větší důraz na přání pacienta?

Hodně pacientů má u sebe speciální dokument, který deklaruje, jestli chce být resuscitován, kdo o něm bude rozhodovat, když on sám nebude moct, eventuálně o dárcovství orgánů.

Všimla jsem si, že když tady pacient řekne, že něco nechce a nepřeje si to, akceptuje se to. Nikdo s ním nediskutuje ani ho nějak nepřemlouvá. Respektují se přání pacienta. Není to tady tak, že by lékař byl v nějaké nadřazené pozici vůči pacientovi.

Napadnou Vás ještě nějaké rozdíly v rámci ošetřovatelské péče?

Klade se zde větší důraz na dodržování pravidel například v postupu podávaní či dávkování léků. U nás na JIP v Spital Muri je všechno dopodrobna rozepsané a musí se to dodržovat. Nebývají tady 12hodinové směny, ale jen 8,5 hodiny. Ranní, odpolední a noční. Na to jsem si musela zvyknout, všechno má své pro a proti. Další rozdíl je, že na JIP nám proplácejí i pauzy. Myslím si, že to v ČR není.

Běžně zde funguje telemedicína. V Čechách se zavedla až během pandemie covidu-19, ale tady to funguje normálně. Lékař vyšetřuje po telefonu.

Jednou jsem měla bronchitidu, tak jsem si musela vyfotit zarudlý krk a zakašlat. Vidím v tom pozitiva, protože když člověku není dobře, nemusí chodit ven a čekat v čekárně s ostatními lidmi. Lékař je schopen vystavit neschopenku, poslat ji e-mailem, eventuálně poslat recept do lékárny a lékárna pošle léky přímo k vám domů.

Zajímavé také je, že když si ve Švýcarsku sjednáte návštěvu u lékaře a nepřijdete na ni a nezrušíte ji 24 hodin dopředu, normálně vám ji zaúčtují.

To zní, jako že pacienti jsou vnímáni spíše jako klienti a poskytovaní zdravotní péče jako služba…

Ano, služba, za kterou si klient platí, a podle toho se i chová.

Jak se řeší nedostatek personálu?

Když v nemocnici krátkodobě nebo i dlouhodobě chybí personál, kontaktují se personální agentury, které poskytnou pracovníky. Od takového člověka se očekává, že nebude na novém pracovišti nějak zmatený a práci odvede plnohodnotně. S tím souvisí i vyšší výdělek a to, že si může určovat, kam a kdy půjde. Je to flexibilní práce.

To je podobné jako v USA. Sestry, které pracují na dočasných pozicích, mají většinou minimálně 3násobný plat.

S výší mzdy u dočasného pracovníka si nejsem jistá, řešit platy na veřejnosti je zde totiž tabu, ale rozhodně je to víc než u stálého zaměstnance, přece jenom na tom něco musí vydělat i agentura. Nevýhoda je, že dočasní pracovníci nemají hrazené úrazové pojištění či další benefity zaměstnavatelem jako stále sestry a mají menší odvody do důchodového systému.

Jaká je atmosféra na pracovišti a přístup kolegů?

Zatím jsem měla velké štěstí na kolegy – v ČR i ve Švýcarsku. V Brně jsem pracovala na dvou pracovištích a navštěvuji tam své kolegyně dodnes. V domově pro seniory mi to úplně nesedlo, ale na IMC to bylo skvělé. Švýcaři si celkově hodně zakládají na tom, že mají zájem o nové pracovníky, ptají se člověka, jak se mu daří, a tak dále. Máme teambuilding 1–2× ročně, kde se utužují vztahy, a různé večírky. V ČR jsme třeba s kolegyněmi zašly po práci posedět – to tady moc není, ale atmosféra na pracovišti je rozhodně příjemná.

Připadalo Vám, že byl někdy problém, že jste nemluvila jako rodilý mluvčí?

Ne, to vůbec. Nikdo si nikdy nedovolil něco říct… Nikdo mě ani neopravuje, za což bych byla ráda, protože pak ty chyby pořád opakuji. Pacienti se mě často ptají, odkud jsem, zajímá je to, ale nikdo mi nedal nikdy najevo, že by byly můj jazyk, přízvuk nebo výslovnost problém.

Jak se liší postavení sestry ve Švýcarsku a ČR?

Myslím, že v ČR, než vypukl covid, se sestra brala spíš jako ošetřovatelka, a veřejnost nevnímala komplexnost naší práce, že má sestra například na starost několik přístrojů najednou a podávaní léků, které také není úplně jednoduché. Není to tak, že lékař naordinuje a sestra podá, sestra musí také kriticky přemýšlet, znát léky a vědět, jak je podat, jejich interakce, nežádoucí účinky. Je to velká zodpovědnost. Když ve Švýcarsku řeknu, že pracuji jako sestra v nemocnici, vnímám, že to lidé obdivují a mají k mému povolaní respekt. Možná se to ale v Čechách už změnilo.

Co byste doporučila sestrám, které mají zájem o práci ve Švýcarsku?

Rozhodně se toho nebát. Myslím, že je nejjednodušší najít si nějakou agenturu, která pomůže s uznáním vzdělání a hledáním práce, eventuálně s ubytováním. Já jsem měla výhodu, že jsem tady už měla partnera. Důležité je umět jazyk. Já byla na úrovni A2, takže pouze základy, ale během půl roku intenzivního učení jsem to vytáhla na B2. Při hledání zaměstnání je tu standardem, že k životopisu a motivačnímu dopisu dodáte hodnocení z bývalých zaměstnání, případně ze současného.

Jaké máte plány do budoucna?

Chtěla bych, aby mi uznali mé vzdělaní v intenzivní péči – na tom teď pracuji. S tím souvisí i lepší finanční ohodnocení a do budoucna bych chtěla zredukovat úvazek.

Jak si udržujete pozitivní energii a rovnováhu mezi osobním a pracovním životem?

Snažím se nežít jen pro práci, nebrat si ji domů a dělat i něco jiného. Pomáhá mi aktivní pohyb. Chodím pravidelně cvičit, v létě na kolo, v zimě chodím plavat a ráda cestuji. Hodně mě dobíjí rodina a kamarádky. Naše dovolené probíhají většinou doma na Moravě, kde miluji různé folklorní akce. Taky mám ráda, když se o mě stará někdo jiný. Dopřávám si pravidelně kosmetiku, kadeřníka, masáže, wellness a líbí se mi, když mi manžel uvaří. Taktéž potřebuji dostatek spánku a kafe.

Máte pocit, že Vás škola připravila na emoční náročnost práce sestry?

Na praxi jsem viděla mnoho příběhů pacientů a spojilo se to i s teoretickou přípravou. Emoce si ale musí člověk srovnat sám.

Vím, že bych nikdy nemohla pracovat s dětmi, protože bych to psychicky nezvládla, zejména pokud by to byly nějaké závaznější stavy. U starší populace mě po určité době začalo vyčerpávat neustále něco dokola opakovat a kontakt s rodinnými příslušníky. Pracovala jsem v soukromém domově pro seniory a někdy jsem měla pocit, že si myslí, že sestry jsou tam takové holky pro všechno. Pro mě je dospělý pacient v nemocnici ideální a s tím souvisí i odborné činnosti, jichž je v nemocnici mnohem víc než v domově pro seniory, což mě vyloženě baví.

Napadne Vás ještě něco, co se Vám na práci sestry líbí?

Motivující je zde finanční ohodnocení a možnost částečných úvazků. Když se vrací kolegyně po mateřské do práce, mateřská je tady mimochodem jen 14–16 týdnů, zkracují si úvazky, není s tím žádný problém. Mám větší flexibilitu i ve službách na plný úvazek.

Vybaví se Vám nějaký krásný zážitek z práce?

Nádherný zážitek byl, když jsem měla stáž na porodním oddělení a mohla jsem být u porodu. Obecně mám ale radost pokaždé, když se zlepší stav pacienta a on může odejít po svých.

To zní krásně. Vzpomenete si taky na nějaký nepříjemný zážitek?

Vybavuje se mi, ještě v Čechách, když jsme na noční službě přijímali pacienta ve špatném stavu. Rodina si přála, abychom je kontaktovali, pokud by se pacientův stav ještě zhoršil, aby s ním mohli být, když bude umírat. Nad ránem jsme už věděli, že pacient moc dlouho nevydrží, ale lékař odmítl volat rodině s tím, že nikoho v 5 ráno budit nebude. To mne docela vzalo. Pacient kolem 7 hodiny ráno umřel a rodina s ním nebyla. Šla jsem domů se slzami v očích. V Čechách bohužel není v kompetenci sestry, aby informovala rodinu o stavu pacienta, jinak bych jim samozřejmě volala sama.

Je to další rozdíl v pravomocích sestry v ČR a ve Švýcarsku?

Ne úplně, ale v domově pro seniory jsem mohla rodinu o úmrtí klienta informovat sama. Obecně je pro mě umírání náročné. Když už se ví, že pacient zemře, ale dlouho to trvá a trápí se, je to pro mě těžké. V nemocnici se s tím setkávám naštěstí méně.

Myslíte si, že se nějak liší přístup lidí ve Švýcarsku ke svému zdraví?

Určitě. Domnívám se, že si tady lidé svého zdraví víc váží a něco pro něj aktivně dělají. Například v posilovně, kam chodím, je věková kategorie tak 60 a více let. Jsem tam asi nejmladší. Hodně je tu rozšířená turistika a lidé nakupují u lokálních farmářů. Myslím, že místní mnohdy přemýšlí, jestli vůbec půjdou k lékaři nebo si zavolají záchrannou službu, protože se k tomu váže i finanční stránka, ne každý si to tak často může dovolit. Rozhodně se tu nezneužívá tak často rychlá záchranná pomoc jako v Čechách, protože prostě ví, že to není zadarmo. Také si myslím, že se tady nepije tolik alkoholu jako v ČR.

 

---

O autorce

Jitka Sacriponte

Sestra, která pracuje ve Virginii. Vytvořila facebookovou skupinu Sestry ve světě, která slouží jako prostor pro sestry, které pracují v zahraničí nebo mají o práci v zahraničí zájem, umožňuje sdílet své zkušenosti a navzájem si poradit.

 

---

Co nás čeká příště?

Rozhovor se sestrou žijící v Pitsburghu a vyučující ošetřovatelství na místní univerzitě.

 

 

• tisk
• předplatit si