Výzva ke změně aneb jak to vidí běžný fyzioterapeut

Český rehabilitační národe, probuď se ze zimního spánku, abychom stále neprohlubovali hibernaci cvičením stabilizačních systémů.

 

Jmenuji se Kateřina Rajchlová, od roku 1996 pracuji jako fyzioterapeut, a protože jsem bezdětná, vyžívám se pracovně téměř bez přestání. Chtěla bych se podělit o zkušenosti z praxe. Nejsem žádný vědátor, jen „dělnice fyzioterapie“, svou práci mám ráda, ale po letech u lehátka nechápu určité zkostnatělé postupy ve výuce i provozu fyzioterapie.

Na úvod uvádím své vzdělání (větší kurzy), aby bylo zřejmé, z čeho jsem čerpala odborné zkušenosti:

Odborné kurzy v oboru fyzioterapie

– MDT část E – periferní klouby (Georg Supp), 2020
– MDT postupy u radikulárního syndromu (Hans van Helvoirt), 2018
– Mezinárodní akreditovaná zkouška MDT, 2016
– MDT – McKenzie A-D, 2013–2014
– DNS – Dynamická neuromuskulární stabilizace A-D, Certifikát MZ ČR, 2013–2014
– SM-Systém (MUDr. Smíšek), 2012
– BPP – Bazální podprogramy (J. Čápová), 2009–2011
– Měkké a mobilizační techniky, 2007–2008 (p. Rašpličková)
– Míčkové facilitační a mobilizační techniky 1997 (p. Jebavá)

Vzdělání

– Diplom v oboru Aplikovaná fyzioterapie, 2011
– Specializační studium Aplikovaná fyzioterapie, 2009–2010
– SZŠ Hradec Králové, obor fyzioterapeut, 1993–1996
– Gymnázium, 1989–1993

Vzdělání v oboru

Absolvovala jsem tehdy ještě nástavbovým studiem na 3 roky. Myslím, že i tato nástavbová výuka měla vysokou úroveň, do výuky byli z velké části zapojeni profesoři, lékaři a „rehábky“ z Lékařské fakulty a Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Už na škole jsem si ale říkala, k čemu mně jako „rehábce“ bude užitečná znalost například posmrtných skvrn z patologie. Možná abych poznala, až to přeženu se cvičením. Kulila jsem oči při epidemiologii, kolik je těch neviditelných zákeřných breberek, a těšila se, jak pak s nimi jako terapeut zacvičím. Proč bych se to jinak učila? Určitě je napínavé, jak se v imunologii honí monocyty s fagocyty za choroboplodnými zárodky, ale dodnes mně stačí poznat klinické projevy zánětu pohybového aparátu a podobně, abych věděla, že teď na to nemám sahat ani s tím cvičit a že mám poslat člověka se zánětem k lékaři – vede mne to k zamyšlení o vhodné náplni výuky. Možná by se dal čas fyzioterapeuta při studiu lépe využít a nezahlcovat ho úplně nepotřebnými informacemi pro toto řemeslo.

Začátky ve fyzioterapii

Upřímně přiznávám, že po škole jsem byla několik let nejistá, jestli to, co dělám, dělám správně, měla jsem málo zkušeností. V té době jsem pracovala na periferii republiky a musela si poradit s každým, kdo přišel, ať už ho bolela šlacha, záda, noha po zlomenině, nebo to byly děti, lidé po cévní mozkové příhodě, pacienti na ARO a tak dále. Dělám, co umím, ale je to zkouška nervů. Moje rozpolcení souvisí s téměř neexistující hierarchií fyzioterapeutů podle zkušeností a zaměření na určitou problematiku. Přímá specializace je nutná pouze u rehabilitace miminek Vojtovou metodou, sterility žen dle Mojžíšové a jiných.

Začínající fyzioterapeut by rozhodně neměl vést rehabilitaci komplikovaných stavů, to je jako kdyby absolvent medicíny mohl hned samostatně operovat. Bez jasné specifikace fyzioterapeuta na určitou problematiku to pak může vypadat, jako kdybyste s nemocným okem šli k ortopedovi. Co se asi dozvíte a s jakou informací odcházíte léčit oko?

Je nutné, aby byla vytvořena hierarchie terapeutů dle zkušeností a zaměření. Pacient by pak lépe věděl, na koho se má obrátit. A nezkušený fyzioterapeut by nemusel předstírat, že všemu rozumí a opravdu si umí se vším poradit.

V labyrintu dalšího vzdělávání

My fyzioterapeuti získáváme ve škole základní znalosti a dovednosti. Další rozvoj vzdělání můžeme podstoupit v různých kurzech. Těšíme se, až uvidíme tahouny české fyzioterapie aspoň na konferenci. Rádi chodíme na jejich kurzy, kde nám prozradí a ukáží svá tajemství slavných v našem oboru, abychom konečně i my nastoupili cestu úspěšného fyzioterapeuta. Po revoluci v roce 1989 se vyrojilo velké množství seminářů a kurzů, ale bohužel často bez ladu a skladu. Vybíráme si více méně podle vkusu každého z nás. Velkou roli hraje aktuální popularita určité metody. Přitom by nám při výběru kurzu nejvíce pomohl přehled metod s objektivním hodnocením dle výzkumů a výsledků z praxe. To by ulehčilo naše rozhodování při hledání specializace.

Jaká je má zkušenost s kurzy? Každý kurz, kterého jsem se zúčastnila, mě samozřejmě zlepšil v manuální zručnosti a rozšířil obzory ze školy. Bohužel to ale stále neklapalo tak, jak nás na kurzech učili a jaké slibovali výsledky. Používám naučená vyšetření: jsou zaměřena na aspekci a popis všech odchylek na těle od normálu, poté palpaci tonusu svalů, palpační zjištění blokád kloubů a podobně. Při terapiích míčkuji, mobilizuji a měkčím tkáně od hlavy až k patě jak o život. S lany od Smíška bychom mohli s pacienty vystupovat v cirkuse, co všechno s nimi pod mým vedením dokážou. Kurz mobilizací a měkkých technik jsem dělala dokonce dvakrát, jednou kompletně na škole a pak znovu na kurzu, kvůli certifikátu. „Co dělám špatně?“ říkala jsem si. „Jsem asi opravdu neschopná, když na kurzech říkali, že to pomůže skoro na všechno, a mně to u těch lidí nejde tak hladce, jak učili. Úspěchy samozřejmě jsou, ale nahodilé, to znamená, že nerozumím tomu, proč jednomu technika pomohla a u stejného problému druhému nepomohla. Pomoc!“

Kurzy DNS, SM-systém vs. MDT

Jsou kurzy, o kterých každý český fyzioterapeut sní – například kurz dynamické neuromuskulární stabilizace (DNS) u prof. PaedDr. Pavla Koláře, Ph.D., našeho známého popularizátora rehabilitace, který novátorsky mění letité postupy. Založil metodu DNS se zaměřením na hluboký stabilizační systém (HSS), opravu vadných stereotypů pohybu a dechu na základě znalosti optimálních pohybových vzorů vysledovaných v pohybové ontogenezi člověka. Navazuje na MUDr. K. Lewita a MUDr. V. Vojtu. Po tomto kurzu mi už bude určitě vše jasné a pomůžu každému, kdo přijde ke mně na rehabilitaci, a budu přesně vědět, co mám dělat.

Na kurzu DNS není místo, čekací doba je minimálně 2 roky, proto se přihlásím také na kurz mechanické diagnostiky a terapie (MDT) Robina McKenzieho. No nevadí, aspoň něco nového.

Stal se ale zázrak – dostala jsem se jako náhradník na DNS a přemýšlím, co teď zvolit. V práci mě uvolnili, tak jsem riskla dělat oba kurzy paralelně a řekla jsem si, že když toho bude moc, tak MDT zruším, mám jej stejně jen tak na doplnění, protože MUDr. Smíšek na SM-systému na můj přímý dotaz říkal, že „McKenzie je k ničemu, úplná hloupost.“ Proč by to říkal, kdyby to nebyla pravda...?

DNS

Už je to tu, přichází prof. PaedDr. Pavel Kolář, Ph.D., a začíná vytoužené DNS (všichni mi v práci závidí). Máme od něj slíbeno, jak všechno ode dveří poznáme, až nás to naučí. Hustíme do sebe pohybovou ontogenezi člověka a převádíme cviky na dospěláky. No, hned si říkám, to bude pěkná dřina, než to lidem vysvětlím a naučím je to, ale to zvládnu, protože pak jim bude dobře. Hlavně to dýchání! To je hrůza, kam ten svět spěje, že už ani dýchat neumíme!

Po první části kurzu se vracím do práce a hned začnu lidi přeučovat dýchání a pěkně je přesvědčuji, že všechny bolesti, co mají, jsou od toho, že špatně dýchají a musí oprášit pár ontogenetických pozic hlava nehlava, protože to jim pomůže. Poučuji je stále víc a víc o jejich chybách na pohybovém aparátu, aby viděli, co všechno umím a znám. To, že jsou z těch informací potom smutní a zadumaní, mě až tak nezajímá. Prostě mají problém a jediná možnost je přecvičit komplet vše. Často mají bolesti stále dál, odpověď – musíte dál a víc cvičit, to chce čas. Kolik? To mi na kurzu nikdo neřekl... Výsledky vyšetření ontogenetických pozic si zapisuji do své tabulky, kterou jsem si sama vytvořila.

MDT

S odstupem měsíce a s téměř žádným očekáváním přicházím na MDT. Říkám si, tak si to tedy vyslechnu, teď už mě stejně nemůže nic překvapit, už jsem na kurzu DNS. Vidím, že aspoň občerstvení je lepší než na DNS, tak to tu asi vydržím.

Eva Nováková, Dip. MDT, která vede výuku a působí skromně bez velkých gest, přivedla metodu ze zahraničí do českých vod. Metodu vystudovala v USA a na Novém Zélandu a má i lektorské zkoušky – na hierarchii vyučujících je kladen důraz, aby byla zajištěna stejná kvalita výuky ve světě. Postup vymyslel, praxí potvrdil a studiemi prověřil Robin McKenzie z Nového Zélandu. Jedná se o zcela novou metodu založenou v 60. letech 20. století. Název metody napovídá, na čem je založena – tedy na anamnéze, mechanickém vyšetření a následné mechanické terapii.

Musíme se nejdříve seznámit s novou „novozélandskou“ terminologií, naučit se vyplňovat a orientovat se ve vyšetřovacím spise od R. McKenzieho. Postupně se na jednotlivých částech kurzu dozvídáme souvislosti anatomických a klinických poznatků a dostává se nám téměř rebelantského ujištění o výrazných možnostech konzervativní léčby u bolestí páteře, výhřezů plotének, ale i u periferních kloubů a svalů. Terapie se řídí dle klinických příznaků na základě vyšetření, které R. McKenzie přesně popsal. E. Nováková zase jako ostatní říká, že nás to také naučí. Co nás asi může naučit víc než profesor?

Čeká na nás velké překvapení. Na kurz jsou zváni i skuteční pacienti, abychom viděli kompletní vyšetření, způsob komunikace i postup léčby dle MDT. Tak to jsem kromě kurzu bazální podprogramy J. Čápové na žádném kurzu nezažila. U přítomného pacienta proběhne odebrání anamnézy, mechanické vyšetření a E. Nováková začíná terapii. Vždyť jsme si ho ani pořádně neosahali, abychom zjistili, kde má ty trigger pointy a blokády, a hezky nahlas si před ním popsali, co všechno má na těle špatně. Po následné terapii nikdo ze zúčastněných kurzistů nechápe, jak ho E. Nováková „začarovala“, že se tak rychle a jednoduše zlepšil. Použila nějaké tiché zaklínadlo? Musím příště lépe poslouchat, abych to zaklínadlo slyšela!

Stejně jako po DNS i tentokrát zkouším metodu dle návodu z kurzu v práci. Mám obavy, jak budou lidé reagovat. Místo aspekčně-palpačního vyšetření a okamžité terapeutické akce nejprve odpovídají na otázky dle vyšetřovacího spisu. Kupodivu, až na výjimky, jsou spokojení. Diví se, jak se podrobně vyptávám, a ještě více se diví, když chci znát jejich názor. Ke konci terapie se diví nejvíc, protože jim dávám jednoduché rady, cviky i pozice. Vše tak, aby postup vedl k úlevě od potíží hned. Nepřichází úleva? Nevadí! Díky MDT poznávám víc a víc, jak dál. Jednoduše strukturovaný vyšetřovací spis mi naprosto usnadňuje práci s pacientem a nemusím lovit v hlavě, co jsme to minule vyzkoumali a dělali.

Na každé části kurzu MDT bylo několik pacientů a my jsme přímo viděli, jak se reálně vyšetřuje, komunikuje, nestigmatizuje informacemi a postupuje při léčbě. Pacienti docházeli i na kontrolu, abychom viděli vývoj stavu, dodržování režimových opatření a cviků. A případně se postup upravil.

Na DNS jsme se také dožadovali vidět pacienta a po naší výzvě jsme se dočkali:

– jednoho kontrolního bleskového vyšetření miminka s těžším neurologickým postižením, které nemělo náladu (připomínám na kurzu pro dospělé pacienty);
– terapie dospělého, již v průběhu rehabilitací, bez předchozí i následné návaznosti.

To bylo za celé čtyři části po 2 roky všechno. To musí stačit, ne? Ať si pak frekventant kurzu poradí, žádnou kuchařku nečekejte, musíte být kreativní. Chci poznamenat, že ode dveří jsme se diagnostikovat nenaučili, jak bylo slíbeno na začátku kurzu.

Pro další srovnání: na SM-systému MUDr. R. Smíška to je smršť informací i cviků. Skutečného pacienta jsme nepotkali. Jedeme, jedeme, rychle, rychle, cvičíme, nezdržujeme se vyptáváním na aktuální symptomy při cvičení. Prostě tak je to správné a tak to má byť. Případně se to tu a tam manuálně uvolní. Plotýnka se údajně raz dva zahojí a další prosím.

Podle toho to pak ale také vypadá v praxi. Trocha zmatku navíc nikdy neuškodí. Nevadí, lidí je dost a ztráty jsou povoleny...

Vadí to i vám, že ve skutečnosti spolehlivost metod drhne? Měli bychom o výsledcích své práce více přemýšlet. Naučit se nebát se dávat zpětnou vazbu z naší praxe. Buďme připraveni k tvůrčí diskuzi. Jinak se nic nezmění!

Výsledky srovnání – získává si mě metoda MDT

Postupně si mě díky způsobu výuky, smysluplnosti a efektivnosti celé metody získala metoda MDT. Chvíli jsem ještě váhala. Důvod? Školitelé na kurzu DNS na klinice říkali, že pokud máte pacienta s radikulárním drážděním dolních končetin a nepomůže mu pozice 3. měsíce ontogeneze v supinaci trupu (vleže na zádech), zřejmě skončí na operaci plotýnek. Myslím, že lehce běžný terapeut v zácviku znejistí. Škoda, že neřeknou, jako E. Nováková, že „pokud vám tato metoda nezabírá, zkuste jinou, dělejte, co umíte, ale musíte mít efekt a také vědět, kdy nastane.“

Dozvěděli jsme se spoustu dalších užitečných rad, které mi před tím nikdo neprozradil.

Pomalu se po mnoha letech praxe a předchozích kurzech i atestaci začínám orientovat v terapii radikulárních příznaků. Je to skoro zázrak, záhada bolestí zad a kořenových dráždění mizí jedna za druhou. Dle klinických příznaků a reakcí na terapii se učím jasně poznat, co se dá zvládnout konzervativně a kdy je potřeba přizvat lékaře (infuze, periradikulární terapie, operace).

Po MDT kurzu jsem od základu změnila komunikaci s pacientem. Už mu „nepředvádím“, co vše vidím na jeho nebohém těle za chyby. Zaměřuji jeho pozornost na změny, které se dějí pomocí cviků a režimových opatření v rámci aktivit denního života (ADL – activities of daily living). Snažím se, aby pacient pochopil, v čem je opravdu „zakopaný pes“, a naučil se poznat logické souvislosti s bolestmi v běžných činnostech i v časových souvislostech. Učím se vést pacienta tak, aby si co nejvíce pomohl sám. Často mají moji pacienti vážné potíže a bez MDT bych si nevěděla rady. Nyní se většinou vyléčí pomocí doporučeného postupu na základě vývoje klinických příznaků. Pokud ovládáte MDT, lze znát skutečně vhodný postup terapie, který tu máme připravený již několik desítek let.

Nález na magnetické rezonanci, rentgenu nebo počítačové tomografii si nechávám v záloze. Pacienti by měli věnovat pozornost svým pocitům, to znamená klinickým příznakům. Díky tomu je nestavím do role „rentgenolog-amatér“. Je lepší, když jejich mysl a naděje nejsou zamlženy nálezem na zobrazovacích vyšetřeních.

Najednou nevadí, že přijde na terapii starý člověk, který nedokáže udělat polohu tripodu nebo medvěda z DNS, ani se nemusí zamotat do lan. Někdy se i chroničtí pacienti lepší a někteří pacienti, označení již jako psychosomatičtí, se po MDT zbaví dlouhodobé bolesti. Jak to, že byli zařazeni do psychosomatické skupiny pacientů, když jim pomohl správný postup rehabilitace? Psychosomatickým pacientům by se také mělo dostat správné péče… ale to jiná kapitola.

Mám pocit, že i všechny ostatní znalosti a postupy se konečně více utřídily. Ono popsat příznaky je jedna věc, ale něco s tím smysluplně umět udělat ku prospěchu návštěvníka rehabilitace je věc druhá. Konečně to všechno dává smysl a kupodivu i pacienti často říkají, proč už jim to někdo neřekl dříve.

Upřímně, můj rodný bratr s osobní aplikací MDT tak spokojený není, podle něj je tato metoda velmi pochybná. Říká totiž: „Dříve, když mě něco bolelo, tak jsi mě pěkně masírovala a napravovala. No a teď mi poradíš jeden nebo dva cviky, mně se uleví mnohem dříve a jsem bez péče. Proč jsi na to chodila?“

Je velmi důležité, abychom nevytvářeli představu, že jen naše ruce mohou pomoci, a to především z psychologického hlediska. Často vzniká zbytečná závislost na terapii, a to ve chvíli, kdy stačí poradit úpravu pohybového režimu ADL a úlevové cviky. Naše ruce mají přijít na řadu, jen pokud je to nezbytné – v MDT je to považováno za základ správné terapie. Z mého pohledu je tento přístup také prevencí našeho vyhoření z nadměrného, zbytečného a mnohdy neúčinného opečovávání pacientů.

Chcete vědět zaklínadlo, které E. Nováková používá? Tak pozor, já vám to tedy řeknu. Kouzlo je na světě už přes 50 let, autorem je R. McKenzie a zní takto: postupuje se podle mezinárodně jednotného vyšetřovacího spisu na různé části těla.

Postup McKenizeho metody:

1. Pečlivě poskládané odebrání strukturované anamnézy.
2. Včasné vyloučení takzvaných red flags (příznaků patologií).
3. Potvrzení mechanické diagnózy a jiných dle mechanického vyšetření.
4. Podle diagnózy je dána mechanická léčba s nepřeberným množstvím postupů a progresí dle klinických příznaků, které R. McKenzie sebekriticky prověřil.

R. McKenzie založil Mezinárodní organizaci McKenzie institut (MII), kde se vše stále vyvíjí a prověřuje, abychom byli přesnější ve vyšetřování a co nejefektivnější v postupu terapie. Někdy se vhodný postup volí i na základě jiných studií a metod, na něž jsme odkazováni k samostudiu.

MDT není soustavou zákonů

Upozornění pro všechny, kteří slyšeli, že MDT jsou jen záklony: bez kurzu nelze metodu správně používat. Ani potom se nesmí usnout na vavřínech, aby terapeut postupoval správně a vedl pacienta k uzdravení, ať se jedná o páteř, klouby, či svaly. Škoda, že od nezasvěcených odborníků často slyšíme, jak mohou tyto primitivní záklony pomáhat, a bez uzardění říkají – ani to nezkoušejte. Zřejmě to nebude tak jednoduché, jak nás neznalí MDT přesvědčují, nemyslíte?

Doporučení pro odbornou skupinu, která „zkušeně“ bez kurzu, natož zkoušky z MDT šíří informace, že se jedná jen o záklony: přijďte prosím nejdříve na kurz, než začnete svým názorem ovlivňovat fyzioterapeuty a pacienty. Proč jen neřeknete: já tu metodu neznám podrobně, a tak se k ní nemohu vyjádřit? Každý, kdo zachová nestrannost k posuzování efektivnosti metod a nenechá se unést trendem, musí uznat, že MDT je jedna z nejpropracovanějších metod, která v rehabilitaci existuje. Tak ji prosím nepomlouvejte. To je přinejmenším zbabělost, neumět uznat, že i jiná metoda může lidem opravdu pomoci – a to jak terapeutům, tak především pacientům.

Testování a zkoušky

To, jestli metodu dobře ovládáte, se u větších kurzů prověřuje zkouškou. Zažila jsem jich několik a hádejte, která se mi zdála nejpoctivější? Opět překvapivě MDT. Ta celodenní zkouška teoretických i praktických znalostí se dá jen těžko srovnat s jinými 10min prověrkami z praxe a testy z teorie na 30–60 min, včetně DNS.

Zkouška je k tomu, aby bylo alespoň trochu zaručeno, že metodu použijete správně a budete lidem dobře radit – mělo by nám na tom záležet.

Shrnutí

Zkrátka, v praxi mě nikdy nezklamal vyučovaný postup MDT. Výrazně se zlepšila úspěšnost léčby, a tím můj výkon i chuť do práce o 100 %. Je to i díky následné neutuchající podpoře propagátorky E. Novákové – je vždy na příjmu, když kdokoli z nás potřebuje poradit či osobně pomoci.

E. Nováková již několik let na kurzech i konferencích nebojácně upozorňuje, že výsledky věrohodných studií nepotvrzují tak velký význam funkce HSS na bolesti páteře, jak se myslelo. Tím pádem nemusí být efektivní vést terapie pouze tímto směrem, byť různými metodami. Neznamená to, že neuznává tyto systémy a jejich poznatky a prospěch při určitých potížích pohybového aparátu. Jen chce upozornit, že by to mohla být slepá ulička rehabilitace, vést terapii vždy a pouze přes HSS a stereotyp dechu.

Chci ubezpečit čtenáře, že nechci přilévat oleje do ohně mezi stabilizačními postupy fyzioterapie a MDT, ani nechápu, jak mohl tento oheň vzplát. Všem zdravotníkům, obzvlášť lékařům pod přísahou jde o to, postupovat co nejlépe a podle nejnovějších vědeckých postupů, dnes medicíny založené na důkazech (EBM – evidence based medicine). V EBM je MDT velmi poctivé a nejvíce samo k sobě.

Myslím si, že je škoda, že plane řevnivost mezi propagátory různých metod místo toho, aby nám pěšákům byly předkládaly smysluplné informace, které jsou použitelné v praxi. My jdeme na kurz s bezelstnou důvěrou k „machrům“ v oboru, abychom poté byli aspoň trochu tak dobří jako učitel. Plně důvěřujeme informacím, které nám jsou předkládány, a hned za tepla je zkoušíme na lidech. Vědomě uvádět na kurzech nepravdivé a výrazně zavádějící informace, které pak někdy nevratně ovlivní postoj terapeuta, a tím péči o pacienty, je minimálně neprofesionální, až protiprávní. Dnes vím, že způsob výuky kurzů je bohužel často podřízen i komerčním zájmům školitele, ve snaze prosazovat pouze svoji metodu ze zištných důvodů. Nemyslím si, že nevědí, co dělají, když dosáhli i různých kombinací titulů a znají cizí jazyky.

Samozřejmě je nejlepší, když má fyzioterapeut znalosti z více kurzů a má z čeho vybírat dle potřeb pacienta. DNS i SM-systém mají ve fyzioterapii své místo a používám je. Jejich protagonisté by ale měli lépe definovat, kdy a u koho bude metoda potřebná a efektivní. Měli by přestat s přeceňováním své metody, s předkládáním zavádějících postupů a s pomluvami jiných metod, především MDT. Příliš spoléhají na svůj věhlas a důvěru okolí. Vědomě či nevědomě tím také dělají spoustu škody jak na terapeutech, tak pacientech.

Nyní pracuji v rehabilitačním ústavu a přebírám pacienta po jiných terapiích z různých pracovišť. Často se mi stává, že na jednoduchou otázku: „Co Vás bolí?“ odpoví: „Sestři, já špatně dýchám, to už mně říkali.“ To mi přijde už úplně bláznivé, abychom lidi „zblbli“ tak, že neumí hned říct, co je bolí, a byli poškozeni informací, že špatně dýchají, a tím byli uvedeni v omyl, že to je ta hlavní příčina jejich bolestí. Naštěstí mě potkalo MDT, takže nechám všechny v klidu dýchat při správném držení těla a říkám jim – hlavně prosím dýchejte a nepřestávejte. Bohužel jak správně sedět a podobně, zná ale z předchozích rehabilitací málokdo. Není to škoda?

Český rehabilitační národe, probuď se ze zimního spánku, abychom stále neprohlubovali hibernaci cvičením stabilizačních systémů.

Vyzývám vás, školitele různých rehabilitačních metod a všechny, kteří ovlivňujete chod fyzioterapie v Čechách: prosím seberte odvahu, sejděte se u jednoho stolu a na základě věrohodných studií a bohatých zkušeností z praxe dejte své moudré hlavy dohromady v nestranné diskuzi. Sestavte více smysluplné a nezaujaté postupy výuky již ve škole. Náplň kurzů by měla být založena na seriózní EBM. Nenechte nás, běžné terapeuty, se tím vším prokousat jak krupičnou kaší v Hrnečku vař, abychom kvůli špatným informacím nedělali víc škody než užitku.

Spolupracovat je mnohem prospěšnější pro všechny.

 

Kateřina Rajchlová
fyzioterapeutka

 

 

• tisk
• předplatit si