Rozhovor se sestrou Soňou pracující již 7 let v Německu

Soňa pracuje v Bavorsku v domácí intenzivní péči. Ta je určena pacientům, kteří potřebují specializovanou péči doma. Často se jedná o pacienty s tracheostomií, umělou plicní ventilací nebo o pacienty v terminálním stadiu, kteří potřebují paliativní péči. Pacienti jsou buď u sebe doma, nebo ve specializovaných zařízeních, takzvaných WG domech. O tom, jak se jí v Německu pracuje, si povídala s naší spolupracovnicí Jitkou Sacriponte.

 

Proč jste se rozhodla pro povolání sestry?

Od dětství jsem se starala o nemocná zvířata. Chtěla jsem na veterinární školu, ale mám zvířata příliš ráda a nechtěla jsem je vidět trpět. Zajímalo mne také lidské tělo, jak funguje a nové možnosti a postupy v léčbě. Sledovala jsem například operace srdce a fascinovalo mě to. Nakonec jsem se rozhodla stát se sestrou, moje prvotní myšlenka byla pečovat a hojit.

Jak jste se dostala k práci sestry v Německu?

Kvůli systému zdravotnictví v Čechách. Po škole jsem pracovala v domově pro seniory a současně na pohotovosti a zjistila jsem, že čas a úsilí, které tomu věnuji, se vůbec neodráží na finančním ohodnocení. Když jsem od výplaty ze dvou prací odečetla náklady na nájem a celkově na život, zjistila jsem, že i když mi nakonec třeba něco zbude, můj život nestojí za nic, protože jsem pořád v práci. Pro mě bylo rozhodující, že chci žít, ne jen pracovat, abych mohla žít. Protože jsem ze západních Čech, napadlo mě jít pracovat do Německa.

Jak vypadaly Vaše začátky v Německu?

Musela jsem najít zaměstnavatele, který bere nováčky, protože jsem moc neovládala jazyk a musela jsem nejdříve absolvovat jazykový kurz.

Byla to nějaká speciální medicínská němčina?

Ne, normální základy němčiny. Měla jsem sice němčinu na základní škole, ale potom se mi pomíchala s angličtinou. Vlastně vše, co se učí na škole, je nesrovnatelné s tím, co člověk potřebuje v normálním životě, v práci. Měla jsem učitele, který mi pomohl oprášit, co znám, a připravit se na pohovor. Medicínské termíny jsem moc nepotřebovala, protože jsem se je naučila časem, a v Německu se hodně používají názvy diagnóz z angličtiny a latiny. Zaměstnavatelé jsou zvyklí, že k nim chodí nováčci, kteří příliš německy neumí, a berou to tak, že se to každý časem naučí. A je to pravda.

Jak dlouho trvalo, než jste se začala cítit dobře v komunikaci v němčině?

Myslím, že mi to trvá doteď, i když v Německu pracuji již 7 let, ale je to nyní o mnoho lepší. Mým problémem bylo, že jsem pečovala převážně o dětské pacienty, kteří nemluvili, a jejich rodiče se mi většinou vyhýbali, tedy komunikovala jsem v němčině například jen při předávání služby, což je málo na to, aby se člověk naučil víc. Já jsem se snažila učit, a tak jsem aktivně vyhledávala příležitosti, jak mluvit německy. Německy jsem se naučila mluvit vlastně jen díky kamarádům. Nyní pracuji pro česky tým, vedoucí týmu a většina sester jsou Češky.

Takže třeba i předáváte službu v češtině?

Ano, služby většinou předávám v češtině, německy mluvím jen s pacientem nebo jeho rodinou, a to většinou není víc než 10 minut denně.

Co pro Vás byla na začátku největší výzva?

Naučit se německy. Pracuji v Bavorsku, kde je kromě úřední němčiny – Hochdeutsch – také nářečí, bavorština, a té je hodně těžké rozumět. Takže výzva číslo dvě byla naučit se k jazyku ještě další jazyk.

Myslíte si, že se nějak liší postavení sester v Německu a v České republice?

Myslím, že záleží na odvětví, v kterém člověk pracuje. Když jsem v Čechách pracovala v domově pro seniory nebo i v nemocnici, lidé se k nám většinou chovali dobře, uctivě, jako bychom byli tak trochu jejich andílci. Našli se ale i pacienti, kteří byli „v ráži“ nebo si z nás dělali služky. V Německu v nemocnici si myslím, že se k sestrám chovají dobře, nevnímají je vůbec jako služky. Sestry jsou tam pro ně spíš jako bozi a všichni jsou usměvaví.

V domácí péči, kde pracuji já, je to zase jinak. Ale je to asi i tím, že jsme Češi, a tak se k nám chovají jinak.

Je to opravdu těžké srovnat. Jsou lidé, kteří si váží naší práce, a lidé, kteří ne.

Chápu, ale mohla byste srovnat postavení sestry, co se týče postavení ve společnosti? V USA je práce sestry poměrně vysoko v žebříčku prestižních povolání a odráží se to i na výplatě. Zároveň jsou sestry ve společnosti vážené. Když třeba napadne v noci sníh a ráno ho odhrnují, tak jedou nejprve odhrnout příjezdovou cestu u sestry, protože ví, že potřebuje brzo ráno jet do práce.

Do toho, jak nás vnímá společnost, velmi zasáhla pandemie covidu-19. Před ní si sester v Čechách nikdo moc nevážil. Když přišel covid, byla znát velká podpora. Lidé nosili například do nemocnic jídlo, tleskali zdravotníkům z oken, zapalovali svíčky... Potom přišlo období, kdy nás raději obcházeli a nechtěli brát naše děti ani do školky, protože se báli, že bychom je mohli nakazit. Ted už se všechno vrátilo víceméně do normálu. Připadá mi, že všichni zase pracují a hledí si svého a povolání sestry je jako každé jiné.

Liší se přístup zdravotníků k pacientům v České republice a Německu?

V Čechách se vždycky řešilo fyzično. Bylo důležité, aby se něco spravilo, ale ne to, jak se člověk cítí. Proto jsou výsledky českého zdravotnictví na vysoké úrovni, ale co se týče péče o duši, tak to je úplně někde jinde. V Německu je to přesně naopak. Na prvním místě je duševno a až pak se starají o fyzično. Když je člověk spokojený s tím, jak se cítí, nezáleží mu tolik na tom, že je nemocný nebo že se mu něco špatně hojí. Pacienti tam jsou víc v pohodě. Vnímají to, co se jim děje jinak.

Co se Vám na práci sestry v Německu nejvíc líbí?

To, že mám možnost volby, jestli pracovat například v týmu anebo sama u lidí doma, a mohu to měnit podle toho, jak potřebuji. Mohu si i vybírat mezi pacienty. Jsou tu domy WG (Wohngemeinschaft Wohnung), kde mají pacienti každý svůj pokoj a na každý dům/patro jsou přibližně 3–4 sestry, které se o ně starají. Líbí se mi také to, že se nemusím bát, když jsem nemocná. V Čechách jsem se vždycky bála zůstat doma, když jsem byla nemocná, a chodili jsme všichni nemocní do práce, protože to bylo postavené tak, že když zůstaneš doma, budou na tebe ostatní naštvaní, protože jim přiděláš práci. A že „přeci nás neskolí nějaká hloupá chřipka“. V Německu se to tak nebere – nemám vůbec strach zůstat doma.

Dále je to komunikace s nadřízenými, která je více rodinná. Pomohou mi, poradí, když něco potřebuji. Nedovedu si představit, že bych třeba v Čechách šla za vedením, že potřebuji s něčím poradit – to v Čechách nejde. Můj zaměstnavatel v Německu mi třeba několikrát pomohl i s autem, když jsem ho nemohla nastartovat, a nikdy jsem neměla pocit, že by byl na mě naštvaný. Vždycky se choval přátelsky a uctivě. Také se mě zeptají, jestli mi mají tykat nebo vykat. V Čechách mi kolikrát začali hned tykat, aniž by se zeptali. Jsme takový divný, neslušný národ. V Čechách jsem se vždycky bála jednat se svým nadřízeným. Tady, i když má nadřízený respekt, je to jednání na přátelské úrovni, mám z toho dobrý pocit.

Chápu, pracovní prostředí, vztahy na pracovišti, vzájemný respekt, to dělá hodně…

Ano, když je někde problém, v přátelském duchu se dá vyřešit ke spokojenosti obou stran. V Čechách jsme spoustu věcí dostávali příkazem nebo zákazem, bez možnosti diskuze, vysvětlení. Člověk udělal chybu a dostal vytýkací dopis. V Německu jsou otevřeni diskuzi, vysvětlují a informují. V Čechách jsem ale pracovala naposledy před 9 lety a mohlo se toho už hodně změnit. Nemam srovnání z poslední doby.

Jak se liší péče o seniory v Česku a v Německu?

V domovech pro seniory se v Německu dbá na to, aby se rezidenti cítili dobře. Poskytují se jim kosmetické a další nadstandardní služby. V českém domově pro seniory na to podle mě není čas a dostatek personálu. Nedbá se na duševno. V Německu se třeba snaží rezidentům umožnit, aby to, co dělali rádi doma, mohli dělat i tam, což je ovšem náročné na personál. V Německu se sestry nezastaví. Pracují 8 hodin denně – ranní, odpolední, noční. Každá nová služba má energie na rozdávání.

Dále jsou zde již zmiňované domy WG s dlouhodobou následnou péčí. Například 5–6 pokojů, v každém je pacient. Je to normální dům uzpůsobený pacientům. Když nemohou být pacienti doma, tak mohou být tam, a rodina za nimi může kdykoli přijít.

To ale v Čechách není, že?

Není a je to škoda. Jedním z důvodů jsou pojišťovny a nastavení zdravotnictví. Pokud v Čechách onemocní člověk a potřebuje 24hodinovou péči, ale chce být doma, od pojišťovny má nárok na 3 hodiny denně. Zbytek musí pokrýt rodina. Většinou rodinný příslušník odejde z práce, aby mohl o nemocného člověka pečovat, a pobírá příspěvek na péči. Pokud nemocný odchází domů například s plicní ventilací, musí se rodinný příslušník zaškolit, aby péči zvládnul.

Existují i služby, které nabízejí 24hodinovou péči. Většinou si říkají o 200 Kč/hod, což vychází na 134 400 Kč měsíčně jen za péči. Rodina musí platit ještě i za pronájem zdravotního zařízení. Moc se mi líbila diplomová práce od Bc. Kristýny Novákové na téma Možnosti financování domácí péče u pacientů se spinální muskulární atrofií. Ve své práci rozebírá příspěvky státu, pronájem medicínských přístrojů a příspěvky pojišťoven (Nováková, 2016).

V Německu záleží na druhu pojištění. Rodina také něco doplácí, ale nejsou to tak vysoké částky jako v Čechách. Rodina se může s pojišťovnou dohodnout na podílení se na péči. Zažila jsem 80letou babičku, která se starala 2 hodiny denně o svého syna v kómatu, na plicní podpoře. Ale i rodinu, která se nechtěla podílet na péči o syna v terminálním stadiu, protože by bylo příliš bolestné trávit s ním čas. Lidé jsou různí.

Vybaví se Vám nějaký hodně dobrý a hodně špatný zážitek z práce?

Dobrý zážitek je většinou ten, kdy mi dá některý z pacientů najevo, že jsem pro něj důležitá. Mám takové lidi, na které nezapomenu. No a ty špatné zážitky jsou s nespokojenými pacienty, kteří dávají svým chováním najevo, že je člověk póvl, Čech. Někdy třeba maminky dětských pacientů. Vznikají neshody v tom, že rodiče nás vnímají jako chůvy a ne sestry. V takových situacích se ale za mě postavil zaměstnavatel.

Jak si udržujete pozitivní energii a chuť do práce?

Dám si třeba dlouhé volno anebo se snažím, pokud mohu, poslouchat například v práci hudbu, dělat si to celkově nějak zábavnější, abych se do práce těšila.

Máte pocit, že Vás škola připravila na práci sestry?

Ano. Střední škola byla na rozehřátí, vysoká škola otevřela obzory. Dozvěděla jsme se na ní spoustu věcí, protože jsem střední školu opouštěla jako zdravotnický asistent. Po vysoké škole jsem si už mohla být jistá sama sebou. Měli jsme pár zajímavých předmětů. Zajímavá byla praxe na psychiatrii a ambulancích. Nejvíc se sestra samozřejmě naučí praxí. Každá se pak ve svém oboru zdokonaluje. Obdivuji všechny, co zvládnou vysokou školu bez předchozího zdravotnického vzdělávání. Na povolání sestry jsem se připravovala 7 let, ale některé mé spolužačky to zvládly za 3 roky.

Přišla mi zajímavá praxe, kterou jsme měli, ale z teoretických věcí nevyužívám skoro nic…

Já také moc ne. Mně se hodily asi tři předměty. Různé ošetřovatelské modely byly například úplně k ničemu. Jako kdybychom se měli naučit péct vdolky a učili nás trojúhelníky.

Jaké máte plány do budoucna?

Mnohokrát jsem přemýšlela, že bych si doplnila magisterské vzdělání, ale obávám se, že v Německu by mi to k ničemu nebylo. Přestože například Karlova univerzita je celosvětově uznávaná, platí to spíše pro lékaře a ne pro sestry. V Německu neuznávají naše tituly pro sestry. Buď jsi MUDr., nebo nic. Abych se šla učit do německé školy, tak na to už nemám. V Německu jsou různé možnosti dalšího vzdělávaní, ale nevidím smysl v tom, že by mě to někam posunulo. Také mě zajímá porodnictví, ale zatím zůstanu u domácí péče.

Chtěla byste ještě k našemu rozhovoru něco dodat?

Máma mi vždycky říkala, že si mám najít prince, který se o mě bude starat, a já nebudu muset nic dělat. Ta myšlenka se mi sice líbila, ale měla jsem pocit, že nechci být na nikom závislá a chci mít vše vlastní zásluhou. Vydělat peníze a být úspěšná, splnit si sny, to byl můj hnací motor. V životě nemůžeme počítat, že přijde princ a život bude jako v pohádce. Práce v Čechách mi nedávala možnosti dosáhnout toho, co chci. Dnes, i když jsem vdaná a s manželem stavíme dům, si mohu dovolit utrácet za věci, které bych chtěla. Posílám peníze na léčbu zvířat, útulky, na děti, které potřebují léčbu a nehradí ji stát. Mohu si dovolit dělat dobro a ne jen přihlížet.

Literatura

1. NOVÁKOVÁ K. Možnosti financování domácí péče u pacientů se spinální muskulární atrofií [online]. Praha, 2016. Diplomová práce. České vysoké učení technické v Praze, Fakulta biomedicínského inženýrství. Dostupné na: https://theses.cz/id/t50ifj/.

 

---

O autorce

Jitka Sacriponte

Sestra, která pracuje ve Virginii. Vytvořila Fb skupinu Sestry ve světě, která slouží jako prostor pro sestry, které pracují v zahraničí nebo mají o práci v zahraničí zájem, umožňuje sdílet své zkušenosti a navzájem si poradit.

Co nás čeká příště?

Rozhovor se sestrou pracující ve Švýcarsku.

 

• tisk
• předplatit si