Lucie Vašková – sestra, která se rozhodla ujít pěšky stovky kilometrů po České republice

Sestra z oddělení Následné intenzivní péče v ostravské pobočce firmy Chronicare Lucie Vašková se rozhodla podniknout unikátní cestu po České republice – sama, jen s batohem na zádech a trekovými holemi, zdolala během dvou po sobě jdoucích cest přes 1 730 km. Nejprve se na jaře roku 2022 vydala takzvanou Jižní stezkou podél jižní hranice České republiky, která měří 1 054 km, a následně k tomu přidala ještě další 680km cestu středem republiky, kdy posledních cca 480 km ušla na podzim tohoto roku.

 

Jak vše začalo? Proč jste se na cestu vydala?

Mým snem odjakživa bylo vydat se na cestu do Santiaga de Compostela, klasickou poutní stezku, kterou jsem z důvodu studia, praxe a nedostatku času nikdy nerealizovala (z Olomouce měří přes 3 tisíce km). Nakonec jsem si uvědomila, že neznám dobře Českou republiku, a rozhodla jsem se putovat domácí zemí. Když jsem našla cesty Via Czechia, které mají Jižní a Severní stezku vedoucí podél hranic České republiky, přesně jsem věděla, že je to pro mne to pravé – a rozhodla se pro Jižní stezku, která spojuje nejvýchodnější a nejzápadnější body ČR jižním pohraničím. Stezka měří 1 054 km, ale člověk nakonec ujde víc, protože si „zachází“ na ubytování, sejde z cesty nebo třeba i zabloudí.

O svém záměru jsem řekla své sestřenici Dáje, která také měla velmi ráda chůzi (ušla právě Santiago nebo cestu Novým Zélandem). Svěřila se mi, že také vždy chtěla ujít cestu takzvaně od Aše po Ostravici. Bohužel se k tomu nedostala, předčasně zemřela. A já jsem se rozhodla, že druhou část stezky jí věnuji a půjdu cestu za ni. Nazvala jsem si ji „Dájina stezka“ a sama ji naplánovala.

Kudy vedly Vaše kroky a jak dlouho jste byla na cestě?

První část cesty mi trvala 67 dní a šla jsem ji od 4. dubna do 10. června, proto jí říkám „Jarní stezka“. Prošla jsem na ní celou Jižní stezku v podstatě podle plánů Via Czechia a přidala k ní ještě kousek Dájiny stezky.

Druhou část, tedy pokračování Dájiny stezky, jsem šla od září do října, proto jí říkám „Podzimní stezka“. Rozdělila jsem si ji na několik částí. Stezka se nemusí jít v jednom kuse, cílem je ji ujít.

Nejprve vedla z Aše do Hořovic, což bylo přibližně 200 km, kde jsem ji přerušila, protože jsem se rozhodla překvapit kolegy z práce a navštívit je na vánočním večírku (ano, vánočním, který se konal místo zrušeného loňského večírku z důvodu pandemie až letos v červnu). Pro kolegy to bylo velké překvapení, bylo hezké vidět u některých z nich upřímnou radost, že mě vidí. Potom jsem již pokračovala po jednotlivých úsecích. Cesta měla 480 km a trvala mi celkem 25 dní, vedla od Hořovic přes Olomouc až po Ostravici.

Celkem jsem tedy ušla přibližně 1 730 km.

 

Jak se taková cesta plánuje?

Cestu jsem plánovala přibližně 5 měsíců a od začátku jsem ji zamýšlela jít sama. První dva dny mě podpořila kolegyně z práce Oli, která šla se mnou, ale potom jsem již putovala sama nebo s těmi, kteří za mnou přijeli nebo jsem je potkala na treku. Denně jsem ušla 17–25 km během 6–9 hodin.

Musela jsem si domluvit volno v práci na oddělení. Vrchní sestra i staniční sestra mě podpořily. Velmi dobře jsme naplánovaly služby, využily veškerou dovolenou a samozřejmě přesčasy, o které v mém povolání není nouze.

Putováním jsem, kromě splnění svého snu, chtěla také podpořit projekt Orseus, který vznikl na podporu pozitivního myšlení, práce sama na sobě, vzájemné pomoci, přímé ­pomoci lidem v nouzi, vzdělávání a dalších.

V neposlední řadě mě především z počátku velmi motivovalo to, že si mnoho mých kolegů nebo známých myslelo, že cestu sama neujdu. A já jsem věděla, že ano, že to zvládnu, jsem dostatečně cílevědomá.

 

Potřebuje k takové cestě člověk trénovat kondici? Absolvovala jste například kurz přežití v přírodě nebo něco podobného?

Jako přípravu na cestu jsem si vyzkoušela kousek cesty u nás, z Ostravy přes Palkovické hůrky až do Kozlovic. Cestou jsem si poprvé vyzkoušela spát úplně sama v lese. Protože to bylo bez problémů, věděla jsem, že to zvládnu. Na vlastní stezce potom stačí dvě tři noci a člověk si zvykne. Těsně před cestou jsem ještě zkusila přespat u kamarádky Gábiny na zahradě, abych zjistila, zda mi například nebude zima, a zvládla jsem to.

K fyzické přípravě jsem se moc nedostala, protože jsem na to, i kvůli přesčasům, neměla čas.

Naopak vybavení jsem měla pečlivě připravené, člověk si musí velmi dobře pohlídat hmotnost zátěže, kterou má potom denně několik hodin na sobě. Celkem jsem nesla zátěž 14–16 kg.

Přečetla jsem také několik knížek o putování, například od Lucie Kutrové nebo Ladislava Zibury jako inspiraci na cestu.

 

Bála jste se?

První noc, kdy jsem spala sama v lese, byla ještě v horách, kde dosud ležel sníh, proto jsem se nebála, že bych někoho potkala. Toho se člověk bojí nejvíce. Postupně si člověk ­zvykne. Také mě někdy vystrašila zvířata.

Nejčastěji jsem spala pod dřevěnými přístřešky, ale také v lese pod širákem nebo i jednou na posedu. V takovém případě se člověk snaží být úplně nenápadný a nijak na sebe neupozorňovat.

 

Je pro putování po stezce nezbytný dostatek financi?

Ano, peníze jsou potřeba, protože si musíte zajišťovat jídlo a také ubytování, pokud nespíte venku. Přestože jsem cestovala sama, musela jsem většinou platit dvoulůžkové pokoje a také jsem preferovala ubytování se snídaní, pokud byla ta možnost.

Potřebujete také data pro mapy a GPS, i když Jižní stezka se také dá stáhnout do off-line map, a samozřejmě něco stojí speciální odlehčené vybavení.

 

Co člověku běží hlavou, když pořád jen jde a jde a jde… splnilo putování Vaše očekávání?

Hlavou běží spousta věcí, některá ­témata se vrací pořád dokola, ­některá se ale ani tak nedaří otevřít. Na cestě jsem nabyla ztracenou sebed­ůvěru, vyřešila jsem si některé vnitřní záležitosti, potkávala další stezkaře a velmi dobře se mi s nimi komunikovalo, což mě příjemně překvapilo.

Zprvu jsem si psala zápisky, ale potom jsem přestala, a ačkoli je mi to trochu líto, neměla jsem k psaní sílu, čas ani podmínky. Navíc večer v přírodě potřebuje mít člověk oči a uši nastražené kvůli případnému nebezpečí. A pokud bych například psala blog, byla bych on-line, tím by se samota a smysl cesty vytrácel.

Vytvořila jsem skupinu „Lucíše a její stezka“, především pro rodinu Dáji, protože jsem část cesty šla pro ni. Mohli mě sledovat a vím, že to vnímali velmi pozitivně. Posledních 30 km ze Štramberka na Ostravici jsem šla v jeden den s Gábi, z toho posledních 10 km se k nám připojila rodina Dáji, což bylo skvělé.

 

Lišila se Vaše jarní a podzimní cesta? V čem byly jiné?

Na první cestě jsem neměla vůbec pochybnosti, že bych to nedošla. Moti­vace na cestu podruhé již byla trochu jiná, člověk si věří, a potom například fyzickou kondici nemá takovou, jakou si myslí, že má. Na jarním treku jsem se také vůbec nebála. Na podzimní cestě mě hned druhý den, kdy jsem spala pod širákem, vystrašila zvířata. Opravdu mě vyděsila, ale člověk nemůže zpanikařit. Když jsem spala ve stanu, cítila jsem se bezpečněji. Jarní stezku jsem šla bez stanu, druhou již se stanem (což znamenalo 2,5 kg navíc).

Jižní stezka vede podél hranice, je více v horách, naopak Dájinu stezku jsem si naplánovala po městech, vesnicích a menších kopcích středem republiky. Na jižní stezce jsem potkávala poměrně hodně lidí, na stezce středem již tolik ne. V neposlední řadě pro mne Jižní stezka byla „bolavější“, protože mě trápily puchýře – klasická potíž pěších.

 

Která část cesty se Vám nejvíce líbila?

Z Jižní stezky to byla cesta z Brodu nad Dyjí do Mikulova, která byla od prvního do posledního kroku prostě skvělá, moc se mi líbila, svítilo slunce a bylo mi skvěle, po celý den jsem se usmívala od ucha k uchu. Ale musím říci, že každý den měl své kouzlo, i ty propršené a nudné dny na cestě k tomu prostě patří.

 

Jaký zážitek Vám nejvíce utkvěl v paměti?

To je jistě příhoda s myslivcem. Bylo to na Jižní stezce nedaleko Kobylího vrchu. Rozhodla jsem se zkusit přespat na posedu, což se na stezce také dělá. Vyšplhala jsem nahoru a najednou se nade mnou otevřela dvířka – a v nich stál myslivec. Vůbec jsem si nevšimla, že by tam mohl někdo být, a tak jsem se pěkně lekla. Samozřejmě už byl večer, viděl můj batoh na zádech, bylo jasné, že tam nebo někde v blízkém okolí hodlám přespat. Pocit, že někdo ví, že tam někde jsem a budu tam spát, byl hodně nepříjemný.

 

Setkala jste se zajímavými lidmi?

V Mikulově jsem potkala stezkaře, který šel také Jižní stezku, ale vycházel ze svého domu někde od Brna, nešel tedy stejnou trasu jako já. Domluvili jsme se, že se ještě sejdeme, a opravdu se to podařilo. Každý jsme si ušli svoje a večer jsme se setkali na stejném ubytování.

Na Šumavě jsem zase potkala stezkaře, se kterým jsem šla kousek společně a několikrát jsme přespali pod přístřeškem. Na jednom ubytování jsem potkala pána, který mi nabízel, že by mě druhý den mohl svézt do Aše, že už to budu mít jenom kousek do cíle. O pár dní později se mi ozval a měl zajímavou prosbu – zda bych natočila rozhovor v rádiu. Takže jakmile jsem došla do cíle a vrátila se ten den do Aše, rozhovor jsme opravdu uskutečnili.

 

Co byste chtěla podniknout dál? Budete v putování pěšky pokračovat?

Ano, určitě. Mám v plánu cestu do Santiaga a také Stezku Slezskem. Není to ale snadné skloubit s prací. Pokud člověk plánuje cestu v místech hodně vzdálených od práce, musí si brát volno, což už by pro mne nebylo úplně snadné. Pokud je nedaleko domova, může cestu absolvovat po částech například během ­víkendů, proto je pro mne nejlepší Stezka Slezskem.

Do Santiaga bych chtěla jít příští rok na podzim. Nejen kvůli počasí, ale o prázdninách mívají dovolenou spíše kolegyně, které mají děti.

 

Představíte nám oddělení Následné intenzivní péče v Chronicare, kde pracujete?

Po státnicích jsem se rozhodla nastoupit do Chronicare na ­oddělení Následné intenzivní péče (NIP). Pracuji zde 2 roky a jsem spokojená. Velmi jsem se profesně posunula. Původně jsem pracovala na Oddělení popálenin ve FN Ostrava, kde jsem byla spoko­jená a práce mě bavila, ale obávám se, že by to tam bylo stále stejné. Kdežto na oddělení NIP pečujeme o pestré spektrum diagnóz, se kterými bych se na popáleninách nesetkala. Nejčastěji to jsou akutní respirační selhání, ­infarkty nebo cévní mozkové příhody, ale například i amyotrofická laterální skleróza, postcovidová selhání a další.

Zajímá mě práce s ventilátory, péče o pacienty s tracheostomií a také různé způsoby podávání antibiotik a léků. Vnímám u sebe odborný posun, i když stále se mám co učit.

V Ostravě má Chronicare ­pobočku se dvěma odděleními – NIP a Dlouho­dobá intenzivní ošetřovatelská péče (DIOP). Naši pacienti by měli být přijímáni oběhově stabilní, se zavedenou tracheostomií. Pracujeme s ventilátory, kde postupně nastavujeme vhodné režimy a zkoušíme pacienty odpojovat. Někdy to jde dobře, někdy hůře, je to velmi individuální. Pokud je pacient odpojen a je stabilní, překládáme jej na DIOP, odkud potom po odstranění tracheostomie může přecházet do další péče. 

Proč?

→ protože jsem odvážná
→ protože chci najít samu sebe
→ protože chci něco dokázat
→ protože to dělám pro dobrou věc
→ protože chci inspirovat, motivovat
→ protože se chci postavit strachu
→ protože to chci zvládnout
→ protože chci překonat hranice komfortu

 

 

• tisk
• předplatit si