Krátký pohled do historie lázeňství

Historie lázeňství je spjata nejen s přírodními zdroji, ale, jak minulost dokládá, vznikala věhlasná lázeňská místa i tam, kde se prováděly léčebné metody, které šířil jejich propagátor, ať už laik, léčitel, či lékař. Jedním z takových případů byl zcela jistě farář Sebastian Kneipp z Bavorska či Vincenc Priessnitz z podhůří Jeseníků.

Pokud bychom se ­podívali na prvé zmínky, které se s lázeňstvím dají spojovat, a odhlédneme-li od mystického významu pramenů a vody jako takových, snad nepřekvapí, že v této souvislosti hovoříme již o 3. tisíciletí př. n. l. a o Číně, Egyptu či Indii. K těmto velmocem se posléze přidávají Řekové, kteří si odnášejí prvenství i v dobových technologiích, například při ohřevu vody či vytápění. Na jejich snahy následně navázali ­Římané a jejich dokonalé (i několik desítek kilometrů vedoucí) vodo­vody jsou skutečnou technickou vymožeností. Antické vodovody můžeme i dnes nalézt například na území Francie, Německa či Španělska. Z tohoto období si přinášíme do dnešní doby pojem „římské lázně“ a nikoho nepřekvapí, že právě setkávání v lázních v té době bylo považováno spíše za společenskou nutnost, obzvláště v určitých kruzích.

Po nástupu křesťanství, kdy je lázeň­ství považováno více za rozkoš než léčebnou metodu, dochází k jeho postupnému úpadku a v některých oblastech k plnému zániku. Tento postoj se změní až s nástupem renezance, ale období přelomu 15. a 16. století je v lázeňství charakterizováno i značnou „nemravností“ a rozšířením chorob (nejen) pohlavních. Až určitý vědečtější přístup a snaha o rozbor přírodních zdrojů navrací balneo­logii zpět její místo v léčbě a pochopi­telně i prevenci. Už se nejedná ­pouze o prameny (ať pro pitnou kúru, či koupel), ale také o rašelinu, masáže, diety, léčbu prací či klimatoterapii.

Rozvoj lázeňství ve světě, ale i u nás byl spjat s pokrokem technickým. Právě rozvoj automobilového průmyslu a železnice přispěl k rozmachu lázeňských míst. I méně majetní hosté se mohli dopravovat do lázní vlakem, a naopak minerální prameny mohly následně být distribuovány coby doporučovaná pitná kúra do ­celého světa. K vědečtějšímu pří­stupu rozhodně přispěla i Karlo-
-Fer­dinandova univerzita (dnešní Karlova univerzita) v Praze, kde se balneo­logie coby první obor v Evropě začala vyučovat v roce 1841 zásluhou profesora Löschnera.

Jak dochází k postupnému rozmachu lázeňských měst, je třeba navyšovat kapacity pro lázeňské hosty. Už se neuplatňuje pouze výstavba lázeňských budov přímo u pramenů, ale naopak dochází k centralizaci ­budov, kam je léčivý pramen přiváděn potrubím. Pokud bychom vzpomněli na významné lázeňské lokality, tak i když se léčivé prameny objevují téměř na celém světě, lázeňská města se nacházejí ve větší míře pouze v Evropě. Několik středisek bychom našli například v Japonsku, Indii či Číně, ale zdaleka ne tolik jako v dnešní Itálii, Španělsku, Francii, Německu nebo u nás.

Největšího věhlasu dosáhla v ­České republice místa nacházející se ve známém trojúhelníku Karlovy Vary – Mariánské Lázně – Františkovy Lázně. V tomto složení se podařilo celý „západní trojúhelník“ zapsat v roce 2021 do seznamu Slavných lázeňských měst Evropy UNESCO, jichž je na celém světě nyní pouze 11, z toho pouze ČR a Německo mají po třech městských zástupcích. Je to i díky slavné architektuře v daných lokalitách, kam řadíme nejen novorenezanční kolonádu právě v Karlových Varech z rukou architekta Zídka, ale také kolonádu z litiny v Mariánských Lázních z architektonické dílny firmy Fellner-Helmer. Tato kolonáda měla v historii to štěstí, že nebyla rozebrána a roztavena během nadcházejících válečných konfliktů. Věhlasu dosáhla i Jurkovičova stavba v Luhačovicích či Gočárova stavba v Lázních Bohdaneč. Ve všech těchto městech se uplatňují krom důmyslnosti staveb vzhledem k přírodním zdrojům i značné parkové úpravy, které dávají daným místům specifický ráz.

Do historie lázeňství u nás zasáhla politická situace, ruku v ruce s následnými novými ekonomickými poměry. Prvních změn dosáhl rok 1948 a znárodňování. Do té doby měly lázně různé majitele od šlech­tických rodů (Lobkoviců v Bílině, Clam-Gallasů v Libverdě a dalších) přes obce a města k církevním řádům (Tepelští premonstráti v Mariánských Lázních, Němečtí rytíři v Karlově Studánce). Bohužel z mnoha lázní se posléze staly rekreační objekty ROH, a to i s neblahými důsledky úpadku. I když v 70. letech 20. století započala snaha o ­určitý „rozmach“, v mnoha případech vedl pouze k násilnému přerodu historických objektů s nenapravitelnými architektonickými škodami. V roce 1990 započala privatizace a postupně dochází k tolik potřebným rekonstrukcím a návratu zpět do slavnějších období každého lázeňského města. Bohužel některým se to daří jen pomalu jako například lázním Kyselka poblíž Karlových Varů spjatým s významnou osobností H. Mattoniho (viz následující článek). V dnešní době se nachází na území České republiky 37 lázeňských míst.

Balneologie patří mezi důležité obory, které mají svůj význam jak v prevenci, tak v části léčebné či rehabilitační. Rozkvět mnohých míst dokazuje neutuchající zájem o tento druh péče jak z řad laické veřejnosti, tedy klientů, tak i z řad odborníků. Lázeňská péče není jen o minerálních pramenech, jedná se předně o celý komplex procedur od úpravy stravy přes relaxaci a rehabilitaci až po aktivní pohyb na čerstvém vzduchu, tak aby byl efekt celého pobytu co nej­účinnější, ať již pro zachování zdraví, nebo jeho navrácení. 

Literatura

1. KŘÍŽEK V., ŠVANDRLÍK R. 106× Mariánské Lázně, aneb vyprávění o městě, kterému postačilo sto let k dosažení světové proslulosti. Západo­české nakladatelství: 1990. ISBN 80-7088-015-5.
2. KŘÍŽEK V. Obrazy z dějin lázeňství. Praha: Avicenum 1987. ISBN 735-21-08/31.
3. MACHEK B., DOLEJŠÍ M. Dravec Mattoni. Plzeň: Koniáš 1992. ISBN 80-900167-6-6.
4. VOŠMIK P. Lázně. Diplomová ­práce. Fakulta architektury. ČVUT. Praha 2017. [online]. Dostupné na: https://www.fa.cvut.cz/galerie/diplomove-prace/2017-1-vosmik-lazne-67170/f5-dp-2017-vosmik-petr-portfolio.pdf.

 

PhDr. Bára Svátková-Kvapilová,
Vysoká škola zdravotnická, Praha

 

 

• tisk
• předplatit si