Nepotopitelná Violet

Osudy průkopnic ošetřovatelství nebyly snadné už z podstaty doby, ve které toto povolání vykonávaly, velmi často rozvoj sesterské profese souvisí s válečnými konflikty. Vzdělávací institucí té doby byl nejčastěji Červený kříž, který zastřešoval odborné proškolení sester. Nebylo tomu jinak ani u dívky, která dostala od svých rodičů krásné jméno Violet, a letos si připomeneme 135. výročí od jejího narození.

Violet Constance Jessop se narodila 2. října 1887 v Bahía Blance v Argentině jako nejstarší dítě svých ­rodičů. Otec William a matka Katherine Kelly byli irskými emigranty. Celkem měla osm sourozenců, ovšem ­přežilo pouze pět. Sama byla velmi vážně nemocná, jako dítě onemocněla tuberkulózou, a i když její zdravotní stav byl vážný a rodičům lékaři nedávali žádné naděje, Violet si své místo na světě vybojovala (jako později tolikrát). Takové štěstí neměl její otec, který záhy zemřel, a matka se s dětmi navrátila do Velké Británie. Mezitím ­Violet pilně studovala, ovládla několik jazyků, ovšem studia musela přerušit, neboť matka vážně onemocněla a bylo potřeba se finančně podílet na zabezpečení rodiny.

V roce 1909 Violet začíná kariéru jako stevardka na lodi Orinoco a jejím prvním zaměstnavatelem se stává loďstvo královské pošty, respektive Royal Mail Line. Její píle, samostatnost, zodpovědnost, zevnějšek a trocha štěstí jí již po roce praxe zajišťuje přestup ke společnosti White Star Line, která si před pěti lety dala za cíl postavit tři nejluxusnější lodě na světě. Ředitel společnosti J. B. Ismayem spolu s finančníkem J. P. Morganem si nechali vyprojektovat první plavidlo, dlouhé úctyhodných 269 metrů, v proslulé loděnici Harland a Wolff a pojmenovali jej Olympic. Později spolupracovali na lodi Titanic a následně na lodi Britannic. Bohužel všechna tři plavidla, na kterých pracovala i naše Violet, se během několika následujících let potopila. Ale nepředbíhejme.

V roce 1911 v Southamptonu se chystá Violet v pozici stevardky na pátou plavbu přes Atlantik na plavidle Olympic. Během plavby se loď sráží se starým válečným křižníkem Hawke. Kapitán Olympicu Edward Smith podniká kroky, aby 20. září zabránil katastrofě, ovšem konstrukčně nedokonalá loď jen velmi neochotně akceptuje veškeré jeho příkazy. ­Právě značná hmotnost lodi vytváří sací sílu, s kterou kapitán Smith ­nedokáže nic udělat. Violet ihned pochopí, že se něco děje, na to už je zkušenou stevardkou.

Tato první katastrofa ovšem nepatřila k těm nejtragičtějším. S rozpáraným pravobokem, naštěstí nad čarou ponoru, Olympic ještě sám doplul do loděnice Harland a Wolf, kde bylo místo na jeho opravu. Nikde jinde by to ani pro její úctyhodné rozměry nebylo možné. Původně tam v ten stejný čas probíhala výstavba Titanicu, která se touto opravou pozastavila. I když byla vydána nová nařízení tak, aby k obdobným katastrofám již nedocházelo, nemohl nikdo předpokládat blížící se neštěstí.

Dne 10. dubna 1912 nastupuje ­Violet spolu s dalšími 17 stevardkami na Titanic směr New York, který vykonal svou jedinou plavbu. Loď dokázala pojmout přes 2,5 tisíce pasažérů a dalších necelých 900 členů posádky. V noci ze 14. na 15. dubna 1912 narazil Titanic na ledovou kru a neštěstí bylo na světě. Velmi špatné manévrovací schopnosti gigantické lodi v kombinaci s nedostatkem záchranných člunů a chybnou konstrukcí vodotěsných přepážek dokonaly zkázu. Violet odpočívala po náročné službě a vzbudil ji příkaz dostavit se na palubu. Když bylo jasné, o jak rozsáhlou katastrofu se bude jednat, dostala Violet kvůli svým jazykovým znalostem a schopnostem rozkaz pomáhat neanglicky mluvícím pasažérům (nejčastěji z řad emigrantů, kteří chtěli začít nový život v Americe). Třeba i němohrou jim neúnavně dokola ukazovala, jak si mají obléci záchrannou vestu a jakými pokyny se řídit. Svým způsobem to byla velmi psychicky náročná práce, pokud si uvědomíme, že pasažéry, které k nástupu na záchranné čluny ­instruovala, směly být pouze ženy a děti. Lodní důstojník nařídil Violet, aby ukázala jedné vystrašené a nespolupracující klientce, jak na člun nastoupit. Byl to člun číslo 16 z dvaceti existujících, čímž Violet v podstatě zachránil život. Ještě před odplutím člunu ten stejný důstojník vložil do rukou Violet dítě, které pobíhalo po palubě. Violet jej více než 8 hodin plavby v člunu v mrazivém počasí zahřívala vlastním tělem a až za mnoho let se dozvěděla, jak se dítě jmenovalo a koho zachránila (Assad Thomas). Jeho matka přišla na palubu lodi Carpathia (která pasažéry Titanicu zachraňovala z člunů) k Violet a dítě jí z náručí vytrhla. Byla napůl omámená strachy o chlapce, plula sama na jiném člunu a štěstím plakala, že se zachránil alespoň on. Jeho otec a sourozenci již takové štěstí neměli. Tato dopravní tragédie si vyžádala 1 523 životů a patřila k jedné z největší katastrof v historii lodní dopravy.

Mohlo by se zdát, že tragického v životě Violet bylo tolik, že nic dalšího ji již nemůže potkat. Opak je pravdou. Ve světě začíná zuřit první světová válka a Violet se účastní výcviku Červeného kříže pro sestry. Jako zdravotní sestra nastupuje na třetí z největších plavidel firmy White Star Line se jménem Britannic. Jednalo se z dané sourozenecké třetice o bezpečnější a technicky dokonalejší verzi, kterou Violet konstrukčně perfektně znala vzhledem k totožnosti s Titanicem a Olympicem. Luxusní loď nestihla převézt žádného platícího klienta, jelikož se z ní stává loď nemocniční a plaví se po přejmenování na His Majesty’s Hospital Ship pod vlajkou britského Královského námořnictva ve službách Červeného kříže v Egejském moři. Z luxusní lodi s mnoha salonky a apartmá bylo vytvořeno více než 3 300 lůžek, o které pečovalo necelých 500 sester Červeného kříže. Přejmenovaný Britannic měl za sebou již pět úspěšných plaveb z Anglie na Blízký východ v čele s kapitánem Bartlettem. Jeho šestá cesta započala 12. listopadu 1916. Kvůli nepřízni počasí a bouři bylo třeba v Neapoli po dotankování paliva a zásob chvíli ještě setrvat. Britannic ten den převážel více než 1 000 zraněných vojáků. Dne 21. listopadu po 8. hodině ranní se loď nacházela u ostrova Kea, kde najela na minu nepřátelských vojsk. Za 55 minut byla potopena. Naštěstí se v její blízkosti nalézaly další lodě a lodě rybářské, moře mělo relativně příznivou teplotu a pevnina se nacházela velmi blízko. Veškeré tyto faktory přispěly k přežití vysokého procenta vojáků i členů posádky. Zemřelo „pouhých“ 30 osob. Violet tentokrát uniká smrti skokem ze záchranného člunu, neboť ten byl vtahován do vrtule plavidla. Zdaleka ještě neměla vyhráno, tlak ji vehnal pod vodu a následně utrpěla frakturu lebky. Jak sama později líčila ve svých pamětech, pravděpodobně ji zachránily husté vlasy, které ztlumily náraz, a tím zabránily zranění s možnými fatálními ­následky. K její záchraně přispěla i pohotová reakce záchranářů. I když loď byla konstrukčně vyspělejší, nakonec se potopila například v porovnání s Titanicem velmi rychle. Přispěl k tomu i fakt, že nejspíše v panice po výbuchu miny, která byla jednou z 12 nastražených německou lodí, nedošlo k uzavření všech vodotěsných přepážek. Problémem byla otevřená okénka na bocích lodi, která přiváděla čerstvý vzduch do improvizovaného nemocničního prostředí. Pokud přičteme, že stroje byly i nadále funkční a loď se plavila dál, připomínala spíše ponorku a kapitán lodi Charlie Bartlett, který přepravil více než 15 000 raněných vojáků zpět do vlasti, tentokrát loď do bezpečí dopravit nemohl. Nutno zde podotknout, že vrak objevil téměř 100 metrů pod hladinou až v roce 1975 tým francouzských oceánografů pod vedením ­Jacques-Yves Cousteaua.

Ani tato skutečnost Violet neodradila od další kariéry u společnosti White Star Line. Po vyléčení ze zranění z lodi Britannic se i nadále věnovala povolání sestry. S koncem války toto povolání opouští a vrací se k civilnímu povolání stevardky u společnosti Red Star Line, a to až do odchodu do důchodu v roce 1950.

I když se Violet věnovala povolání sestry pouze několik válečných let, je její obětavost v péči o klienty, navíc v prostředí zaoceánského lodi, příkladná. Viděla mnoho utrpení, a přesto dokázala neochvějně pomáhat potřebným. A to jak v sesterské uniformě během války, tak v uniformě stevardky nejen v luxusních saloncích, ale i v krizové situaci při potápění lodi, kdy jí smrt byla na blízku.

V osobním životě se jí podařilo najít životního partnera a po ukončení první světové války byla svatba. Bohužel ji za několik let čekal rozvod a nedočkala se žádného potomka. Později se přestěhovala do starobylého domečku v Great Ashfieldu v Suffolku. A zde Violet v roce 1971 umírá na selhání srdce v požehnaném věku 83 let. Dodnes je považována za jedinou ženu na světě, která přežila ztroskotání tří lodních plavidel, a právem se tedy o ní mluví jako o „nepotopitelné Violet“. 

PhDr. Bára Svátková-Kvapilová
Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, Praha

Literatura

1. FÉR O. Žena, která přežila nejhorší námořní katastrofy. Nepotopitelná Violet. 2014. [online]. Dostupné na: https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/olympic-titanic-a-britannic-violet-jessopova.A141204_144453_vojenstvi_kuz.
2. JESSOP V. Titanic survivor. Maryland: Rowman a Littlefield 2004. ISBN 9781574091847.
3. SVOBODA J. Přežila potopení Titanicu i Britannicu, druhý ­jmenovaný parník sloužil dokonce za první světové války. Náš region 2021. [online]. Dostupné na: https://nasregion.cz/prezila-potopeni-titanicu-i-britannicu-druhy-jmenovany-parnik-slouzil-dokonce-za-prvni-svetove-valky-201691.
4. WIKIPEDIA 2021. Violet Jessop. [online]. Dostupné na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Violet_Jessop.

 

 

• tisk
• předplatit si