Podpůrná péče v onkologické ambulanci z pohledu sestry

Sekce podpůrné léčby a péče České onkologické společnosti ČLS JEP byla založena v roce 2017. Cílem podpůrné léčby a péče je nejen tlumení nežádoucích účinků léčby a onemocnění, ale i zachování dobré nebo co nejlepší možné kvality života. Její členkou je i Bc. Ivana Vaňková, vrchní sestra v onkologické ambulanci v Karviné, která je součástí Komplexního onkologického centra Nemocnice AGEL v Novém Jičíně.

 

Kdo se na podpůrné péči podílí a komu je určena?

Podíváme-li se na věc komplex­něji, péče o pacienty za posledních 20–30 let prošla obrovským vývojem. Byly objeveny a uvedeny do praxe nové léky a postupy, vznikla spousta nových oborů a ošetřovatelství se stalo nedílnou součástí zdravotnictví. Původní paternalistický přístup péče o nemocného nahradila multi­oborová spolupráce, kde právě sestry mají možnost saturovat bio-psycho­-sociálně-­duchovní potřeby pacientů. Sestry postupem času získávaly stále větší dovednosti a s tím i patřičné sebevědomí, staly se rovnocennými partnerkami a spolupracovnicemi lékařů ve snaze pomoct pacientovi nejen po stránce fyzické a medicínské. Uznání ošetřovatelství jako samostatného vědního oboru pomohlo sestrám a jiným nelékařským pracovníkům k větší samostatnosti a touze nejen plnit lékařské ordinace, ale také vidět člověka komplexně, s potřebami v oblasti psychiky, so­ciálních kontaktů a v duchovní sféře.

Podpůrná péče v onkologii je ­určená všem pacientům se zhoubným onemocněním a nezáleží na tom, zda je nemocným léčen kurativně, anebo paliativně. Naším cílem je udržení či zlepšení kvality života onkologických pacientů a právě tato snaha nabízí sestrám možnost uplatnit holistický přístup v péči o nemocné. Ošetřovatelský personál musí být všestranně vzdělaný, aby mohl poskytovat péči na profesionální úrovni a také aby rozpoznal potřeby v oblasti sociální, psychické a spirituální. Od sester se vyžaduje velká dávka empatie, porozumění, soucitu a zájmu o pacienta a to určitě není jednoduché.

Jaká jsou specifika péče o onkologické pacienty?

Léčba nádorových onemocnění je diametrálně odlišná od jiných odvětví medicíny, což je dáno mechanizmem vzniku onkologického onemocnění. Jak všichni víme, vyvolávajícím činitelem nemoci je nekontrolovatelný růst vlastních buněk organizmu a jejich destruktivní činnost na ostatní buňky. Agresivní cytostatická léčba vede, často i nevratně, k mnohým poškozením a zhoršením fungujících systémů organizmu, a tím i ke snížení komfortu života nemocného. Mezi specifické dovednosti ošetřujícího personálu patří schopnost identifikovat a citlivě vnímat nežádoucí účinky onkologické léčby, kam patří nevolnost, zvracení, poruchy vyprazdňo­vání, bolest, infekční komplikace, změny kůže a sliznic, psychické potíže a mnoho dalších.

Specifické pro všechny ­onkologické pacienty je prožívání nemoci, kde můžeme pozorovat podobná stadia, jak je ve své knize O smrti a umírání popsala psycholožka Elisabeth Kübler-Ross, přitom vůbec nemusí jít o nevyléčitelné, umírající ­pacienty. Je to dáno tím, že stále mezi laiky koluje přesvědčení, že onkologické onemocnění se rovná smrtelné onemocnění. Setkáváme se s pacienty, kteří odmítají uvěřit, že jsou nemocní, a nevědomky potlačují sdělené informace. Někteří nemocní bývají naopak agresivní – nejen vůči personálu, to si často nedovolí, ale uvedu příklad z praxe. Starali jsme se o dva pa­cienty podobného věku, s nádorovým onemocněním střev, v průběhu totožné paliativní léčby. Tito dva starší pánové byli vůči sestrám vždy uctiví, milí a vždy nás prosili, zda bychom je mohly plánovat na aplikaci cytostatik spolu – vždy jsme jim vyšly vstříc. Po nějaké době jsme si ale všimly, že když jsou oba zmínění pacienti na našem stacionáři, je tam ­nezvykle ponurá atmosféra. Dotazováním ostatních pacientů jsme zjistily, že výše zmínění pacienti během aplikace své léčby ostatním nemocným předpovídali průběh jejich onemocnění, délku přežití do progrese nemoci a jako příklad jim uváděli sebe. Vše jsme sdělily ošetřujícím lékařům, zmíněné pacienty jsme přestaly plánovat na aplikaci na stejný den. Bylo potom ovšem velmi složité motivovat k léčbě ostatní pacienty, kteří se stali nechtěnými účastníky tohoto zvláštního projevu agrese.

Pacienti často hledají alternativní cesty léčení, odmítají nabízenou pomoc, věří ve vyšší moc nebo zázračné léky. Velice často jsou naši nemocní depresivní, zvláště při recidivě či progresi onemocnění, a práce s nimi je náročná a vyčerpávající.

Nedílnou součástí péče v onkologii jsou příbuzní a blízcí našich pacientů. Často se stává, že pacient je v jiném stadiu prožívání nemoci než jeho rodina a jejich vzájemná přání jsou ve velkém rozporu. Vždy se řídíme přáním a preferencemi pacienta a příbuzným se snažíme citlivě vysvětit náš postup.

Jaké metody využíváte, co se vám nejvíce osvědčilo?

Vždy se musíme při poskytování podpůrné péče řídit preferencemi pa­cienta, ale první a základní metoda je verbální komunikace, rozhovor. Rozlišujeme komunikaci sociální – navázání kontaktu s pacientem, získání si jeho důvěry a ochoty ke spolupráci. Specifická komunikace se týká záležitostí jeho léčby, provádíme edukaci a motivaci k léčbě, zde je velice důležitá zpětná vazba. Posledním typem je komunikace léčebná, která je vyhrazena především naším lékařům. Jedná se většinou o rozhovor s nemocným, jehož cílem je pomoci pa­cientovi s rozhodnutím o léčbě, přijetí nepříznivých skutečností a podobně.

Další metodou je využití ­psaného textu, který pomůže nemocným zapamatovat si potřebné informace a ­podle potřeby se k nim vracet. Máme pro pacienty informované souhlasy, informační brožury k žilním vstupům, k dietním opatřením během chemoterapie, způsobu ošetřování kůže a sliznic a podobně.

Stále častěji využíváme e-learning, především u mladších nemocných, kteří si aktivně informace vyhledávají. Je důležité s pacienty probrat zdroje informací, protože ne všechna data jsou relevantní. Ačkoli internet je skvělým zdrojem informací, nejvíc důvěryhodní jsou pro nemocné stále zdravotníci, kteří jsou s nimi v úzkém osobním kontaktu.

Velký pozor si musíme dávat na neverbální komunikaci, která musí být v souladu s tou verbální. Pa­cienti velice citlivě vnímají gestikulaci, ­držení těla, pohledy či haptiku.

Poslední metodou pomoci jsou pacientské organizace a zkušenosti ostatních pacientů. Během pobytu v čekárně nebo na stacionáři si nemocní vzájemně pomáhají a radí, naším úkolem je korigovat eventuální nesrovnalosti a mylné informace. To vyžaduje profesionální úroveň zdravotníka, protože jenom vzdělaný pracovník může pacientovi kvalitně pomoci.

 

Jaké jsou nejčastější překážky v poskytování podpůrné péče na vašem pracovišti?

Hlavním předpokladem poskytování podpůrné péče je ochota a schopnost pacienta přijímat nové informace a vůle spolupracovat. To vše může být ovlivněno druhem ­nemoci a stadiem onemocnění, typem léčby a jejími nežádoucími účinky. Problém s porozuměním mohou mít pacienti s nádory centrálního nervového systému, v paliativní léčbě, při poruchách iontogramu a krevního obrazu. Musíme také myslet na psychologické faktory, kognitivní funkce a v neposlední řadě i na kulturu, ze které pacient vychází. Strach a obavy výrazně ovlivňuji schopnost vnímání a správného posouzení situace. Rozdílný přístup budeme určitě uplatňovat například u Romů nebo pacientů vietnamské národnosti či u Arabů.

Další překážkou může být vztah zdravotníka k pacientovi – často se musíme naučit brát nemocného jako partnera a musíme nechat pacientovi prostor pro vlastní názor, často odlišný od našeho vlastního. Pacient je také velice vnímavý na spolupráci celého týmu, na jednotlivé interpersonální vztahy, na náš individuální přístup k nemocnému. Často máme potřebu zahltit pacienta velkým množstvím informací a zapomínáme na to, že člověk ve stresu není schopen všemu rozumět a všechno si zapamatovat. Je proto důležité, abychom informace sdělovali po částech, měli trpělivost opakovat je tak často, jak to bude nemocný potřebovat, a správně zvolili formu ­edukace. ­Sestra musí fungovat jako spojka mezi pacientem a lékařem.

Na téma syndromu vyhoření bylo již mnoho napsáno, určitě jsme všichni o této problematice slyšeli a četli. Je důležité, aby si každý pracovník v takzvaných pomáhajících profesích dokázal připustit, že se tento problém může týkat i jeho, a uměl mu předcházet. Stejně tak je důležitá i vnímavost a pomoc ostatních nejen v zaměstnání, ale i v rodině.

Jaký je rozsah poskytované podpůrné péče na vašem pracovišti?

Jak jsem již zmínila na začátku, naše péče je založena na spolupráci celého týmu – lékařů i sester – a do tohoto týmu patří také pacient a jeho rodina. Náš personál umí ošetřovat žilní vstupy, reakce kůže a sliznic po ozařování, PEG a stomie, ­dokážeme se postarat o některé chronické rány, poradíme nemocným s výživou a s poruchami vyprazdňování, zvládneme je naučit aplikovat si potřebné podkožní injekce. Každý pracovník umí poradit pa­cientovi v oblastech sociální péče, zvládáme nemocnému naslouchat, když má k nám důvěru a chce se svěřit.

Samozřejmostí je multioborová péče, kdy často využíváme pomoci třeba nutričních specialistů k zajištění dostatečné výživy během léčby. Spolupracujeme i s dermatology, psychiatry, psychology a dalšími odborníky ve zdravotnictví. Máme k dispozici kontakty na duchovní pomoc a pracovníky domácí péče a hospiců. Tuto pomoc využíváme v případech, kdy sami nejsme schopni pacientovi pomoci. 

 

---

Bc. Ivana Vaňková

→ Vrchní sestra Onkologické ambulance Karviná, Nemocnice AGEL Nový Jičín a. s.
→ Členka Sekce podpůrné léčby, Sekce psychoonkologie, Sekce NOR, dříve Sekce epidemiologie nádorů a zdravotnické informatiky ČOS ČLS JEP.

 

 

• tisk
• předplatit si