Zkušenosti paramedika Romana Svobody ze speciální parašutistické jednotky francouzské cizinecké legie

Již více než 17 let působí ve francouzské cizinecké legii. Za tu dobu realizoval přes 13 misí a jako medik se podílel na záchraně životů v bojových podmínkách. Jeho obrovské zkušenosti z něj udělaly jednoho z nejzkušenějších vojáků v legii a velitele. O své práci hovoří jako o poslání.

Roman Svoboda se narodil v Brně. Od roku 2005 slouží v jednotce francouzských ozbrojených sil – ve francouzské cizinecké legii u 2. výsadkového pluku. Z toho 12,5 roku u speciál­ní jednotky GCP (Groupement des Commandos Parachutisties – skupina speciálního komanda parašutistické výsadkové jednotky). Komando je malá skupina asi 10 vojáků a velitele, ve které má každý svou specializaci. Roman Svoboda se stal medikem a od roku 2016 velitelem skupiny. Ať již práce vlastního medika, nebo velení ho velmi baví a dělá ji na 200 %.

Po dobu služby realizoval více než 13 misí, z nichž každá trvala 4–6 mě­síců. Pro představu je to za dobu služby téměř 7 let v bojové zóně. Několikrát byl v Afghánistánu, na severu bojové zóny v Mali, Nigeru, Burkině Faso, byl v Africe během občanské války na Pobřeží slonoviny, v roce 2006 při pokusu o převrat v Čadu i během změn režimu a konfliktu ­proti islámistům Seleka ve Středoafrické republice.

Z mnoha let v bojových zónách v různých koutech světa si odnesl nespočet zkušeností a pragmatizmus, se kterým přistupuje k životu.

V roce 2015 byl pověřen školením speciální jednotky v Kataru pro konflikt s Jemenem. Měl na starosti zdravotnickou sekci a výcvik jednotek v oblasti medicíny.

Kromě misí spolupracoval v roce 2016 s GSPR na několika akcích na ochranu francouzského prezidenta Francoise Holanda v afrických zónách.

Pětkrát byl vyznamenán válečným křížem za zásluhy v boji, z toho dvakrát stříbrnou hvězdou, je držitelem amerického vyznamenání CIB*.

Jeho obrovské zkušenost z „řemesla“, jak o své práci sám hovoří, si představíme v seriálu Florence. Zkušenosti z medicíny bez zázemí a vybavení nemocnice, v náročných podmínkách, kdy musíte spoléhat jen na vybavení, které si nesete na zádech, a vlastní zkušenosti a dovednosti.

„Člověk se narodí s určitými dispozicemi. Mne přivedly k „řemeslu“ vojenského medika, které mi přineslo to, po čem jsem toužil. Dobrodružství, cestování a zkušenost, ať již dobrou, nebo špatnou, i neustálý technický posun, což je pro mne důležité. První mise u komanda (Afghánistán) pro mne byla, jako bych jel na Olympiádu, neměl jsem z ničeho strach. I když to byla i velmi tvrdá zkušenost, kdy na této misi padl můj nejbližší člověk z jednotky a polovina jednotky byla zraněná. Hodinu po zranění byl ještě při vědomí. Člověk si říkal „pokud i já, tak hlavně rychle, ať netrpím“. Větší následky to ale nemělo. Nakonec člověk narazí na vlastní limity, tím hlavním je určitě rodina. V době posledních misí jsem již měl ženu a děti, a proto pro mne byly mnohem obtížnější.“

Roman Svoboda na podzim u legie končí a bude se vracet do České republiky. Své bohaté zkušenosti by chtěl předávat dál na různých školeních, kurzech, věnovat se i nadále parašutizmu.

Pro čtenáře Florence jsme s Romanem Svobodou připravili seriál, kde se zaměříme na možnosti ošetření zraněného v nestandardních podmínkách, na práci v extrémních podmínkách a v enormních stresových situacích, na rozdíly mezi teorií a praxí a také na možnosti zvládání stresu.

Nejprve si ale povíme, jak to všechno začalo.

Cesta ke specializaci medika v legii

Co Vás přivedlo ke vstupu do cizinecké legie?

Impulzů bylo určitě víc. Věřím tomu, že od malička má člověk určité predispozice k něčemu a je také podmíněn prostředím. Já pocházím ze sportovně založené rodiny.

Proč jsem odešel? Určitě v tom byla touha po dobrodružství. Právě jsem dokončil ekonomku a začal jsem pracovat jako fitness trenér. I když to byla fajn práce, nedovedl jsem si představit, že za 20 let budu stále ve stejném fitku. To jsem nechtěl. Potřeboval jsem dobrodružství. V té době se můj bratr vrátil z vojny a přinesl knihu o legii. Přitahovala mě armáda a v ní především speciální jednotky. Viděl jsem, že jde o malé skupiny, intelektuálně a fyzicky na výši.

Ve 20 letech jsem také byl v období, kdy jsem vyhledával extrémní výzvy. Tehdy časopis Esquire otiskl článek na téma deseti nejšílenějších věcí, které může člověk udělat, například skok base jump ze skály. Hned druhá věc byla sloužit 5 let v cizinecké legii (bylo to v roce 2003, kdy začala občanská válka na Pobřeží slonoviny). Věděl jsem, že ne všichni se dožijí prvního 5letého kontraktu, což mi připadalo také jako výzva. Zní to jako extremizmus, ale 21letý člověk chce zažít něco zajímavého a vzrušujícího a rizika si příliš nepřipouští. Připadalo mi to jako adekvátní riziko k dobrodružství.

U nás se bere odchod do cizí armády jako trestný čin. Uvažoval jste o tom?

Samozřejmě jsem o tom věděl a právě i to bylo součástí dobrodružství. Cizinecká legie je legendou, má obrovskou historii a vstup do ní je pro 20letého kluka taková „bondovka“. Navíc francouzská legie v té době již operovala v Africe a pro mne to byla další neodolatelná výzva. Africký kontinent mě vždy přitahoval a služba ve francouzské cizinecké legii znamenala sloužit v Africe.

Nesmírně zajímavý je vlastní proces vstupu do legie. Přijedete do cizí země, francouzsky moc neumíte, máte jen malý lísteček a 100 eur v kapse, batůžek a pas. Na náborovém středisku vám nejprve změní identitu. Viděl jsem fenomenální kolektiv chlapů, prostředí, disciplínu, kuráž i všestrannost.

Jaké jsou k tomu potřeba fyzické a duševní předpoklady? Je těžké se do legie dostat?

Do legie nebylo snadné se dostat. Výběrové řízení trvá 3 týdny a obsahuje fyzické testy, psychotesty a probíhá v náročných podmínkách bez sebemenší možnosti volna nebo ­odpočinku. Nicméně je potřeba rozlišit rok 2005, kdy jsem nastupoval já, a nyní. Standardy se posunuly k větší benevolentnosti z důvodu fyzické kondice dnešních mladých lidí. V té době splnil fyzické předpoklady lepší průměrně aktivní kluk.

Dobré duševní předpoklady jsou důležité v pozdější fázi, v etapě dlouhého 4měsíčního výcviku v uzavřeném výcvikovém středisku a i dále po přiřazení k bojovému regimentu. Výcvik je extrémně fyzicky i psychicky náročný, transformuje běžného člověka na vojáka. Velmi ho posílí, zformuje a nastaví podmínky. Je to docela šok, protože člověk úplně ztrácí svobodu. Pokud by to člověk nezvládl, je to již bráno jako dezerce. Když jsem nastupoval, v rotaci před námi se tam oběsil kluk. Na druhou stranu je to silná vzpomínka a dnes s odstupem času vidím, že ano, bylo to extrémní, ale vzhledem k dalšímu vývoji proporcionální. Pokud by to extrémní nebylo, váhal bych, zda zůstat, to by nebyla ta legenda, kterou jsem očekával.

Další podmínkou je jazyk. V legii je potřeba používat francouzštinu. Nicméně legie má dlouhou historii a díky tomu velkou praxi v zařazování zahraničních vojáků, takže jazyková bariéra se velmi rychle překoná. Po necelých 2 letech služby jsem se již domluvil velmi dobře. A pokud se tomu člověk intenzivně věnuje, velmi rychle postoupí a může absolvovat další technické či zdravotnické stáže.

Protože jsem měl jedny z nejlepších výsledků, mohl jsem si vybrat, kam bych chtěl být přidělen. Vybral jsem si parašutisty na Korsice, což bylo odjakživa mým snem. A nakonec to byla moje práce. Mám za sebou přes 1 000 seskoků, včetně technických například s 200kg zátěží v noci a z 4 000 m.

Jaká byla Vaše cesta k práci zdravotníka v armádě? Jaký byl hlavní impulz?

Byla to přirozená dlouhodobá cesta. Od dětství jsem měl zájem o zdravotnictví a také jsem inklinoval ke sportu. Anatomie, regenerace a práce s lidským tělem k tomu neodmyslitelně patří. Od 15 let jsem přidal kulturistiku a posilování, takže další práci s tělem, plus jsem si udělal kurz trenéra v posilovně. Lidské tělo mi vždy ­imponovalo a velmi mne zajímalo.

V armádě jsou dvě možnosti – buď být řadový voják, nebo specialista. Specializace (mechanik, radista, zdravotník, administrativa) je vždy zajímavá, protože se intelektuálně posouváte dál a také máte větší šanci dostat se do speciálního komanda, kam jsem chtěl. Z výše popsaných důvodů jsem se vydal cestou specia­lizace zdravotníka. Navíc kurz zdravotníka v cizinecké legii má obrovské renomé. Je mnohem delší než výcvik zdravotníka v armádě a nabízí ­mnoho zajímavých aspektů, mimo jiné například službu v civilním sektoru u záchranných sborů v různých částech Francie.

Jaká je potřeba způsobilost, vzdělání, výcvik a příprava na práci vojenského zdravotníka? Jak dlouho jste se připravoval? Předpokládám, že další vzdělávání probíhalo průběžně.

V první řadě k tomu musí mít člověk ty správné predispozici. Není to práce s autem, ale s lidským tělem. Krev, pach, vše, co je s tím spojené. Ne každému je to přirozené. I já jsem měl v jednotce kluky, kteří fungovali, vše udělali, jak měli, ale nebylo jim to přirozené.

Kromě základního ­5měsíčního ­kurzu je možné dále absolvovat zku­šenost z civilního sektoru v Marseille nebo v Paříži u záchranných sborů (hasičů) jako součást jejich záchranářské činnosti. Je dobré mít zkušenost například s těžkou autonehodou nebo pobodáním. Já jsem se dostal do Paříže.

Druhým nezbytným předpokladem je fyzická způsobilost. Zdravotník v legii má ještě větší zátěž než běžný voják. Filozofie je taková, že zdravotník musí vydržet nejdéle. Navíc neřeší jen urgentní medicínu, ale i tu běžnou (rozbité nohy, záda, malá zranění a další). Pokud by byl unavený již například během přesunu, kdo bude potom poskytovat péči?

Díky celoživotnímu sportování jsem měl natolik dobrou fyzickou kondici, že mě v tomto naštěstí legie nezaskočila.

Výcvik a příprava jsou ­permanentní. Je potřeba se fyzicky udržovat, opakovat a drilovat procedury, přemýšlet o nich v souvislostech. Měli jsme také možnost konzultací s kolegy, kdy jsme čerpali z jejich zkušeností, ­které jsou předávány formou feedbacků na školeních. Důležité je posouvat se neustále dál.

Zažil jste ve výcviku zdravotníka něco, na co nezapomenete?

Na školení jsem se jako jednotlivec mohl připojit k civilní brigádě hasičů BSPP. Pokud došlo k nějaké nehodě nebo problému, hasiči vyjíždí za lékařem v rámci záchranného systému. V každém takovém voze je zdravotní bratr a já tam byl jako jeho pravá ruka.

I když jsme vyjížděli samozřejmě i k případům, kdy šlo o bezdomovce, který si v opilosti rozbil hlavu, tak asi ve 40 % to byly akce typu defenestrace, kde jsou lidé často v hrozném stavu, k pobodání (zažil jsem člověka v parku, který měl mezi lopatkami zabodnutý rambo nůž a byl při vědomí) nebo jsme zažili záchranu osoby ve výškové budově. Zde se potvrdila nezbytnost vynikající fyzické kondice, protože zraněná byla ve 13. patře, výtah nefungoval a navíc byla paní obézní a vážila cca 150 kg. Ženu jsme resuscitovali po infarktu asi 15–20 minut, což je samo o sobě velmi fyzicky náročné. 

 

---

* CIB – Americké vyznamenání, které se dává za zásluhu v těžkých akcích pro malé speciální skupiny. Začalo se udělovat po 2. světové válce. Ve francouzské jednotce je má velmi málo vojáků. Roman Svoboda je dostal za akci během mise v Afghánistánu roce 2010, kde působili společně s americkými jednotkami.

---

 

 

 

• tisk
• předplatit si