Jak se žije zdravotní sestře v zahraničí? Příběh ze Saúdské Arábie, kam se za zkušenostmi vydala zdravotní sestra Eva

Eva se rozhodla, po několikaleté práci v jedné pražské nemocnici, pro zcela novou pracovní zkušenost v zahraničí. Zvolila si Saúdskou Arábii, kde již dva a půl roku pracuje na jednotce intenzivní péče. Jaké jsou její zkušenosti z arabské země a jak vnímá postavení sestry v muslimské zemi?

 

Jak jste se dostala k práci sestry v Saúdské Arábii?

K myšlence práce v zahraničí jsem se dostala během magisterského studia na 1. LF UK v Praze. Mnoho mých kolegyň mělo zkušenosti ze ­Saúdské Arábie (SA) a ­doporučovaly mi to. Po studiích a první pracovní zkušenosti v nemocnici v Praze jsem se rozhodla svoji druhou zkušenost absolvovat jako všeobecná sestra v zahraničí právě v SA. Nyní pracuji na oddělení intenzivní péče v nemocnici v Dhahranu.

 

Jak vypadaly Vaše začátky?

Byl to kulturní šok. Jsem zde 2,5 roku a SA se celkově uvolňuje. Kolegyně, která tady byla před 8 lety, si musela zahalovat vlasy. Já jsem musela nosit jen abáju. Teď, když jdu ven, musím mít zakryté ruce, dlouhý rukáv, dlouhé kalhoty. Nic by nemělo být těsné, aby nebyly vidět křivky těla, ale mohu jít ven třeba v džínách a tričku.

Ze začátku, když jsem nastoupila do vojenské nemocnice, jsem zažila hodně striktní poměry. Měly jsme povoleny vycházky. Dostaly jsme takové žluté kartičky k prokázání toho, že jsme opustily areál. V týdnu jsme musely být zpět do půlnoci a o víkendu do dvou hodin ráno. Asi před rokem kartičky zrušili.

Ženy také mohou řídit. I já mám teď auto a mohu se pohybovat, jak chci. Nikdo nesleduje, kdy přijdu domů, a cítím se díky tomu mnohem svobodněji.

Ze začátku jsem s tím velmi bojovala – v České republice mne nikdo nelimitoval. Postupně se to zde ale opravdu hodně zlepšuje a je krásné vidět, jak si ženy například dělají řidičák, autoškoly jsou plné Saudek.

Setkání s úplně jinou kulturou muselo být náročné…

Informace, které se dostávají do Čech o SA, jsou hodně zkreslené. Když jsem poprvé řekla rodičům, kam jedu, tak se zhrozili, protože v ČR máme informace o válce s Jemenem, o různých útocích. Člověk si představuje, že to je tady všude, ale není.

Saudi jsou vřelí a otevření lidé. K uvolňování poměrů dochází postupně a já jsem hodně vděčná za to, že tady během toho mohu být.

Co pro Vás byla největší výzva?

I když jsem dostala svůj byt, trvalo mi hodně dlouho se tady zabydlet a vrátit se ke zvykům, které jsem měla v ČR. Ráno mi hodně dlouho trvalo, než jsem se stihla nějak rozpohybovat. V práci jsem začínala v 7 hodin, ale budík jsem měla na 4:45 a to mám nemocnici nedaleko. Byla jsem ­pořád v takovém vnitřním stresu, abych všechno stihla.

Druhou výzvou byl jazyk. Ze začátku jsem moc plynně anglicky nemluvila a i teď, když jsem třeba unavená po noční, tak mi ta slova nenaskakují. Všichni jsou tady ale velmi vstřícní a není to žádný problém. Trvalo mi skoro 3 měsíce, než jsem si zvykla na rozdílné akcenty.

Znamená to, že v Saúdské Arábii pracuje hodně lidí z jiných zemí?

Ano, sester je zde nejvíce Indek, Fili­pínek, dále jsou zde Malajky. Evropanů je velmi málo. V naší nemocnici jsem jediná Češka. Je tu jedna Slovenka, pak Srbka a Polka. Hodně sester z Filipín práci v SA bere jako mezi­stupeň, jak se dostat k práci v USA, Anglii nebo Austrálii.

V rámci saudizace se to postupně mění. Začínají se držet pozice pro Saudy a Saudky a časem se počet zaměstnanců ze SA pravděpodobně zvýší.

 

Jak to vnímají pacienti v SA, když zdravotníci nemluví arabsky?

Pacienti jsou tady zvyklí, že se o ně nestarají saúdské sestry. Jazyk tu není problém. Nikdo po mně arabštinu nevyžaduje. Všichni mluví anglicky.

Mají tady taky překladatele a někteří lékaři mluví arabsky i anglicky. Moji pacienti většinou nemluví, ale pokud výjimečně potřebuji, tak tam je vždycky někdo, kdo mi pomůže.

Kolik přibližně procent zdravotníků jsou teď místní Saudi?

Odhaduji, že jen přibližně 15 %. Proto taky setkávání rozdílných kultur pro mne byla další velká výzva. Potýkám se nejen s arabskou kulturou, ale i s lidmi z Asie. Ze začátku jsem byla ze všeho nadšená, ale později přišla další fáze kulturního šoku – frustrace.

Čelila jsem tomu, že všichni dělají věci jinak, chovají se jinak, než jsem zvyklá, a často jsem nechápala, proč to tak dělají a brala si to osobně.

To muselo být opravdu hodně náročné. Jak jste se s tím vyrovnala?

Moc mi pomohlo, že moje kamarádka prošla něčím podobným a mohla jsem s ní o tom mluvit. Když mi řekla, že to, co prožívám, je normální a součást kulturního šoku, tak už jen tím, že tomu dala název, se mi moc ulevilo. Potom začala fáze obratu. Postupně jsem začala posouvat budík na 5:00 až nakonec na 5:20. Teď jsem, ­myslím, už ve fázi adaptace – cítím se komfortně, zvládám práci, avšak není to jen o práci, ale i o tom, že se mohu volně pohybovat venku.

Liší se nějak postavení sester v ČR a v SA?

Je zde více respektu a obdivu. Saúdové používají slovo „Mašala“ – když zmíním, že jsem zdravotní sestřička, tak řeknou Mašala a vidím u nich velké nadšení (Mašala je slovo, které vyjadřuje obdiv a ochranu dotyčného člověka). Tohle v ČR chybí. Když jsem řekla svojí tetě, že chci být zdravotní sestra, tak mi řekla „přece nebudeš lidem utírat zadek“. Mám pocit, že v ČR si lidé práci zdravotní sestry spojují spíš s posluhováním a nevnímají to, že například na intenzivní péči musí člověk znát spoustu věcí, musí umět ovládat přístroje, EKG, musí tomu všemu rozumět. Je to v mnoha ohledech vysoce specializovaná péče. Sestra musí být schopna kriticky myslet, řešit problémy, prioritizovat, kalkulovat medikace – hygiena je skoro poslední věc, kterou se člověk zabývá.

Jaké další rozdíly ve zdravotní péči vnímáte?

Velmi se tady dbá na péči o kůži. Když vznikne dekubit, je z toho opravdu velký problém.

Musí se napsat zpráva o incidentu, to je stejné jako v ČR, ale pak se ještě píše vysvětlující zpráva, proč došlo k zanedbání péče nebo nedostatečnému prvotnímu vyšetření.

Dále jsou to návštěvy pacientů – v ČR rodina přijde, popovídají si. Tady se k pacientovi nahrnou, „opusinkují ho“ a udělají si na pokoji pomalu párty.

Na standartních odděleních existuje zajímavá pozice takzvaného watchera (pozorovatele, který je s pacientem po celou dobu na ­pokoji). Pomáhá pacientovi se základními potřebami, při hygieně nebo s jídlem, polohováním. Může to být rodinný příslušník nebo někdo najatý pa­cientovou rodinou. Pro sestřičky je to velká úleva. Přijde mi to skvělé a moc by se mi líbilo, kdyby šlo takovou pozici prosadit i v ČR.

Existuje zde také například super­vizor, který má za úkol zajistit chod nemocnice. Je odpovědný za dostatek sesterského personálu na každém oddělení. Funguje tady taky ­pohyblivý systém. V ČR jsem se mohla výjimečně přesouvat v rámci kliniky, ale tady mne poslali z jednotky intenzivní péče, kde je jeden, maximálně dva pacienti na sestru, na standardní oddělení, kde jsem se musela starat o pět pacientů. To bylo pro mne hodně těžké.

Je ale možné to řešit s vrchní sestrou, snažíme se to změnit. Vedení nám naslouchá a často vyplňujeme dotazníky, jestli jsme s prací spokojení. Vyplňují je i pacienti a vím, že na standardních odděleních si stěžují, že na ně sestry nemají dost času. Sestry pracují 48 hodin týdně oproti 37,5 v Čechách – 3 týdny noční a 3 týdny denní a musím říct, že to je znát.

Myslíte, že zvládnete pracovat dlouho v takovém nasazení?

Přehodit se po 3 týdnech noční na denní je těžké a cítím to na sobě. Jsem pak trochu negativní. V intenzivní péči asi nezůstanu. Je to hodně fyzicky náročné.

Plánujete se vrátit do České republiky?

Můj sen je vrátit se zpátky do ČR. Miluji ČR, je to můj domov. Ráda bych ale měla ještě jednu zahraniční zkušenost v anglicky mluvící zemi na porovnání. Ze SA mám zkušenost jen ze dvou nemocnic.

Myslím, že zdravotnictví v ČR je na výborné úrovni. Jsou tam ale věci, které se dají zlepšit. Myslela jsem na to, jak pomoct českému zdravotnictví, protože po celém světě je nedostatek zdravotních sester. To je výhoda našeho povolání a byl to jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla pro práci sestřičky – rovná se to jistotě práce. Lidé budou bohužel nemocní pořád. V ČR je ale systém hrozně úzkoprsý a přísný, co se týče zaměstnávání ­sester z jiných zemí.

Co byste doporučila sestrám, které mají zájem o práci v SA?

Není dobré to brát jako příležitost pro zlepšení angličtiny. Je zde spousta různých národností a všichni mluví trochu jinak, mají jiný přízvuk. Je dobré anglicky už slušně umět, i když nikdo mne tady na začátku nehodnotil, že mluvím pomalu nebo mám špatnou výslovnost. Všichni jsou na to připraveni a vstřícní, zopakují všechno deset­krát anebo napíší na papír.

Je také dobré před odjezdem do SA složit zkoušku „Prometric“. Už proto, že tady je stresu na začátku víc než dost. Je to náročná zkouška a doporučuju se na ni připravit. Udělala jsem ji na první pokus, ale znám spoustu lidí, kteří ji nezvládli.

Jinak si myslím, že odjet sem přináší velké benefity. I když na začátku je to kulturní šok, je krásné poznat novou kulturu. 

Myslíte si, že se nějak liší přístup zdravotníků v SA a v ČR k pacientům?

Já se chovám ke všem stejně, ale řekla bych, že v SA je větší množství VIP pacientů než v ČR. Pojištění a nárok na zdravotní péči tu fungují jinak, hodně záleží na postavení ve společnosti. Já jako sestra mám nárok na zdravotní péči, ale protože moje postavení není zase tak vysoké, moje rodina už ne.

Mám zkušenost z USA, kde se sestry k pacientům chovají většinou s větší úctou, než v ČR. V ČR jsem často viděla, že sestry byly na pacienty nepříjemné. Dalo by se to srovnat se SA? Drží si tam sestry úroveň?

V ČR jsem zažila, že dochází k porušování práv pacienta. Práva pacientů znám. Například moje babička měla nárok na přítomnost osoby blízké během vyšetření a mně to nebylo dovoleno. To mě tenkrát hodně mrzelo. Babička nad tím mávla rukou, protože nechtěla vytvářet dusnou atmosféru. Měli bychom se v ČR naučit víc o právech pacientů.

Máte pocit, že pacienti v ČR mají někdy ze zdravotníků strach?

Řekla bych, že v ČR se pacienti bojí spíš doktorů, ne sester. Tady se to také trochu liší, ale ne tolik jako v ČR. Je to ale hodně těžké srovnat. I proto, že vypadám úplně jinak, než ostatní sestřičky – mám modré oči a blond vlasy a jsem pro ně „exotická“. Je otázka, jestli mne díky tomu vnímají jinak, než třeba sestřičky z Asie.

Myslíte si, že by ČR prospělo, kdyby bylo víc otevřené vůči sestrám ze zahraničí?

Ano, pokud vím, tak v ČR není žádná agentura, která by umožňovala příliv sester ze zahraničí. Je to logisticky náročné a největší bariérou je asi jazyk.

Chybí Vám v SA něco, na co jste byla zvyklá ze zdravotnictví v ČR?

V ČR máme skvělý benefit ve formě mateřské dovolené, která jde natáhnout až na 4 roky. Tady sestry pracují až přibližně do 36. týdne těhotenství, s čímž úplně nesouhlasím, protože to je hodně stresová práce, po porodu mají jen asi 70 dní mateřské volno. Někdy na to ještě navazuje dovolená, ale pak musí zpátky do práce.

Další rozdíl je, že tady máme fixní plat a pracuje se 48 hodin týdně. V ČR jsou příplatky za směnnost – denní/noční, víkendy a svátky. Přijde mi lepší, že jsou ohodnocené noční služby. Práce v noci přece jen tělo ničí, a tak je tam alespoň nějaká finanční kompenzace.

Tady se mi ale zase líbí, že existuje „sick leave“ – proplacené volno, když je člověk nemocný. V ČR je neschopenka, ale ta je myslím proplacená jen z části, lidé ji proto moc nevyužívají. Místo toho, aby si vzali třeba jen den volna, když jim není dobře a potřebují se sebrat, tak si nechtějí brát neschopenku a jdou raději do práce.

Co se Vám líbí na práci sestry?

Mám ráda její rozmanitost a také to, že vidím výsledky prakticky okamžitě. Nejsem limitovaná tím, že jsem vystudovala intenzivní péči. Stačí si doplnit vzdělání a můžu jít například do managementu. Když budu unavená z péče u lůžka, mohu jít na pozici vrchní sestřičky. Myslím si, že práce sestry je práce na celý život. Výborné na zdravotnictví je, že máme velmi velké pole působnosti. Od práce u praktického lékaře až po práci v nemocnici.

Vybaví se Vám nějaký krásný zážitek z práce?

Je jich hodně, ale pamatuji si na jednu mladou pacientku, byl to hodně komplikovaný případ. Divila jsem se, že ji vůbec vzali na operační sál. Strávila pak s námi na jednotce intenzivní péče přes 40 dní. Byla vzdělaná, mluvila plynně anglicky a nakonec to zvládla, ale nikdo tomu nevěřil. Občas mám pocit, že tady vzkřísí i mrtvého. Byla jsem se pak na ni podívat i na standardním oddělení a byl to krásný pocit.

V SA se velmi bere ohled na názor rodiny. V ČR, když lékař vysvětlí, že tohle je terminální stav a nejde víc udělat, dojde k limitaci péče, což mi připadá humánnější. Tady, když rodina odmítne “příkaz neoživovat”, tak přes to nejede vlak. Ve výsledku pak udržují tělo na přístrojích.

Vzpomenete si i na nějakou nepříjemnou zkušenost?

Frustrují mě nespolupracující pacienti.

Jak si udržujete pozitivní energii?

Ze začátku to bylo hodně těžké. Hrála v tom roli adaptace, noví kolegové, neznali jsme se. Teď už to je mnohem lepší, známe se a dokážeme si být navzájem oporou.

Další skvělá věc je jóga. To je na stres úplně ideální věc. A tady v Arábii je také populární nakupování. Nákupní centra jsou zde oblíbená hlavně v létě, kdy se nedá být venku. Jsou obrovská a klimatizovaná a lidé se tam chodí i třeba jen projít.

 

---

O autorce

Jitka Sacriponte

Zdravotní sestra, která pracuje ve Virginii. Vytvořila Fb skupinu Sestry ve světě, která slouží jako prostor pro sestry, které pracují v zahraničí nebo mají o práci v zahraničí zájem, umožňuje sdílet své zkušenosti a navzájem si poradit.

 

 

• tisk
• předplatit si