Práce sestry v domácím hospici

V poslední době je termín paliativní péče často skloňován. Co si však pod ním máme představit? Definice z různých zdrojů (WHO, EAPC, ČSPM JEP ČLS) nám říkají, že jde o péči komplexní, multidisciplinární a celostní, zaměřenou na kvalitu života a přání pacientů. Péči, která nezahrnuje jen nemocného, ale i rodinu.

 

Paliativní péče zahrnuje péči zdravotní, sociální, psycho­logickou a spirituální (Standardy paliativní péče, 2013). Když jsem se k ní dostala já, o většině těchto oblastí, kromě zdravotní, jsem měla jen malé nebo žádné znalosti. Pochybnosti, zda vše zvládnu pa­cientovi a pečujícím obstarat, narůstaly. Jaká však byla moje úleva, když jsem krok po kroku začala zjišťovat, že práce v domácím hospici je týmová, že na ty oblasti, se kterými si zatím nevím rady nebo na ně nemám dost času, jsou v týmu další experti. Naše práce se doplňuje a pacientům i rodinám přináší tu správnou podporu.

Velká část populace si stále ještě představuje rovnítko mezi paliativní péčí a péčí v závěru života. Není tomu tak, zejména ne u všech skupin pa­cientů. O časné paliativní péči hovoříme u nemocných s chronickými nebo vrozenými onemocněními, orgánovým selháváním, u dětských pacientů bez onkologických diagnóz nebo u neurodegenerativních ­onemocnění. V České republice již několik let fungují první paliativní a podpůrné týmy v nemocnicích (Všeobecná fakultní nemocnice, FN Královské Vinohrady, FN Motol, FN Olomouc, Krajská nemocnice Ústí nad Labem, Nemocnice Jihlava, FN Hradec Králové a další), vznikly a vznikají ambulance paliativní medicíny. Hovoříme zde o specializované paliativní péči. Obecná paliativní péče by měla být výbavou každého zdravotníka, včetně sester.

Kam tedy patří domácí hospic, mobilní hospic nebo hospicová péče a je v tom nějaký rozdíl? Na stáži ve Velké Británii si pod termínem „mobilní“ představili vůz uzpůsobený podmínkám a tým, který putuje mezi městy a vesnicemi, zastaví a poskytne konzultace, ošetří pacienty a rodiny a pak zase jede dál. My si mezi výrazy domácí a mobilní můžeme dát ­rovnítko. Obojí znamená péči o nemocného, který je ve svém vlastním sociálním ­prostředí – pro někoho to znamená dům, byt, pro někoho domov pro seniory, pro jiné pacienty třeba jejich komunita squatterů či bezdomovců. Poslední dvě komunity jsou zatím výzvou pro všechny domácí hospice nejen v ČR. Hospicová péče je péče v závěru života, kterou poskytují nejen lůžkové hospice, ale i domácí.

To, jak má domácí hospic vypadat a fungovat, však není přesně definováno v žádném předpisu. Proto lze v ČR najít domácí hospice, jejichž fungování je nastaveno různě. Agentury domácí péče, kdy péči indikuje praktický lékař, provozují domácí hospic, který se velmi dobře stará o ty nemocné v závěru života, kteří nemají nestabilní symptomy provázející terminální stav a z toho důvodu postačí péče praktického lékaře, který zvládne návštěvu v rodině u pacienta většinou v jeho ordinačních hodinách.

Pacientům, kteří jsou klinicky nestabilní a jejichž symptomy se často mění, zhoršují a potřebují častější intervenci lékaře, poskytne dostatečnou péči domácí hospic fungující pod standardy mobilní specializované paliativní péče (Standardy mobilní specializované paliativní péče, 2019). Přesně takový hospic, konkrétně Cesta domů, si mě před lety našel.

Hospice fungující ve stejném režimu, jako je Cesta domů, poskytují péči dospělým pacientům, některé se starají i o dětské pacienty. Ačkoli se dá říci, že jsem po zkušenostech ze zahraničí a práce na misích Lékařů bez hranic velmi samostatná sestra, měla jsem z péče v domácnostech pacientů, kde nemám po ruce veškeré přístroje a v dosahu potřebné léky a kolegy, velký respekt. Zda to vše zvládnu, budu se umět správně rozhodnout, zda sebe, pacienta i rodinu nedostanu rozhovorem tam, kde moje kompetence končí, a co pak s celou situací, zda to vše ustojím nebo jak vlastně celý tým ­funguje. Nikdy jsem neuvažovala o domácí péči, ale po čase jsem zjistila, že je to práce velmi podobná tomu, co znám. Našla jsem společné body s prací sestry na ARO nebo na JIP – velkou míru samostatnosti v rozhodování a po vyškolení i kompetencí a s tím se pojící odpovědnost za vše, co dělám. To je mi velmi blízké a dělá profesi sestry zajímavou, odbornou, ale také týmovou. V takovém nastavení je role lékaře a sestry rovnocenná, partnerská, v takové práci se cítím dobře. Na ARO, ale i v hospici se ­velmi často řídíme nastavenými postupy a protokoly. Umíme zhodnotit stav pa­cienta a postupovat dle nastaveného protokolu.

Základem práce v hospici jsou ­týdenní týmová setkání, jichž se účastní všechny profese podílející se na péči o pacienta, tedy lékaři, zdravotní sestry, sociální pracovník, psycholog, duchovní nebo kaplan a ostatní profese, které jsou pro péči přínosné, u dětí například rehabilitační pracovník. I když je při terénní práci někdy velmi obtížné, abychom se sešli všichni, vše se cílí na to, aby pacient a rodina mohli nelehkou situaci zvládnout co nejlépe.

Sociální pracovník pomáhá ­rodině hledat zdroje nejen finanční, aby mohla o nemocného pečovat. Zdravotnický tým je tu proto, aby řešil ­situace spojené se symptomy, nejčastěji nevolnosti, bolesti, zmatenost až delirium, neklid, riziko krvácení, dušnost. Medikaci a směr nastavuje lékař, na sestře je následné zhodnocení stavu a edukace pečujících. Zkušená sestra pozná, kdy je nemocný dušný, kdy má bolesti, a ví, co v tu chvíli podat, třeba i do submukózní kanyly, kterou zavádíme, pokud léky nelze podávat per os. Jako tým zvládáme i složitější intervence, například punkci ascitu, fluidothoraxu či perikardu, péči o pacienty s tracheostomií nebo na domácí plicní ventilaci, péči (i výměnu) o různé katétry a tak dále. Dříve jsem si neuměla představit, že to lze zvládnout v domácím prostředí. Po zkušenostech z misí Lékařů bez hranic a z Cesty domů vím, že to ve většině případů lze.

Foto: Linda Tichotová

Na návštěvy jezdí sestra z velké části sama, minimálně jednou týdně k nemocnému jede s lékařem. Ovšem často řešíme aktuální situaci během týdne po telefonu nebo v kanceláři. Nezřídka je potřeba vyjet v pohotovosti, a to nejen sestra, ale i lékař. U dětí jsou výjezdy ještě častější. Sestra tak zvládne při práci na celý úvazek maximálně 4–5 pacientů za den. Velkou část času totiž zabere cesta. I tu lze využít k vyřízení telefonů, k povídání si s kolegou nebo jako chvilku pro sebe.

Nesmím opomenout další profese, jako je duchovní nebo psycholog. Ty zajišťují podporu pro všechny zúčastněné, včetně nás. Velmi se mi ulevilo, že tyto kompetence mohu předat do rukou zkušenějších kolegů. Zbavila jsem se tíhy, že musím vše vyřešit sama. Komunikace je něco, co spojuje nás všechny, a to nejen v hospicích. Dnes vidím, jak je důležité umět komunikovat a nebát se emocí, které tím vyvolám, ale učit se, jak je ošetřit, jak s nimi zacházet a co vše emoce jsou. Také to, že i my máme emoce. Učím se to každým dnem i nyní, kdy vedu Domácí hospici sv. Michaela v ­Poličce, a uplatňuji to, co jsem se v Cestě domů naučila. 

 

Více o knize Břehy nejsou na dohled naleznete zde.
 

Literatura

1. Standardy paliativní péče 2013. Česká společnost paliativní medicíny CLS JEP. 2013. [online]. Dostupné z: https://www.palia­tivnimedicina.cz/wp-content/uploads/2016/11/standardy-pp_cspm_2013_def.pdf.
2. Standardy mobilní specializované paliativní péče. ČSPM 2019. ­[online]. Dostupné z: https://www.paliativnimedicina.cz/standardy-mobilni-specializovane-paliativni-pece/.
3. Kosíková J., Uhlíř M. Břehy nejsou na dohled. Universum 2021. ISBN 978-80-242-7308-2.

 

---

 

Jitka Kosíková, dětská zdravotní sestra a vedoucí Domácího hospice sv. Michaela v Poličce

 

 

• tisk
• předplatit si