Sestřička na misi

Anesteziologická sestra Klára Gazdíková působila pět měsíců na misi v Afghánistánu v 7. polní nemocnici. Jaké jsou její zkušenosti a vzpomínky na náročnou životní etapu?

 

Klára Gazdíková vystudovala všeobecnou sestru, následně složila atestaci z intenzivní péče a v roce 2017 vstoupila do Armády ČR jako zdravotní sestra k 7. polní nemocnici sídlící v Hradci Králové. Po 3 odsloužených letech u Armády ČR dostala příležitost vycestovat jako anesteziologická sestra s českým týmem zdravotníků na misi do Afghánistánu.

 

Jak se člověk dostane na misi?

Přes kamarádku jsem se dozvěděla o možnosti vstupu do Armády ČR (AČR). Začala jsem se o danou práci více zajímat a zjišťovat, co obnáší vstoupit do AČR. Potřebovala jsem nějakou pracovní změnu, opět se posunout dál, naučit se nové věci a taky práci spojit s fyzickou aktivitou. Rozhodla jsem se kontaktovat hlavní sestru Agentury vojenského zdravotnictví pplk. Mgr. Hanu Koďouskovou, zaslala jí svůj životopis a čekala, až se uvolní místo. Po půl roce se zadařilo a já vstoupila do AČR.

Pro vstup do AČR mají všichni stejné podmínky. Po podání přihlášky musíte absolvovat zdravotní prohlídku (kde může nastat první problém a přes prohlídku se člověk nedostane), a pokud je vše v pořádku, následují fyzické testy, které se mně osobně zdály jednoduché, ale mám dobrou kondici a pravidelně cvičím. Pokud je splníte, přijmou vás a je nutné absolvovat 3měsíční základní výcvik ve Vyškově, kde jsme se během nepřetržitého vojenského výcviku učili jak teoretické věci, tak praktickou přípravu (například střelba slepými i ostrými náboji, granáty a další). Dále probíhala zdravotní a chemická příprava, taktika boje a mnoho dalšího. Během těchto 3 měsíců ještě znovu proběhnou další testy, které je potřeba zvládnout.

Někdy se může stát, že to po tomto výcviku uchazeč vzdá. Pokud ale pokračuje dál, nastupuje ke svému útvaru. Já nastoupila k 7. polní nemocnici v Hradci Králové (6. zdravotnický prapor, který má dvě mobilní jednotky – 6. a 7. polní nemocnici), kde působím na pozici zdravotní sestra pro intenzivní péči.

Jak se připravujete na nasazení v polní nemocnici?

Pro cestu musíte splňovat fyzickou, zdravotní a odbornou způsobilost. Absolvovat kurz urgentní péče v poli, jazykové zkoušky (angličtina), zdravotní prohlídku, očkování a psychotesty. Já jsem navíc potřebovala atestaci pro anesteziologicko-resuscitační a intenzivní péči (ARIP).

Měla jsem velkou radost, že mě pro misi vybrali. V armádě jsem od roku 2017 a vlastně jsem to nečekala. Pro cestu na misi jsme také dostali uniformu v pouštních barvách.

Kde jste působila? Co práce zdravotníka na misi obnáší?

Na misi jsem byla v Afghánistánu, v nemocnici HKIA v Kábulu, kde působil český tým. Skládal se z atestovaného anesteziologa, atestované ane­steziologické sestry (což byla moje pozice), dále ze dvou instrumentářek (jedna opět s atestací) a ze dvou lékařů (z různých oborů, například chirurg, ortoped, traumatolog a další). Náš tým měl na starosti operační sály.

Fungovali jsme jako jednotný tým, odjížděli jsme na misi společně. Armádním speciálem jsme absolvovali asi 6hodinový let. Měla jsem dobrý pocit, těšila jsem se, na druhou stranu se člověk bojí, co ho čeká. První šok na letišti způsobilo velké horko a prvních 14 dní, než se „rozkoukáte“.

Jak vypadal standardní den?

Po příjezdu jsme se museli zorientovat, co kde je, adaptovat se a pojmout všechny informace, které nám předávala skupina před námi. Předávali nám operační sál, přístroje, léky a další. U léků je například problém s tím, že máte k dispozici léky americké, které mají jiné názvy a balení. Prvních 14 dní bylo velmi náročných, ale úžasných.

Nemocnice byla kamenná a byla vybavena na velmi dobré úrovni, troufám si říci, že co se přístrojového vybavení a pomůcek týče, leckdy lepší než u nás v některé okresní nemocnici. Před námi ji měli na starost Američané, po nich ji přebírali Norové a o materiál a pomůcky nebyla nikdy nouze.

Jaké případy jste řešili?

Naše nemocnice zajišťovala urgentní péči, měla jen oddělení pohotovost, JIP, operační sály a standardní oddělení.

Byla jsem přidělena na operační sál. Pokud jsme měli závažnější poranění, působila jsem tam, k tomu navíc jsem chodila ještě vypomáhat na pohotovost oddělení i občas na JIP. Mohlo se mi tak stát, že jsem pacienta uspala na sále, potom jsem jej přijmula na JIP, večer předala další službě a ráno se s ním zase potkala na ranní JIP službě. Pracovala jsem tedy na více odděleních nemocnice, protože jsme se potýkali s nedostatkem personálu.

Pokud jsme měli hlášenou pozemní nebo třeba leteckou příhodu, která vyžadovala naši péči na sále, měli jsme pohotovost a do 10 minut jsme byli připraveni na operačním sále. Tam již proběhl postup podobně jako u nás, s přesunem na JIP, pa­cienta jsme budili podle situace na sále nebo až po dospání na JIP.

V naší nemocnici byl jen ultrazvuk a rentgen, pokud pacient potřeboval další vyšetření, odesílali jsme jej letecky na základnu do Bagrámu. Stejně tak k další dlouhodobé péči, pokud byla potřeba. Nemocnice v Bagrámu již mohla poskytovat širší spektrum léčby, disponovala například neurologickým oddělením a dalšími. Pokud byl pacient v pořádku, zůstával na standardním oddělení do dne propuštění.

Péči jsme poskytovali pouze vojákům, ne civilistům.

 

Kolik jste ošetřovali pacientů a s jakými typy zranění?

Bylo to velmi nárazové, někdy se týden nedělo nic a najednou se to sypalo jedno za druhým. V nemocnici byly dva operační sály, jeden jsme obsluhovali my a druhý Norové, v urgentní pohotovosti jsme se pravidelně střídali obden. Česky tým měl urgentní pohotovost v sudý a norský tým v lichý den.

Nejčastěji se jednalo o střelná a bodná poranění, zranění po výbuchu a popáleniny. Dále také interní onemocnění jako srdeční příhody nebo náhlé příhody břišní.

Pokud by bylo nahlášeno hromadné neštěstí, takzvaný mascal, kdy mohlo přijet až 30 zraněných, nastupovali automaticky na pohotovost všichni. Za mého působení k tomu nedošlo, zkoušeli jsme ho ale každý týden cvičně.

Prováděli jsme pravidelné nácviky 1–2× týdně s namaskovanými pa­cienty. Nácviky byly sestaveny vždy pro každý trauma tým, tedy pro nás to bylo pro český chirurgický tým. Já jsem byla ještě součástí pohotovostního týmu, tudíž jsme trénovali nácviky tak, abychom byli perfektně sehraní při ostré akci i jako mezinárodní tým.

Měla jste strach?

Ne, vůbec, celkově to velmi rychle uteklo. Nepřipouštěla jsem si, že by se mohlo cokoli stát. Spíše jsme se museli vypořádat na místě s covidem, postupně se šířil.

Co práci na misi nejvíce komplikuje?

Nám ji zkomplikoval covid-19. Museli jsme se testovat, nosit ochranné pomůcky, respektovat mnoho omezení. Nemohli jsme se stravovat společně v jídelně, museli jsme dodržovat 2metrové rozestupy, nosit roušky atd. Kvůli covidu byla například zavřená velká vnitřní posilovna nebo většina obchodů, kam byste si potřebovali zajít a odpočinout si, odreagovat se. Základnu jsme během mise nemohli opustit. Nemám ale vlastně srovnání s fungováním základny bez covidu.

Jak na misi odpočíváte?

Pokud jsem neměla vypsanou službu, mohla jsem odpočívat, jít si třeba zacvičit nebo nakoupit, ale musíte mít u sebe služební telefon a být kdykoli k dispozici pro případ nutnosti. Na to si člověk také musí zvyknout, být 24 hodin denně k dispozici.

Jsou mise doménou mužů?

V týmu nás bylo deset, z toho dvě instrumentářky, jedna obvodní lékařka a já, celkem tedy čtyři ženy. V rotaci po nás ale již byla například žena jen jedna.

Jak funguje spolupráce s ostatními národnostmi?

Národností bylo na základně opravdu hodně. Na pohotovosti byla podle nich lůžka rozdělena – dvě lůžka traumatická, kdy jedno obsluhovali Norové a druhé, Australani, potom bylo asi šest lůžek, která obsluhovaly další národnosti – Turci, Češi, Rumuni, Němci a další. Základna byla opravdu mezinárodní, celkově na ní bylo několik tisíc lidí. Na základně nejsou jen vojáci různých národností, ale také civilisté – pracovníci jídelny, údržby či prádelny – to jsou například i Afgánci, Turci nebo Indové.

Byla to výborná zkušenost. Na pohotovosti jsme měli rozdělené povinnosti, všichni přesně věděli, co mají dělat. Můžete sledovat jiné národy, jak mezi sebou vzájemně komunikují.

Jak na svoji misi zpětně vzpomínáte? Jela byste znovu?

Asi ano. Momentálně se mi změnila životní situace, protože mám rodinu, jsem na mateřské dovolené, ale v armádě musíte počítat s tím, že když dostanete rozkaz, pojedete. Ale kdybych se mohla rozhodnout, tak teď bych kvůli covidu nejela. Pokud by tam nebyl, tak asi ano.

Na práci v týmu vzpomínám dobře, fungovali jsme v pohodě. Ale přece jen jste „zavření“ na jednom místě, po 2 měsících už by člověk prostředí na chvíli změnil, covidová opatření nás omezovala. Po určité době vzpomínáte třeba na českou kuchyni, protože se vám místní jídlo přejí. Člověk si začne vážit maličkostí doma.

Při práci na misi musíte více používat improvizaci nebo hledat nová řešení. Například jste zvyklí používat nějaký materiál, který na misi není, je tedy potřeba najít alternativu. Nebo se učíte ovládat zahraniční přístroje, které u nás nejsou. Musíte tedy stále „koukat s otevřenýma očima“ a nasávat nové věci a hlavně se nebát.

České mise ale již do budoucna do Afghánistánu vyjíždět nebudou, americká základna v Afghánistánu končí.

Co Vás čeká nyní?

Když jsem přijela z Afghánistánu, vrátila jsem se ke své jednotce, ale brzy jsem odešla na mateřskou dovolenou a momentálně bydlíme na Vysočině. 

 

 

• tisk
• předplatit si