Život starých lidí v ghettu Terezín

Souhrn: Příspěvek je historickou studií zaměřenou na život starých lidí v židovském ghettu Terezín v období 2. světové války. Předmětem zájmu bádání jsou životní podmínky starých lidí uvnitř ghetta, nejčastější choroby, příčiny úmrtí, zdravotní péče a jejich psychický stav. Pro získávání relevantních výsledků byla zvolena metoda obsahové analýzy primárních dat.
Klíčová slova: ghetto, stáří, nemoc, smrt, ošetřovatelská péče, Žid

The life of old people in the Jewish ghetto of Terezín

Summary: The paper is a historical study focused on the life of old people in Terezín ghetto during World War II. The field of interest of this research work are living conditions of old people inside the ghetto, the most common diseases, causes of death, and health care or their mental state. The method of content analysis of primary data was used to obtain relevant results.
Keywords: ghetto, old age, disease, death, nursing care, Jew

Úvod

V historii je pevnostní město Terezín nejvíce spojováno s 2. světovou válkou, kdy se stalo součástí nacistických plánů na nové uspořádání Evropy. Dne 20. ledna 1942 se na konferenci ve Wannsee sešli vysocí představitelé nacistického Německa v čele s Reinhardem Heydrichem, aby projednali tzv. konečné řešení židovské otázky. Nacisté ještě nebyli připraveni v rámci této akce provést fyzickou likvidaci židovského obyvatelstva, proto jako přechodné řešení zvolili tzv. ghettoizaci do uměle vytvořených měst (ghett). Ta měla sloužit jako přestupní stanice pro konečné vyhlazení v koncentračních či pracovních táborech (Emmert, 2018; Blodig, 2019).

Původně měli být do Terezína přepravováni lidé starší 65 let, váleční poškozenci a Židé s válečným vyznamenáním z 1. světové války. Kromě starých lidí měla zůstat v Terezíně i část mladých, kteří o ně měli pečovat a vykonávat potřebné práce spojené s chodem ghetta. Dne 24. listopadu 1941 odjel do Terezína první transport, tzv. Aufbaukommando, což byla skupina mladých a práceschopných mužů, jejichž úkolem bylo vybudovat Terezín, a připravit tak město na příjem velkého počtu vězňů. Samotný Terezín nebyl organizován jako vyhlazovací tábor. Přesto byl místem, kde se umíralo. Podmínky starých lidí uvnitř ghetta patřily k neotřesnějším (Blodig, 2019; Lagus et al., 2006).

Příchod do Terezína znamenal pro méně odolné jedince těžkou duševní krizi. V Terezíně ztratil jedinec svůj význam a identitu, stal se číslem. Scházela zde možnost soukromého života, chyběla kvalitní potrava (Diamant, 1995). Nejhůře vězni snášeli ubytování v provizorních prostorech, jakými byly například půdy, kde byli ubytováni staří lidé a které postrádaly hygienické zázemí. Úmrtnost starých lidí byla vysoká. I když se židovská samospráva snažila ulehčit tuto situaci zřizováním domovů pro staré a organizovala pro ně pomocné akce, tvořili staří lidé v Terezíně nejubožejší kategorii vězňů. Stáří zde bylo spojováno s hladem, nemocemi a se smrtí, což byla i nejčastější témata kreseb vězněných umělců (obr. 1 a 2) (Blodig, 2019; Lagus et al., 2006; Tarsi, 1998).

Příspěvkem přinášíme historickou přehledovou studii, kdy s přiměřenou kritikou pramenů byla pro výzkum použita validní literatura primárních zdrojů (monografie, archivní dokumenty, články, studie, denní rozkazy) a sekundárních zdrojů dat (přepsané vzpomínky přeživších pamětníků). Archivní dokumenty byly dohledány ve sbírkách a dokumentech Památníku Terezín či Židovského muzea v Praze. Vycházely jsme také z článků Terezínských listů či ze zdrojů publikovaných v Terezínských studiích a dokumentech a z monografií od předních českých badatelů.

Věkové a demografické rozvrstvení terezínských Židů

Věkové rozdělení terezínských vězňů

Ghetto žilo v neustálém pohybu. Jeho přelidněnost je zřejmá již od počátku jeho vzniku. Původní kapacitu mělo cca 5 tisíc obyvatel, v době vrcholného obsazení ghetta zde žilo až 50 tisíc vězňů. Věk byl důležitým faktorem, který často rozhodoval o přežití. Podle něj byli lidé zařazeni do pracující či nepracující skupiny. Na tomto rozhodnutí pak závisela možnost získání většího přídělu stravy (Hahn, 1943).

V červenci 1942 tvořili lidé nad 65 let 50 % celkového počtu vězněných. Starých mužů nad 60 let zde bylo přes 9 tisíc a starých žen 16 442 z celkového počtu 43 403 obyvatel ghetta. V roce 1942 byl průměrný věk vězňů 72 let (Prochnik, 1945). Podle Laguse et al. (2006) zůstalo v terezínském ghettu v prosinci 1944 v důsledku likvidačních transportů, při kterých byli deportováni z Terezína především mladí lidé, pouze 11 474 obyvatel, z toho 4 015 lidí přes 65 let. Staří lidé byli odkázáni sami na sebe.

Demografické zastoupení terezínských Židů

Terezínské ghetto bylo tzv. nuceným společenstvím, kdy složení obyvatelstva určovaly Norimberské zákony. Zejména z počátku sem byli deportováni Židé z  protektorátu Čechy a Morava. Hovořili většinou česky a budili dojem relativně jednotného společenství. Od června 1942 začali do ghetta přijíždět i Židé z jiných evropských zemí, a to z Německa, Rakouska, Nizozemska, Dánska, Maďarska a Slovenska (Adler II., 2006). Dánští Židé byli privilegovaná skupina, které bylo umožněno využívat intervencí dánského i švédského krále stejně jako dánského Červeného kříže. Tato skupina se také v dubnu 1945 dostala do neutrálního Švédska. Tragickou skupinou vězňů byli staří, dobře situovaní říšskoněmečtí Židé, pro které měla být deportace „privilegiem“, které si zasloužili svým stářím či zásluhami o Německo. Terezín jim byl představen jako lázeňské město (Theresienbad), starobinec pro přestárlé, kde v poklidu a blahu dožijí své stáří. Tato skupina vězňů zažila silný šok již při transportu v dobytčích vozech, dorazili v zuboženém stavu, hladoví, žízniví, zmatení a mnoho z nich bylo již mrtvých (Frankl, 2000; Lagus et al., 2006).

Životní podmínky starých lidí v ghettu Terezín

Ubytování

Terezínské ghetto nebylo připraveno pro husté osídlení. Zpočátku byla vězněným lidem určena k ubytování kasárna a později, po odstěhování původního obyvatelstva, i zanechané domy. Na uvolněná místa se valili další lidé z přijíždějících transportů. Od července do konce roku 1942 přijelo celkem 31 transportů z protektorátu a přivezly s sebou více než 27 tisíc lidí. V téže době začaly přijíždět hromadné transporty z Německa a Rakouska s dalšími 43 266 lidmi ve věku nad 65 let, kteří byli nemocní a nemohoucí. Kasárna byla již v roce 1942 plně obsazena, domy byly přeplněné (Lagus et al., 2006; Utitz, 1947).

Staří a často nemohoucí lidé byli ubytováni na různých provizorních místech. Spali především na půdách, nepřipravených k ubytování, podmínky zde byly ubohé. Půdy neměly izolaci proti zimě ani teplu. Za letních veder zde panovaly vysoké teploty, mnoho zesláblých a nemocných lidí nemohlo v  tomto parném období prostory opustit a sejít po schodech ven. V zimě se v nich zase teplota pohybovala pod bodem mrazu. Místnosti neměly osvětlení, záchody, ani zde nebyla zavedena voda. Lidé neměli na čem ležet a čím se přikrýt. V těchto podmínkách žilo až 6 tisíc starých osob (Adler, 2006; Lagus et al., 2006).

Max Borger, 41 let, deportovaný do Terezína v roce 1942 z Moravské Ostravy, vzpomíná na ubytování v ghettu: „Putoval jsem od dom k domu, všude stejný obraz: dům napěchován od přízemí až po střechu lidmi. Na podlaze lože vedle lože, těsně vedle sebe leželi zdraví vedle chorých, chůzeschopní vedle takových, kteří již choditi nemohli. Lidé museli lézti jeden přes druhého, když se chtěli dostati z místa na místo.“ (Borger, 1945).

Martha Glassová, 65 let, deportovaná do Terezína v roce 1943, vzpomíná: „Místo 3 tisíc obyvatel zde nyní žije 56 tisíc Židů namačkáno na sobě na malinkém prostoru. Každý má jen 65 cm na své dřevěné pryčně na spaní a ve dne chybí jakýkoli prostor a světlo.“ (Müllerová-Wesemannová, 2006).

Strava

Dalším utrpením byla pro starého člověka v terezínském ghettu strava. Problém byl v samotném zásobování potravinami, nedostačující byl i chod kuchyně. Navíc byli lidé rozděleni do skupin, podle kterých se jídlo rozdělovalo. Těžce pracující skupina označená „S“ dostávala největší příděl, zvýšenou porci chleba a někdy i větší porci jídla. Do skupiny „N“ patřili ostatní pracující, kteří dostávali normální příděly. „L“ byla skupina vykonávající lehčí práce. A do skupiny „K“ byli zařazeni nemocní a staří se sníženým příjmem potravy, který vedl pomalu k vyhladovění a následné smrti. Tato strava postrádala základní prvky výživy a často se k hladovějícím starým vězňům dostávala studená. Chléb byl často plesnivý a podával se k večeři s kouskem margarínu, paštiky či marmelády. Řeznictví dostávalo z okolních jatek maso z nucených porážek, které se ale nehodilo k vaření. Bylo zpracováno do vodnatých salámů, po kterých lidé dostávali průjmy (Blodig, 1992; Lagus et al., 2006).

Špatná strava vedla pomalu k vyhladovění a následné smrti. Přesný a obecně platný přehled o stupni hladovění v ghettu nelze zpracovat. Oficiální statistiky a dokumenty týkající se právě hladovění byly z pochopitelných důvodů vedeny nepravdivě. Židovská správa stála před těžkým rozhodnutím v rozdělování skromných přídělů jídla mezi starými a mladými. Dala přednost mladým jako zárodku nové generace. Toto rozhodnutí mělo děti udržet při životě. Tím ale také hromadně umírali staří lidé, kteří měli hlad, žebrali před kuchyněmi, prohledávali odpadky a vybírali z nich slupky (Makarová et al., 2002).

Anita Franková vzpomíná na stravování: „Prostě na určité období přidělili terezínské samosprávě určité množství jídla, jak to bylo rozděleno dále, to jim bylo úplně jedno. Děti se tedy měly relativně dobře. Bylo to ovšem na úkor někoho, v tomto případě na úkor starých lidí. Ti v Terezíně skutečně umírali hlady. Jinak to asi ale nešlo…“ (Kopřivová, 2008).

Na jídlo se čekalo ve velkých frontách. Staří v nich stáli i několik hodin. Navíc byl nedostatek nádobí, ve kterém by si lidé jídlo odnesli. Obzvláště ti z Německa takovou situaci v ghettu nepředvídali a žádné nádobí si s sebou nepřivezli. Stáli pak ve frontách s plechovkami nebo konzervami (Lagus et al., 2006).

Hygienické podmínky

Hygienické podmínky uvnitř ghetta byly absolutně nevyhovující. První šok čekal na vězně už na shromaždišti před transportem a dále při vstupu do ghetta. Všude zápach, zmatek, rámus a těžký vzduch (Bondyová, 2005).

Katastrofální problémy byly s kanalizací a se zásobováním vodou. Voda byla špatná, rezavá a  stálo se na ni dlouhé fronty. Teplá voda netekla, musela se ohřívat. Zvláště půdní prostory nebyly vodovody vybaveny vůbec. Nacisté ze strachu před nakažlivými nemocemi povolili nové vrty, opravy studní a výměnu vodovodního potrubí. Nikdy ovšem zásobování vodou nemohlo pokrýt její poptávku s  přívalem nových transportů. Voda často neměla takový tlak, aby tekla i do poschodí kasáren (Bondyová, 2005). Byla proto zavedena vodovodní služba. Dozorová služba u vodovodů spočívala v kontrole spotřebovávání vody ostatními vězni. Zpravidla ji vykonávali starší lidé. Velkým problémem byla také kanalizace. Z hygienického hlediska byl naprostý nedostatek záchodů. Terezínská kanalizace byla sice vyhovující, ale někde připadalo na jediný záchod až 100 vězňů. Stavěly se proto narychlo latríny (Lagus et al., 2006).

Bohumila Havránková se jako 16letá dostala v roce 1943 transportem do Terezína. Vzpomíná: „Tam mě nejvíce šokovaly latríny. To bylo prostě něco příšerného, prkna s dírou vedle sebe, za zády zase z prken překližka, z jedné strany muži a z druhé ženy. To pro mě byl hrozný šok. Bylo to v době, kdy byla v Terezíně veliká tyfová epidemie.“ (Jirka, 2015).

V půdních prostorech nebyly záchody vůbec. Pro staré lidi, stále nastydlé a jinak nemocné, byl tento stav katastrofální. Po příchodu do Terezína často onemocněli střevními chorobami spojenými s průjmy, kterým se v ghettu říkalo „terezínka“. Mnohdy ani neměli sílu sejít z půd několikrát za noc o poschodí níže na záchod. Navíc půdy nebyly ani osvětlené, a proto často leželi ve vlastních výkalech (Bondyová, 2005; Polák, 2011; Lagus et al., 2006).

Boj s hmyzem

Utrpením obyvatel terezínského ghetta byly vši, blechy a štěnice (Lagus et al., 2006). Vši byly zavlečeny do ghetta se starými lidmi, kteří přijeli z Německa a Rakouska a nebyli na podmínky v ghettu připraveni. Přijeli nevybavení pro tábornický život. Neuměli se přizpůsobit, byli bezmocní a snadno podléhali zoufalství. Katastrofální nedostatek místa, čistého prádla, šatů, chybějící možnost karantény, nedostatek kadeřnického personálu a možnosti odvšivovat ve velkém měřítku byl důvodem velkého zavšivení. S příchodem zimy se invaze hmyzu zvyšovala a vyvolávala nebezpečí epidemie skvrnitého tyfu (Adler II., 2006).

Dalším obtěžujícím hmyzem byly štěnice, které se držely ve zdech, byly zalezlé v dřevěných kavalcích. Lidé, pokud toho byli schopni, se stěhovali ven na dvory a spali tam. Ale staří lidé ubytovaní na půdách nemohli často ze zdravotních důvodů tyto prostory opustit. Byli vydáni obtěžujícímu hmyzu napospas. Štěnice se zdržovaly tam, kde bylo teplo. Z toho důvodu lékaři mnohdy upouštěli i od přikládání sádrového obvazu. Při sundávání se právě pod přiloženým obvazem štěnice držely (Adler, 2007; Lagus et al., 2006; Bondyová, 2005).

V Terezíně byl velký problém také s odvozem odpadků, které se hromadily všude po ghettu. Podléhaly zkáze a nebyly povozy, na kterých by se daly odvážet. Přesto staří a hladoví lidé tyto odpadky prohledávali ve snaze najít něco k jídlu. Bramborové slupky nebo i třeba nahnilé brambory. Odpadky se tak stávaly zdrojem nebezpečí, neboť na ně nasedala mračna much a množily se krysy. Bylo nutné předejít nemocem, které by mohly kvůli tomuto stavu vzniknout (Lagus et al., 2006).

Resi Wegleinová vzpomíná: „Miliardy dotěrců se hemžily v nemocničních pokojích, a jelikož tam leželi i umírající, byl to otřesný pohled, když mouchy vlezly do zakleslých očí a zasedly na každé nepokryté místo těla. My, ošetřovatelky, jsme byly bezmocné.“ (Bondyová, 2005) Obtížemi spojenými s hmyzem trpěli opět nejvíce staří, kteří neměli dost sil, aby se svlékli nebo se umyli. Mýdlo se navíc přidělovalo jednou za 6 týdnů. Bylo nekvalitní a nepěnilo (Lagus et al., 2006).

Ostatní problémy obyvatel ghetta

Většina starých lidí chodila v ghettu uboze oblečená. Nejžádanější bylo teplé oblečení a pracovní oděvy. Zejména staří z Německa si s sebou nepřivezli žádné praktické oblečení, spíše byli připraveni na letní dovolenou. Jejich výbava, jakou byly například klobouky, slunečníky a letní šaty, před zimou nechránila (Adler II., 2006).

Dalším problémem byla nedostatečná dodávka elektřiny. Světla často zhasínala, na ubikacích byla tma, která zvyšovala v lidech nejistotu a strach. Půdní prostory nebyly osvětlené vůbec. Lidé, kteří zde bydleli, často padali při chůzi po schodech, a  docházelo tak k  úrazům. Pokud světlo svítilo, muselo se v určitou dobu zase zhasínat (Lagus et al., 2006).

V Terezíně platila pracovní povinnost pro všechny vězně, muže i ženy od 14 do 65 let. Každé vyhýbání se práci končilo trestem (Tarsi, 2000). Staří práceschopní lidé pracovali 4 hodiny denně v takzvaných domácích službách. Starali se o čistotu domů, hlídali u bran, u vodovodů, vyřizovali administrativní úkony, pokrývali potřeby chůze neschopných lidí, pracovali ve správkárnách nebo čistili ulice (Adler II., 2006).

Incidence nejčastějších chorob v souvislosti se starými lidmi

Symptomatické projevy nemocí se v Terezíně podstatně odlišovaly od jejich typického obrazu za zdmi ghetta. Některé nemoci probíhaly v lehčí nebo v nerozvinuté podobě. Daleko častěji však nemoci vykazovaly těžší průběh. Běžné byly komplikace. Klinické obrazy nebyly zřetelné, nemoci trvaly delší dobu a rezistence chorob na léčbu byla vyšší. Psychickou stránku člověka ovlivňovaly tíživé podmínky v ghettu a ta byla úzce spojena s celkovým fyzickým stavem (Adler II., 2006).

Morbiditu v ghettu ovlivňovaly faktory, jakými byly věk, infekční nemoci, délka pobytu v ghettu, vliv prostředí na nově příchozí a transporty. V  přijíždějících transportech byli zejména v počátku existence ghetta zdraví lidé, později i staří a nemocní. V případě odjíždějících transportů byla morbidita ghetta výrazně vyšší, protože s ním odjížděli opět převážně zdraví lidé. Ležící a nemocní v ghettu zůstávali. Mladí lidé onemocněli zpravidla časně po příchodu do ghetta. Starší lidé pak až po určité době pobytu, kdy poklesla jejich imunita vlivem zhoršení životních podmínek. V zimě se objevovaly vlivem studených a nevětraných ubikací nemoci z nachlazení. V létě, kdy se zvyšovala prašnost, přibyly i choroby dýchacích cest. Za 4–6 měsíců pobytu v ghettu docházelo u lidí k určité aklimatizaci, kdy se zastavoval pokles hmotnosti a celkový zdravotní stav se začínal zlepšovat. Takoví jedinci ale zase odcházeli s transporty. Počet starých lidí se neustále zvyšoval, starší lidé trpěli více nemocemi současně. Staří pak byli až třikrát častěji nemocní než lidé mladší 40 let (Hahn, 1943).

Infekční choroby

Vlivem špatných hygienických a ubytovacích podmínek a nedostatku stravy, která byla navíc nevhodná svým složením, a vlivem všudypřítomného stresu se začaly objevovat epidemie infekčních chorob (Lagus et al., 2006). Jejich přehled nabízí tabulka 1, ve které jsou uvedeny i počty nemocných.

Nejčastějším infekčním onemocněním byl průjem. Ten spolu s konjunktivitidou a zápalem plic ve statistice chybí, i když zejména průjem měl v ghettu charakter epidemie. Adler (2006) uvádí, že za celé existence terezínského ghetta onemocnělo průjmem 50–60 tisíc vězňů a přibližně 9,5 tisíce jich na tuto nemoc zemřelo.

Neinfekční nemoci

Vyhublost starých lidí se neprojevovala jen ztrátou svalstva a tuku, ale i úbytkem kostní hmoty. Následkem toho často docházelo ke zlomeninám kostí. Vznikaly zlomeniny žeber i při mírném tlaku (Pick et al., 1948). Vlivem nedostatku vitaminu D trpěli staří lidé nemocemi pohybového aparátu. Mezi ně patřily deformace kostí, kachní chůze, osteoporóza a osteomalacie. Nemocným s diabetem a vysokým krevní tlakem se dařilo relativně dobře, a to vlivem podvýživy (Adler II., 2006; Adler III., 2006). Špatný chléb a margarín způsobovaly onemocnění žlučníku a vředy žaludku a duodena. Chybějící čerstvé potraviny způsobovaly onemocnění dutiny ústní a kůže (Lagus, et al., 2006).

Úmrtnost starých lidí

Lidé staršího věku umírali častěji než lidé mladší. Adler (2006) uvádí vztah mezi mírou úmrtnosti a zemí původu zemřelých. Nejvíce zemřelých bylo v roce 1942 a 1943, kdy umírali staří lidé z Německa a Rakouska, kteří byli doma zvyklí na vysoký životní standard. V Terezíně se o ně neměl kdo postarat, neměli zde příbuzné a nebyli na život v ghettu připraveni ani vybaveni. Také nedostávali potravinové balíčky, které měly vliv na přežívání uvnitř ghetta. Průměrný věk zemřelých činil v srpnu 1942 76 let, v prosinci 1943 69 let (Adler II., 2006). Příčiny úmrtí vyjadřuje tabulka 2.

V předložené tabulce není věkové členění zemřelých, ale je patrné, že lidé umírali od samého počátku vzniku ghetta. V roce 1942 byla v důsledku deportací starých z Německa a Rakouska do Terezína nejčastější příčinou úmrtí enteritida. Vyžádala si nejvíce obětí také v roce 1943. V roce 1942 bylo také nejvíc úmrtí na „sešlost věkem“, pod kterým se skrývala smrt vyhladověním. Do oficiálních záznamů se ale tato skutečnost nesměla jako příčina smrti uvádět. V roce 1944 zemřelo nejvíce lidí na zápal plic. Podle Poláka (2011) se také u starých lidí objevovaly sebevraždy, a to vlivem psychického vyčerpání. Podle Prochnika (1945) je patrná i vysoká úmrtnost na otevřenou tuberkulózu. Nacisté měli v Terezíně strach z infekčních nemocí, a tak osoby s tuberkulózou zařazovali do transportů na Východ k vyhlazení (Prochnik, 1945). Úmrtnost za rok 1945 se dohledat nepodařila. Vzhledem k epidemii skvrnitého tyfu na konci války by toto číslo bylo velmi vysoké.

Zdravotnická a ošetřovatelská péče

Systém zdravotní péče

Ghetto se od samého počátku potýkalo s vážnými problémy s nedostatkem všeho zdravotnického materiálů, léků i vybavení. Fedorovič (2007) uvádí, že jednotlivá oddělení, která byla nutná vybudovat pro chod ghetta, vznikala velmi těžce. Lékaři nebyli chráněni před deportacemi v transportech na Východ, protože sami byli z řad uvězněných Židů. Proto byl také neustálý nedostatek zdravotnického personálu (Fedorovič, 2007).

Velkým problémem byla zcela nedostačující kapacita lůžek v nemocnici. Špatné zdravotní poměry byly nejvíce patrné v roce 1942, kdy na ubikacích zůstalo ležet až 60 % především starých nemocných. Každý nemocný, který měl ležet déle než 2–3 dny, měl být přenesen na marodku. Ty byly neustále přeplněné. Téměř všichni tu byli nemocní a ležící (Hahn, 1943; Lagus et al., 2006).

Kdo onemocněl ve svém ubytování, musel to oznámit staršímu pokoje. Hlášení obdržel lékař, který měl na starost blok nebo pokoj, a poté při své každodenní obchůzce ležícího pacienta navštívil. Nemocný zůstal na svém pokoji a lékař ho denně navštěvoval. O přesunu do nemocnice nebo na marodku muselo rozhodnout vedení ghetta na žádost lékaře. Pokud měl být pacient hospitalizován v nemocnici, vzal si s sebou příbor, nádobí na jídlo, prádlo a ručník. Nosiči nemocných ho odnesli nebo odvezli na vozíku do nemocnice, kde pak měl k dispozici noční úbor a někde i postel. Postele ale byly tak těsně u dalších postelí, že následná péče byla prováděna jen velmi obtížně, protože se k nemocným v tomto malém prostoru ošetřující personál jen obtížně dostával. Nemocní, kteří byli schopni chůze, museli povinně vyhledat ošetřovnu sami (Adler II., 2006). Ošetřovatelská péče pak měla spočívat v podávání obkladů, teplého čaje a kloktání. Obstarávání jídla a tělesných potřeb bylo spojeno s maximálními obtížemi. Příbuzní nemocných, kteří by se o nemohoucí mohli postarat, byli zpravidla ubytováni jinde nebo v ghettu nebyli vůbec. Pro špatné dodávky vody a elektřiny nebylo možné zajistit nemocným dostatečnou hygienickou péči (Hahn, 1943).

Tehdy 21letá Dora Pešková byla v roce 1942 deportována do Terezína. Vzpomíná na práci ošetřovatelky: „Stát se ze dne na den ošetřovatelkou u starých lidí v Terezíně představovalo dost otřesné seznámení s realitou ghetta. Byli tam na půdě, v prachu a ve špíně uložení staří lidé z transportů z Německa. Plno lidí. Službu tam dělal jeden chlapec z německých transportů, ptal se mě, jestli umím píchat injekce. Říkal, že už tam slouží asi týden, že se musí vyspat a že já mám mít noční. ‚Neboj se, nic nebudeš dělat – pití nemáš, jídlo nemáš, prášky taky ne. Jednou za hodinu to musíš obejít, oni na tebe budou volat, ale ty nesmíš podléhat. Kdybys myslela, že už je někdo po smrti, tak na lísteček napiš jeho číslo a přivaž mu to na palec.‘ Ta noc byla příšerná a nikdy na ni nezapomenu.“ (Jelínková, 2010).

V Terezíně zůstávalo stále více starých lidí, a počet nemocných tak narůstal, zatímco počet práceschopných klesal kvůli jejich odchodům v transportech na Východ. Ghetto se tak stávalo táborem pro nemocné a staré a pro jejich ošetřovatele (Lagus et al., 2006).

V Terezíně byli vysoce kvalifikovaní lékaři, ale každý z nich se musel učit medicíně znovu v důsledku okolností, ve kterých se nacházeli. Úmrtnost dosahovala velkých rozměrů. Nedostatek stravy a stísněné ubytovací podmínky měly za následek ztrátu imunity a velkou nemocnost. Některé nemoci zcela vymizely. Jiné, založené na stresu, nervovém vyčerpání a panice, se objevovaly. Latentní, zdánlivé nemoci měly často své objektivní projevy. Jedním z nich byl například šouravý krok, který byl pro Terezín typický a který byl projevem bolesti. Zrovna tak to byly žaludeční obtíže, nevolnost či bolesti hlavy. Nejednalo se jen o projevy nemocí, ale o psychický stav lidí. Především staří lidé, kteří byli zesláblí a chronicky nemocní, podléhali nemocem, na které pak hromadně umírali (Adler  II., 2006; Makarová et al., 2002).

Staří a mládež

Staří lidé měli v Terezíně větší šanci přežít, pokud jim pomáhali jejich rodinní příslušníci. Často měli vůli zabývat se nějakou činností. Měli rádi drobné práce, četbu nebo hry, které pro ně nabízelo oddělení pro organizaci volného času. Pokud byli lidé schopni, chodili na návštěvy nebo posedávali na chodbách a dvorech. Rádi si povídali. Ale pokud cítili bezpráví, bránili se křikem (Adler II., 2006).

V roce 1942, kdy začali přicházet do ghetta staří lidé z Německa bez příbuzných, vznikla myšlenka využít k pomoci v péči o staré mládež. Byla založena mládežnická organizace Jad tomechet – Pomocná ruka. Mladí ve věku 14–17 let pomáhali starým a nemocným lidem ve všech směrech. Nosili jim jídlo z kuchyně, myli je, čistili jim lůžka, vyklepávali matrace, vodili je na záchody, pomáhali jim při balení věcí do transportu. Děvčata starým lidem zpívala a četla knihy. Staří hleděli zpočátku na činnost mládeže s určitou nedůvěrou, později došlo mezi starými a mladými ke sblížení (Tarsi, 1998).

Psychický stav uvězněných lidí v terezínském ghettu

Lidé do Terezína přicházeli ze svého domácího prostředí. Podle psychologa a filozofa Jiřího Diamanta (1995), který strávil v terezínském ghettu 2 roky, vznikalo v Terezíně, podobně jako v jiných koncentračních táborech, nedobrovolné společenství lidí různého věku, pohlaví, vzdělání, zaměstnání i etnografického původu. Deportace do Terezína znamenala fyzické i psychické vypětí a samotný příchod pak šok z přijetí. Jako následek transportu se objevovala především u starých lidí různě dlouhou dobu trvající zmatenost spojená s poruchou paměti. Objevovaly se neurotické stavy, hysterické záchvaty, křik, pláč nebo manické a depresivní projevy, které byly projevem negativních cestovních útrap spojených s dlouhou cestou vlakem, psychickým šokem, hlukem a shonem neznámého prostředí a v neposlední řadě i s přítomností esesáků. Staří byli vytrženi ze známého prostředí, ze svého pocitu bezpečí, ze svých stereotypů (Adler II., 2006), trpěli frustrací životních potřeb.

Pobyt v Terezíně mohl dočasně nebo i trvale změnit strukturu osobnosti člověka. Adler (2006) uvádí, že na tom byli velmi špatně právě staří lidé, kterým nebyla poskytnuta pomocná ruka. Tito lidé pak byli na obtíž i sami sobě. Lidé žili v neustálém strachu před hrozbou transportů, žili ve starostech a bludech. U některých se objevil „psychický šok“, který mohl zvláště u těch starších vést k rychlé smrti. Život se stal jednotvárný, plynul pomalu a nedostatek pozitivních změn vedl k pasivitě a apatii (Diamant, 1995). Nápadný byl i infantilismus. Byl jakousi regresí zraněných duší do dětství, kde jim bylo příjemně (Adler II., 2006).

Čas se v ghettu redukoval na intervaly mezi jednotlivými jídly, jeho prožívání se tedy omezilo na sledování výdeje stravy. Chronická frustrace vedla k vystupňování významu dříve nepodstatných věcí. Množily se hádky o malichernosti. Lidé neměli žádné soukromí, všude bylo přeplněno (Diamant, 1995).

Závěr

Terezín nebyl nejkrutějším koncentračním táborem. Němci tam sice nestačili vybudovat plynové komory, ale pobyt tam znamenal absolutní ztrátu možnosti jakkoli rozhodovat o svém osudu. Zanechal v lidech trvalý pocit blízkosti smrti, ztráty příbuzných, známých nebo těch, na které si během pobytu zvykli. Jejich život tam znamenal boj o život. Vznikaly tam ale i pevné vztahy, přátelství, láska a naděje (Hejzlarová, 2006).

Hlavním posláním tohoto příspěvku bylo alespoň z části osvětlit bílé místo ve výzkumu holokaustu, které souvisí s životem starých lidí v židovském ghettu Terezín. Výzkum představil rozsáhlé dopady života v nuceném společenství u starých lidí. Tato práce by mohla být dalším podnětem pro výzkum například v oblasti problematiky vztahů mezi deportovanými příslušníky jednotlivých zemí původu. Pro výzkum v rámci terezínského ghetta by bylo možné navrhnout hlubší výzkum v oblasti psychické i psychiatrické.

Literatura

1. ADLER H. G. Terezín 1941–1945. Tvář nuceného společenství I.–III. Brno: Barrister & Principal 2006. ISBN 80-7364-024-4.
2. AUŘEDNÍČKOVÁ A. Tří léta v Terezíně. Praha: Alois Hynek 1945.
3. BLODIG V. Poslední fáze ve vývoji terezínského ghetta. In: Kárný M., Blodig V. (eds). Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta 1941–1945. 1. vyd. Praha: Logos 1992: 182–191.
4. BONDYOVÁ R. Život s hmyzem. In: Milotová J. (ed.). Terezínské studie a dokumenty 2005. 1. vyd. Praha: Sefer 2005: 151–162. ISBN 80-85924-46-3.
5. BORGER M. Zpráva o ghettu v Terezíně. 1945. In: Židovské muzeum v Praze. [online]. Dostupné z: http://collections.jewishmuseum. cz/index.php/Detail/Object/Show/object_ id/2721.
6. BRENNER-WONSCHICKOVÁ H. Děvčata z pokoje 28. Přátelství, naděje a přežití v Terezíně. Brno: Barrister & Principa 2011. ISBN 80-87029-03-8.
7. DIAMANT J. Poznámky k psychologii života v KT Terezín. Terezínské listy 23. Sborník Památníku Terezín. Praha: Oswald 1995: 43–55.
8. EMMERT F. Holocaust. Praha: Mladá fronta 2018. ISBN 978-80-204-4817-0.
9. FEDOROVIČ T. Několik poznámek k lékařům a jejich činnostiv ghettu Terezín. Terezínské listy 35. Sborník památníku Terezín. Praha: Swald 2007: 84–99. ISBN 80-8543-96-6.
10. FRANKL M. Židovské transporty z Německa do Terezína. In: Kárný M., Lorencová E. (eds). Terezínské studie a dokumenty. 1. vyd. Praha: Academia 2000: 76–96. ISBN 80-200-0399-1.
11. HÁJEK M., KRYL M. Dr. Bruno Zwicker a Terezín. Terezínské listy 12. Sborník Památníku Terezín. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství 1982: 18–43.
12. HAHN J. et al. Morbidita v ghettu. Terezín 1943. Židovské muzeum v Praze. [online]. Dostupné z: http://collections.jewishmuseum.cz/index.php/Detail/Object/Show/object_id/137060.
13. HEJZLAROVÁ E. Příběh Evy Hejzlarové. In: Vlčková V. Doufám, dokud dýchám. 1 vyd. Náchod: Věra Vlčková 2006: 233–273. ISBN 80-239-5807-0.
14. HORÁČKOVÁ K., HRSTKA Z., GULICH P. et al. Infekční choroby a laboratorní diagnostika v podmínkách Židovského ghetta Terezín. Epidemiol Mikrobiol Imunol 2017; 66(1): 8–14.
15. JELÍNKOVÁ A. Dora Pešková: My jsme se mohli dostat ven, ale táta říkal: „Češi nás nedají.“. Paměť národa 2020, natočeno 4. 11. 2020. [online]. Dostupné z: https://www. pametnaroda.cz/cs/peskova-rozena-steinova-dora-20101104-0.
16. JIRKA L. Bohumila Havránková: Najednou jsem si uvědomila, že jsem někdo jiný. Do té doby jsem to nikdy nepociťovala. Paměť národa 2020, natočeno 17. 6. 2015. [online]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/ cs/havrankova-bohumila-20150617-0.
17. LAGUS K., POLÁK R. Město za mřížemi. 2. vyd. Zlín: Baset 2006. ISBN 80-7340-088-X.
18. PICK J., POLÁK R., PACOVSKÝ J. Terezín očima hygienika. Zpráva z terezínského koncentračního tábora o boji proti hmyzu a skvrnitému tyfu. Praha: Lékařské knihkupectví a nakladatelství 1948.
19. MAKAROVÁ E., MAKAROV S., KUPERMAN V. Univerzita přežití. Praha: G plus G 2002. ISBN 978-80-86103-54-9.
20. MÜLLEROVÁ-WESEMANNOVÁ B., GLASSOVA M. „Každý den v Terezíně je dárkem...“ In: Milotová J., Hájková A. (eds). Terezínské studie a dokumenty 2006. 1. vyd. Praha: Sefer 2006: 91–117. ISBN 978-80-85924-51-0.
21. POLÁK E. Úloha časopisů v životě terezínských dětí a mládeže. In: Kárný M., Blodig (eds). Terezín v konečném řešení židovské otázky. 1. vyd. Praha: Logos 1992: 137–144.
22. PROCHNIK R. Statistika ,,Židé v Terezíně“. Židovské muzeum v Praze. Praha: 1945: 38.
23. TARSI A. Staré ženy z Německa v ghettu Terezín. In: KÁRNÝ M., KÁRNÁ M., LORENCOVÁ E. (eds). Terezínské studie a dokumenty 1998. 1. vyd. Praha: Academia 1998: 154–179. ISBN 80-200-0682-6.
24. UTITZ E. Psychologie života v terezínském koncentračním táboře. Praha: Dělnické knihkupectví a nakladatelství 1947.
25. VLČKOVÁ V. Doufám, dokud dýchám. Náchod: Vlčková Věra 2006. ISBN 80-239-5807-0.
 

 

---

Mgr. Barbora Černá Vystudovala magisterský obor Ošetřovatelská péče v interních oborech FZS Univerzity Pardubice. Od roku 2007 pracuje v Nemocnici Pardubického kraje, a.s., Chrudimská nemocnice, Oddělení ARO jako sestra specialistka.

PhDr. Kateřina Horáčková, Ph.D. 2016–2020 doktorandské studium, Fakulta vojenského zdravotnictví Hradec Králové, Univerzita obrany (Preventivní medicína a ochrana zdraví obyvatelstva). Od září 2010 působí na Katedře ošetřovatelství, FZS Univerzity Pardubice.

 

 

 

• tisk
• předplatit si