Číslo 4 / 2021

Hospicová sestra pomáhá pozůstalým v klidu se rozloučit a nepanikařit

Datum: 24. 8. 2021

Autor: J. Boháčková

Populace nejen v České republice, ale v celém západním světě stárne, lidé se díky lepší výživě a vyspělé zdravotní péči dožívají stále vyššího věku. Potřeba zařízení, která by pečovala o ty, kteří vlivem věku či nemoci nemohou být soběstační a nezbývá jim na světě už mnoho času, roste. Zároveň ale chce řada lidí strávit své poslední dny či týdny v rodinném kruhu, doma, mezi nejbližšími.

Nutně si však kladou nejen oni sami, ale i jejich příbuzní otázky: Zvládneme to? Nebude to nad naše síly? Můžeme vůbec nechat maminku prožít poslední dny doma? Nemohou nás pak trestně stíhat? Na všechny tyto otázky znají odpovědi pracovníci takzvaných domácích či mobilních hospiců, kteří pomáhají lidem důstojně a klidně strávit poslední dny doma za přítomnosti těch nejbližších.

Nejčastějšími klienty Domácího hospice Nablízku sídlícího v Lysé nad Labem bývají onkologičtí pacienti, u nichž byly vyčerpány všechny možnosti aktivní léčby, proto byla léčba ukončena. „V takovou chvíli by zkrátka léčba pacientovi přinášela více útrap než prospěchu, a proto může ošetřující lékař doporučit služby domácího hospice,“ říká Markéta Vaněčková, vrchní sestra Domácího hospice Nablízku v Lysé nad Labem. Pokud má pacient doma dostatečné zázemí a osoby, které by o něj mohly v posledních chvílích života pečovat, nic nebrání tomu, aby služeb mobilního hospice využil. „S rodinou i nemocným si stanovujeme za cíl co nejkvalitněji prožít další dny, aby nemocný mohl v klidu a důstojně odejít, až nastane jeho čas. Tento čas nijak uměle neprodlužujeme ani nezkracujeme. Jde nám o to, aby nemocný i jeho blízcí mohli prožít tento čas až do poslední chvíle co nejlépe a nebyli na to sami,“ vysvětluje Markéta Vaněčková.

Pacient může další léčbu odmítnout

O něco obtížnější rozhodování může nastat u neonkologicky nemocných pacientů. Je třeba rozpoznat pokročilost nemoci a rozhodnout, zda je jejich stav již dále medicínsky neřešitelný. „Rozhodnutí předchází vyšetření, při kterém se odborní lékaři vyjádří stran možností další léčby. Ale finální rozhodnutí patří pacientovi a jeho nejbližším, kteří vidí, jaký prospěch nemocnému další hospitalizace přinášejí, jak je snáší, jestli v nich vidí pro sebe smysl,“ upozorňuje zdravotní sestra. Sám nemocný a jeho blízcí vidí, zda by z dalších hospitalizací měl nějaký prospěch, jestli přinášejí alespoň částečné řešení. „Nikdo nemůže svéprávného a informovaného pacienta nutit k léčbě, kterou nechce. Má samozřejmě právo ji odmítnout,“ vysvětluje Markéta Vaněčková a dodává: „Někdy mohou být sami odborní lékaři natolik zaujati pacientovým medicínským problémem, že mají tendence ještě léčbu nevzdávat a léčit bez ohledu na to, jak náročná taková léčba pro pacienta je.“

Paliativní medicína přináší pohled na situaci ze strany pacienta. Co je pro něj skutečně dobré v kontextu jeho priorit a jeho prognózy? Jaký zisk bude mít z absolvování dalších vyšetření? Změní se něco v léčbě? Nebyl by raději pacient doma se svou rodinou? Je dobré podstupovat další kolo chemoterapií, když víme, že s největší pravděpodobností nepřinese uzdravení, snad jen trochu zbrzdí postup nemoci? V některých nemocnicích může s hledáním odpovědí velmi pomoci paliativní tým, který pacienta během hospitalizace navštěvuje a spolu s jeho blízkými hledá co nejlepší způsob další péče. Někdy pacientova rodina kontaktuje přímo domácí hospic, jehož lékař pacienta navštíví v domácím prostředí a na základě dostupných lékařských zpráv a vyšetření aktuálního stavu s pacientem a jeho blízkými celou situaci probere a navrhne další postup včetně možnosti domácí hospicové péče.

Rodina se bojí, jak vše zvládne

Pokud se nemocný rozhodne zůstat doma, rodina může mít obavy z toho, jak zvládne péči. Závěr života je někdy zcela nekomplikovaný, ale může být provázen i různými nepříjemnými symptomy, které je možné vhodnými léky dobře ovlivnit. Ať už jde o bolest, dušnost, neklid nebo zahlenění, péče zdravotníků zkušených v paliativní péči je velkou pomocí. Nemocnému přináší úlevu a jeho blízkým psychickou oporu, kterou potřebují i v samotném okamžiku smrti blízkého. Často nevědí, co je třeba následně udělat, zda by nemohli mít nějaké problémy kvůli tomu, že nezavolali včas sanitku a podobně. V této situaci jim opět pomohou pracovníci mobilního hospice, kteří jim poradí, vše vysvětlí a řadu věcí sami zařídí.

Po smrti pacienta je nutné zajistit lékařskou prohlídku, takzvané ohledání zesnulého, aby bylo potvrzeno, že nemocný zemřel. „Provádí ji buď praktický lékař nemocného, nebo častěji lékař záchranné služby, kterou blízcí v tu chvíli zavolají. Pokud je jisté, že nemocný zemřel a že vzhledem k základnímu onemocnění nepřipadá v úvahu resuscitace, posílá dispečink záchranné služby koronera,“ popisuje jednotlivé kroky Markéta Vaněčková. Lékař vystaví list o prohlídce zemřelého a pozůstalí mohou volat pohřební službu, aby odvezla tělo. V kanceláři této pohřební služby pak následující pracovní den domlouvají podrobnosti ohledně pohřbu. Oficiální úmrtní list pak vystavuje matrika, která potřebuje občanský průkaz zesnulého, což obvykle zprostředkovává přímo kancelář pohřební služby.

„Klienti hospice mají tu výhodu, že v okamžiku, kdy pacient zemře, mohou volat hospicovou sestru, která hned přijede (pokud již není na místě) a všechny tyto praktické záležitosti zařídí. Pokud si to blízcí přejí, sestra zemřelého také omyje a oblékne tak, aby již nikdo další nemusel se zemřelým manipulovat. Podle našich zkušeností právě přítomnost hospicové sestry pomáhá pozůstalým, aby se mohli v klidu rozloučit a nepanikařili z nejistoty, co dělat,“ popisuje Markéta Vaněčková a dodává, že rodina, která se osobně podílí na péči o umírajícího, prožívá mnohem klidněji i čas truchlení. „Ačkoli ztráta blízkého člověka s sebou nese bolest a slzy, vědomí, že jsme pro svého drahého udělali všechno, co bylo v dané situaci možné, že odcházel bez bolesti, obklopen láskou a péčí, dodává potřebnou sílu a pokoj do dalších dní,“ uzavírá hospicová sestra.