Centrum kardiovaskulární a transplantační chirurgie

Centrum kardiovaskulární a transplantační chirurgie (CKTCH) patří mezi špičková a nejmodernější pracoviště v České republice. Sídlí v Brně na Pekařské ulici. Poskytuje specializovanou zdravotní péči v oblasti diagnostiky a léčby kardiovaskulárních chorob, provádí nejširší spektrum srdečních operací v České republice, transplantace srdce, jater a ledvin. CKCHT bylo založeno jako samostatné pracoviště v roce 1991, letos slaví 30 let od svého vzniku. Na naše otázky odpovídaly vrchní sestra Bc. Jana Jahodová a transplantační koordinátorka Lenka Telecká.

Mohly byste nám pracoviště CKCHT představit? Jaké jsou nejdůležitější klinické programy Vašeho oddělení?

Jana Jahodová (JJ): Jsme ­zaměřeni na kardiochirurgické výkony a na transplantační výkony, které tvoří základ naší práce. Provádíme celé spektrum srdečních operací. Mezi nejdůležitější patří operace srdce a velkých cév, implantace dlouhodobých mechanických srdečních podpor a transplantace srdce, jater a ledvin. Velkým pokrokem jsou mini­invazivní přístupy, které umožňující kratší dobu umělé plicní ventilace, pobytu na jednotce intenzivní péče a čas­nější rehabilitaci. Pro pacienty je k dispozici dočasná náhrada orgánových funkcí pomocí mimotělní oxygenace, krátkodobé mechanické podpory oběhu, což umožňuje podstoupit zákrok i takovým pacientům, kteří byli dříve k operaci srdce kontraindikováni.

Lenka Telecká (LT): Transplantujeme srdce, játra a ledviny. Srdce a játra transplantujeme pro všechny pa­cienty z Moravy, ledviny pro náš spád. V České republice je sedm transplantačních center a každé má svůj spádový region.

V čem spočívá Vaše práce na CKTCH a jak jste se k práci dostaly?

JJ: Máme 5 lůžkových oddělení, disponujeme 90 lůžky, z toho je 16 JIP vyššího typu, jedno celé oddělení je transplantační. Moje práce vrchní ses­try spočívá v řešení nástupu nových zaměstnanců, organizaci adaptačních procesů, hodnocení zaměstnanců, podílím se na vypracovávání standardů, pracuji v auditních skupinách.

LT: Já jsem dlouholetá zaměstnankyně, jsem tady již 25 let. K práci jsem se dostala rovnou po škole, když se otevíralo nové transplantační oddělení. Když se vyprofilovala ­profese transplantačního koordinátora, udělala jsem konkurz a paralelně s prací na oddělení jsem začala dělat i koordinátorku. Postupně jsem práci převzala a jsem koordinátorkou již přes 20 let.

V čem spočívá Vaše práce koordinátorky?

LT: Práce má tři hlavní složky. Zaprvé je to práce logistická. První ­informace o dárci se ke mně dostane přes koordinátorský telefon, následně musím vše zorganizovat – od přijetí nabídky, zajištění vyšetření u dárce a kontaktování veškerého personálu přes práci na operačním sále v době odběru až po předání orgánu ke konkrétní transplantaci. Vše musí časově vyjít. Druhou složkou je administrativa (tabulky a různé registry sloužící k dohledatelnosti dárců) a třetí složkou je edukační činnost přednášková a seznámení lidí s dárcovským programem.

Jak Vám do práce zasáhla epidemiologická situace?

LT: Určitě to bylo ze začátku složitější, testování dárců prodloužilo časovou osu o mnoho hodin. S postupem času a se stabilizací situace se testování stalo běžnou součástí, která nás bude provázet ještě asi roky, možná napořád. Stejně tak testování příjemců bylo komplikované, museli být izolováni do doby negativního výsledku testu, tak aby se neohrozil personál.

Otázkou zůstává budoucnost, zda budou moci být pacienti, kteří prodělali covid-19, dárci orgánů, zda budou příjemci nějak ohroženi, pokud covid-19 prodělali, v jakém časovém horizontu může potom proběhnout transplantace a tak dále, to jsou všechno otázky, na něž budeme znát odpověď až časem.

Nemohu říci, že by se nějak významně snížil počet transplantací. Počty jsou sice nižší, co se týká dárcovské i transplantační aktivity, než v předchozích letech, ale není to znatelný rozdíl. Propad byl v určitých obdobích, kdy byla ARO zaplněná a dárců bylo méně, ale využitelnost dárců, kteří byli nabízeni, byla maximální, takže i když bylo méně dárců, na čekací listině se to výrazně neprojevilo. Ani nemohu říci, že by nám mnoho pacientů zemřelo s covidem nebo z důvodu, že se nedočkali, nemyslím si, že by tam byl tak výrazný rozdíl oproti předchozím letům.

Takže se Vám podařilo programy a postupy přizpůsobit nové situaci?

LT: Ano, vše jsme řešili v rámci možností, transplantační program se neuzavřel, každá nabídka se ­zvažovala zvlášť. Na počátku panoval velký strach o pacienty, abychom jim neuškodili, takže se dělaly pouze urgentní výkony, ale postupem doby trvání covidu se nově nastavila pravidla.

Jak zasáhla epidemie do kardiochirurgie?

JJ: Pandemie přinesla řadu nových situací, které pro nás byly těžké, nemohli jsme se na ně s předstihem připravit. Zastavila se plánovaná operativa, vznikla covidová lůžka, museli jsme se naučit pracovat v ochranných pomůckách, cítili jsme strach z vlastního nakažení. Zároveň ale tato doba přinesla mnoho nových zkušeností.

V současné době se situace normalizuje, doufejme, že to již bude ­trvalý stav. Operativa se rozjíždí včetně plánovaných výkonů, covidová lůžka byla postupně zrušena.

V minulých letech jsme byli zvyklí jet na „plný plyn“, uvidíme, jak rychle to bude reálné…

Proč jste si vybrala právě tento obor? Co se Vám na něm líbí?

LT: Transplantologie je obor, který se neustále vyvíjí, nikdy nestojí. Totéž asi platí pro každý obor medicíny, ale transplantační medicína je velmi krásná z pohledu nové naděje, kterou člověk dostane v momentě, kdy se orgán uchytí a kdy člověk začne fungovat, a umožníte mu, aby mohl žít dál. Pro mě je to nepřekonatelný obor a práce koordinátorky je pro mne tím, co bych nikdy nechtěla za nic vyměnit a dělám ji velmi ráda. Obor sám je velmi zajímavý, adrenalinový, i když někdy frustrující a náročný, hodně intenzivní a to je na tom to krásné.

Vidíte za 30 let velký pokrok?

JJ: Ano, medicína je dynamická, vývoj je evidentní na všech frontách. Používají se sofistikovanější technologie, modernější přístroje, nové metody. Sestry vykonávají stále složitější úkony. V praxi to znamená, že sestra musí mít nejen znalosti odborné, ale i technické, pro daný obor musí být adekvátně vzdělaná.

LT: Na oddělení máme velkou řadu velmi komplikovaných přístrojů, ať je to dialýza, CVVHD, Prometheus, to jsou všechno složité přístroje různých značek a firem, které vyžadují mnoho znalostí. Základ se učí v ARO péči a další školení probíhají v rámci NCO NZO v Brně nebo na stážích na různých odděleních. Je potřeba se neustále vzdělávat, žádná sestra by neměla zůstat u toho, že jí jedno vzdělání stačí.

Jaké jsou kompetence sestry na kardiologickém a transplantačním oddělení a jaké kompetence byste ještě uvítaly?

JJ: Rozšiřování kompetencí sester je momentálně celosvětovým trendem.

Všeobecná sestra v dnešní době vykonává kvalifikovanou práci, která na ni klade vysoké nároky. Kompetence jsou jednoznačně dány katalogem prací a vyhláškou. Souvisí se vzděláním sester. Pokud chceme, aby sestra byla skutečně vybavena všemi kompetencemi, měla by mít vyšší odbornou školu nebo vysokoškolské vzdělání. Výhodou je pak magisterské vzdělání v oboru intenzivní péče.

Jaké množství nelékařského personálu je v centru k dispozici? Je ho dostatek?

JJ: Máme asi 250 nelékařů. Spolupracujeme s brněnskou lékařskou fakultou, s VOŠ Kounicova Brno a s doškolovacím centrem NCO NZO v Brně. Zajišťujeme odborné praxe všeobecných sester, a pokud je práce osloví a líbí se jim, požádají si zde o místo.

Je nějaký pacient, který se Vám nadlouho vryl do paměti?

LT: Silné jsou příběhy otrav, ke kterým bohužel dochází u mladších lidí. Vzpomínám si na pacienta, který z nešťastné lásky požil jedovatou houbu. U mochomůrky zelené stačí opravdu jen relativně malé množství. Když si uvědomil, co udělal, zavolal si záchrannou službu, ale než byl dopraven do nemocnice, došlo k poškození jater natolik, že orgán selhal a k nám k transplantaci se dostal již v podobě, kdy byl intubovaný a nebylo možné zhodnotit psychický stav. U těchto pacientů je nesmírně důležité zjistit, zda to bylo zkratové jednání a zda s transplantací souhlasí. Potom je to rozhodnutí na lékařích. V tomto ­případě se rozhodli, že ano, a bylo otázkou dní, aby se objevil vhodný orgán k transplantaci.

U většiny pacientů je stav fatální. Jdou k operaci a je to buď anebo. Buď přežijí, nebo by bez ­transplantovaného orgánu zemřeli.

Příběhy mohou a nemusejí skončit šťastně a rozhodně Vás zasáhnou – lidsky i profesně.

Předpokládala bych, že lidé budou rádi, že dostali novou šanci...

LT: Hodně to záleží na podstatě problému, jak dlouho byl člověk v depresivním stavu, který ho dovedl k tomu, že se pokusil o sebevraždu. Řekla bych, že u nich není vidět nadšení, spíše rozčarování, že se to nepovedlo, a teprve časem přichází uvědomění si, že dostali druhou šanci. Ale je to nový život s komplikacemi, jste po operaci, na imunosupresivech, s doživotními následky, které jste si sami způsobili.

Všichni pacienti po transplantaci berou doživotně léky na potlačení obranyschopnosti, jsou kontinuálně sledováni, nicméně mohou žít plnohodnotný život.

U dlouhodobých pacientů vidíte tu radost více. Poté co se jim uleví, je jim mnohem lépe a jsou rádi. U urgentních pacientů, kteří nezažili dlouhé čekání, je naopak jejich stav z dlouhodobého pohledu horší. Dalo by se vlastně říci, že vděčnější pacienti jsou ti, kteří čekají delší dobu.

U kardiochirurgických pacientů je to jiné. Mají úplně jiné spektrum operací, a poté co proběhne zákrok a hospitalizace, odcházejí a z hledáčku sester mizí, kdežto transplantovaní pacienti se neustále vrací, jsou tu vyšetřováni, operováni, jsou zde řešeny následné komplikace, jsou ambulantně sledováni. Vidíte je za 5, za 10 let, někdy se chodí ukázat a žijete s nimi ještě dlouhé roky, vytvoříte si s nimi vztah, víte, jestli mají potom nějaké komplikace a jak to zvládají. Jsou i pacienti, kteří se vracejí k retransplantaci, někdy se nemoc vrací a je nutná nová operace. Takže pacienti se stávají známými. O to hůře potom nese celé oddělení, když tam takový člověk zemře.

Odměnou jistě je, když se zákrok povede.

LT: Určitě. Platí to v obou oborech. Kardi­ochirurgičtí i transplantační pa­cienti jsou ve svých životech limitovaní, a když se jim potom uleví – mohou se lépe nadechnout nebo třeba lépe vyspat, protože kardichirurgičtí pacien­ti již většinou nemohou spát vleže, protože to srdíčko ne­zvládá – odcházejí po operaci mnohem radostněji.

Co považujete momentálně za nejdůležitější?

JJ: V první řadě bychom si všichni potřebovali trochu oddechnout, znormalizovat vše, na co jsme byli zvyklí. Naplánovat si dovolenou a odpočinout si, to potřebujeme všichni bez rozdílu, je vidět obrovská únava na všech.

LT: Míra stresu byla obrovská. Vše se dynamicky vyvíjelo, panovala nejistota ve všech rovinách, ať již osobní, ve vlastní rodině, a také na pracovišti, denně byly jiné informace. Obtížné je také to, že nemáte možnost nějakého ventilu. Medicína sama o sobě je velký stres, a abyste si smutné osudy nenosili domů, potřebujete si to vykompenzovat, ne jen fungovat mezi prací a domovem. Takže stres je na obou stranách a únava a vyčerpání se projevují. Doufám, že s létem se situace spraví, i když se jako zdravotníci bojíme rozvolňování, protože se obáváme, že lidé přestanou dodržovat pravidla, za která jsme nesmírně vděčni. 

 

 

• tisk
• předplatit si