Linka kolegiální psychické podpory – kam se obrátit, když jsem v obtížné situaci

Pokud pracujete ve zdravotnictví a cítíte, že potřebujete psychickou podporu kvůli silné profesní zátěži, nadměrně prožíváte vzniklé situace při své práci nebo máte obavy o své zdraví a zdraví svých blízkých, nemusíte na to být sami. Již během první vlny covidové epidemie byla do provozu uvedena Linka kolegiální podpory určená pro telefonickou peer pomoc zdravotnickým pracovníkům. K dispozici je nonstop.

Jak linka funguje? Kdo ji zajišťuje?

Linka je dostupná nepřetržitě, a to aktuálně na dvou telefonních číslech. Volající zdravotníci zůstávají zcela v anonymitě, číslo jejich telefonu není zobrazováno, naši pracovníci se jich na osobní data neptají. Někdy ale samozřejmě pomůže vědět, kde volající pracuje, nebo jeho pracovní pozice vyplyne z hovoru.

Provoz linky zajišťují členové Systému psychosociální intervenční služby. Jsou to zdravotničtí pracovníci, kteří prošli výcvikem v poskytování psychické podpory kolegům, mají v ní již zkušenosti a absolvovali také kurz telefonické krizové intervence. Na lince ale slouží také psychologové. Výhodou této resortní linky bezesporu je, že „linkaři“ sami pracují ve zdravotnictví a obtíže, s nimiž se na ně volající obracejí, jsou jim důvěrně známé.

Nakolik je linka využívána a daří se naplňovat její smysl?

Kontakt na linku dáváme k dispozici pouze zdravotníkům a chceme, aby byla plně k dispozici. Volající jsou tedy prakticky vždy kolegové z resortu. Stává se jen výjimečně, že na číslo linky narazí a volá nezdravotník. Smysl se tedy daří naplňovat. Za den obsloužíme obvykle několik hovorů. Nejde o žádná velká kvanta, ale je třeba si uvědomit, že hovor často bývá dlouhý desítky minut. Jedním z cílů linky je, aby byla zdravotníkům dostupná okamžitě, pokud potřebují, tedy aby nezůstali např. „viset“ v pořadí, čekající na hovor.

Jaké obavy volající nejvíce trápí?

V posledních týdnech se opakují volání s tematikou obav o blízké či zvládnutí další práce. Kolegové také hovoří o množství umírajících a zemřelých, na které nejsou zvyklí, protože běžně nepracují na odděleních, kde je vysoká mortalita, navíc v akutním stavu a s rychlou progresí. Objevuje se také potřeba hovořit o konfliktech na pracovišti, nedostatku ocenění ze strany managementu. Mnohem více než na jaře se přirozeně objevuje téma pracovního vyčerpání.

Jaká je obecná atmosféra mezi volajícími?

Hovory míváme poměrně často plné emocí, a to podle tématu, jak jsou vyjmenovány výše. Pracujeme s úzkostí nebo strachem, rozrušením, pocitem selhání a zmaru, ale také s hněvem. Umožnit kolegům anonymně a v bezpečném prostředí ventilovat emoce, které jinak na pracovišti, ale obvykle i doma, musejí potlačovat, je nesmírně důležité. Dovolit si emoce připustit, prožít a nechat odventilovat má velmi očistný potenciál.

Krizové období je již velmi dlouhé, je nějaká změna v obavách oproti tzv. první vlně?

Během jarní vlny jsme zaznamenávali četné telefonáty s dotazy, kdy samotní zdravotníci neměli dostatek informací ohledně epidemie, vlastní ochrany před ní, teprve se chystali nebo vstupovali do péče o covid pozitivní pacienty. Stěžovali si na nedostatek pomůcek a ptali se, jak mají postupovat.

Nyní jsme v situaci, kdy umírají desítky lidí denně, řadu dní to byla čísla přesahující stovku zemřelých a více. Pro zdravotníky v přímém kontaktu to znamená konkrétní uvědomění si, že virus dokáže být opravdu smrtelný, a to zdaleka ne jen u seniorů nebo pacientů s rizikovými chorobami.

Ve společnosti pozorujeme, že se většina lidí již adaptovala na život s virem a epidemií, ale mnohých se přímo nedotýká. Zdravotníků ano.

Objevují se i obavy z vlny třetí?

Na lince ani v přímém kontaktu při poskytování psychické podpory v rámci Systému psychosociální intervenční služby se s takovými obavami aktuálně nesetkáváme. Možná je to tím, že zdravotníci žijí velmi intenzivně „tady a teď“. Řeší přítomné problémy a velmi obtížné situace na svých pracovištích, ve svých rodinách a v osobních životech. A v krizi je to vlastně správně, protože překonat ji nám pomáhá právě to, že se soustředíme na zvládání krátkodobých úkolů a cílů. Co bude na jaře nebo za rok touto dobou, neví nikdo z nás. A přílišným trápením se takovými otázkami ztrácíme energii, kterou potřebujeme pro zvládnutí toho, co je dnes, co nastane zítra nebo za týden.

 

---

PhDr. Lukáš Humpl, Garant Systému psychosociální intervenční služby

 

• tisk
• předplatit si